Nedělní cesta nikoliv do středu země, ale pouze do středu Evropy a na kopeček Dyleň

Jedu autem z Karlových Varů na Cheb a u Jesenické přehrady odbočuji na Mariánské Lázně. Na silnici č. 21 se však dlouho „neohřeji“, jelikož po několika kilometrech odbočuji vpravo a pokračuji přes vesnice Okrouhlá, Stebnice, Lipová a Doubrava. Konečná je kousek za vsí Mítina.

Mýtina je místní částí obce Lipová. Současný název je novodobý, ves se vždy jmenovala St. Albenreuth. Vesnice vznikla asi ve 14. století a ve středověku zde existovala tvrz, která bohužel později zanikla. Před druhou světovou válkou byla Mýtina poměrně velkou obcí a žilo zde přes 800 obyvatel, téměř výhradně Němců. To se zásadně změnilo po odsunu v roce 1945. O tři roky později se vesnice ocitla v izolaci vzhledem k těsné blízkosti hraničních zátarasů. Většina zdejší zástavby byla zbořena. Do dnešní doby zůstalo v devastované vsi jen několik posledních domů, z nichž některé jsou navíc v havarijním stavu. Období socialismu naopak jeden velký objekt přidalo, rozsáhlý areál kasáren pohraniční stráže, který posléze sloužil jako stanice pohraniční policie. Dnes mi to zde připadá nevyužívané. Četl jsem, že Policie prodala areál soukromé osobě a měl by zde vzniknout penzion. Zatím to však nevypadá, že by se zde mělo něco dělat. Ale to mne neodradilo od mého záměru začít v tomto místě svůj pěší výlet. Auto jsem zaparkoval před branou areálu, dále po cestě není možno pokračovat, jelikož je zde zákaz vjezdu.

Asi po 500 metrech chůze do mírného kopce se ocitám na křižovatce polních cest. Jmenuje se to zde Mýtina a své další záměry porovnávám s turistickým ukazatelem. Vydávám se vlevo po červené turistické značce. Široká cesta z mírného kopce mne přivádí po jednom kilometru k turistickému rozcestníku s přístřeškem, jež se jmenuje Kyselecký Hamr (551 m.n.m.). Zde se vydávám vpravo, stále po červené. Nejprve sestupuji k potoku, abych posléze absolvoval sice mírné, ale dlouhé stoupání. Následující ukazatel (po dalších 3 km) se jmenuje Oldřichov. To už se sice nacházím na úpatí vrchu Dyleň, ale dnes mne ještě čeká náročný výlet a proto návštěvu tohoto místa vynechávám.

Vesnice Oldřichov (Ulrichsgrün) byla od roku 1293 majetkem chebských klarisek. V roce 1850 se Oldřichov stal osadou obce Mýtina. V roce 1926 postavil Chebský alpský spolek na západním svahu Dyleně horskou chatu, která se spolu s vesnickou hospodou U zelené louky stala oblíbeným výletním místem. Počátkem 30. let 20. století měl Oldřichov 127 obyvatel, kteří bydleli ve 27 domech. Poloha vesnice v hraničním pásmu však rozhodla po roce 1945 o jejím dalším osudu. Od roku 1951 začala její systematická likvidace. Až do poloviny 60. let zůstal stát jeden velký statek, který byl používán pohraničníky. Následně byl však také rozbourán a použit jako stavební materiál při stavbě rekreačních chat důstojníků pohraniční stráže. Zdi těchto chat v okolních vsích a model alpské chaty v sousedním bavorském Neualbenreuthu jsou posledními věcnými svědky o bývalé vesnici jménem Ulrichsgrün.

Vytahuji zde na pomoc turistickou mapu, jelikož mne zaujalo dvojí značení s odlišnou nadmořskou výškou a také skutečnost, že budu odbočovat z široké cesty. Klasická cedule klubu českých turistů označuje toto místo za Oldřichov s nadmořskou výškou 651 metrů. Vedlejší ukazatel mi sděluje, že se nacházím na Zastavení naučné stezky Stebnický potok č. 15 v nadmořské výšce 658 metrů. Zatím jsem dnes pil jenom vodu a čaj, ale výškový rozdíl těchto dvou značení určitě není sedm metrů.

Vyřešení rébusu nechám chytřejším a pokračuji. Těsně za tímto místem se vydávám vpravo po úzké lesní cestě. Pro pohodovou jízdu na kole by bylo určitě lepší pokračovat rovně. Mne čeká opět stoupání, sice pozvolné, ale dlouhé. Stezka má místy štěrkový povrch, občas nad ním vítězí tráva. Nahoře vycházím na široké lesní cestě, kde zprvu zvažuji další směr. Nejdřív jdu vpravo k rozcestníku (Pod Dylení – 823 m.n.m.), abych se posléze vrátil a pokračoval po červené značce, pro změnu opět do kopce. Stoupání je ukončeno na asfaltové cestě, kde se přidává zelená turistická značka. Zbývajících 200 metrů je již pohodových.

Zázrak se nestal. Škoda. Věž na Dyleni by určitě byla jednou z našich nejpozoruhodnějších rozhleden. Za hlubokého socialismu, kdy ji postavili, sloužila k radioelektrotechnickému boji se zákeřným buržoazním nepřítelem. Po roce 1989 ztratila svůj původní význam a bohužel připadla soukromníkům. Slovo bohužel používám, protože celý objekt je veřejnosti uzavřen. A je to několikanásobná škoda, jelikož z věže musí být úžasný výhled. Dyleň je totiž viditelná snad z každého vyhlídkového místa Karlovarského kraje. V roce 2003 byl na Ochoz nainstalován vysílací agregáty rádia a dalších subjektů a tudíž je jasné, že turisté se na rozhlednu podívají pouze v případě zázraku. Četl jsem, že jediný výstup se podařil pouze v roce 2009 členům Klubu přátel rozhleden, kterým majitel zcela výjimečně umožnil se na věž podívat. Bylo by úžasné, kdyby se podobná příležitost někdy opakovala.

Obcházím okolo plotu a představuji si, jaký neopakovatelný výhled z Dyleně by to asi byl. Jsem v nadmořské výšce 940 metrů na dominantním vrcholu severní části Českého lesa.

Zpět se mi nechce jít po stejné cestě, a tudíž pokračuji po zelené. Je pravda, že mi to úplně nehraje podle mapy, avšak směr mám dobrý. Na dvou křižovatkách lesních cest je potřeba se dobře zorientovat, ale dá se to zvládnout. Asi po kilometru přicházím na červeně značenou stezku, kde jsou již ukazatele k mému dalšímu cíli. Zbývá mi necelý kilometr a cesta vede zajímavě na území nikoho. Vlevo jsou české hraniční kameny a vpravo německé.

Zastavuji se u jedné německé informační cedule, která upozorňuje na zdejší prameny a další putování jejich vod. Nejprve navštíví říčku Wondreb, která se na českém území jmenuje Odrava a na svém dolním toku napájí vodní nádrž Jesenice. A poté voda pokračuje jako pravostranný přítok do řeky Ohře a následně do Labe.

Na území kterého státu se nacházím sice občas nevím, ale na kterém kontinentě, to je úplně jasné. V Evropě, dokonce v jejím středu (německy Mittelpunkt Europas). Nadmořská výška tohoto místa činí 815 metrů. Je pravda, že na výše uvedené označení si dělá nárok několik dalších míst v různých státech Evropy. Záleží na způsobu nahlížení a měření. Otázkou zůstává také samotná definice středu Evropy. Může to být například bod, který má stejnou vzdálenost od nejvzdálenějších bodů povrchu Evropy. Nebo se může jednat o těžiště desky ve tvaru Evropy. Také to lze definovat jako místo, které má nejblíže ke všem mořím, omývajícím břehy Evropy. Podstatným faktem je také to, zda k Evropě přičteme i její ostrovy či zda za Evropu budeme považovat Rusko nebo ne.

Ať je to tak nebo tak, na tom nejsprávnějším středu Evropy se určitě nacházím nyní já. Trigonometrická měření rakouských geografů z c. & k. vojensko-geografického Institutu ve Vídni zde byla prováděna v letech 1865 až 1873. První pozorování vedl Baron von Zezschwitz od 21. července do 31. srpna 1865 se svým teodolitem. Na základě těchto zjištění zde byl roku 1865 vyznačen trigonometrický bod prvního řádu.

V bezprostřední blízkosti bývalé železné opony, tři metry od hranic s Českem je žulový kámen o rozměrech 47 x 44 x 135 cm, jehož geografické souřadnice jsou 49°58' s.š. a 12°30' v.d.

Nápisy na kameni jsou následující:

přední strana: „Mittelpunkt Europas“ a latinský text

levá boční strana: 1284 (značí první listinou doloženou zmínku o místu Neualbenreuth

1985 (značí rok postavení)

zadní strana: erby městečka Neualbenreuth a města Cheb

pravá boční strana: 1591 (Dohoda o územní příslušnosti)

1862 (Vídeňská smlouva mezi Bavorskem a Rakouskem)

Panuje tady krásný klid, jsem zde sám. Prohlížím si, co se okolo mne vše nachází, a zjišťuji, že přece jenom tak úplně sám nejsem. Společnost mi dělají mouchy a komáři. Sice jsem se před cestou nastříkal repelentem, ale asi to mělo pouze rituální význam. Ani jeden komár, ani jedna moucha to nebere vážně. Zkouším to s nimi nejprve po dobrém, ale jak se mám domluvit, když nevím, zda přiletěli z Čech nebo Německa. Pořizuji tedy fotodokumentaci a odcházím. Rozhodl jsem se, že pro cestu k autu zvolím zkratku přes Německo. Času mám dost, a tudíž mi nevadí, že většinou zkratka bývá delší a náročnější.

Značení mají Němci úžasné. Na informační tabuli jsem si vybral cestu, na níž by mne měly provázet značky se žlutým bodem. Nejprve jdu úzkou lesní pěšinou z kopce, abych posléze přišel na úzkou asfaltovou komunikaci. Auta žádná nepotkávám, podle mapy by zde ale neměl být zákaz vjezdu. Zaparkovat by se tady také někde dalo, tudíž to odsud asi bude pro automobilové cestovatele nejblíže ke Středu Evropy, odkud je možno pokračovat i na vrchol Dyleň.

Člověk nemusí hned padnout na zadek, když se ocitne v Německu, ale přece jenom... Kolem silnice vidím pořádek a po obou jejích stranách je posekaný pruh trávy šíře asi jeden metr. Ale nevím, zda mám koukat na silnici, která je v lepším technickém stavu než naše dálnice nebo na okolní stromy. Mají zde totiž ptačí budky, což není zas tak neobvyklé. Avšak oni je číslují. Zda kvůli evidenci nebo je to nějaký výzkumný projekt?

Ze silnice odbočuji do lesa, zabloudit se nedá. Stále se držím žlutého značení. Dřevěný ukazatel mi sděluje, že k civilizaci mi zbývají ještě 4 kilometry. Po čase les končí, začínají pole a v dáli spatřuji městečko Neualbenreuth. Okolo lánu s bramborami přicházím na asfaltovou silnici a před sebou vidím zajímavou kapličku. Malá, ale na pohled příjemná Schönstatt Kapelle stojí na křižovatce dvou místních silnic v malebné krajině. Církevní požehnání obdržela 1. května 1978. Na lavičce odkládám batoh a vstupuji. Je otevřeno, nikdo to zde nehlídá. Prohlížím si kapličku uvnitř i zvenčí.

Před kaplí objevuji pamětní kámen na trávě před kapličkou. Je to vzpomínku na Josefa Kentenicha, který se narodil v Německu v Gymnichu u Kolína. Známý je jako zakladatel schön-stattského díla. Tato myšlenka vznikla v roce 1914 a vyvinula se z výchovné práce tohoto kněze, který se prosazoval o prohloubení křesťanského života. Vzniklo dílo, které se brzy z Německa rozšířilo do všech pěti světadílů. K přerušení činnosti organizace došlo za války. Kentenich byl jako nepřítel státu na čtyři roky uvězněn v koncentračním táboře. Na konci války kněze osvobodili a on se mohl věnovat dál své záslužné práci. Netrvalo to však dlouho. Josef Kentenich se dostal do sporu s mnohými církevními osobami, které nakonec dosáhli svého. V roce 1951 byl Kentenich zbaven úřadu a poslán do vyhnanství do Milwaukee (USA). Odtud jej až za 14 let povolal nazpět samotný papež Pavel VI. Dokonce Kentenicha osobně přijal a vrátil mu kýženou svobodu. Kněz se vrátil opět do svého působiště a setrval tam až do své smrti 15. září 1968.

Pro další pokračování své cesty nemusím ani zkoumat mapu. Kousek nad sebou vidím nějakou zajímavou rozhlednu. Byť to není úplně můj směr, byl by hřích její návštěvu vynechat, když už jsem v tomto kraji. Čeká mne mírné stoupání v délce necelý kilometr.

Hraniční rozhledna Grenzlandturm stojí na kopci zvaném Lerchenbühl nad Neualbenreuthem. O postavení rozhledny se rozhodlo na sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce 1958. Slavnostní otevření a vysvěcení nové věže proběhlo 4. 6. 1961. Věž je Vysoká 19 metrů a na rozhledové patro je potřeba zdolat 82 schodů. Na zahradě areálu rozhledny stojí model dyleňské turistické chaty v měřítku 1:6, která stála pod vrcholem Dyleně do roku 1948 a byla postavená chebskou sekcí Alpského horského spolku.

Rozhledna je otevřená spolu s kavárnou v období od března do prosince ve dnech čtvrtek až pondělí od 10 do 22 hodin. Na přesnou otvírací dobu je lépe se informovat na telefonu 09638550 nebo na internetových stránkách:

http://www.neualbenreuth.de/tourismus/sehenswertes/bauten/grenzlandturm.html

Před rozhlednou je příjemná a idylická pivní zahrádka, kde seděla také paní vedoucí. Když viděla, že se objevil nový človíček, přišla ke mně a ptá se, zda chci navštívit rozhlednu. Vidím informaci, že vstupné činí 1 Euro a sděluji dámě, že mohu nabídnout podstatně tvrdší měnu v dnešní nejisté době problematické Eurozóny. Ona se však asi zapomněla podívat do věštecké koule a nepochopitelně odmítá. To vše mi sdělila jedním krásným úsměvem a otevřením dveří do rozhledny. Jak šlechetný čin, neboť asi na mne poznala, jak bych byl šíleně smutný, kdybych nemohl se vydat nahoru. Schody tudíž radostí skoro vybíhám a do kraje se rozhlížím. Grenzlandturm je již přes 50 let charakteristický a nezaměnitelný symbol oblasti Neualbenreuth

Spokojen odcházím do centra městečka. Čeká mne asi 1,5 km a výškový rozdíl oproti rozhledně přibližně mínus 100 metrů. Vydávám se ulicí Turmstrasse, avšak po chvíli zastavuji. Na pravé straně vidím další zajímavou kapličku. Pojmenovaná je Maria Frieden a vysvěcená byla v roce 1963. Opět je otevřená a opět vstupuji a rozhlížím se. Venku před kapličkou umístěn kamenný památník s chebským městským znakem postaveným při Chebském Zemském sněmu v roce 1967 na památku padlých, nezvěstných a odsunutých.

Pokračuji ve svém putování, ale zjišťuji, že čas běží skoro rychleji než já. Před sebou mám pohledné a malebné městečko Neualbenreuth, které se nachází na bavorsko-českých hranicích v kraji Tirschenreuth. Jeho návštěva by určitě byla zajímavá, ale snad někdy příště. Potřeboval bych na to určitě několik hodin.

Z centra města stoupám ulicí Zollstrasse a naposledy si prohlížím pohledné městečko Neualbenreuth rozložené v širokém údolí pod severozápadním svahem 940 metrů Vysoké Dyleně, které Němci říkají Tillenberg. Následuje chůze po místní silnici St.2174, která přibližně po jednom kilometru končí u hraničního přechodu Mýtina – Neualbenreuth.

Po roce 1990 byl obnoven původní předválečný hraniční přechod Mýtina - Neualbenreuth. Vypadá to zde zajímavě a romanticky. Kdyby tady byla ještě závora a člověk po nás požadoval cigarety s velbjoudééém, tak bych si připadal jako v pohádce Tři veteráni. Hraniční přechod je pro pěší, cyklisty a koně v čase 6 - 22 hodin od dubna do září a v zimním období (říjen až březen) od 8 do 18 hodin. Na německé straně v těsné blízkosti přechodu je vysazena lípa Evropy připomínající náš vstup do Evropské Unie v roce 2004. Je tady klid a doufám, že zůstane. I když rozvoj se nedá zastavit. Někde jsem četl, že by poblíž měla být vybudována nová silnice překračující hranice, která bude dlouhá zhruba šest kilometrů a náklady na její stavbu jsou odhadovány na více než 253 milionů korun. Investorem by měli být společně Karlovarský kraj a Bavorsko.

Dnes se silnice na německé straně se otáčí zpět do městečka Neualbenreuth, já však pokračuji do Čech. Ještě mne dnes čeká navštívit jedno místo.

Oblast, ve které se nacházím, je také známa pod názvem Česko-Bavorský geopark. Jedná se o velmi unikátní území s projevy miliony let trvajících geologických procesů kolem řeky Ohře. V této oblasti se totiž nachází příkopová propadlina, která patří mezi geologicky nejaktivnější oblasti Českého masivu. Poslední vulkány (Komorní a Železná hůrka) zde chrlily lávu ještě v poslední době ledové. Přibližně jednou za 25 let zde zaznamenají zemětřesné roje a někdy i poměrně silné otřesy. Pozůstatky seizmické činnosti jsou patrny do současnosti, což sem přitahuje turisty i odborníky z celého světa.

Asi 200 metrů za hraničním přechodem mne upozorňuje ukazatel, že je potřeba odbočit vlevo. Jdu po vyšlapané pěšině na okraji pole a lesíku zhruba dalších čtvrt kilometru. Tam na mne čeká známá neznámá, sopka Železná hůrka (Eisenbühl). Prohlížím si Vysokou stěnu ze sopečných vyvřelin různých barev a posléze se vydávám na horní hranu, abych si vychutnal také pohled svrchu.

Je poznat, že sem občas někdo zavítá, například 23. srpna 1823 zde byl Johann Wolfgang Goethe, ale většího množství lidí jako na Komorní hůrce se není třeba obávat. A to je dobře, člověk si to tady může v klidu prohlédnout. Pohoda je zde určitě také, protože je Železná hůrka odlehlejší, k civilizaci je relativně celkem daleko. U hraničního přechodu je informační cedule, odkud patrně vedla původní cesta mezi stromy. Ale dnes je to tam nějaké zarostlé a asi tudíž neprůchodné.

Železná hůrka je úplně nejmladší sopkou v České republice. Naposledy byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor, to znamená někdy před 170 - 400 tisíci lety. Na vzhledu Železné hůrky se podílely minimálně dvě erupce. Při starší vznikly asi 15 metrů mocné vrstvy pyroklastických hornin. Na nich leží šikmo vrstvené tufy vyvržené během následující erupce. Dříve se tady těžil silniční štěrk a tím se otevřely vrstvy sopečného tufu. Pracovali zde také obyvatelé blízké vesničky Boden, která byla bohužel v roce 1953 srovnána pohraničníky se zemí. Od roku 1961 je sopka chráněna státem jako národní přírodní památka.

Železná hůrka je opravdu pěkný přírodní útvar. Zajímavé je, že si svůj půvab nechává do poslední chvíle pro sebe. Cestou od městečka Neualbenreuth jsem tušil, že tam někde by měla být, ale nebýt ukazatele, asi bych ji složitě hledal. Také při pohledu z Čech od Mýtiny je vidět mírně svažující terén, ale sopku by tam málokdo hádal.

Do konce dnešní cesty mi zbývají asi dva kilometry. U auta končí mé dnešní báječné cestování, končí i zajímavé zážitky. Volba výletu byla dobrá.

V okolí jsem při jiných cestách navštívil také tato zajímavá místa:

- romantická ruina kostela:https://www.turistika.cz/mista/romanticky-upravena-ruina-kostela-sv-jana-krtitele-v-obci-vysoka-nedaleko-lazni-kynzvart

- židovský hřbitov u obce Drmoul:https://www.turistika.cz/mista/zidovsky-hrbitov-u-obce-drmoul

- Panská rozhledna nad obcí Drmoul:https://www.turistika.cz/mista/panska-rozhledna-nad-obci-drmoul

- zámek Kynžvart:https://www.turistika.cz/mista/zamek-kynzvart

- jeden zajímavý objekt:https://www.turistika.cz/mista/lazne-kynzvart-zidovsky-obchodni-dum-new-york

- Podhorní vrch:https://www.turistika.cz/mista/podhorni-vrch-u-marianskych-lazni

- studánka Oriona:https://www.turistika.cz/mista/kyselka-studanka-oriona-na-marianskolazensku

- Maria Loreto:https://www.turistika.cz/mista/maria-loreto-u-chebu

- Valdštejnův dub:https://www.turistika.cz/mista/valdstejnuv-dub-chebsko

- kaple u Podlesí:https://www.turistika.cz/mista/poutni-kaple-panny-marie-u-podlesi-lazne-kynzvart

- statek v Milíkově:https://www.turistika.cz/mista/statek-cp-18-v-milikove

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/