Český les a Chodsko – 1. den - vyhlídkové věže Chrastavice, Tlumačov a Díly, vyhlídky Hrádek, Filipova Hora a Chodovské skály, Havlovice-akvadukt přes železnici, Domažlice-poutní kostel sv. Vavřince, Stráž–stanoviště Chodů, Újezd-rodiště J.S.Koziny

Nejdřív bych se chtěla omluvit těm, kteří již tento článek před několika měsíci četli. Po jeho zveřejnění odešlo na serveru Turistika.cz diskové pole a články za poslední dva dny se jim nepodařilo obnovit. Abych to měla kompletní, musím tam dva články opět vložit.

Když jsme se na začátku října vrátili z Českých Budějovic, považovali jsme naši letošní autosezonu za ukončenou. Když se začalo koronavirové onemocnění téměř nekontrolovatelně opět šířit, mrzelo nás, že nemáme vytápěný karavan. To bychom odjeli někam do lesů a vrátili se, až se situace zlepší. Takhle jsme se rozhodli uvěřit předpovědi počasí, kdy hlásí na pár dnů oteplení (v minulých dnech někde na našich horách už napadl i sníh), kdy ranní teplota nemá klesat k nule a kdy nemá moc pršet.

Nepojedeme však daleko. Jen do Českého lesa. Cílem máme Velký zvon – vždy jsme ho z dálky viděli, ale nikdy jsme se blíž nedostali. Bereme to trochu jako poznávací výlet. Na Chodsku je 10 vyhlídkových míst, kde jsou malé dřevěné rozhledny, ale odkud je hezký výhled. Některé jsme již v minulosti navštívili, tentokrát to chceme zkompletovat. Současně navštívíme i další vyhlídková místa, abychom se podívali na ty naše kopečky trochu shora. Také však navštívíme další zajímavosti a zaniklé obce, kde je několik technických památek. A také se samozřejmě chceme trochu projít.

Vyrážíme dopoledne. Je hezky, snad bude i pěkná viditelnost. Jedeme směr Domažlice. Zhruba po hodině zastavujeme v Chrastavicích. Tam je malá vyhlídková věž. Obcí odbočujeme ve směru modré turistické trasy a jedeme až k posledním baráčkům. Po předcházejících chladných dnech je pěkně, svítí sluníčko. Však také má být dnes nejteplejší den.

K rozhledně jdeme do mírného kopečka, není to ani kilometr. Jdeme po modré a současně po části naučné stezky Milavečské mohyly. Ta je celkem 4 km dlouhá a vede přes mohylové pohřebiště z doby bronzové. Další vyhlídka na trase není, proto končíme na holém návrší u 5 metrů vysoké dřevěné rozhledny, která byla r. 2012 vybudována v rámci česko-německého projektu Vyhlídková místa na Domažlicku, současně s podobnými věžemi u Semněvic a u Tlumačova, kde se také chceme zastavit. Na vyhlídkovou plošinu ve výši pouhých 2,5 metru vede 14 schodů. Výhledy jsou však daleké. Jen bohužel obzory máme zamlžené, to jsme nečekali. Ale i tak jsme spokojeni. Má být vidět Nový Herštejn, Koráb, Rýzmberk, Malý a Velký Ostrý, také Malý a Velký Javor, Vavřineček nad Domažlicemi, Čerchov a Baldov. To vše je napsáno na informační tabuli naučné stezky pod rozhlednou.

Domažlice objíždíme po jejich východním okraji. Teď už budeme zastavovat každou chvilku. Za tratí - za zastávkou Domažlice-město odbočujeme vpravo a jedeme souběžně se zelenou turistickou trasou až ke kostelu sv. Vavřince. Na tomto místě postavil v 10. století kníže Boleslav kapli na počest vítězství nad Maďary r. 995. Od r. 1685 zde stála kaple sv. Vavřince, kterou zde na svých pozemcích nechala postavit manželka mydlářského mistra Zuzana Veselá z vděčnosti za vyléčení z depresí. R. 1761 musela být pro svůj chátrající stav uzavřena. Město ji r. 1775 nechalo přestavět, současně rozšířit na současný překvapivě velký barokní kostel sv. Vavřince. V rámci reforem Josefa II. byl r. 1788 zrušen a využíván jako stodola. R. 1810 byla provedena oprava interiéru, ale až r. 1851 po dalších opravách byl znovu vysvěcen. Pouť k němu se stala nejvýznamnější poutí na Chodsku. Ve svých dílech o ní psal Jindřich Šimon Baar, Jaroslav Vrchlický i Teréza Nováková. Největší pouť se konala 13. srpna 1939, kdy se sem sjelo kolem 120 tisíc lidí z Čech i Moravy, kde vyjádřili odpor českého národa proti německé okupaci. Po skončení 2. světové války byla tradice poutí obnovena. Bohužel trvaly jen do r. 1949, kdy je komunisté zakázali. Krátkodobě byly obnoveny v letech 1968 – 1969. Trvale obnoveny pak byly až r. 1990. R. 2007 byl do kostela zaveden elektrický proud. Poslední rekonstrukce je z let 2008–2009, kdy byl vymalován i interiér.

Vedle kostela rostou 4 památné stromy - Vavřinecké lípy. R. 2005 bylo stáří nejstaršího stromu odhadnuto na 200 let. Předpokládá se, že byl vysazen po dokončení stavby kostela. Kmeny lip mají obvod od 308 do 461 cm a jsou vysoké od 14 do 21 metrů.

Za kostelem je vyhlídkové místo - dokonce je tam i panoramatická tabule s vyznačenými kopci – např. Nový Herštejn, Rýzmburk, Koráb, Můstek, Pancíř, Špičák, Ostrý, Velký Javor a město Kdyně a Mrákov. Aspoň víme, co vidíme. Je tu také velká bývalá rekreační chalupa. Je vidět, že je už hodně dlouho zavřená. Škoda, tady by bylo prima klidné ubytování.

Ještě se kocháme pohledem na Domažlice od nedaleké kamenné lucerny. Tady by bylo i ideální místo na polední pauzu, jenže ještě je na ni brzo.

Pokračujeme dál přes Stráž, jejíž historické jádro bylo r. 1995 vyhlášeno vesnickou památkovou zónou. Je to nejmenší historická chodská vesnice, mají zde být tradiční usedlosti z dob pozdního středověku. Tady bylo stanoviště Chodů – strážců hranic. Zastavujeme trochu se zde porozhlédnout. Vidíme hezkou roubenku, informační tabule s historií obce. Je zde kaplička z r. 1778 a měla by tu být i škola, která byla založena r. 1790 – za doby císaře Josefa II.. Obcí vede celkem 81 km dlouhá tématická trasa Po stopách Boženy Němcové – ta vede přes místa na Domažlicku a Kdyňsku, kde svoji stopu zanechala Božena Němcová. Buď je sama navštívila, nebo do nich umístila na základě vyprávění děj svých literárních děl. V této obci se odehrává děj povídky Karla. Další panely jsou ve Všerubech, na Tanaberku, v Chrastavicích, Milavčích, Bořicích, ve Kdyni, v Koutě na Šumavě, Staněticích, Mrákově, Újezdě, Draženově a v bavorském Eschlkamu. Možná by bylo zajímavé si tyto obce projet a seznámit se tak víc s jejím životem i jejími díly.

Dalších pár kilometrů popojíždíme do Tlumačova, kde je další dřevěná minirozhledna, která byla r. 2012 postavena v rámci výše uvedeného česko-německého projektu. Tentokrát je u ní i tábořiště s naučným místem, což znamená, že je zde umístěna tabule s informacemi o tomto místě – o Kubíčkově skále, které je na pokraji bývalého hraničního území. Jsou zde informace o chodských rebeliích, ale také o tom co z této 5 m vysoké rozhledny je vidět – kromě obce Tlumačov je to Kdyňská pahorkatina s nejvyšším vrchem Koráb, s kopcem Rýzmberk, šumavské kopečky a když se povede tak také část česko-bavorského hraničního hřbetu.

Stále je teplo, ale zatahuje se to a silně to tu fouká. To nás však neodradilo od přípravy oběda. Jsou tu i lavičky, jen stolek nám tu chybí. Než se uvaří brambory, uklízím těch pár věcí, co jsme si s sebou do auta vzali. Současně zjišťujeme, že jsme doma zapomněli velký hrnec. Přes sezonu je v autě, přes zimu ho používám doma. Naštěstí máme menší, jen nevím, jak v něm zítra budu vařit těstoviny.

Po obědě se jdeme pokochat výhledem z rozhledny. Stále jsou výhledy zamlžené, ale bližší okolí je vidět pěkně. Škoda, že je ještě brzy, tady by to na spaní bylo ideální.

Protože jsme se rozhodli nevynechat žádné vyhlídkové místo na trase, tak popojíždíme do Filipovy Hory. Jen kousek od obce na červené turistické trase je na mapy.cz označené vyhlídkové místo. Za jasného počasí musí být výhled přes obec na Všerubskou vrchovinu až k Šumavě naprosto fantastický. I dnes za mlhavého počasí je výhled dostačující. Nemůžeme chtít asi všechno. Kocháme se aspoň podzimně zbarvenou krajinou, i když i ta by za slunného počasí byla ještě barevnější. Asi jsme moc zmlsaní a věčně nespokojení. Ale to se jen zdá. Líbí se nám tu.

Aby to dnes nebyla skutečně jen samá vyhlídka, jdeme prozkoumat i jednu technickou památku – akvadukt, který vede po mostě přes železniční trať. Parkujeme u žel. zastávky Havlovice. Hned si vybavuji, jak jsem v Havlovicích byla po 1. třídě na dětském táboře. Na to se nezapomíná. Prvně jsem někde byla sama a moc se mi tu líbilo.

Pěšky pokračujeme kousek po cyklotrase – k lávce přes trať. Jsme na mezinárodní cyklotrase Praha-Plzeň-Regensburg-Mnichov. Dnes to mám i hodně vzpomínkové. R. 2001 jsem se zúčastnila slavnostního otevření této trasy v úseku Praha-Regensburg. Vyjížděli jsme tehdy od pivovaru Modrá hvězda v Dobřanech, kde jsme každý dostal půl litr piva (tehdy s tím ještě na silnici problémy nebyly), a cílem byla Koloveč. Ale dost vzpomínání.

Jsme u akvaduktu, který jako jediný vede nad železniční tratí. Byl postaven r. 1862 při výstavbě této železniční trati – měřil 16 km a měl posílit přítok vody do Domažlic a hlavně zajistit i dostatek vody pro domažlické mlýny. R. 1984 bylo tehdy plechové koryto uzavřeno, voda odvedena do Zubřiny a akvadukt stržen. R. 2011 se město Domažlice rozhodlo tuto unikátní památku obnovit na původním místě – na místě, kudy vede mezinárodní cyklotrasa č. 3. Je to tady fakt zajímavé.

Další vyhlídka, která byla postavena v rámci česko-německého projektu Vyhlídková místa na Domažlicku, je vyhlídková plošina na kopci Hrádek nad Újezdem. Tam už se těším. Parkujeme na parkovišti pod hotelem Chodská chalupa. Na vyhlídku je to po červené opět jen kousek. Na vrchu nás vítá 3,2 m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, který se v nedalekém Újezdě narodil a také prožil svůj život. Je tady i se svým chodským, strážným psem, čakanem v pravé a královským privilegiem v levé ruce. Socha tady byla odhalena r. 1895, jedenáct let po prvním vydání románu Psohlavci. Slavnostního odhalení se tehdy zúčastnil spisovatel Alois Jirásek, který při té příležitosti převzal čestné občanství chodské vsi Újezd. V základech památníku je prý uložena pamětní listina, kde se připomíná příštím pokolením, kdo Kozina byl a co on i další Chodové dokázali.

Kousek pod vrcholem je poměrně velká vyhlídková plošina, odkud je hlavně vidět obec Újezd s Kozinovým statkem a jeho Pamětní síní. V pozadí mají být vidět Domažlice a panorama Kdyňské pahorkatiny. My tam v dálce jen něco málo tušíme.

Malým parčíkem scházíme jen kousek pod vrchol. Tam – u Kozinovy lípy je umístěna informační tabule, kde se dočtete o historii této oblasti, o době kdy byly zakládány tyto pohraniční vesnice, které měly za úkol chránit hranice Českého království.

Součástí celého areálu je dětské hřiště, kterému vévodí velká betonová socha chodského psa Chody. Zajímavostí je, že tato socha o rozměrech 3,8 x 8,1 metrů je dutá a děti mohou skrz psí tlamu vykukovat ven.

Je tady moc hezky, možná je to o to hezčí, že jsme tu sami. Kvůli koronaviru je vše zavřeno – nejen hospody, ale i hotely. S tím jsme počítali a doufali, že na parkovišti hotelu by se nechalo přespat. Jenže tam je závora. Tam, kde se nechá parkovat, je to zase hrozně šikmé. Uvidíme, kam až dojedeme.

Když už jsme viděli sochu Koziny, musíme vidět i jeho rodný dům. Sjíždíme dolů do Újezdu. Je skoro sedm hodin, takže ani na návsi nikoho nepotkáváme. Nikomu už se asi ven nechce. Újezd je nejznámější z 11 chodských vsí, které ve svém privilegiu zmiňuje český král Jan Lucemburský. Spory Chodů s vrchností vyvrcholili v době, kdy tyto vsi vlastnil Lamingen z Albenreuthu. Právě Kozina, který byl vůdcem chodského povstání proti tomuto pánovi (známému z Jiráskova Psohlavců pod jménem Lomikar), byl r. 1695 popraven. Na návsi je povídání o obci a mapka významných dvorů.

Jdeme si prohlédnout statek, kde Kozina hospodařil a kde je nyní Pamětní síň Jana Koziny. O pár domů vedle je dvůr u Rosochů, kde se r. 1652 malý Jan narodil, v protější ulici je dvůr u Pelnářů, odkud pocházela jeho manželka Dorota. O pár čísel vedle je dvůr U Podestátů. Původně tam byla obecní rychta. To jsou asi ty nejvýznamnější statky.

Zatím ještě pokračujeme podle našeho plánu. Projíždíme Trhanovem, kde je vesnická památková zóna. Část obce jsme si před 4 lety prošli, když jsme se na prodloužený víkend ubytovali v Klenčí pod Čerchovem. Proto tady nezastavujeme. Láká mne však vyhlídka Chodovské skály na jižním okraji obce Chodov. Je součástí stejnojmenné přírodní památky, přes kterou vede Český křemenný val – pásmo křemenných žil. Ty se táhnou od Bělé nad Radbuzou prakticky až k Folmavě, zde snad nejvíc vystupují na povrch. Trochu váhám, zda máme dostatek času, zda by nebylo lepší pokračovat a hledat někde místo na spaní. Ota však ví, že jak jsou někde skály, musím je vidět. Nakonec se podařilo autem vyjet až na konec obce – do parkově upravené lokality je to pěšky už skutečně kousek. Já jsem nadšená, ale i Ota je spokojený. Z vrcholu je vidět západním i východním směrem, dokonce na obou stranách jsou umístěny panoramatické tabule. Jen ty obzory jsou čím dál zamlženější. Na skále je tabulka jako vzpomínka na RNDr. Jiřího Hlávku, odborníka na geologii a historii, který se zabýval zkoumáním tohoto valu a přispěl k ochraně této přírodní památky. O kousek níž si o něm čteme tyto i další informace.

Naštěstí to nebyla dlouhá zastávka, ale určitě zajímavá. Pokračujeme dál. Projíždíme pod Výhledy se sochou Jindřicha Šimona Baara. Tam jsme naštěstí už byly, takže tuto vyhlídku můžeme vynechat. Cestou neustále koukáme, zda by se nechalo někde odbočit, ale je to špatné. Buď je tam závora nebo bláto. Projíždíme západním okrajem nám známého Klenčí pod Čerchovem a zastavujeme v obci Díly, nejvýše položené chodské vsi. Na návsi je další vyhlídka, která byla postavena v rámci zmiňovaného projektu. Tahle vypadá velice zajímavě a od ostatních se liší. Je přistavěná k zadní části budovy obecního úřadu – k točitému schodišti se prochází uličkou mezi požární zbrojnicí. V 1. patře je terasa restaurace, ve 2. je vyhlídková terasa. Je velká, velké jsou tady i panoramatické tabule, kde jsou vyznačeny vrcholy, ale také krátké povídání o některých zajímavých místech, která vidíme. Ani zapadající sluníčko nám výhledy moc nevylepšilo. Zajímavé je, že i když dle nařízení vlády mají být všechny restaurace zavřené (platí lockdown), přes terasu chodí do restaurace místní a je tam docela veselo.

Ota si vše nahoře opisuje, já jdu do auta pátrat, kde dnes hlavu složíme. Už je nejvyšší čas. A také máme hlad. Místečko jsem našla a naštěstí to i vyšlo. Zhruba uprostřed mezi Díly a Postřekovem odbočujeme vpravo po úzké silnici. Na nízkém kopečku vpravo je vysílač a pod ním vedle zoraného pole malá rovinka. Sice to tu fouká, ale to fouká všude. Máme však krásné výhledy. Vlevo vidíme Přimdu, před námi Sedmihoří s vrchem Hora. Vpravo na nás už svítí srpek měsíce. Zatím je jasno, ale v noci se má zatáhnout a k ránu sprchnout. Ale tady nám to vadit nebude. Stromy jsou nízké, vysílač snad nespadne.

Než se ještě více ochladí, rychle se oplachuji a převlékám do spícího. Než jsem namazala chleba k večeři, je tma. Je však příjemných 15 stupňů. Na říjen je tedy opravdu teplo. Jsme v kabině, posloucháme rádio, nic jiného se dělat nedá. Nejlepší bylo, když dorazili jedni zvědaví místní, venčící psíka, a přišli se nás zeptat, zda někoho hledáme – tady na samotě na kopci. Lepší dotaz je asi nenapadl. Nejspíš si nás chtěli prohlédnout. Odpověď, že tu večeříme, jim stačila.

V deset jdeme spát. Měsíček nám zalezl za kopečky, ale zase se rozzářily hvězdy. Vítr utichl a je stále neuvěřitelných 15 stupňů. Je tady klid a my jsme jsme úžasně spokojení. A samozřejmě se už těšíme na zítřek.

Český les a Chodsko – 1. den - vyhlídkové věže Chrastavice, Tlumačov a Díly, vyhlídky Hrádek, Filipova Hora a Chodovské skály, Havlovice-akvadukt přes železnici, Domažlice-poutní kostel sv. Vavřince, Stráž–stanoviště Chodů, Újezd-rodiště J.S.Koziny na mapě