Česká Kanada - Dačicko

Přiznejme si, že oznámení Milušky, že cyklozájezd roku 2009 se koná do Dačic bylo poněkud překvapivé. Pro řadu z nás to je přeci jen kraj poněkud vzdálenější a tajuplný. Nicméně přeci jen už jsme alespoň letmo znali z průjezdů či zastávek takové klenoty, jako ja Telč a Slavonice. Hlavní náplní zájezdu se tak stalo prozkoumání přilehlé části Českomoravské vrchoviny, Novobystřické vrchoviny a Brtnické vrchoviny, tedy oblasti, které se nejčastěji říká Česká Kanada, ačkoliv se nejedná o název plně zeměpisný, spíše charakterizující poměrnou drsnost oblasti.

Protože se jedná o oblast poměrně známou a navštěvovanou, nebudu se rozepisovat detailně o navštívených místech, spíš poukázat na méně známé věci případně vyzdvihnout kvalitu zdejších atraktivit.

Autobus s naší výpravou vyrážel z parkoviště od jednoho ze supermarketů v našem městě a snad jen zdlouhavé nakládání kol do přívěsu bylo jediné malé minus před odjezdem, naštěstí jsme tento čas mohli zpestřit rozhovorem s Velkým učitelem. Řidič zvolil směr jízdy na dálnici z Mohelnice na Olomouc a Brno, takže cesta byla celkem svižná, s jedinou zastávkou za Brnem. Nedaleko jsme bohužel zaregistrovali pravděpodobnou nehodu motocyklisty s automobilem, je den před Grand prix v Brně ....

Další cesta vede na Rosice a Třebíč, kde alespoň na rychlo vidím baziliku, památku Unesco. Poslední zádrhel ve Staré Říši, kde řidič špatně odbočil měl jen krátké trvání, takže na místě určení jsme už kolem 13 hodiny. Jsme ubytováni ve zcela novém Motelu, je to zařízení bungalového typu s pokoji pro 2 a přistýlkou, zajímavostí je zdejší biotop - oválná nádrž na místě bývalé čističky s nasazenými rybami, některých mimořádných rozměrů. Pavláčka nad nádrží nám nakonec bude sloužit jako místo snídaní v dalších dnech.

 

Výlet 1. 15.8.2009

Asi hodinu a půl po příjezdu vyrážíme na první vyjížďku. Ta směřuje přes Zámecký park v Dačicích k zámku a do středu města, prvním úkolem je najít Informační centrum. Jsme sice vybaveni vlastními mapami, ale domácí rady jsou vždy dobré. Ačkoliv je sobota odpoledne, je středisko otevřené, což dokazuje zaměření města na turistický ruch. Mezi nabranými materiály se nám v pozdějších dnech osvědčila mapka Z Dačic na kole, s mapou 1:100 000. Mapový podklad je od Kartografie Praha, náplň zpracovávali místní pracovníci a podle toho co jsme podle mapy absolvovali, není vytvořená od stolu, ale skutečně v terénu.

První část trasy jsme zvolili po cyklotrase Kčt č. 16 která nás mírným stoupáním zavádí na Kostelní Vydří, zde nahlížíme do klášterního kostela a prohlížíme si hřbitov s hrobku Dalbergů. Karmelitánský klášter je postaven na kopečku a svou polohou tvoří výrazný orientační bod. Krajina je mírně zvlněná, trasy většinou postupně stoupají a klesají v mírných převýšeních. Na cyklistiku ideální terén. Zajímavostí klášterního kostela jsou malované „falešné oltáře", čímž se šetřilo na drahé výzdobě. Za obcí cesta pokračuje lesem s množstvím mravenišť, dle mapy by měl být u křižovatky pod Kopaninami (510 m) židovský hřbitov, ten jsem však neobjevil. Na židovské osídlení však upozorňuje Náglova vyhlídka u Kostelní Myslové. Kamenný stůl, nebo dolmen s tabulkou upomíná na členy rodiny, kteří zahynuli v Osvětimi. Samotná vyhlídka otevírá výhled na severozápad k Javořici s televizním vysílačem, nejvyšší hoře Českomoravské vysočiny (837m). Ale nás však sjezd zavádí do historického města Telč. Historické jádro s náměstím, zámkem a kostely je obklopeno rybníky a díky krásnému počasí se panorama středu zhlíží ve vodní hladině. Samotné město snad nepotřebuje komentáře, náměstí Zachariáše z Hradce lemované převážně renesančními domy s podloubími je opravdu nezapomenutelné a dnes nám je zpestřili různí rytíři, kejklíři a jiní vykukové, konají se zrovna nějaké městské slavnosti. Takže během občerstvení se obtěžujeme i k nahlédnutí do trhoveckých stánků, a jak se s výčepním u Bernardýna shodujeme, nechápeme, jak může někdo označovat Starobrno za nejlepší pivo (na Moravě..)

Z Telče směřujeme do Podyjí, tedy přesně přejíždíme údolí Moravské Dyje na Zvolenovice. Podle varování místního občana je za motokrosovou tratí velké stoupání, ale není to tak strašné, z našeho kraje známe horší. Další zastávku máme v Nové Říši, kudy jsme projížděli při příjezdu autobusem a kde jsem si vyhlídl klášterní kostel. Je otevřeno (před večerní mší), takže nahlížím a stojí to za to, výzdoba je také částečně tvořená falešnými vymalovanými oltáři, ovšem velkolepě a je doplněna řadou skutečných skvostů. Velkolepá je dřevěná vyřezávaná kazatelna, i zdejší varhany nevypadají špatně. Za návštěvu by patrně stála i knihovna s udávanými 17 000 svazky. Je už však poměrně pozdě, tak se vydáváme zpět do Dačic. Při tom obdivujeme malebnou krajinu s remízky a malými rybníčky v kdejaké zatáčce či dolíku. Červená turistická značka na okraji Dačic nás různými uličkami a chodníky dovedla přímo na náměstí, kde U Koníčka potkáváme některé účastníky zájezdu. Dotaz na stravu vyšel neurčitě, takže se vyptáváme místních. Ti nás odkáží na restauraci U Malínků, kde jsme první výlet zakončili a prodiskutovali.

 

Výlet 2. 16.8.2009

Na druhý výlet jsme zvolili trasu č. 2 již výše zmiňované mapy, jen s drobnými změnami, které se naskytly v průběhu cesty. Na začátku trasy jsme jen konstatovali, že by u našeho motelu mohl být umístěn směrník značených tras (do budoucna), směr naší cesty je totiž po žluté, která sice kolem motelu vede, ovšem pokud nejste místní, tak na to tak rychle nepřijdete. Nicméně v části Toužín již v požadovaném směru se nám hned na začátku zalíbí pěkný kříž, část výpravy neznalá značení však po udání směru zběsile uhání po asfaltce, nevšimnouc si žluté značky, směřující více vzhůru polní cestou, tak to někdy bývá, zatím co jsem od focení u křížku vyrážel poslední, šmahem se ujímám vedení (ostatně je to větší část našeho pobytu). Nevím jsou-li tu nějaká závody, ale proti nám běží nějací chlapi. Cestou míjíme pamětní kámen s křížem a mečem pochází z 30. leté války. Projíždíme okrajem vsi Peč a přes železnici směřujeme do Cizkrajova, před jeho začátkem však odbočíme do kopce, čímž se od trasy odchylujeme. V lese před námi je vidět poutní kostel zv. Monserat dle španělského vzoru. Holešicemi a Mutnou dorážíme k polní zkratce, čímž si ověřujeme pravidlo, že když už je cesta další, tak je alespoň horší. Při dojezdu k hlavní cestě však dorážíme k pěknému odpočívadlu s opravenou a zatím zahalenou boží mukou. To už máme kousek do Slavonic. Městečko se zachovanými renesančními domy svému vzhledu vlastně vděčí zčásti schudnutí po přeložení dávné obchodní cesty a zároveň i pozdější polohou v pohraničí, která příliš nepřála rozvoji města. Díky tomu se zachovalo téměř neporušené historické jádro. Je to vlastně taková malá Telč...

Daří se nám najít i prázdnou zahradní restauraci, kterou využíváme k obědu. Potkáváme i jiné zájezdníky. Ti se odebírají k prohlídce podzemí (muži), zatímco jejich ženy se oddávají prohlídce cukrárny, naše skupina se naproti tomu odebírá k vyhlídce na městskou věž. Kdysi jsme na věži s mým kolegou už byli, ale i teď výhled stojí za to, navíc díky digitálu pořizuji více snímků než tehdy ještě v negativní době.

Další téměř povinnou zastávkou je Maříž, proslulá zdejší keramikou. Hospod a prodejen je tu více, stavíme se až v hlavní prodejně u rybníka, je to taková modernistická konstrukce, nejspíš loď. Keramika je hodně barevná a v podstatě naivní, nejvíc se nakonec líbí obkládačky na WC v navštívené restauraci. Za Maříží cesta poměrně silně stoupá asi 2km na Trojmezí (Čechy, Morava, Rakousko). Je tu info tabule a mapa, trojmezník je asi 3 m od silnice, jak jsme se později dozvěděli, jeli tu i jiní účastníci výpravy, aniž by se zastavili, což je chyba, kromě velkých borůvek jsou tu k vidění i historické hraniční kameny. Ale kdo nechce, nepotřebuje. U Starého Města (pod Landštejnem) pořizuji snímky našich spolujezdících přátel, kteří jsou také ze Starého Města (p. Sn).

Zde se konečně dostáváme k vodní nádrži vhodné ke koupání, voda je výborná, jen temná od rašeliny, směrovky zde navádějí k bike baru, ten je však rovně, rybníček je vpravo od cesty. Po krátkém osvěžení vyháním výpravu dál na cestu (přes židovský hřbitov), k okraji Starého Města kde trasa směřuje na románský hrad Landštejn. Ne všichni spěchají jako já, je něco po 16. hodině, zavírá se v 17., ale není to tak daleko a cesta ač vede do kopce vede naštěstí téměř kolem hradu.

Jak mi nakonec paní na pokladně sdělila nechá mě na hradě jak chci, jen po páté hodině na hrad už nepouštějí. Na nádvoří právě končí nějaké historické představení tak budu mít hrad celkem prázdný. Hrad samotný má románský základ, stál v místě původního trojmezí (dnes je tu kaple v podhradí). Zřícenina je zachovaná a opravená před rozpadáním. Z hlavní věže rozhled do dalekého okolí, nejvýraznějším objektem je vodní nádrž na pitnou vodu, jak pozoruji jižní obzor, je patrně někde v Rakousku letecký den - akrobatický letoun na obloze s dýmovnicí, jak mi večer sdělili hoši z jiné výpravy, cestou viděli nějaké víceplodinový, čímž se má domněnka potvrdila.

Při sjezdu od hradu se mi potvrdila dobrá konstrukce fotoaparátu - vypadl mi z batůžku bez následků. Další cesta sjíždí ke Stálkovu a kolem historické vodní pily Peníkov, abychom zastavili v Českém Rudolci, kde je poslední zajímavost dneška - zámek zvaný Malá Hluboká. Zámeček v romantickém slohu skutečně připomíná jihočeský klenot, ovšem stav je zoufalý. Můžeme jen zhodnotit výtečnou péči soudruhů, která dovedla tento objekt do dnešního stavu. Poslední zbytek cesty pokračuje přes Lidéřovice mírnými sjezdy a kopečky k cestě Kunžak - Dačice, kde volíme opět osvědčenou hospodu U Malínků.

 

Výlet 3. 17.8.2009

Pro třetí den pobytu jsme zvolili trasu, která má v mapě číslo 1. Trasa je vedena tak dobře, že jsme z ní nakonec nesjeli, přesto o ní pár poznámek přidám. Vyrážíme ráno od motelu již známou cestou do Toužína a dále polní cestou ke křižovatce se silnicí do Slavonic. Odtud je trasa shodná se závěrem včerejší cesty až do Českého Rudolce, přesto však s kolegou Petrem v Lidéřovicích zatáčíme k místnímu kostelíku a děláme dobře, jak se dovídáme s informační tabule, jedná se o gotický kostelík sv. Linharta, ze druhé třetiny 14. století, kterým je poměrně dobře zachovaný v původním vzhledu. Dál míříme do Českého Rudolce, kde dokončujeme včerejší průzkum Malé Hluboké. Rudolec je na další cestě patrně poslední větší obec a mohlo by se nám vymstít, že jsem nenavštívili zdejší hospodu. A dobře jsme udělali. Skutečně v dalším Matějovci nic nebylo. Až na tento nedostatek jsme však odměněni krásnou přírodou České Kanady. Kromě malých rybníčků jsou typické pro tuto část drobné skalky rozeseté v polích a loukách, obklopené skupinou stromů, či malými remízky. U jednoho takového lesíka jsem našel pěkného praváka, bohužel se mi někde při další cestě ztratil.

Jak už jsem napsal, v Matějovci hospoda není, u rybníčku Hladový však narážíme na studánku s výbornou vodou. Další cesta pomalu stoupá do lesa kolem Vysokého kamene do nadmořské výšky kolem 700 m. V této výšce se stoupání zmírňuje a cesta vede většinou po vrstevnici.. Prudší klesání nás zavádí k našemu hlavnímu cíli, rybníku Zvůle. Ten je vyhledávaným rekreačním centrem s tábořišti, kempem a restaurací.. Rybník není příliš veliký a v místě pláže u hospody Česká Kanada plaveme na druhou stranu. Někde uprostřed této zátoky je asi velký kámen, na který lezou proplouvající plavci. Konstatuji, že velké žulové balvany na březích mi trochu připomínají jezera ve Švédsku. Protože se začíná zatahovat, končíme s koupáním a ukrýváme se v přilehlém bufetu. Naštěstí přeháňka neměla dlouhého trvání, takže brzy můžeme vyrazit. Trasa směřuje po lyžařské značce lesem a loukou k zelené turistické značce. Tady jsme jen mírně opustili vytčenou trasu, protože je jednoduší po značce dojet k silnici a po ní pokračovat přes Nový Svět. Za touto malou osadou sesedáme s kol a po lesní pěšině se vydáváme k vrchu Skalka. Ve Slavonicích jsem viděl snímky této lokality a skutečně to stojí za to. Kupodivu ani mapa Kčt se o této skupině skal nezmiňuje, ačkoliv si myslím, že je to jeden z největších skalních útvarů České Kanady.

Další cesta nás zavádí rychlým sjezdem do Radíkova a dál opět k okraji Českého Rudolce, kde odbočujeme na sever k osadě Markvarec. Na břehu rybníka nás vítá Jan Nepomucký a proti němu nás láká kavárna. Je to tedy normální hospoda, ale jaká. Stylově zařízená se zbytky výbavy původního mlýna, zároveň slouží jako keramická galerie a výstavní síň. Samozřejmě jsme se museli zdržet, navíc zde čepují Bernarda, což se dá. Kuchyň tu nemají, ale běžné pochutiny jako brambůrky, utopenec či nakládaný hermelín tu mají, což stačí. Ani se nám odtud moc nechtělo, nicméně musíme dál Přesto pro opozdilce je v hospodě i postel...

Další cesta jen mírně stoupá lesním celkem, zajíždí k rezervaci Olšina u Volfířova. Zpáteční cestou jsme uvažovali, že bychom povečeřeli, ale ve Volfířově nic není a restaurace v Dolních Němčicích nevypadá, že by měli bohatý jídelní lístek, takže dojíždíme až do Dačic. Nechtěli jsme zase k Malínkům, takže jsme vyzkoušeli restauraci naproti pod radnicí (průjezd do dvora, proti cukrárna).

Jídelní lístek nás zprvu překvapil množstvím informací, ale nakonec jsme něco nalezli a bylo to dobré. Takže výlet se nakonec zase vydařil.

 

Výlet 4. 18.8.2009

V noci přišla další bouřka, ráno bylo poněkud podmračené. Na tento den jsme neměli nic konkrétního vymyšlené, snad jsme jen trošku uvažovali o trase k Velkému Pařezitému rybníku. V Dačické mapě je celá tras označena číslem 4 a je nazvána jako trasa kolem Javořice. Část jsme nakonec využili. Od motelu jsme zamířili zkratkou neboli moderně nábližkou přes kukuřičné pole k benzince, kde jsme si opět nablížili obilným polem k cestě kolem Dačických rybníků. Rybníky jsou spíše rybníčky, je jich asi 12. První a patrně největší z nich má vše říkající jméno Vražda, další jsou např. Vondra, Zámecký, Rybářský aj. Polní cesta je vysypána drobným štěrkopískem, tak jak se někdy dělají i nové cyklostezky. Dál směřujeme k nám již známému Kostelnímu Vydří, kde měníme směr k Prostřednímu Vydří a Mysleticím. Zde na informační tabuli zjišťujeme, že první pamětihodnost je Smíšené zboží ve stylu neofunkcionalismu 60.let, čili socialistickém realismu (je to normální hnusná betonová sámoška). Asi žert autorů.

Cesta dál stoupá na Lopatu (645m), což v nás vzbuzuje vzpomínku na náš loňský zájezd do Bílých Karpat (byli jsme na penzionu Kopánky, asi 1,5 km od sjezdovky výše uvedeného jména). Před Mrákotínem pozorujeme ve stráni slavné žulové lomy a nad nimi se tyčící Javořici (837m, nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny, TV vysílač). Obloha zůstává ještě zatažená, proto přemýšlíme co dál, na návsi je naštěstí mapa Vysočiny s dalším okolí, kde nacházíme hrad Roštejn, který by neměl být daleko, operativně tedy měníme cíl cesty. Ve Lhotce jsem sice mohli ještě vylézt ke zřícenině Štamberka, ale nějak se nechtělo, tudíž využíváme Cyklotrasy 5021 přes Řásnou a Řídelov k Malému pařezitému rybníku. K Roštejnu je to už jen kousek, závěrečné stoupání není nijak dlouhé a před samotným hradem nás upoutají už mohutné stromy. Je zde Roštejnská obora, jedno z nejstarších chráněných území na Vysočině. I samotný hrad je pěkný, je to spíš hrádek, vstup na nádvoří je volný, hradní hospoda s pivem i jídlem, dva prohlídkové okruhy (50,-, 30,- Kč, výstup na věž za 10, ten jsem nakonec dal). Takže jsme poznali druhý hrad stejného jména (stejnojmenná zřícenina v Klokočských skalách v Českém Ráji).

Zpáteční cesta projíždí kolem obory do Doupěte. Přes zvláštní název je to normální vesnička. Ale za Vanůvkem už máme před sebou opět renesanční Telč. Tentokrát přijíždíme od severu. Na kraji centra objevujeme pěknou stáčírnu vína, kde nás zaujal soudek z Lechovic s Portským. Lepší aperitiv k jídlu, co jsme ve městě dali snad ani není. Tedy po takovém debužírování jsme zamířili k údolí Moravské Dyje, která nás nakonec dovedla zpět do Dačic, a protože to byl vlastně poslední den nemohli jsme nenavštívit oblíbený lokál U Malínků na drobné občerstvení.

 

Výlet 5. 19.8.2009

To už vlastně ani výlet není, pouze rychlý přesun z Dačic do Třebíče. Plánovanou trasu jsme měli přes Želetavu, abychom jsme se vyhli prvotřídce, ale v Nové Říši jsme blbě odbočili, takže pokračujeme do Staré Říše, a po hlavní dál, naštěstí provoz je celkem malý. První část cesty je mírně do kopce, za křižovatkou s E58 se stoupání mírní aby nakonec zase cesta sjela k Třebíči. Při posezení v Motorestu v Markvarticích nás míjí náš autobus, který nás bude v Třebíčí čekat. Snad až před městem se provoz na silnici zvýšil, ale přežili jsme to bez úhony. Autobus nás čeká u baziliky, takže v rychlosti nakládáme kola a pokusíme se ve městě najít nějakou slušnou hospodu. Tak aspoň letmo shlížíme na baziliku a okraj židovského města, nedávno zapsané do seznamu Unesco. Vidím, že se sem někdy budu muset podívat.

Odjezd je ve 3 hodiny, řidič to zvládl skvěle, doma jsem ještě za světla, tudíž můžeme ještě Na Zastávce provést závěrečnou tiskovku.