ČERNÁ HORA (2007) - 3.část

Cestopisy

(Tuto třetí část zájezdu z roku 2007 jsem zde již publikovánu měl, ale ztratil se mi z něj text i s fotogalerií a tak jej tu přidávám znovu, ať to má dokončení...)

Další ráno je překrásné a slunečné. Po velice dobré snídani dobře naladěni hurá do busu a vyjíždíme poznávat další krásy Černé Hory. První zastávka je ve významném přístavu Baru. Mají tu ve stráni nad ním nevzhledné obekty ropné rafinérie, což městu moc krásy na panoramatu nepřidává. Náš cíl je ale jiný - míříme do kopce do Starého Baru, kde se na vysokém útesu nad údolím vypíná pevnost. Průvodkyně nás upozorňuje na silnou albánskou menšinu. Jejich obydlí poznáme podle plochých střech a teras. Jinak se všude okolo na zahradách a polích nachází největší koncentrace olivovníků v celé zemi. Olivovník je velmi zajímavý strom už na pohled: listí sice nic moc, barva mdle zelená, ale zato je každý kmen zkroucen jak samorost! Každá rodina tu ná na zahrádce minimálně dva stromy a když jsou olivy zralé, tak se jenom pod stromy roztáhne plachta, plody do ní samy napadají a šup s nimi do lisovny! Olej se prodá a hned jsou téměř bezpracně vydělané korunky... pardon - Euro!

nejstarší olivovník na Jadranu

Ve starém Baru se nachází nejstarší známý olivovník na jadranském pobřeží, jehož stáří se odhaduje na 2000 let. My se u něj zastavujeme a fotíme si ho. Strom je poškozen ohněm od " neopatrných turistů"?!? - cituji doslova naši průvodkyni a i jinak není strom až tak pozoruhodný. To už je mnohem zajímavější pozorovat ruch vedle: Černohorci tu " páchají" novostavbu rodinného domku a aby se jim lépe pracovalo, tak si napřed v přízemí postavili provizorní hospodu! (Docela dobrý nápad, že?)

Odjíždíme na parkoviště nahoru pod pevnost. Hned vedle se nachází velké albánské tržiště, je tu i albánská čtvrt s Minarety a cyprišy. Tak tomu už říkáme exotika - najednou jsme skokem jakoby v Turecku! Cesta nahoru k pevnosti je lemovaná prastarými domy a obchůdky se suvenýry, je ale strašlivě strmá a navíc vydlážděná úplně "ojetými" vápencovými deskami. Myslím, že zpáteční cesta bude pro některé jedince nezapomenutelnou záležitostí! Přicházíme k bráně pevnosti. Naproti v zeleni se ukrývá muslimský "kostel" s Minaretem. Všichni fotí jak o život - no já tedy nevím, ale mně ty dráty telegrafní a elektrické dost vadí a raději si počkám na lepší záběr. Paní učitelka nám kupuje lístky a vcházíme do areálu pevnosti. Je neobyčejně rozlehlý, nachází se ve strmé stráni na vrcholku mohutného skalního útesu a rozloha zřícenin, opravených hradeb, některých budova kostelíku je vskutku impozantní. Co nám ale opravdu vyráží dech, tak je pohled dolů do údolí na albánskou čtvrt z ptačí perspektivy - mají tam spoustu návsí - a pak pohled do soutěsky říčky a obrovské skalní stěny nad ní!!

Trhám se od skupiny i od své novomanželky a prolézám si všechno sám, lezu i do citadely na nejvyšší místo hradeb a pak se teprve spokojen vracím za ostatními. Ještě mi neutekli, ještě se všichni nacházejí mezi zdmi pevnosti a tak už s Janou ještě na jednu vyhlídku, z níž je vidět ta muslimská modlitebna a Minaret - ale bez drátů... / Mimochodem - ty Minarety mají zelené špice z plechu a nejvíce ze všeho připomínají sovětskou raketu SS 20!/ Zpáteční zešup tou strmou ulicí je opravdu vzrušující, Janu musím celou cestu držet za ruku. Po té kluzké dlažbě je to jak v tanečních - (krok sun krok) - naštěstí se to pro všechny "účastníky zájezdu" obejde bez pádu. Když pak znovu procházíme tím albánským tržištěm, zaujme mne velký krásný svázaný kohout, který na mne významně zamrká! Všimne si toho jeho majitel, mohutný vousatý chlap jak z amerických westernů, kývá na mne prstem a chce mi ho prodat... Honem pryč!!!

Odjíždíme do města Ulcinj, což je podle našeho skromného názoru asi nejhezčí město země "MONTENEGRO". Vlastní město je rozhozeno po velikém množství pahorků, kopců a vršků. Je tu i nádherná pláž a to nejmodřejší moře, jaké jsme dosud viděli. Opět tu mají i město staré, obehnané hradbami a s pevností na velké skále nad mořským pobřežím a panoráma je opravdu úchvatné! Nové město zažívá veliký rozmach, všude se staví nové domy, hotely a penziony. Ti z nás, kteří už na svých cestách něco viděli a poznali, tvrdí, že to tu vypadá jak někde na Italské riviéře! Mezi vršky malé kotlinky a z nich k nebi trčí štíhlé věže Minaretů... Procházíme si tu krásu, tady asi nejvíc focení z celé cesty - pak nahoru na kopec s přenádherným výhledem na celé město... a pak pro nás přijíždí náš bus a odjíždíme směr Albánská hranice!

Napřed projíždíme rozsáhlou nížinou s pastvinami a na nich roztroušeným skotem. Poté míjíme svéráznou rybářskou vesničku, kde jsou nad vodní hladinou všude rozmístěny zvláštní sítě - je to podobné jako v Thajsku - a tady se to jmenuje Kalimero. A to už se dostáváme k říčnímu přístavu a restauraci na řece Bojaně. Ostrov Ada Bojana naproti byl v minulosti zastavěn a stávala zde významná pevnost. Naše výprava se dělí na polovicu - ještě že se nemusíme rozpočítávat: "Prvý, druhý..." Ta první půlka nastupuje na menší loď a odjíždí na plavbu po pohraniční řece, zbylí zůstáváme čekat v otevřené restauraci a při té příležitosti se všichni blíže seznamujeme a utužujeme kolektiv. Zvláště ti z Frýdku - Místku jsou velmi sympatickou dvojicí. Jsou to skalní turisté a tak od nich získáváme významné informace o Jeseníkách, kam bude směřovat druhá část naší svatební cesty...

Půlhodinka uplyne jako nic, loď je zpět a teď jsme na řadě zase my! Napřed plujeme středem řeky nahoru až po albánskou hranici. Na březích jsou roztroušeny skromné chaty i luxusnější haciendy rybářů i zbohatlíků. Pak se loď obrací a plujeme zpět k restauraci, pak pod most a k ústí řeky do moře. Je to úžasné a ještě úžasnější je pohled na dvě krávy, které se koupou v zátoce řeky hned u moře! Po krásném zážitku odjezd na nejdelší černohorskou pláž u albánských hranic (18 km dlouhou) a dostáváme tu 1.5 hodiny volno. Je tu báječný, hebký a měkkoučký černý písek. Vane ale velmi studený vítr a teplota mořské vody taky není optimální, takže se skoro nikdo nekoupe. Vracíme se raději o něco dříve k busu a necháváme si od pánů řidičů uvařit kávu. Při té příležitosti se od nich dozvídáme, že ten "slavný" suchý záchod je jen na 30 použití!!

Poslední večeře je opět - jak jinak než vynikající - a po ní nám průvodkyně vrací Euro, které jsme ušetřili na vstupném. Jsme rázem boháči a Jana rozhodne, že zajdeme do městečka Sutomore zakoupit nějaké naušničky pro ni na památku. Napřed ale ještě naposled na terasu a focení v křeslech, lucerny a západ slunce nad mořem - ten je dnes opravdu moc hezký. Do Sutomore jdeme až před 21.hodinou. Téměř všichni obyvatelé města jsou v jeho ulicích, všude vládne nepředstavitelný hluk a chaos a mezi davy projíždí auta a troubí jak o život! Lidé korzují po hlavní ulici a baví se. Všude jsou otevřeny obchůdky, stánky, restaurace, hospůdky a zahrádky. Nikdo nesedí doma u televize a nečumí na debilní seriály a telenovely - no to je aspoň národ! V jednom krámku si Jana vybírá náušnice, ale bez úspěchu, nikde je nevidíme vystavené. O kousek dál nacházíme další obchod.

Obsluhuje nás nádherná a divoká černohorská krasavice, snaží se Janě porozumět, co že to vlastně chce - visací náušnice - a pak se ťukne s pochopením do čela: "Aha - minguše!!" A ukazuje manželce dotyčný sortiment. Dále jí nabízí jakýsi tenký stříbrný obojek na krk - asi nejnovější módní hit zdejších žen otrokyň - a Jana jí říká, že takové věci nenosí...

"Ty to nenosíš?!?" reaguje udiveně a bouřlivě kočka Černohorka a my jdeme s Janou do kolen!! (Oni tu totiž mají správnou řeč - něco je pro nás hrozná hatmatilka, nějaké slovo zní česky a přitom má úplně jiný význam. Například takové dítě se řekne černohorsky i chorvatsky "otrok." A do toho na vás vypálí úplně česky znějící větu a ta má i stejný význam! No fakt se s nimi člověk hodně pobaví i zasměje, ale on i jsou snaživí a domluva s nimi je o hodně lepší než s Chorvaty).

Šťastně kupujeme "MINGUŠE", loučíme se a procházíme se už za soumraku městečkem. Zajímavé je, že tu mají velice málo psů a z toho mála, když vás nějaký zahlédne, tak se běží někam skovat. Kdoví, jestli chudáci v případě nouze nedoplňují potravinový řetězec... Když se vracíme na hlavní třídu k moři, prodavačku "minguší" opět potkáváme a ona se na nás zasměje a na rozloučenou na nás spiklenecky mrkne! V jednom obřím stánku se tu pod širým nebem rožní, griluje a opéká spousta voňavých dobrot - všelijaké kousky masa a klobás. Voní to až běda - ještě že jsme po večeři, jinak bychom neodolali. Pak procházíme kolem restaurací a zahrádek, před každou stojí "nadhaněčka." Jedna se ptá i nás: "Zvolitě?" "Zvolime" a usedáme k venkovnímu stolku. Sotva meznu do ruky nápojový lístek - po jejich " Napojna piča", stojí nade mnou číšník, v ruce má velikou porci jakési buchty, zařve mi do ucha: " Fantastik Pizza"... a nechápe, že padám smíchy pod stůl! Dáváme si jen kávu s minerálkou a pak se pomalu vracíme po nasvícené promenádě a přes tu hlídanou zahradu k našemu domečku. Ještě něco pobalíme a pak plni dojmů odespat poslední noc...

Den Pátý

Ráno poslední snídaně. pak dobalit a vynést kufry na silničku, kde nám je opět nakládají do dodávky a my jen nalehko po schodech nahoru do recepce odevzdat klíče a rozloučit se.Opouštíme Sutomore, projíždíme přes Budvu a Tivat, znovu trajektem přes průliv na druhý břeh... a vjíždíme na Chorvatské území. Jedeme stále kolem pobřeží a zanedlouho jsme na fantastické vyhlídce nad Dubrovníkem. Rychle z busu ven, přes cestu a fotit - ale co dřív? Dubrovnickou zátoku, pevnost a město anebo dvě obří turistické lodě, kotvící na moři opodál?!?

Pak sjíždíme dolů do města ke hradbám. Všude tisíce turistů, povozů a celkově blázinec - ale Bože - ta krása, ta krása! Na prohlídku města "dostáváme" rozchod jen 2.5 hodiny!! Což teda bereme jako velice sprostý podraz a máme chuť "někoho" uškrtit!!! A tak honem na WC, do přístavu a pak branami vstup na centrální dlouhé náměstí. Všude ruch, obchody a stánky s obrazy, suvenýry atd... Všude kolem nádherná renesanční benátská architektura, paláce a kostely. V bočních uličkách pak spousta restaurací a hospůdek. snažíme se cosi projít, ale máme na to hrozně málo času - tady by to chtělo alespoň půl dne! A tak usedáme do jedné hospůdky ke konzumaci předražené kávy, pak ještě procházka jednou fotogenickou uličkou. Kolem jich jsou ještě desítky a to se nebavím o hradbách. A celí nešťastní se vracíme zpět k busu a odjezd. Za městem jedeme po obřím visutém mostě nad zálivem s dalšími obřími zaoceánskými plavidly - některé výletní jsou ještě větší, jak ty dole před starým městem - pak ještě poslední ohlédnutí a... zase někdy DUBROVNÍKU a ČERNÁ HORO nashledanou!!!!

Projíždíme rozlehlou nížinou řeky Morače a míjíme dobře ukrytý největší vojenský přístav. Vzápětí stoupáme do kopců a projíždíme kolem překrásných horských jezer a znovu se vracíme k pobřeží. Město Neum je jedinou riviérou Bosny a Hercegoviny a je to vlastně jen 8 km dlouhá enkláva na chorvatském území! Pak okolo 50 km dlouhého poloostrova Pelješac a za chvilku jsme na Makarské riviéře. Při průjezdu Makarem zdravíme nám důvěrně známá místa a já i horu Vošac. Pak už zase jak nůž na kopírovacím soustruhu opisujeme linii mořského pobřeží a jeho nesčetných zátok s letovisky. Z nich se nám nejvíc líbí Omiš s okolními kaňiny a řekou, po které se dá plavit do hor...

Přichází město Split, nad ním - je 18.20 krátká zastávka a pak už po dálnici zpět do Rakouska. Vlevo vzadu vidíme moře, míjíme Mostar a pak se ocitáme v krajině stepí a divukrásných hor Velebitu, kde se točili filmy o Winnetouovi, náčelníkovi Apačů a jeho bílém bratrovi.

Stmívá se, ještě film " Rafťáci", spánek...

Den šestý

... a v půl 5.ráno jsme na našich hranicích. Zase drobně prší, za Brnem v jednom Motorestu na snídani, v Olomouci se loiučíme s paní učitelkou a o půl 9. už stojíme u zastávky MHD v centru Zlína a je hnusně a prší...

Poslední aktualizace: 17.7.2014

ČERNÁ HORA (2007) - 3.část na mapě