Cesta za zámkem do Mnichova Hradiště
Cesta za zámkem do Mnichova Hradiště.
Už dlouho jsem si slibovala, že se musím podívat do tohoto zámku, ač je dost vzdálen od místa mého bydliště a ne zrovna snadná Doprava do tohoto města, až nastal den, kdy jsem se rozhodla a splnila si to. V mládí jsem po silnici okolo něj jela nesčíslněkrát ale nikdy jsem neměla příležitost se do něj podívat a když jsem měla čas a volno, tak jsem zas navštěvovala jiná místa a jiné památky. Zkrátka nastal čas až teprve nyní, řekla bych že doslova na poslední chvíli, neboť je v tomto a i v jiných zámcích návštěvní doba již jen do konce října a to jen o víkendech, v některých dokonce jen do září.
Takže jsem jela v neděli, kdy „cedilo“ jak z konve, z okénka vlaku se koukala ven a doufala, že než dojedu na místo určení pršet přestane. Ale kdepak, nepřestalo! Dojela jsem s přestupem v Ústí n. Labem do Bakova nad Jizerou a tam hodinu vyčkávala na přípoj do Mnichova Hradiště, se kterým jsem měla jet jen dvě zastávky a byla bych na místě. No, co jsem měla dělat, jiné spojení nebylo…. Takže abych využila volného času vydala jsem se s deštníkem nad hlavou před nádraží, které je snad na konci světa, kde nic, tu nic…..neboť město Bakov má ještě žel. zastávku další a to Bakov - město… ale tady je hlavní přestupní stanice, no řeknu Vám, večer bych tu nechtěla „zkejsnout“! A tak abych se více přiblížila ke zřícenině Hradu Zvířetice, pod níž jsem taky před lety kdysi jezdívala zas vlakem a která čněla tak asi o 200-300 metrů kousek dál nad železničními kolejemi jsem kus popošla za nádražím k další nádražní budově. Ke zřícenině jsem se dostat nemohla, vedla k ní jiná cesta, ukazatel, který byl opodál na malé stezce před nádražím navigoval, že je to k hradu 1 km, tudíž jen kousek ale to bych ve vymezeném daném čase nezvládla….. Tak jsem si tu „zubatou“ zříceninu, která se mě tak od nádraží jevila aspoň vyfotila a slíbila si, že se na ni taky podívám. Už jsem tam jednou byla ale to je už tolik let, že bych mohla říci, že to už ani není pravda, takže bych si to znovu ráda zopakovala. Určitě si k tomu najdu příležitost…
Hrad Zvířetice byl založen už okolo 13.století pány z Lemberka. A jako spousta jiných hradů měnil po čase své majitele. Mezi jinými ho jednu dobu vlastnili Vartemberkové a dokonce ho získal po Janu Vlkovi z Kvítkova i na krátkou dobu Albrecht z Valdštejna, který ho ale přenechal po roce svému příbuznému Maxmiliánovi. Albrecht z Valdštejna právě v roce 1620 získal zámek v Mnichově Hradišti, na který jsem se vypravila a kde také on spí svůj věčný sen v hrobce v kapli sv.Anny u bývalého kostela sv.Tří králů, který navazuje na zámecký areál.
Ale ještě k hradu Zvířetice….hrad také několikrát vyhořel a okolo 17.století po dalším velkém požáru se jeho osazenstvo – zbylí „ouřadové“ nastěhovali do cisterciáckého kláštera Hradiště nad Jizerou. A tím vlastně skončila jeho „éra“ a hrad postupně pustnul, byl rozebírán jako stavební materiál a stala se z něj definitivně zřícenina. Je to ale krásné výletní místo, ze kterého je vidět široko do kraje - takže za jasného počasí lze spatřit i Královský hrad Bezděz a také i jednu z věží hradu Trosek a sice Babu, ta je stará, tak sedí na fleku a nikam se nehne, za to Panna, ta nemá chvilku stání,ta má ještě čerta v těle, tu byste tam zastihnout nemuseli…..
No a já jsem se po nucené hodině čekání konečně dočkala vlaku, který mě zavezl „jen“ po dvou zastávkách do Mnichova Hradiště a vydala se s deštníkem nad hlavou, protože pršet nepřestalo směrem k zámku, který byl až na opačné straně města. Musím dodat, že už sice tolik nepršelo jako ráno, kdy jsem se vydala na cestu ale bez deštníku to stále ještě nešlo….
Podle mapy a ještě pro mé utvrzení a poptání mladé maminky s kočárkem, která taky vystoupila z vlaku jsem se vydala směrem k náměstí rovnou silnicí hned před nádražím. Cesta mě vedla podél parku, kde se nacházel památník obětí padlých v 1. a 2.světové válce a též v r.1989 a pokračovala jsem dál. Navigovala mě věž, která měla být na náměstí a o které jsem si myslela, že je to kostel ale byla to věž radnice, což jsem poznala až při zpáteční cestě ze zámku, kdy už nepršelo a já měla možnost si lépe prohlédnout město. Ještě před náměstím jsem prošla vedle barokního roubeného patrového domu, který byl památkou na poslední dřevěnou zástavbu města. Musel čítat hezkou řádku let….ale byl krásný…..
Těm, kteří jsou z jiného kraje Čech a tuto krajinu neznají připomínám že Mnichovo Hradiště leží na západním okraji Českého ráje ve středním Pojizeří, nedaleko okresního města Mladá Boleslav. Mnichovo Hradiště je označováno jako vstupní brána do Českého ráje. Město bylo v r.1250 založeno mnichy z nedalekého kláštera Hradiště, zámek byl postaven Václavem Budovcem z Budova a později koupil zámek Albrecht z Valdštejna.
Městské historické jádro je vyhlášeno městskou památkovou zónou pro pozoruhodný urbanistický útvar, jež se skládá ze čtyř odlišných nestejně starých částí. Já, když jsem městem kdysi dost často projížděla a neměla možnost si jej prohlédnout, tak jsem se nyní velice divila a upoutalo mě, jaké má zajímavé budovy, jednak na náměstí a pak cestou od zámku…..je tu vskutku na co se dívat a hlavně si udělat čas a neprojít městem jen tak ledabyle. Je tu i spousta úzkých, svažujících a kroutících se uliček a různých zákoutí, nevím zda za tmy osvětlených, toho jsem si nevšimla, zda tam stojí elektrické sloupy ale měla jsem pocit, jako kdybych se ocitla v některém hodně starém filmu z minulého a dokonce i z předminulého století. Jen mě v nich chyběly lidé oblečené do tehdejších dávných šatů, které se nosily a kdybych náhodou někoho takhle viděla oblečeného v tu chvíli, ani bych se nedivila, protože místo k tomu bylo jako stvořené. Docela by tam „pasoval“ Jan Neruda a ty jeho lidičky jak je popisoval ve svých knížkách.
Masarykovo náměstí, kterým jsem prošla je „složeno“ z velice zajímavých domů. Na jedné straně mě upoutala secesní budova Pošty, pak na další straně se nacházela freskami „vyzdobená“ budova novorenesanční radnice, naproti ní nádherná malá secesní vilka, na níž ční nápis Penzion, pizzerie a restaurant, z další strany zas další zajímavé domy, jenž některé z nich neodborným zásahem oprav jsou spíš výsměchem svému původnímu staviteli a zakladateli, protože to je zas vyložený nevkus opravit historický dům jen tak laicky a nechat ho na odiv celému městu - a zrovna na náměstí. Jeho hodnota tím zásahem klesla na minimum…. Jinak ale musím napsat, že jsem již dlouho neviděla takové zvláštní a zajímavě se prolínající stavební prvky různých domů jako bylo v tomto městečku.
Prošla jsem úzkou již zmíněnou zajímavou uličkou okolo kostela sv.Jakuba, který se opravoval a k němuž jsem také vystoupala po pár schodech, které k němu vedly, neboť byl na vyvýšeném místě a z daleka byl vidět, když jsem šla od zámku, abych si jej prohlédla zblízka. Vedle kostela se kdysi nacházel hřbitov, který je již zrušený. Je tu u hřbitovní zdi hrobka, od které lze dohlédnout k zámku a pak tu stojí osamoceně uprostřed pozemku čtyři křížky padlých rakouských vojáků z r.1866. Vzpomněla jsem si na film, který se kdysi hrával „ Sám voják v poli“, myslím že to byl slovenský film a tak mě napadlo, že tito vojáci tu skutečně vlastně leží sami a sami tolik let a jako kdyby strážili toto místo…jestlipak jim tam někdo položí aspoň kytičku….pro vzpomínku že položili svůj mladý život za vlast…. Před kostelem přes vyhloubenou silnici zas na vyvýšeném místě se nachází budova Děkanství…
Pokračovala jsem dál od kostela svažující se uličkou vydlážděnou většími „kočičími hlavami“ po kterých bych v zimě jít nechtěla, i takhle jsem se bála aby mě noha neuklouzla, neboť bylo mokro v tom dešti a můj deštník by se jistě v padák neproměnil aby mě nadlehčil můj dopad….a já pak neletěla dolů, sice bych byla již blíže svému cíli ale v jakém stavu, to si ani netroufám pomyslet. A tak jsem zdárně sešla a pokračovala dál ulicí a šla již chodníkem okolo nádherné rohové barokní vily, vedle které jsem zatočila do ulice, která směřovala již k zámku, neboť se mě již ukazovala jeho věž. Vlevo u silnice před zámkem bylo sousoší sv.Jana Nepomuckého a naproti němu vedla mírně stoupající silnice podél zámecké zdi ke vchodu do zámku. Z druhé strany v zatáčce se nacházela hodně stará roubenka, která se opravovala.
Popošla jsem dál do ulice, zámecká vrata byla otevřena a tak jsem nahlédla a vešla. První, kdo mě vítal v zámeckém areálu byla socha na podstavci rytíře Václava Budovce z Budova vedle boční strany zámku, který se o tento renesanční zámek zasloužil. Po roce 1620 jej zase získal Albrecht z Valdštejna. Na přelomu 18.století jej nechal znovu přestavět do vrcholné barokní podoby Arnošt Josef z Valdštejna, ve které se nachází do současnosti.
Dobové původní interiéry jsou přístupny všechny s převážně barokním a rokokovým nábytkem, je tu bohatá sbírka obrazů na stěnách v olejomalbách, k nahlédnutí je tu knihovna, která byla převezena ze zámku Duchcov, neboť Valdštejnům patřil i tento zámek. Dále se tu nacházejí sbírky porcelánu zn. Orient, Míšeň a Delft. Lze si prohlédnout i Lapidárium s několika desítkami soch z 18.a 19.století v bývalém kapucínském klášteře a navštívit kapli sv.Anny s hrobkou Albrechta z Valdštejna.
V zámku jsou vlastně tři prohlídkové okruhy – první okruh představuje původní dobové interiéry rodu Valdštejnů, kabinetní obrazárnu, pak tu jsou sbírkové pokoje s orientálním a míšeňským porcelánem a valdštejnskou knihovnou. Druhý okruh se zaměřuje na dochované zámecké divadlo a seznamuje diváka s jeho historií. Třetí okruh zpřístupňuje kostel Tří králů a kapli sv.Anny s lapidáriem barokních soch. V zámku je i městské muzeum, kde můžete shlédnout historii místní lékárny, kde jsou různé nádobky a nástroje na výrobu léků a staré recepty, jak se kdysi léčilo. Jinak se tu nacházejí ještě předměty z archeologie. Dále tu můžete nalézt jako unikát velký sádrový model Drábských světniček. Na chodbách je umístěna galerie malířů, kteří byli spjati s Mnichovohradišťskem.
Samozřejmě že nejnavštěvovanějším je ponejvíce barokní zámek a k němu připojený zámecký areál, k němuž náleží budovy koníren, kočárovny a jízdárny a budova sala terreny. Celý areál obklopuje francouzský a anglický park, přes který lze dojít ke Kapucínskému klášteru Sv.Tří králů a barokní kaple sv.Anny, ve které je pochovaný Albrecht z Valdštejna.
Takže já jsem si svůj sen splnila, zámek jsem navštívila, prohlédla si jej, nafotila, prohlédla si i město a jeho zajímavosti a vydala se nazpátek přes město zase k nádraží. Tentokrát jsem pro změnu zase čekala skoro hodinu v České Lípě, než jsem mohla pokračovat dál do Ústí n.Labem, kde jsem opět přestoupila směrem k Teplicím.
Ale ještě jednu raritu musím napsat.
Jak jsem tak stála ve vlaku v chodbičce v Ústí n.Labem a nešla si sednout, protože do Teplic je to rychlíkem coby kamenem dohodil a čekala, kdy výpravčí zapíská k odjezdu, přišel průvodčí vlaku a v prvním kupé, které bylo otevřené vybízel cestujícího, aby vystoupil…..zprvu jsem nechápala proč – jestli zaspal….zkrátka jsem nevěděla, tak jsem postoupila blíže, kupé bylo otevřeno a v něm ležel na lavici sám jediný muž svlečený z bot, s větrajícími ponožkami….na každé patě měl díru ve velikosti paty…průvodčí odešel a čekal na něj venku ale muž pokračoval ve spaní dál, takže se opět vrátil a znovu jej rázně vyburcoval aby se zvedl. Teprve po tomto zásahu se začal dotyčný muž oblékat. No, neuvěřili byste, jaký se linul z tohoto kupé děsný zápach, a to bylo okno otevřené…Paní, která cestovala do Chebu, takže musela strávit ještě pár hodin ve vlaku a chtěla si sednout, nemohla, ten odér ji to nedovolil, ten se linul i na chodbu…. Otevřeli jsme ještě okénko v chodbičce aby se udělal průvan – ale kdepak….takže stála dál, bylo to nedýchatelné…. A perlička nakonec - muže kterého z kupé průvodčí „vypoklonkoval“ a o němž si myslel že skutečně z vlaku vystoupil, nastoupil hned venku dveřmi do dalšího vagonu…..a vlak se rozjel…..a já byla za chvíli doma.
Přidat do oblibených uživatelů
Mnichovo Hradiště
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta za zámkem do Mnichova Hradiště
