Cesta (nejen) za zámky Prostějovska 1 (Plumlov, Stínava, Ptení)

Myšlenka – nebo nápad - na výpravu k zámkům Prostějovska mi před pár měsíci nečekaně vlétla do hlavy, když jsem si četl o prohlídkových okruzích na Plumlově. V té chvíli jsem si uvědomil, že na Plumlově jsem byl kdysi dávno na prvním „čundru“ se svou manželkou i na kole s přáteli z Olomouce, ale asi nikdy jsem nepronikl do zámeckých interiérů. A tak jsem vymyslel základní trasu, vybral předběžný termín a v den D vzal auto, manželku - a po chvíli i švagrovou - a vyrazili jsme. Ještě před tím jsem rozdal úkoly. Švagrová to měla jednodušší, po ní jsem chtěl jen to, aby vydržela bez pravidelných požadavků na kávopauzy, protože je potřeba také někam dojet a něco vidět. Manželka měla prověřit, jestli nebudou na Plumlově různé pseudohistorické slavnosti, které většinou zkazí zážitek z návštěvy historické památky a vždy – minimálně – zdvojnásobí výši vstupného. Prohlásila, že by tam nic být nemělo a – bohužel – to nebyla pravda. Takže skutečnou klasickou prohlídku zámku Plumlov mám pořád ještě před sebou.

Naší první zastávkou je tedy Plumlov, městečko s 2,5 tisíci obyvateli, ležící na rozhraní Hané a Drahanské vrchoviny. Na zdejší náměstí jsme dorazili těsně před půl desátou a už začínalo být pěkné horko. Do první prohlídky nám tedy ještě chyběla půlhodinka. Během té jsme zjistili, že exteriéry zámku hyzdí velká skupina svatebčanů, která se zde shromáždila a že vstupné bude skutečně výrazně dražší, protože místo průvodce nás doprovodí vystoupení – tuším že brněnského - Divadla historie v pohybu Exulis, které nám představí hru Hrbáč, adaptaci to románu P. Févala. Ve finále to nebylo až tak špatné, ale klasické prohlídce bych dal asi přednost. Jako zpestření si Alena s jedním z rytířů zatančila a já málem ohluchl. Jediná žena v souboru mi totiž ve chvíli, kdy jsem si mezi futry klidně fotografoval, vystřelila těsně u hlavy z repliky staré bambitky. Byla to taková rána, že jsem se nestihl ani … však víte co.

Dalším nadstandartním prvkem byla prodejní výstava obrazů Reona Argondiana, která byla na zámku zahájena v polovině května. Tento pražský malíř a vyučený keramik se narodil v roce 1948 jako Jan Zahradník, Olejem začal malovat ve svých 11 letech, v 17 vytváří první imaginární snové obrazy a ve 20 letech odjíždí do Itálie na praxi, z které se už nevrátil. Poté žil a pracoval i ve Švýcarsku, Monte Carlu a francouzské Bretani, kde ke svým 40. narozeninám vytváří své životní sochařsko-architektonické dílo, nazvané Magická jeskyně. Do Prahy se vrátil s první samostatnou výstavou až v roce 1993. A musím přiznat, že by se mi některé obrazy celkem líbily (cenově ovšem ne), jenom mi chyběl čas a možnost si je prohlédnout zblízka. Museli jsme totiž kvapně následovat Hrbáče a ctnostné i podlé rytíře.

Prohlídka zámku - nebo spíše vystoupení kejklířů – skončila, cestou po zámeckém schodišti ještě pohovořím s kastelánem a jsme opět na čerstvém vzduchu. A protože jsem si pozůstatky někdejšího Plumlovského hradu stihnul prohlédnout a nafotit již před divadlem, můžeme areál pomalu opustit. Ještě nezbytný pohled na vodní hladinu, nahnat fraucimor do repliky pojízdné „klietky hanby“ (i když to byl spíše povoz odsouzencův s reklamou na expozici tortury) a krátká zastávka v zámecké hospodě. Alena má konečně kafe a já si dám – coby řidič – chutné nealko. Než se vydáme do podzámčí, připomenu alespoň pár slovy historii této zajímavé – a nikdy nedokončené - stavby.

Plumlovský zámek byl postaven Liechtensteiny v letech 1680–1685. Stavitelem byl Jan Adam a původní projekt byl dílem jeho otce Karla Eusebia, ovlivněného italským renesančním stavitelem Vignolou. Návrh počítal se stavbou velkého čtyřkřídlého zámku se čtvercovou dispozicí a bohatou fasádou, zdobenou volnými monolitickými Sloupy. Jan Adam však změnil otcův plán a dal přednost úspornějším řešením. Nechal vybudovat jen jednu řadu pokojů a sloupovím nevyzdobil vnější fasádu obrácenou k rybníku. Přitom Karel Eusebius původně počítal s tím, že zde vznikne nejkrásnější palácová stavba na Moravě.

Roku 1683 projektant zámku umírá a je zřejmé, že z jeho původní představy zůstane jen „nepatrné“ torzo. V roce 1685 je zámek zastřešen a jsou zahájeny vnitřní úpravy, přičemž štuková výzdoba byla zadána Janu Baptistovi Brentaimu, Italovi usazenému v Olomouci, který pracoval už na hlavicích Sloupů a vlysech na zámecké fasádě. Štuková výzdoba sálů – dokončená roku 1686 - je umělecky nejcennější částí zámeckých interiérů. Malířskou výzdobu stropů v I. a II. patře provedl roku 1687 vídeňský malíř Jan Greiner, jeho fresky však nedosahují kvality štuků. Ve čtyřech zařízených pokojích pak občas přespávali Liechtensteinové, v mezipatrech sídlili panští úředníci a nejvyšší patro zůstalo nedokončeno. V 18. století vznikají přízemní správní budovy, které dnes obklopují nádvoří jako tzv. nízký zámek. Na počátku 19. století se dokonce uvažuje o stržení zámku, nakonec je zbořen pouze starý hrad a z jednoho pokoje ve II. patře vzniká zámecká kaple, kam byl přenesen barokní mobiliář ze zbořené kaple hradní. Po roce 1850 bylo jedno podlaží zámku pronajato plumlovskému okresnímu soudu a bernímu úřadu, zbylá část sloužila jako byty úřadníků. Po pozemkové reformě byl zámek roku 1931 převeden do vlastnictví Státního pozemkového úřadu a později Správy Státních vojenských lesů, která zde sídlila až do roku 1965.

Zámek má ve své podobě z počátku 18. století neobvyklý vzhled, protože převládajícím rozměrem je výška. Budova má celkem šest nadzemních podlaží, která jsou propojena hlavním schodištěm na západní straně zámku a točitými schody pro služebnictvo na jeho východní straně. Nádvorní fasáda spojuje vždy patro a mezipatro jednou řadou volných Sloupů, ukončených složitými hlavicemi. Ty jsou v přízemí toskánské, ve středním patře jónské a v nejvyšším kompozitní. Jednotlivá patra oddělují římsy, pod kterými můžeme obdivovat štukové vlysy. Okna hlavních pater zdobí kuželové balustrády.

Toto vše necháváme za sebou a míříme pod zámek, tedy k Podzámeckému rybníku. Zde vznikají nejznámnější fotografie plumlovského zámku a nikomu nevadí omyl mnohých, kteří se domnívají, že podoba zámku se na nich odráží na hladině nedaleké Plumlovské přehrady. Cestou míjíme bývalý Podhradský mlýn, ve kterém dnes sídlí příjemný penzion a poté se již věnuji focení. V jednu chvíli mě začne nějak divně štípat a pálit noha, což mě překvapí, absenci kopřiv jsem totiž kontroloval. Vzápětí zjišťuji, že mám levé lýtko téměř černé neb ho coby svou základnu obsadili nejlepší kamarádi a příbuzní legendárního Ferdy. Než všechny mravence oklepu, je nejvyšší čas na návrat k přibližovadlu.

Církevní památky Plumlova tentokrát vynecháme, protože chci navštívit kostel Povýšení sv. Kříže ve Stínavě. O této zajímavé stavbě jsem již na Turistice psal (viz. https://www.turistika.cz/mista/stinava-kostel-povyseni-sv-krize), takže jen připomenu, že se jedná o pozoruhodnou – a neprávem celkem opomíjenou – památku, považovanou za nejstarší stavbu na Prostějovsku. Pochází zřejmě z I. poloviny 13.století a přesto, že byl v 17. i v 19. století přestavován, najdeme zde dodnes zachovanou podobu románské stavby s prvky rané gotiky. A díky tomu, že nám jedna ochotná paní umožnila i kompletní prohlídku – relativně moderního – interiéru, jsem plně spokojen. Dokonce natolik, že - zcela vyjímečně - už toho dne žádnou další sakrální památku nenavštívíme.

Nás už totiž čeká další zámek na Prostějovsku, tentokrát v obci s tisícovkou obyvatel, která se jmenuje Ptení. Zde se nachází opuštěný (ale již uzamčený a nepřístupný) čtyřkřídlý pozdně-renesanční zámek s okrouhlými nárožními věžemi. Zámek byl postaven na samotném počátku 17. století, zřejmě na místě starší tvrze. Dnes údajně patří městu Prostějov, ale mezi jeho majiteli se vystřídali i olomoucké klarisky, rod Saint Genoisům nebo Liechtensteinové. Škoda, že už dnes zámek neslouží alespoň – jako v relativně nedávné minulosti - coby byty a kulturní centrum obce. V nejbližší době ho snad čeká archeologický průzkum.

My si ho tedy alespoň částečně obejdeme (vysoká tráva a kopřivy toho moc nedovolí), nahlédneme přes bránu na zámecké nádvoří a zajdeme k bývalým hospodářským budovám, kam je přístup přece jen lepší a volný. Jsem zvědavý, jaký zámek čeká osud, ale připomněl mi některé stavby na Šumpersku i to, že stát a města většinou nebývají dobrými vlastníky a bohatými donátory památek tohoto typu. Takže se smíšenými pocity zpět k autu (kostell sv. Martina opět vynecháváme) a jedeme dál.