Loading...
7. 5. 2018
Ráno pár lidí ubylo, Martina s Vaškem jeli na nějaké závody, další autem do Jindřichova Hradce, tak to bude trošku komornější. Okolí Dačic, tedy vlastně jih Českomoravské vysočiny, nakonec Vysočina samotná je celkem hustě posetá různými rybníky a rybníčky. To druhé označení je samozřejmě přesnější, nedají se tu čekat takové rozměry jako někde u Třeboně nebo Budějic. Nicméně skoro platí, že v každé druhé (třetí) zatáčce u silnice je nějaká vodní plocha.
Malou rybniční soustavu mají i u Dačic. Jestliže na takové Vltavě mají kaskádu přehrad, tady je taková kaskáda rybníčků. Ten první (nebo poslední) máme vlastně hned za rohem, tedy Dalbergův rybník v zámeckém parku. Pak pěkně postupují mělkým údolíčkem potoka, který se jmenuje prostě Rybniční. A pěkně kolem rybníčků míří náš postup krajinou. Rybníky mají občas zajímavé názvy, určitě nejzajímavější je ještě na kraji Dačic Vražda, pak celkem obyčejný Malý a Velký Rybářský rybník, Vondra, Trubní (Horní, Dolní atd). Kolem prochází naučná stezka a samotná cesta (prašná) je co se týče jízdy a stoupání vcelku přívětivá.
Cestu kolem rybníčků končíme u příjezdu okresky, která nás vyvede ke Kostelnímu Vydří. Přesněji k návrší nad vsí. Tomu vévodí komplex Karmelitánského kláštera. Ten zas od pohledu není zas tak starý, v podstatě nejstarší počátky mají něco přes 300 let, kdy zde vznikla první kaple, klášter vznikl až v polovině 18. století. Nakonec musíme si uvědomit, že Vysočina se osídlovala později než příznivěji položené oblasti.
Předmětem uctívání je svátek Panny Marie Karmelské (16.7.), kdy se zde v týdnu předcházejícím konají hlavní poutě. Jako i jiné kláštery byl v 50. letech 20. století klášter uzavřen, nicméně po roce 1990 se vrátili a klášter prošel rozsáhlou obnovou.
Návštěvníky tu mj. osloví i klášterní prodejna s převahou literatury, ale dá se tu zakoupit i láhev z minipivovaru v Telči, což někteří vyzkouší.
Mimo kláštera na návrší proti klášterů je k vidění hrobka rodu Dalbergů, což byli i držitelé zámku v Dačicích.
Od kláštera je to do vsi celkem pěkný sešup, relativně však krátký, jak to tak chodí, pak zase do kopečka. Cesta se vine kolem lesa na Vojtově vrchu. Následuje vcelku rovný vršek a než odbočíme, po nedaleké žluté značce (za odbočkou cyklotrasy 16) je k vidění v lesním zákoutí půvabný židovský hřbitov. Katastrálně patří k Velkému Pěčínu, vesnici v údolí Moravské Dyje. Židovské hřbitovy se povětšinou umísťovaly za hranicí vlastního osídlení, leckdy na rozhraní obecních katastrů apod. tady o tom pěčínském se toho moc neví, nicméně klasicistní náhrobky mají nejstarší letopočet 1655, takže se dá usoudit, že se pohřbívalo od 17. století.
Pokračujeme na Zadní Vydří a protože kolem Telče vedou různé objížďky, trošku si prodloužíme trasu po méně frekventované silnici s trasou 5124 dál do Horní Myslové. Upravené návsi dominuje zvonička z 18. století pokrytá šindelem.
To už mám na dohled hlavní dnešní cíl, pohádkovou Telč. Ono asi rozepisovat se o městě, které svůj počátek klade na konec 11. století by bylo nošením dříví do lesa, nebo ve zdejším případě vody do zdejších rybníků. Ono totiž skoro celé vnitřní město je obklopeno rybníky jako nějaký poloostrov.
Telč byl původně královským zbožím, ale posléze se dostal do správy šlechty. Nejvýznamnější držitelé byli bezesporu páni z Hradce. Za panování Zachariáše (16. století) se Telč renesanční výstavbou proměnil ze středověkého města do (na svou dobu) moderní centrum. To bylo přičiněním jak měšťanů, tak i Zachariáše, který středověký hrad přestavěl v honosný renesanční zámek.
Telč měl svým způsoben štěstí v neštěstí, co se týče historického vlivu. Zachariáš umřel bez potomků, další majitelé (Slavatové, Lichtenštejnová aj.) sídlili jinde a kromě 30.leté války byl přeložen i průběh středověké kupecké stezky, takže Telč vlastně přestala prosperovat.
Nemůžeme si ovšem představit, že život zde ustal, ale prostě už nebylo moc peněz na novou výstavbu. Nakonec koncem 19. století sem zavedli železnici, takže Telč zas tak izolovaná nebyla, ale to už naštěstí přicházela doba, kdy si obyvatelé začali uvědomovat, jaký poklad díky zachované zástavbě ve městě mají. Nakonec od roku 1992 se o tom ví i ve světě díky Unescu.
Je sice pondělí, ale i tak je ve městě dosti živo, samozřejmě nejen naše skupina, ale i jiní cyklisti měli podobný nápad. Mimo to jsou k vidění i zahraniční turisté. Vyčnívají z toho vizáží asiaté, dvě asiatky si mě dokonce fotí, zřejmě jako typického domorodce. Ještě je párkrát potkáme (svou vizáží jsou nepřekonatelné), tak se nenápadně dovím, že jde o Tchajvanky (tedy vlastně Číňanky).
Část pobytu v bistru na náměstí věnujeme svátku Stanislava (což je jeden z nás), což zaujme i lepou obsluhu.
Odskočíme si na oběd (hospůdka Na Kopci) a ještě se podíváme na zámek. Jak známo, často sem vítají i filmoví tvůrci a asi nejznámější je jako zámek krále Miroslava (Krasomila bydlela na Hluboké).
Následuje výpadovka silnice č. 112 (cyklotrasa 5125), s Pepou se chceme podívat k nedaleké rozhledně Oslednice, což je vlastně telekomunikační věž. Ta je bohužel nepřístupná, což je vcelku škoda, protože asi dnes by měla i návštěvníků dost. Inu.
Tak tedy stíháme předjezdce, je to takové nahoru dolů, míjíme motokros u Dyjice, Zvolenovice, Vystrčenovice a jiné spíše osady. Výpravu doháníme u Nové Říše. Hlavním lákadlem je zdejší Premonstrátský klášter založený (jako ženský) již počátkem 13. století. V klášteře je k vidění velká knihovna a samozřejmě kostel s nádhernou výzdobou. Zde se chvilku zdržíme, zrovna začíná nějaká prohlídka, tak si poslechneme výklad o kostele.
Kupodivu nikdo nejeví touhu zastavit se ve zdejší hospůdce, ačkoliv to bude dnes hospoda asi poslední (mimo Dačice).
Už totiž v dalším Červeném Hrádku sice knajpa byla, ale od 1. je zavřeno…
Pak totiž míříme do Dolního Vilímče, kde hospoda není určitě, stejně tak Strachoňovice, to už sjíždíme k Moravské Dyji a to jsou včetně Černíče spíš větší samoty. Malým vzrušením je, když při přejíždění železnice u Velkého Pěčína upadne po jedné poznámce cyklistka co nás předjíždí. Po ujištění, že se jí nic nestalo brzy mizí v dáli, což se nedá srovnávat s naší rekreační jízdou.
Ono je to zase do kopečka. V malém Pěčíně zrovna probíhá jakási zkrášlovací brigáda, ale podle lahváčů tady chlapi asi taky pijí jen doma.
Vlastně už je jen jeden kopeček a vjíždíme na okraj Dačic, kde tedy U Malínků vláhový deficit zaženeme. Po takřka čtyřech (někdo jen třech) dnech na kolách už nakonec sil ubylo u více výletníků, takže poslední večírek je vcelku velmi skromný.
8. 5. 2018
Poslední návratový den. Ono by to bylo i na sáhodlouhý popis, ale kdo nejde autem, tedy naše skupina z pátku, musí zase na vlak. Tedy zpět do Třebíče, což je tak nejvýhodnější. Jen je nás o jednoho více (Pepa si taky chce najet nějaké kilometry).
Po deváté tedy přímou trasou, Hříšice, Červený Hrádek. Tentokrát se v Nové Říši v hospodě zastavíme. To bylo cyklo 5124, neboli silnice 407. Pokračujeme cyklo 4125 (silnice 112) na Zdeňkov, kde najíždíme i do pěkné výšky kolem 600 m nad mořem. Za Želetavou nás čeká vůbec největší kopec v sedle mezi Mařenkou a Srnčím vrchem. To už je silnice 410. Ta by nás měl dovést až k samému cíli. Snad ještě v Želetavě byla možnost někam do hospůdky, ale ono se nějak zatahuje, tak spíš chceme být rychle v cíli, ještě jeden kopec je za Rokytnicí (nad Rokytnou), ale pak už je k vidění Třebíč kam se přes Stařeč zrychleně dostavíme.
Ač jsme původně přemýšleli na delším pobytu, už není zas tak krásně, vlak nám jede asi za půl hodiny, tak si dáme na stojáka proti nádraží. V Brně máme zase asi 50 minut, atk na polévku do Bogoty. Malou komplikací je výluka, takže vlastně jedeme autobusy do Nezamyslic, kola se vezou v dodávce. Naštěstí potom už je to přímý vlak.
pt. 1
pt. 2
pt. 3