Loading...
Středa.
Ráno není po muchničkách ani vidu. Vyrážíme dál za občasného škrábání napadených míst pokožky. Zastavujeme se na odpočívadle u Janovského pramene a snídáme. S lesem za zády se před námi rozevírá velká mýtina. Místo bývalé vesničky Slatina. Musela to být malebná kvetoucí osada, dole s pěkným rybníčkem. Jedinými pozůstatky jsou pamětní deska a starý křížek. Všechno zmizelo v nenávratnu. K bývalému uranovému dolu Dyleň ani nezabočíme, neboť vím, že tam není vůbec nic k vidění. Od Plánského můstku zelená TZ značně stoupá téměř po spádnici o 170m ke hřebeni Dyleně. Za ním nás čeká neméně strmé klesání zpět na 810 m n.m. na úroveň Středu Evropy. S našimi batohy, které jsou s náhradním chlebem a jednou petkou vody navíc určitě aspoň o 2kg těžší, to není lehká záležitost. Zejména, když nás po chvíli čeká zase ono prudké stoupání nejen ke hřebenu, ale ještě výš, na samý vrchol Dyleně v nadmořské výšce 940m. Za zeměpisný střed Evropy prý prohlásil mezi roky 1805-1813 Napoleon Bonaparte horu Dyleň. Ovšem ten, na kterém jsme byli, je označen od r.1865, což je na něm vyznačeno. Mramorová mapa Evropy znázorňuje několik nejvzdálenějších bodů v Evropě, podle kterých byl stanoven. Mimochodem, středů Evropy je vícero, podle toho, na základě čeho jsou určeny. Na samém vrcholu Dyleně byli v minulosti vojáci radiotechnického zabezpečení ale i pohraničníci, co hlídali i je. Pozorovací věž sloužila odposlouchávání rádiového provozu na velké části Bavorska, podobně jako na Havranu, Zvonu a dalších. Ke konci po útěku pár osob bylo okolí obehnáno dalším vnitřním dvojitým ostnatým plotem s nakladenými minami uprostřed. Oplocení prvosledové mělo el. signální zabezpečení a v prostoru mezi ploty automaticky otevíralo dvířka Ostrým psům. Dnes je objekt v soukromých rukou (Ant.Hofmann?), funkční zařízení vysílačů je pronajímáno radiokomunikacím a vysílání TV a VKV. Objekt s několika slepicemi tam hlídá hned několik pozorných psů. Z dřívější doby zůstalo ohrazení dvojitým plotem s ostnatými dráty. Věž přístupná veřejnosti není a výhledy odsud moc nejsou. Takže jsme usoudili, že vynaložená námaha neodpovídá interesu místa. Usazujeme se v zastřešeném dřevěném turistickém odpočívadle s lavicemi a stolem. Tady si dáváme po necelých 13km pozdní oběd. Kamarád, mající po většinu času zhoršující se problémy s výrustkem na patní kosti konstatuje, že bychom měli expedici trochu zkrátit. Už se těší na lékaře. Podle mapy plánujeme ústup přes vesnici Vysokou ležící pod kopcem, se zdárně opravenou polozříceninou kostela sv.Jana Křtitele, směrem k Lázním Kynžvart. Cestou někde přespat a zítra tam dojít na vlak. Jelikož jsme vidinou brzkého konce cestování zahýřili s vodou, rozhodujeme se ji ještě doplnit na večer a zítřejší snídani. Zkoušíme zajít k bráně Dyleňského objektu a zvoníme. Odpovědí je jen štěkot psů. Mezitím přijíždí nahoru auto. Řidič se také marně domáhá vstupu. Nakonec k našemu velkému překvapení s ohledem na kamarádovu nohu slíbí, že nás vezme nejen dolů, ale až do Prahy. Tak budeme nečekaně o půlnoci doma. Náhlá možnost ukončení cesty nás překvapí a překotně nastupujeme do auta. Neméně rychlý výsadek před hl.nádražím v Praze na zákazu zastavení na magistrále má za následek zapomenutí foťáku v kufru auta. Nicméně vše dobře dopadne a foťák je vyzvednut u poctivého řidiče za pár dnů při dalším výletu na Stvořidla. To by měl být další, tentokrát kratší cestopis, ale možná v odd. Výlety.
Celková bilance cesty činí 114km, stoupání a klesání celkem 3.927 metrů za 4 ½ dne s průměrnou váhou batohů 16kg. A už se těšíme na další vandr snad příští rok pokračováním do Slavkovského lesa a Doupovských vrchů, doufejme že ve trojici.