Fenomén Hranické propasti

Která myslící lidská bytost poprvé nahlédla do její hlubiny se dnes už asi nedozvíme, ale pohledy, které do ní lidé vrhali v minulosti, jistě byly plné bázně a děsu. A vůbec nic na tom nemění fakt, že o ní první seriózní zmínka byla napsána již roku 1580 a že se o sedmačtyřicet let později objevila dokonce na Komenského mapě Moravy a Slezska.

Přesto měli pro tuhle „čertovu jámu“ s bezedným jezírkem na dně naši prapředci praktické využití: házeli do ní odsouzené k trestu smrti, pošlá anebo nemocná zvířata a „oblíbena“ byla i mezi sebevrahy. Roku 1883 si ji za hrob pro tělo své oběti vybral i známý lupič a vrah Hugo Schenk.

Romantika se ke slovu dostala až mnohem později a dnes se můžeme my, uvědomělí novověcí návštěvníci, pohledem do fascinující hlubiny kochat přes zábradlí nejen po obvodu celého jejího kráteru o rozměrech 104 m x 34 m, ale také z nové vyhlídkové plošiny přístupné po schodišti, odkud je na celou propast a hlavně na její dno se zeleným jezírkem ten nejlepší pohled. Stěny propasti spadají na třech světových stranách svisle dolů, jen tu poslední tvoří 40 procent ukloněný svah, po němž šlo v minulosti po chodníčku sestoupit až k tajemné vodní hladině.

 

Dnes už je tento přístup pro obyčejné smrtelníky přísně zapovězen (a navíc zatarasen mřížovím) a dolů se dostanou jen potapěči. V sedmdesátých letech jsem u ní byl spolu s kamarádem poprvé… a i když jsme tehdy zdaleka netušili, k jakým grandiozním podvodním objevům zde jednou dojde, i tak jsme byli návštěvou tajuplného kráteru víc jak nadšeni. Navíc jsme zřejmě byli ještě ve vývinu, protože se nám hloubka suché části propasti (69.5 m) zdála mnohem větší.

Přitom nemůžu říct, že by byla první propastí, kterou jsem do té doby spatřil. Můj tatínek byl řidičem náklaďáku v n.p.podniku MEZ a o prázdninách mne brával na cesty sebou. Nejraději jsem s ním jezdil pro odlitky do ČKD Blansko, protože – (ač to možná zní z hlediska ochrany přírody dnes naprosto neuvěřitelně) - tehdy ještě silnička vedoucí Suchým žlebem v Moravském krasu sloužila běžné dopravě a náklaďákům nebylo bráněno ani v cestě nahoru na parkoviště u Macochy.

A tak se stalo, že jsem její impozantní interiér mohl poprvé v životě obdivovat díky tomu, že jsme k ní dojeli v dnes už předpotopní „vétřiesce.“ Výhled z horního můstku mne tehdy naprosto uchvátil, a to jsem vůbec netušil, že je to pohled notně zkreslený... a že ten, viděný ze spodního můstku a zobrazující očím celý interiér propasti je naprosto o něčem jiném... a že vyvolá v centrech rozkoše umístěných v mém mozku pořádný „cvrkot.“

 

Už ani nevím, kolikrát jsem v životě stál u ústí Macochy, ale Hranická propast ji v počtu návštěv s přehledem přebije. Tu poslední jsem přitom uskutečnil zcela nedávno – na výletě s ženou do Teplic nad Bečvou a do Hranic.

 

Jelikož jsem tu už nějaký pátek nebyl, trochu mne překvapilo, že je vrch Hůrka už od roku 1952 národní přírodní rezervací (čehož jsem si dosud jaksi ani nevšiml), ale vlastně proč ne, vždyť si to plným právem zaslouží. Starou červenou turistickou trasu z Teplic přes propast do Hranic doprovází i značení NS Hůrka a jedinou změnou při serpentinovém výstupu od teplické vlakové zastávky jsou bariéry bránící lidstvu vstupu mimo chodník. Ale to je, myslím, naprosto v pořádku. Však sami dobře víme, že někteří výletníci se k rodu homo sapiens řadí nejspíš omylem…

 

Propast je od kolejí vzdálena jen asi půl kilometru, takže jsem byl nahoře v cuku letu a tady mne čekalo další překvapení. Při všech minulých návštěvách působil jícen propasti tak trochu strašidelně a protože mám rád horory, vždy jsem si to zde moc hezky užil, jenže dnešek přinesl změnu. A nejen kvůli tomu jasně svítícímu slunci. Okolí kráteru bylo totiž trochu prokáceno, což umožnilo Oskarovým paprskům, aby bez zábran ozářil všechny jeho stěny a při pohledu od stezky a z dálky mi připadalo, jako by se přede mnou otvíralo jen ústí nějakého lomu.

Což samozřejmě nebyla pravda: stačilo přistoupit blíž k zábradlí a přesvědčit mozek, že nekouká na přívětivě osvícené stěny lomu, ale do hlubiny strašné propasti.

No, mezi námi děvčaty – ona skutečně není hloubka její suché části nic moc, naprosto s přehledem by se do ní nacpal celý náš zlínský mrakodrap, který je vysoký 77 m, a ještě by z něj nad propastí zůstala trčet celá jeho horní vyhlídková etáž... jenže Hranická propast se dostala na vrchol žebříčku našich nejhlubších propastí díky hloubce jezírka, které je ve skutečnosti gigantickou vodní šachtou! To, co z něj vidíme z vyhlídkové plošiny je pouze „špička ledovce.“ Dno jezírka totiž ve viditelné suché části propasti klesá dle úklonu svahu a ohromná vodní šachta se ukrývá za skalní stěnou a nad ní se ještě nachází suchá část propasti – nazývaná Suchá rotunda.

 

Tohle vše a měření rekordů vodní hlubiny mají samozřejmě na svědomí až potápěči, kterým se Hranická propast stala středobodem zájmu od sedmdesátých let minulého století. Při tom bylo zjištěno, že na rozdíl od jiných krasů nevznikla propast „klasickým postupem“ díky dešťové vodě shora, ale právě naopak, neboť voda jezírka je vlastně tvořena agresivní teplou kyselkou, kteréžto minerální prameny nahoru pronikají ze zemských hlubin.

Roku 1974 se potapěčům podařilo ve vodní šachtě spustit sondu do hloubky 175 m, čímž se propast díky celkové hloubce suché a vodní části – 245.5 metru dostala na horní šprušli pomyslného žebříčku našich nejhlubších propastí.

Roku 1981 bohužel při sestupu zahynul člen potapěčského oddílu Antonín Ševčík, na jehož počest dnes visí napravo od vyhlídkové plošiny na stěně propasti pamětní deska.

Roku 1995 se dostal dálkově ovládaný robot (miniponorka) až do hloubky 205 m. Roku 2012 dosáhli potapěči pod vedením Krzystofa Starnawského hloubky – 373 m... a konečně roku 2016 tento Polák pronikl pod zúžený profil propasti v hloubce 200 m, který bývá zablokován kamením a kládami, dostal se při vlastním ponoru hluboko pod něj na hranici lidských možností a jím odvinutá sonda s cívky se zastavila v hloubce – 404 metrů!

(Vlastní sestup přitom trval jen okolo půl hodiny, daleko horší to bylo s návratem na zemský povrch, který trval 8 hodin a poté ještě musel dlouho pobýt dekompresním stanu.)

 

Jeho přičiněním ale padl rekord, který do té doby držela italská zatopená propast Pozzo del Merre se svými 392 m a na první místo na světě se vyšvihla naše Hranická propast s celkovou hloubkou – 473.5 metru!

 

Ve skutečnosti se toho opravdického dna ještě žádná sonda nedotkla, protože profil vertikální šachty je spolu se dnem velmi členitý a odborníci se domnívají, že může být hluboká 800 m až jeden kilometr! Při vrtech v Hranickém krasu byl totiž prokázán vápenec ještě v hloubce více jak čtyři kilometry.

Podle geologa Milana Geršla z Mendelovy univerzity může mít propast hloubku až 40 km, protože nepatrné stopy helia v plynem prosycené minerální vodě naznačují, že jeskyně může sahat až pod svrchní plášť Země. Helium a oxid uhličitý přitom do profilu propasti ve velkých hloubkách zřejmě pronikají jen uzoučkými trhlinami.

 

Jenže ať už je propast hluboká čtyřicet anebo jen ten jeden „jediný“ kilometr, její skutečnou hloubku potvrdí až další technicky mnohem vyvinutější sonda, která si jednou „škrtne“ až o její skutečné dno...