Expedice Štramberk 2014 - 3.část
Poslední štramberské ráno nás vítá zataženou oblohou a my nevrle balíme své svršky do batohů. I když jsme v tomhle nádherném městečku tentokrát prožili i několik trpkých hladových chvil, přece jen pomyšlení na všechny zážitky (a luxusní ubytování) zvítězilo nad negativy... a my se tu někdy zase moc rádi vrátíme. Nyní ale už zvon na věži blízkého kostela odbimbnul další časové znamení - (půlhodinu mezi devítkou a desítkou) a nám nezbývá, než se s propůjčeným útulným wigvamem rozloučit a nastoupit cestu k tomu našemu zlínskému. Úpíc pod těžkými krosnami, procházíme si naposledy starobylý rynek, posíláme vzdušný polibek Trúbě a poté už naše kroky odráží ozvěna v ulici Horní Bašta. Bus do Nového Jičína nám odjíždí z předměstí od restaurace pod Bílou horou, ale než se tak stane, máme dost času se zjihlými zraky rozloučit s těmi nejpůvabnějšími štramberskými siluetami. Cesta do nejbližšího velkého lidského sídla (24 tisíc obyvatel) není nikterak dlouhá... a protože ještě stále neprší, necháváme si batohy v úschovně zavazadel a radostně vyrážíme na Krátkou procházku do centra městské památkové rezervace.
Tady v Novém Jičíně ji vyhlásili už r.1967, což naprosto popírá tvrzení, že komunisté neměli v ničem rozum! Jak tak šlapkáme ulicí, lemovanou krásnými historickými domy, směrem k hlavnímu rynku, rozeběhnou se my myšlenky k tomu, co jsem četl o vzniku města. Už jako dítko školou povinné mne zaujal jeho název, připomínající oblíbenou postavičku loupežníka z lesa Řáholce. Ulicemi Nového Jičína se Rumcajz sice nikdy neprocházel, ale je dost možné, že jeho bombastický červený šírák pocházel právě ze zdejší továrny na klobouky jménem Tonak, která vznikla už za císaře pána a byla první takovou továrnou v celém mocnářství. Někde na netu jsem četl, že byl název města odvozen od hradu na Starojickém kopci (jménem Jitka), ale pravděpodobnější verzí je, že ho nese od pojmenování divokého kance – dik, Dičín, Jičín... a přívlastek „nový“, aby se nepletl s městysem pod blízkým hradem.
To už jsme ale dorazili na okraj velkolepého rynku... a já dávám myšlenkám vale, neboť při pohledu na tu nádheru nesmí být člověk rušen dialogy s otravným mozkem, ale potřebuje hlavně Bystré oko a jistý prst na spoušti fotoaparátu! A že je tady na co koukat – o tom není pochyb. Rozměra Masarykova náměstí sice nedosahuje rozlohy ani jednoho hektaru, ale jeho „velikost“ spočívá v tom, co tuto plochu ze všech stran obklopuje. V současné době nás fasády měšťanských domů pozorují především z klasicistních či empírových svrchníků, ale kdyby se ty krásky trochu poodhalily, obdivovali bychom barokní korzety... a po jejich odložení i půvabné renesanční prádélko. Díky několikapatrové výšce domů a malé rozloze působí rynek domácky přívětivým dojmem, k čemuž napomáhají i oblouky původního podloubí, nabízející na něj pohled, orámovaný Velkým kusem romantiky. (Jen tak mimochodem – místní se nespokojili s jeho výstavbou jen na samotném náměstí, ale aby demonstrovali bohatství města, nechali si jej vybudovat i v přilehlých uličkách).
Nyní ale už obraťme pozornost k těm nejzajímavějším stavbám, které zapříčinily, že se tento rynek dostal do žebříčku těch nejkrásnějších v republičce. Tak jako mnohde jinde – i tady patří k nejzajímavějším budovám městská radnice. Původní renesanční přístřešek konšelů byl před více jak 200 lety navýšen o patro a za první republiky prošel přestavbou, která se naštěstí velice povedla! A co tu vidíme dál? Ten barák s krásnou modrou fasádou, načinčanou bělostnými krajkami, se nazývá Dům u Bílého anděla. Věží, vystupující vysoko nad střechy měšťanských domů, se nyní zabývat nebudeme, neboť ten k náměstí nepatří. Ale jeho nedílnou součástí je stavba s renesančními lodžiemi, vystupujícími z fronty domů do plochy náměstí. Prý ji zde v toskánském slohu vystavěli jacíci neznámí Vlaši a budova později dostala název Stará pošta... A ještě na jednu zajímavou historickou budovu zde narazíme – kdo z nás dříve narozených neslyšel od našich staříčků písničku, začínající slovy „Generál Laudon jede přes vesnici, generál Laudon jede přes ves?“ No a ten slavný rakouský jenerál dokončil veškerá svá pozemská tažení (a naposledy vydechl) právě v domě, který dnes nese jeho přízvisko.
Krásu Masarykova náměstí netvoří jen už zmíněné šiky měšťanských budov, ale samozřejmě ji dotváří i výzdoba jeho plochy. Na rozdíl od většiny našich měst novojičínští radní pochopili, že rynky slouží především lidem, a tak je zde automobilům (pod hrozbou okamžitého rozmontování) vstup zakázán! Díky tomu je rynek oázou klidu a návštěvník není ničím rušen při pěší procházce a obdivování dalších zajímavostí, které zdobí jeho plochu. I historický analfabet pozná, že i když dláždění asi nebude původní a je záležitostí novodobou, bylo zde tak učiněno s mimořádným citem pro symbiózu starého a nového. Možná, že ani odborník na první pohled nepozná, že socha sv.Mikuláše je jen replikou té původní barokní, ale ve stejném slohu vystavěný Mariánský morový sloup je „pravý.“ Stejně jako kašínka s roztomilým miniaturním sousoším tančícího páru, působícího dle cizího kroje už na první pohled trochu exoticky. No – ono zase tak staré není: pochází až z období I.republiky a vysochal jej umělec F.Barwig, který tím zapříčinil ještě větší nesnášenlivost mezi českými (menšinovými) a německými (majoritními) obyvateli města... Vodní trysky, mířící z dláždění směrem k nebesům, patří už novodobé Fontáně času. Stejně tak kašna sv.Mikuláše. Je tvořena velikou mísou, naplněnou až po samotný kraj čisťounkou voděnkou a s nesmírnou rozkoší se do ní chodí zrcadlit kulisy okolních domů...
Bohužel, náš čas, vyhražený na Krátkou procházku městem, není nafukovací, a tak opouštíme krásný rynek. V dalších uličkách se dostáváme jakýmsi průchodem na nádvoří Žerotínského zámku. Byl původně renesanční, stojí na místě hradu pánů z Kravař a svoji romantickou podobu získal až při přestavbě na konci 19.století. V jeho prostorách sídlí Muzeum, jehož návštěvu můžeme všem vřele doporučit – kromě několika komnat s historickými sbírkami (a dvěma patry s uměleckými galeriemi) jsou jeho největším tahákem exponáty továrny Tonak, které si můžete i vyzkoušet. A většině lidí (a oběma pohlavím) nějaký ten klobouk opravdu sluší! My si ale návštěvu muzea rádi zopakujeme jindy, dnes už máme časík akorát si obejít areál zámku dokola a pak vyrazit středověkou uličkou vstříc dominantní sakrální stavbě – chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Velmi slušivé venkovní baroko napovídá, že by mohl být stejně krásný i interiér, ale ten je bohužel uzavřen. A tak ještě pohled na jeho nejstarší a nejvyšší součást - kostelní věž, která se chlubí ještě renesančními rysy... a pak už labyrintem podloubí v uličkách zpět na hlavní náměstí. A z něj odchod k hotelu před Žerotínským zámkem, který jsme si vyhlédli už při té okružní poznávací toulce.
Hotel nese hrdé jméno Praha. Patří k němu i restaurace, nabízející za příznivé ceny nejen výborné menu, ale i posezení v romantickém prostředí, připomínající pravou vídeňskou secesní kavárnu. Po chutném obědě se vracíme na busové nádraží. Vyzvedáváme si batohy a protože nám to jede až za půl hodiny, lovím z turistického zavazadla knihu. V nádražní čekárně se ale nemohu na čtení plně soustředit: ne že by mne znervózňovali ostatní čekající (ti jsou hodní), ale vchodové dveře jsou postiženy novodobým vynálezem zvaným fotobuňka. A stačí, jen aby zvenčí kolem nich jen někdo prošel a ony se hlučně otevřou a zavřou! Mně to sice vadí, ale co by za takové dveře dal ten maník z jednoho starého komunistického vtipu:
V jednom slovenském městě obyvatelům panelových domů do vstupních dveří namontovali nejnovější socialistický vynález, díky němuž se dveře za příchozím „automaticky“ zavřeli. Překvapení soudruzi – hlavně ti, kteří už uměli číst, se ze štítku dozvěděli informaci, že prý „Brano zavírá samo!“
Jednou se pozdě v noci do jednoho z paneláků vracel muž, řádně posilněn borovičkou. Před zamčeným vchodem zjistil, že někde ztratil klíč. Ani chvilka usilovného kopání do dveří nepomohla, i klesl slovenský brat na kolena, sepjal ruce a zvolal: „Brano – ty ma nepoznáváš? Pusti ma do nútra, veď to som ja – Samo!!“
Cesta z Nového Jičína do Valmezu (a dál do Zlína) probíhá pod čím dál více zataženějším nebem, a Vizovice už řidič opuští se zapnutými stěrači... ale to nám vůbec nevadí, neboť nám se ten třídenní výlet docela povedl!
Přidat do oblibených uživatelů
Nový Jičín
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Expedice Štramberk 2014 - 3.část
