Cesta do Podbeskydí - 2.Mini procházka Novým Jičínem

Ještě před odjezdem z Lešné jsme chvilku koketovali s myšlenkou, či přece jen nezůstat a tu slabou hodinku zbývající do otevření zámku „normální“ veřejnosti nějak přečkat. Jenže právě v tom momentě nás ohlušil ryk připomínající průběh motocyklových závodů a my jen nevěřícně koukali, co se to vlastně děje.

Co by se dělo? Skoro nic - to jen po silnici směrem k zámku přijížděla kavalérie dalších svatebčanů, sedících na různých typech motorek, skutrů, pionýrů a nevím čeho ještě… a to vám byl, lidičky, takový kravál, že když po jejich přejezdu vedle nás zastavil linkový autobus, neváhali jsme už ani vteřinu a nechali se jím odvézt do Nového Jičína!

 

Cestou jsem se napřed kratičce zamyslel nad „romantikou“ takovéhoto svatebního obřadu, ale pak nad tím jen v duchu mávnul rukou. A jen co jsme se vyhoupli nad obec, raději se kochal okolní podbeskydskou krajinou. Ačkoliv naše trasa probíhala přes hrby a hrbečky nevysoké vrchovinky, nabízela nečekané pohledy. Tu na nejvyšší „horu“ Hostýnských vrchů - Kelčský Javorník, támhle na vzdálenější pásmo Oderských vrchů a část města, které jim dalo jméno… pak zase na blízký kopec Svinec či příkré zalesněné návrší nad Starým Jičínem, ozdobené na temeni rozlehlou zříceninou hradu.

 

Přitom mne napadlo, proč my Češi, Moraváci a Slezané vlastně tolik podceňujeme všechna naše podhůří, která jsou ve velké většině stejně malebná jako vlastní hory. Jenže tato líbeznost jim byla vtisknuta dlouhodobým působením člověka a šikovností jejich rukou. Ne, naši předkové rozhodně nebyli žádní barbaři. Estetický cit pro zvelebování krajiny rozprostírající se kol jejich domovů jim byl nejen vrozen, své udělalo třeba i takové baroko. Doba, kdy vznikaly nové aleje, kolem polních cest kapličky, boží muka i kříže. Doba, ze které se nám sice dosud mnohé zachovalo, jen byly časem všechny větší i drobné šachovnice polí s různými druhy plodin přeorány družstevními traktory na širé lány a dnes na nich namísto obilí mnohde vidíme růst jenom tu zpropadenou řepku…

 

Máme těch krásných podhůří u nás „něurekom.“ Krom tohoto podbeskydského se mi například líbí podorlické a… a s tímhle mudrováním bych mohl ještě dlouho pokračovat, jenže na ně bohužel nemám čas. Právě jsme totiž vjeli do Nového Jičína, promotali se hlavními ulicemi a poté šemíci skrytí pod kapotou busu zastavili na autobusovém nádraží.

 

Je něco po třinácté hodině… venku jako v peci a nás trápí nejen žízeň, ale především tak strašlivý hlad, který by slušel i tasemnici.

 

Takže co? Rychle do centra a na náměstí či v blízkém okolí vyhledat restaurační zařízení, které do našich těl znovu vlije tolik potřebnou energii.

 

Mexickou restauraci se zahrádkou na hlavním rynku jsme zavrhli. Naše nožky pak nabraly azimut směrem k hotelu a restauraci Praha, jenže tam právě probíhala nějaká akce. Když už jsme tady, neodolali jsme, bychom nepostáli u kašny, z brašen nevylovili fotoaparáty a (nevím už pokolikáté) znovu nezvěčnili okolní zajímavé objekty.

Ten naproti patřil hotelu Praha. Z Lidické uličky se vysoko nad průchodem k rynku a nad střechami domů vypínala věž novodobé radnice, no a na záda nám sálalo sluncem rozpálené zdivo novojičínského zámku.

 

Skládá ze tří křídel a jedno a dvoupatrových budov, jež obklopují dvě zámecká nádvoří. Všechny objekty dohromady tvoří členitý komplex a půdorys vytváří velké písmeno F.

Na rozdíl od lidí jej ale shora vidí jen ti poletující ptáci, jenže oni zase (chuďátka) neumí číst...

 

Původně zde s hradbami vznikl za pánů z Kravař městský hrad. Ve skutečnosti jen jakýsi honosnější panský dům s hranolovou věží a palácem. Za Jana Tovačovského z Cimburka byl rozšířen na dvě obytná křídla. O přestavbu na raně renesanční zámek se postaral nejprve Friedrich ze Žerotína a později jeho potomek. Synka zřejmě okouzlila severská slezská renesance a nechal obklopit sídlo vysokou atikou, zakončenou nahoře ozdobnými kulatými věžicemi. (Po všech přestavbách jsou dneska k vidění jen na severním štítě západního křídla a jsou poznávacím znamením tohoto zámku.)

 

Klasické renesanční arkádové nádvoří Žerotínové vystavět nestačili, neboť zámek prodali městu. Městští radní jej nejprve využívali jako radnici. Pak se začalo nejen přebudovávat, ale i znovu stavět – např.východní křídlo a nová ohradní zeď. Následovaly přestavby v barokním a klasicistním slohu. V době nepříliš minulé se interiéry zmodernizovaly pro potřeby muzea a bylo dostavěno druhé patro jihovýchodního křídla.

 

Při naší poslední návštěvě byly v zámku k vidění dvě expozice. Ta první výstava se jmenovala Ve znaku zavinuté střely a exponáty byly umístěny v řadě za sebou v několika saĺoncích. Historie devatenáctého a dvacátého století pak ještě v několika sálech za druhou muzejní expozicí. Tahle první pojednávala o starších dějinách Nového Jičína.

 

Druhá expozice nesla název Nechte na hlavě a jednalo se o bohatou sbírku výrobků slavné továrny na klobouky a jiné pokrývky hlavy.

Jejich výrobu v Novém Jičíně založil Jan Nepomuk Huckel. Do roku 1856 se srstěné klobouky dělaly ručně, pak už výroba probíhala za pomoci strojů. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a soudruzi ji dali velmi vynalézavé jméno TONAK (Továrna NA Klobouky).

 

Prohlédnout jsme si tu mohli okolo 600 klobouků, čepic, čepců a přileb od 19.století až do současnosti. Většina exponátů je součástí vlastní rozsáhlé sbírky, ale část byla umístěna na pódiích za prosklenými panely ve scenériích, které daly možnost přičichnout k atmosféře té které doby. Spatřili jsme zde parádní róby a klobouky dam z časů rakousko-uherské monarchie, unikátní vojenské přilby či ženicha s nevěstou z časů první republiky. Ze stejného období pak i výjev z kloboučnického krámu a cukrárny, ale ta originální kloboučnická dílna byla mnohem staršího letopočtu...

Zaujala také kolekce pokrývek hlav našich významných osobností a my si prohlédli, čím si chránil mozek třeba T.G.Masaryk, František Palacký, Petr Bezruč, Jan Neruda a jiní velikáni.

 

Asi vůbec neatraktivnější prvkem expozice byl dobový Fotoateliér a několik polic s klobouky, čepicemi a jinými pokrývkami, které jsme si mohli i na hlavičkách vyzkoušet a zapózovat s nimi v nakašírovaném ateliéru či před zrcadlem...

 

Dnes jsme do zámeckého muzea nešli. Nemáme na to dostatek času… a navíc už musíme něco udělat s našimi hlady řvoucími žaludky!

 

Jana mne na rynku zůstala čekat ve stínu u cukrárny a já vyrazil na průzkum do okolních ulic. Daleko jsem nemusel: hned za rohem jsem průchodem vběhl do Žerotínovy ulice (pokračuje až k vysokému objektu hlavního městského kostela) ale já už v polovině vzdálenosti narazil na Pivní restauraci Cechovní dům. Zde jsem se přeptal, jestli vaří, očima přeletěl nabídku menu (mají všechno, co my rádi!)… a rychle doběhl pro ženu.

 

Nezůstali jsme dole v přízemí, ale vyšli po schodech nahoru do patra a usadili se v originální kryté zahrádce. Z nabídky jídla nás nejvíc oslovila svíčková a my ty bohatýrské porce zapili dobře vychlazenou kofolou a plzní.

 

Pak už jsme za spokojeně bručících „podpalubí“ restauraci opustili a vydali se okounět na hlavní náměstí, nesoucí tady v Novém Jičíně jméno prvního prezidenta.

 

Už ani nespočítám, kolikrát jsem se při návratech z výletů zamyslel nad tím, kterýže ryneček je na Moravě a ve Slezsku tím nejlíbeznějším... a po bouřlivých diskuzích se ženou se shodl na tom, že k nim rozhodně patří tady ten novojičínský. Jeho utěšený vzhled zřejmě zapůsobil i na srdíčka rozhodčí komise v roce 2015, která rozhodovala o nejkrásnějším náměstí České republiky a umístila jej na stupni vítězů na to nejvyšší místo.

Místní patrioti vrdí, že je nejkrásnějším rynkemm ležícím severně od Alp. V tomhle ohledu sice můžeme být trochu skeptičtí, ale je pravdou, že novojičínské Masarykovo náměstí rozhodně nezklame žádného milovníka památek.

 

Po jeho čtvercovém obvodu se na všech světových stranách tyčí nádherné fasády bývalých měšťanských domů, jejichž přízemí jsou lemována podloubím. Dříve sloužila obchodníkům a vcházelo se z nich do mázhausu, kde se čepovalo pitivo, neboť převážná většina majitelů domů držela právo šenkovní. Jinak je novojičínské náměstí možná jediným v republice, které je loubím lemováno nejen po celém obvodu, ale najdeme je i v okolních přilehlých uličkách.

K nejstarším historickým památkám rynku patří sklepení umístěná pod šenkovními domy. Ty mají vesměs pozdně gotická a renesanční jádra, jen venkovní fasády si už oblékly mnohem modernější kabátky ve slohu baroka a klasicismu.

 

K nejcennějším domům patří Stará pošta, kterou tu italští stavitelé zbudovali ve stylu toskánské renesance. Směrem do náměstí se budova chlubí dvoupatrovou lodžií s arkádami a řadí se k vrcholným projevům měšťanské architektury. Od roku 1787 sloužila coby dědičná pošta, dnes v ní sídlí městské kulturní středisko.

K dalším památným objektům patří světlemodré stavení s pseudorokovou bělostnou štukaturou, nazývané domem U Bílého Anděla a je zde umístěna lékárna.

Poblíž radnice se vypíná dům U Laudona, v němž roce 1790 slavný rakouský maršál a vojevůdce zemřel. Dnes tu sídlí Návštěvnické centrum a vedle vchodu je na zdi umístěna plaketka s Laudonovou bustou.

Sousední budova radnice není původní. Do současné modernější podoby byla přestavěna roku 1930. Nicméně se i tak jedná o jeden z nejpůsobivějších objektů na náměstí a návštěvníci zajisté ocení především její nárožní hodinovou věž s vyhlídkovým ochozem.

 

Plochu rynku v samotném jeho středu zdobí od začátku osmnáctého století morový sloup se sochou Immaculaty a poustevnice Rozálie, postavený na počest obětí moru zle řádícího ve městě v roce 1680. Hned vedle se nachází maličká kašna se sousoším Tančících sedláků, jejichž autorem se stal roku 1929 František Barvig.

Kromě ní v současnosti rynek oživuje mnohem větší vodní prvek v podobě fontány sv.Mikuláše (tvoří ji veliká vodní mísa a socha světce) a Fontána času.

 

Původně obklopovala novojičínský rynek dřevěná zástavba a kamenné domy se začaly stavět až po velkém požáru, který zničil centrum začátkem šestnáctého století. Roku 1768 tady ve velkém opět řádil „ohnivý kohout“ a po něm fasády měšťanských domů změnily své fasády na barokní a klasicistní.

Součástí městské památkové rezervace se rynek stal už roku 1967, ale teprve v novém tisíciletí prošel rozsáhlou a nákladnou rekonstrukcí.

Obnovu náměstí zřejmě nejvíc ocenila ta barokní helmicí a renesančním ochozem obdařená věž kostela Nanebevzetí Panny Marie, která poněkud z povzdálí kontroluje plochu rynku už od roku 1618.

 

A právě její hodiny nás upozornily, že doba pro naši krátkou návštěvu města vypršela a my se musíme odebrat na busové nádraží, odkud nás o půl čtvrté spoj odveze ne sice k domovu, ale alespoň do Valašského Meziříčí...