Cesta do Podbeskydí - 3.Courání po Valmezu

Po příjezdu na valašskomeziříčské busové nádraží jsme zjistili, že nám „dálkař“ do Zlína odjíždí až za hodinu a půl. Navrhl jsem tedy krátkou procházku Valmezem, což žena kvůli bolesti v koleně odmítla. A řekla, ať jdu sám, že na mne počká naproti ve vietnamské osvěžovně.

 

Tož teda idu…

 

Z autobusáku po žluté k hlavní silnici, po přechodu na druhou stranu… a teprve odtud si můžu přes cestu pořádně prohlédnout zajímavou barokní budovu krásenské radnice. Tohle sídlo konšelů kdysi samostatného Krásna, jež bylo na město povýšeno v roce 1491, vzniklo už v období gotiky a renesance. I po barokní přestavbě dál plnilo svou funkci a to až do roku 1924, kdy byl městys Krásno ležící na pravém břehu Bečvy připojen k Valašskému Meziříčí.

Dnes stojí krásenská radnice u frekventované silnice, je kol dokola obklopena paneláky… a co se týče původního historického Krásna, zůstala vlastně takovým jeho posledním Mohykánem. Bývala totiž součástí náměstí plného historických měšťanských domů, přičemž samozřejmě další hodnotné budovy stávaly i mimo rynek. Všechny přežily různé přírodní katastrofy jako např.záplavy a řádění ohně (i nespočet válek), nakonec ale bohužel neodolaly komunistickým buldozerům. Tehdejší mocipáni totiž začátkem sedmdesátých let vymysleli grandiózní plán ve formě „dočasného“ hlavního silničního průtahu městem, kterému padlo za oběť celé historické Krásno a od té doby tu všude kolem stojí jen paneláky!

 

(Budova ubohé krásenské radnice, trčící mezi nimi jako růže mezi trním, je dnes využita coby městská knihovna…)

 

Ono to o moc slavnější nebylo za bývalého režimu ani ve vedlejším Valmezu a je div, že se nám po šíleném řádění „komančů“ dosud z historické architektury města zachoval alespoň zámek, hlavní městský kostel, rynek… a také několik přilehlých uliček.

 

Tou Mostní, kterou po stranách lemují rekonstruovaná historizující stavení, jsem popošel směrem k mostu. Před ním je v parčíku umístěna socha sv.Floriána a přímo u něj stojí barokní socha sv.Valentýna. A taky svatého Libora. A hleďme hleďme – kde ten se tady bere? Když jsem jej viděl naposled, stával přece nahoře u rušné křižovatky, mezi krásenským zámkem Kinských a vlastním Valmezem!

No jo, ona prý se tato skulptura, kterou v půli osmnáctého století zrobil sochařský mistr Ondřej Zahner, v roce 2016 „jen“ vrátila na své původní místo…

 

Před mostem jsem zabočil vpravo a ulicí lemující pravý břeh Rožnovské Bečvy prošel až na místo, odkud jsme před lety s Janou v záři zapadajícího slunka fotili na protějším návrší stojící Žerotínský zámek. Dnes se bývalé feudální sídlo skrývalo již v poněkud přerostlé zeleni a hodnotný záběr nebyl pořízen ani z míst ležících o kus dál po proudu řeky. Takže jsem to vzdal, vrátil se a po turistické lávce přešel na druhý břeh. Tady se povedlo alespoň několik snímků hlavního městského kostela, kdy kulisu sakrální památky olemovaly docela fotogenické mraky. S nimi byla později potíž. Na rozdíl od rána a v podstatě celého prosluněného dne jich tady bylo v pozdním odpoledni ve Valmezu už moc a já neměl tolik času, abych při focení motivů vždy čekal, až z nich slunce ven zase vyklouzne.

Pak už jsem se po chodníku, vedoucí do svahu stylem „cik cak,“ vyšplhal k samotnému Žerotínskému zámku.

 

Jeho nová růžová fasáda určitě pozitivně ovlivní duši každého návštěvníka. Historie mu nebyla příznivě nakloněna a snad má zrekonstruovaný zámek v současnosti hezčí podobu, než jak tomu bylo v minulosti. Ostatně, posuďte sami: když rozestavěný komplex zámku převzali po Janu z Pernštejna noví vlastníci panství - Žerotínové, kteří nutně potřebovali náhradu „panského obydlí" za zbořený rožnovský hrad, dostavěli trojkřídlou stavbu v renesančním slohu. Představitel vízmberské větve František Ludvík ze Žerotína nechal zámek chvilku po začátku 18.století přestavět v barokním stylu. Později o něj panstvo zcela ztratilo zájem... a tak se stalo, že se roku 1805 zámecké interiéry změnily na vojenský lazaret. Noví majitelé panství – Kinští, si zbudovali novou rezidenci ve vedlejším Krásně a protože na její dostavbu byla každá zlatka dobrá, prodali bývalý Žerotínský zámek státu.

O následnou devastaci interiérů a podobu dříve honosné stavby se poté nejvíce ze všeho zasloužily následující instituce sem umístěné. Nejprve byl zámek přebudován na ženskou trestnici (podle lidové ústní slovesnosti si zde prý trest odpykávala i Maryčka Magdonová), za I.světové války dostaly jeho interiéry znovu podobu vojenské nemocnice, a pak zde byla zřízena kasárna. Pokus o rekonstrukci v roce 1956, kdy se památkáři pokusili vrátit zámeckému komplexu původní ušlechtilejší tvář, zůstal na půli cesty. Opravy exteriérů a interiérů pokračovaly až donedávna a nyní je zámek využíván jako kulturní centrum města. Nádvoří zdobí parková úprava s kašnou a vevnitř je krom divadelního sálu návštěvníkům k dispozici Zámecká restaurace a kavárna. V části zámku je umístěn penzion.

Za ním jsem pak narazil na nádvoří s bývalou sýpkou, změněnou v současnosti na sídlo galerie se současnou uměleckou tvorbou. Ta druhá galerie sídlí v sousedním zrekonstruovaném objektu z počátku sedmnáctého století. Původně byl jízdárnou, později lazaretem a kaplí ženské věznice. Ještě později sloužil sklad a kvůli celkové zchátralosti mu hrozilo zbourání.

Odtud už jsem zamířil k nedalekému hlavnímu městskému rynku. Kupodivu nenese jméno po prvorepublikovém "tatíčkovi" ani po žádné jiné významné osobnosti, ale jmenuje se prostě a jasně - Náměstí. Jeho obdélníkový tvar je lemován historickými měšťanskými domy a tak trochu se mezi nimi ztrácející budovou radnice. Právě ona je jedním ze zachovalých domů z počátku 17.století s kamenným portálem, ale dnes nese rokokovou fasádu. Až do velikého požáru v roce 1863 měly všechny budovy na náměstí převážně renesanční podobu, po něm se vše přestavovalo. Ještě větší škody rynku a městu způsobili už za třicetileté války Švédové a některé vypálené či zbořené domy už nebyly vůbec obnoveny. Když pak byly v polovině devatenáctého století zbořeny městské hradby a o dvě století později na historické centrum ze všech stran zaútočily radlice komunistických bagrů, "přežilo" jen náměstí a několik přilehlých ulic. Je až s podivem, že se přes to všechno do dnešních časů zachovalo 47 historických domů!

Kromě radnice je zajímavý dům č.11 s podloubím a mázhausem (zvláštní poznávací znamení: nad vchodem má tři zvonečky) a jeho soused se zase honosí štukovou výzdobou (18.století) a ve svém podloubí ukrývá lékárnu. Asi nejzajímavější dům na rožku náměstí je barokní a nazývá se "U apoštolů". Kromě zachovalých historických domů či budov v historizujícím slohu náměstí zdobí dvojice soch. Zatímco barokní sloup s Madonou patří dokonce k těm nejstarším na celé Moravě (pochází ze začátku sedmnáctého století), socha Svatého Floriána zde byla umístěna až roku 1901.

Ta aktuální tvář rynku mne trochu zaskočila, neboť v současnosti prochází celá jeho plocha monumentální rekonstrukcí! Takže vyfotit jen několik těch největších zajímavostí a rychlý přesun k hlavnímu městskému chrámu, ať mne v tom horku a z nynější „podoby“ Náměstí netrefí šlak!

Tak jako mnohde jinde, vznikla i tato sakrální stavba na místě původního maličkého kostelíka. Nový chrám Nanebevzetí Panny Marie se zaskvěl ve slohu gotickém, ale do dnešních časů mu jeho strohá krása nevydržela. Přišlo neklidné šestnácté a následující století a na jeho střechu si několikrát s chutí vyskočil ohnivý kohout. Po každém takovém ničivém požáru byl kostel znovu opraven, ale úpravy začaly překrývat jeho původní gotickou líc. V období, kdy se Evropa ocitla ve "spárech" renesance, byla k chrámu přistavěna mohutná věž. Z těchto časů se nám zachoval hezký portál, zdobený rodovými znaky Bernarda ze Žerotína a jeho choti Anny Estery z Kunovic. Pak už přichází éra baroka. Je přestavěna hlavní chrámová loď, nově vystavěna kaple Panny Marie a také žerotínská oratoř. V pozdním období tohoto stavebního stylu je dokonce zbudována Getsemanská zahrada, ale její dnešní podoba pochází až z rekonstrukce za „první“ republiky.

Vraťme se ale ještě zpátky do časů toho "rozevlátého" stavebního slohu, ve kterém byl upraven také dvůr fary a nad vjezd přibyly sochy svatého Petra a Pavla a Krista. Interiéry kostela a zejména jeho sochařská výzdoba se samozřejmě též nese v tomto duchu a dlužno dodat, že barokní úpravy téměř smazaly stopy po všech předešlých slozích.

Od kostela jsem sešel Křížkovského ulici dolů na Mostní a před mostem si prohlédl poslední zde umístěnou barokní sochu. Na rozdíl od těch apatických, zcela odevzdaných svému osudu a stojících na protilehlém břehu, se svatý Ignác z Loyoly tvářil poněkud rozčileně. Možná jej naštvalo, že byl z tohoto místa kdysi přemístěn ke kostelu sv.Jakuba a na svůj původní „flek“ byl navrácen až v roce 2012… anebo je mu tolik proti srsti ta nová budova vypínající se na protějším břehu Bečvy – Krásenský pivovar s restaurací – jež je pro světce „doupětem neřesti.“ Kdo ví?

To já takovými předsudky rozhodně netrpím, ale abych mohl ochutnat ten jejich jedenáctistupňový Portáš, dvanáctku Weissbier, Krásenskou dvanáctku či třináctku, čtrnáctistupňové Pale ale, patnáctistupňovou IPU anebo šesnáctistupňový Bock… tak na to mi bohužel nezbyla ani chvilička. Čas běžel víc jak střelený a já se musel rychle vrátit na busové nádraží za manželkou.

Nakonec měl dálkař víc jak dvacetiminutové zpoždění, zato nás odtud z Valmezu zavezl až domů do Zlína. Cestou jsem měl dost času k přemýšlení o současné podobě těch dvou našich největších valašských měst (moderní funkcionalistický Zlín mezi ně nepočítám – to je úplně jiná kapitola)… a která díky svévoli bývalých papalášů přišla o velkou část svých historických center. Když srovnám Valmez a Vsetín třeba s Novým Jičínem, nejde mi to do hlavy. Tam se přece v historickém jádru nebouralo… to jako byli všichni ti vsetínští a valmezští soudruzi ještě „papežštější“ než sám papež?

Ach jo...