Cesta do Beskyd 2006 - 3., Helfštýn a Teplice nad Bečvou

Předsevzetí, jak se budu jen povalovat na terase u chaty, mi nevydrží dlouho. Po telefonátu s brněnskou sestrou se domluvíme, že sraz zítra ráno na Helfštýně. Jede totiž se svou smečkou turistů na Hefaiston a následně do Zbrašovských aragonitových jeskyní. Máme to z Tyry na Helfštýn jen nějakou stovku kilometrů, byla by to škoda nejet taky.

Ráno našlapeme děti do auta a vyrážíme. Jó dneska, to je Ostravákům hej, když si pěkně jedou po dálnici. Ale tehdy jaksi ještě nebyla dostavěná, na větší části byly všude nějaké opravy silnice, třicítka a semafory, na kterých - jak jinak - byla pokaždé červená. K Lipníku nad Bečvou jsme se plížili tempem vysloveně šnečím a když jsme konečně dorazili na parkoviště pod hradem Helfštýnem, sestra se společností již měli prohlídku za sebou. Potřásli jsme si tedy ploutvemi, udělali první společné sesterské historické foto (jsme sestry jen poloviční a našly jsme se až před pár lety) a sestra vyrazila spolu s kolegy přes pole a lesy pěšky k Teplicím nad Bečvou.

Rozlehlost Helfštýna, hradu ze 14. století, nám vyrazila dech hned, jak jsme k němu přicházeli. Pravda je, že středověcí stavitelé na Karlštejny, Křivokláty a Týřovy v našem okolí neměli zdaleka tolik místa. Původně gotická pevnost je dnes díky mnoha přestavbám, které zde v průbehu věků probíhaly, slohově dosti různorodá. Nás však dnes nezajímá ani tolik hrad, jako mezinárodní setkání uměleckých kovářů, které se zde každoročně koná a rozhodně stojí za to; pokud děláte plány na letní výlety, zkuste zvážit tuhle možnost.

Hned v Podhradí "rozbili" své stánky prodejci a kvitujeme s povděkem, že většinou jde opravdu o výrobky kovářských dílen. Obdivujeme kovové květiny, prstýnky, svícny, vázičky i přívěsky a neodoláváme skučení dětí. Kupujeme přívěsky se slunečními znameními a prstýnek a pozadu nezůstávám ani já: odnáším si krásnou kovovou polorozvitou růži.

Zaplatíme vstupné, vybereme si pohledy a ulovíme hned dvě turistické známky; helfštýnskou a hefaistonskou výroční. Kousek od vchodu je stánek s občerstvením a děti samozřejmě dostávají "úplně děsný hlad" na hranolky a smažený sýr. V rámci zachování klidu a dalšího těšení se na výlety usedáme na dřevěné lavice. A sotva usedneme, už jsou tady zase... Mrchy bodavé, pruhované žlutočerné vosy. Já si je snad vezu s sebou z Kozince! Možná za to tak trochu mohly i přeplněné odpadkové koše se zbytky limonád a papíry od zmrzlin všude kolem. Přimlouvala bych se za to, aby správci hradu přijali o jednu sílu na úklid více...

A jdeme se podívat na kovářské výrobky, rozmístěné v exteriérech i interiérech hradu. Žasneme nad kovovým bezhlavým andělem, rozvernými čertíky, kovovými obrslimáky i ozdobným altánkem. Zejména děti obléhají funkční šejkr a mašinku. V interiérech narážíme na další zajímavé exponáty včetně pásu cudnosti. Na hradním nádvoří je několik výhní, kde kováři předvádějí své umění. Nával je kolem nich větší, než v hypermarketu těsně před Vánoci, vzdávám to a rozhodnu se podívat se na ně z výšky věže. Abychom se ovšem dostali na věž, musíme si vystát frontu jak za socíku na banány, ale ten pohled nakonec, nejen na kováře ale i celý hradní komplex, rozhodně stojí za to.

Když se tu dost vynadíváme, vyrážíme dál, po stopách nikolivěk Yettiho, nýbrž sestry - do Teplic nad Bečvou. Je to skutečně jen kousek, za pár minut jsme tam.  Sestra se svou smečkou už je zase pryč, dupou pěšky někam dál...

Na pokladnu a vstup do jeskyní narážíme snadno a bez hledání, sotva se projdeme kousek po hezké kolonádě podél říčky Bečvy. Kroutím hlavou nad tím, proč se jmenují Zbrašovské, když jsou v Teplicích a dozvídám se, že obec byla původně od 14. století Zbrašovem. Na Teplice nad Bečvou byla přejmenována až v r. 1959. Uvnitř jeskyní se dozvídáme, že vznikly působením Teplých minerálních vod (taky máme dojem, že je zde tepleji než třeba v Koněprusích) a že výzdobu stěn tvoří minerál aragonit. Nám dospělým se v jeskyni líbí, hltáme očima zvláčtní kulovité útvary na stěnách, tak jiné, než obvyklý travertin v našem okolí; a podzemní jezírka. Ale dětičky již začínají být z přemíry zážitků unavené a je vidět, že jsou rády, když lezou ven. Odměníme je posezením na lavičce v překrásném lázeňském parku a klasickými lázeňskými oplatkami.

A pak už hurá zpátky do Tyry (no, hurá - šnečím tempem) a zítra se na mou duši od chaty nehnu. Půjdu možná jen do toho šíleného kopce za námi, protože hub v lese každým dnem přibývá...