Cesta na Helfštýn - 3.Přes lom Gabrielku do Týna nad Bečvou

Od hradu Helfštýna jsem ku Gabrielce vyrazil po modré turistické trase. Za parkovištěm mne značka vtáhla do hvozdu, minula místní lanové centrum a pak se napojila na lesní silničku. Přibližně po deseti minutách chůze komunikaci opustila a modrá (která je prý dobrá) zbylých 600 metrů ke spodní asfaltce jménem Gabrielka doklesala jen málo vyšlapanou lesní pěšinou. Kupodivu i přes několik míst s dalekým výhledem tenhle chodník vedl a protáhl se také pod zajímavým drobovým (leč poněkud rozdrobeným) skalním výchozem.

Co se týče těch výhledů, byly místy jak ve filmu hodně širokoúhlé a daly očím možnost pokochat se nejen sníženinou Moravské brány mezi Lipníkem a Hranicemi, ale i protější dramatickou hradbou Oderských vrchů s dědinkou Podhoří a ústím krásné doliny jménem Peklo. Pod Podhořím se odshora dolů kol břehů stejnojmenného potoka táhla dlouhá obec Jezernice a pod ní bylo lze spatřit monumentální technické dílo – starý železniční viadukt, jehož oblouky se vinou krajinou na délku snad půl kilometru!

 

(Ve skutečnosti je tento dvoukolejný železniční most dlouhý „jen“ 343 metrů a byl zbudován roku 1873 při výstavbě tzv.Severní dráhy císaře Ferdinanda.)

 

Pak už jsem sestoupil na tu spodní lesní asfaltku Gabrielku, která vede téměř po vrstevnici z Týna nad Bečvou až do Hranic a nese jméno na památku zesnuvší dcerky hudebního skladatele Bedřicha Smetany, který v nedalekém Týně o prázdninách s celou rodinou často na letním bytě pobýval.

 

Tady se moje kroky stočily do směru západního, doprovázeného žlutou značkou, ale po několika stech metrech nožky odbočily dolů ze silničky na lesní cestu, jež mne měla dovést k lomu nazývanému horolezci rovněž Gabrielkou. Díky jedné „blbé“ křížovatce jsem se omylem svahem spustil až dole k potoku a musel se nahoru k rozcestí vrátit. Ta druhá cesta (ve skutečnosti bikery dobře uježděný chodník) mne pak už správně zavedl k blízkému cíli - na dno lomu, jehož skalní stěny jsou mi dávno dobře známy z fotografií na jednom horolezeckém webu a také z obrázků „jeskynního tuláka“ píšícího na Turistiku pod nickem TomášNejedlý.

 

Gabrielka je opuštěným lomem o délce sto a celkové šíři 50 metrů, přitom je ale vlastní rovinaté dno docela uzoučké. Hlavní lomová činnost totiž probíhala jen na jedné jeho straně a po ukončení těžby tu zůstala trčet impozantní stěna, připomínající přirozenou skálu.

Ta je v přední části vysoká 15 m a v zadní části dosahuje nade dnem lomu výše okolo pětadvaceti metrů. V současnosti je intenzivně využívána horolezci.

Dříve zde existovalo jen deset zajištěných tras a díky zarůstání stěny a její lámavosti lezecká oblast málem zanikla. O znovuoživení lokality se postaral kolektiv lezců v čele s Petrem Lukešem a Stanislavem Bartoškou, který ji celou vyčistil a přejistil. Dnes se zde nachází přes 80 cest obtížnosti 3-9, převážná část se jich ale řadí do šestého a sedmého stupně. Horolezci v lomu naleznou velmi pestré lezení na plotnách, koutech, spárách i převisech. Lokalita se může pochlubit také velmi kvalitním jištěním a stále v ní přibývají nové cesty.

 

Gabrielka byla otevřena jako stěnový lom na dobývání droby a drobnozrnných slepenců a vytěžený materiál se užíval ke stavebním a dekoračním účelům. Nachází se v nadmořské výšce 250 m a jeho hlavní stěna se táhne od jihozápadu přibližně směrem na severovýchod. Vystupují z ní lavicové střednězrnné droby spolu s lavicemi drobnozrnných polymiktních slepenců. V drobách se vyskytují průsvitné těžké minerály, z nichž převládají granáty. Lokalita spadá do oblasti krystalinika a paleozoika Českého masívu, v tomto případě samozřejmě do moravskoslezského paleozoika – kry Maleníku.

 

Dnes je lom velmi hezkým zákoutím, které krom horolezců a „skálomilů“, jakým jsem i já, jistě potěší každého, jen trochu romanticky založeného, turistu!

 

Ze dna lomu jsem po té „zvlněné“ bikerské stezce lesem pokračoval až na louky před Týnem a odtud už po „normální“ polní cestě na začátek obce. U nedalekého rozcestí s Gabrielkou jsem se znovu napojil na žlutou turistickou trasu a pokračoval po ní po silnici až na náves.

 

Nejstarší písemná zmínka o Týnu nad Bečvou pochází z roku 1447, kdy byla ve vlastnictví pánů Helfštýna. Dnes je samostatnou obcí, v níž žije okolo 830 obyvatel. Nejvýznamnější sakrální památkou Týna nad Bečvou je kostelík Jména Panny Marie, jehož výstavba byla ukončena před polovinou osmnáctého století. Ten jsem bohužel zblízka neviděl, protože byl vystavěn jižně od návsi a na jeho obkouknutí mi nezbyl čas.

 

Namísto chrámu jsem se musel spokojit s druhou nejstarší památkou obce – sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1778, na niž jsem narazil přibližně v polovině mého pochodu k návsi.

 

Pozoruhodné barokní dílo, vypínající se poblíž autobusové zastávky, bylo roku 2012 zrestaurováno. Skulptura je umístěna na tvarovaném postavci ozdobeném reliéfem, velmi realisticky znázorňující poslední okamžiky Janka z Pomuku před potupnou smrtí utopením. Za zmínku stojí i hlavy andílků, vytvářející pod nohama skulptury světce na vrcholu soklu jakýsi pomyslný nebeský věnec či „andělskou svatozář.“

 

Po dosažení návsi jsem si ještě vyfotil stavení s Muzeem Bedřicha Smetany a na zahrádce restaurace Pod hradem nalezl ženu. Já žíznivý rychle vypil alespoň malou sklenici limonády, a poté už jsme oba sestoupili parčíkově upravenou návsí k zastávce busu.

 

Tento spoj kupodivu do Přerova nesměřoval přes Lipník nad Bečvou. Namísto toho jsme byli účastníky nádherné vyhlídkové jízdy, neboť jeho trasa vedla po hřebenu vrškovinky pod Maleníkem přes mnohé zajímavé dědinky. Projížděli jsme dokonce i okolo zámku v Pavlovicích u Přerova, v němž sice dnes bydlí senioři, ale veřejnosti je přístupný zámecký park s unikátní napodobeninou gotického hradu...