Cestování po Krétě autem

Ve městě Rethymno začíná druhá část našeho putování po Krétě - autoturistika. Pronajímáme si auto na dva dny, abychom navštívili nějaká zajímavá místa (půjčovna aut na Krétě). Domluva v půjčovně byla rozumná a tak za chvíli ujíždí naše dvoučlenná výprava šedostříbrným vozem Kia. Jedeme na západ přes Episkopi do městečka Kournas. Asi čtyři kilometry dále se nachází stejnojmenné jezero, u kterého zastavujeme. Po báječné koupeli v tomto největším sladkovodním jezeru na ostrově pokračujeme dále směr Georgioupoli. Po půl hodině jízdy zastavujeme ve Vrisses, vesnici s tisíci obyvateli v krásném údolí plném nádherné zeleně i potůčků. Přijeli jsme sem, abychom ochutnali čerstvý jogurt v hliněných nádobkách, který patří k nejlepším na ostrově. V půl jedné odjíždíme severním směrem na pobřeží, kde se nacházejí lázně Kalives. Je zde sice celkem hezká promenáda okolo moře, ale jinak nás nic nezaujalo a tudíž ani nevystupujeme z auta. Možná z podvědomého strachu před bezhlavým knězem, který by měl pronásledovat turisty. Byl zde popraven při revoluci v roce 1821, protože odmítl konvertovat k islámu. My však v klidu projíždíme městečkem a posléze pokračujeme ještě kousek po hlavní silnici, které místní říkají dálnice. Napravo pozorujeme záliv Souda. Stejnojmenný přístav je nejvýznamnější, nejlepší a nejhlubší přístav na Krétě a využívá ho i NATO jako strategický přístav ve Středozemí. Z toho důvodu se po celou dobu jízdy objevují značky, informující o zákazu fotografování“. Při jedné zastávce na odpočívadle zkouším vyndat fotoaparát, ale ihned ke mně přichází místní člověk z taverny a upozorňuje mne na uvedený zákaz. Zajímavá situace.

Další naše cesta vede přes krásné město Chania na západ podél pobřeží přes turistická letoviska až k městu Kolimbari, kde se na jeho severním okraji nachází klášter Gonia. Kousek před ním nejprve svačíme, já si operuji puchýře a posléze se vydáváme na prohlídku areálu kláštera. Líbilo se nám tady, návštěvu můžeme doporučit. Asi po půlhodině odjíždíme, míjíme poloostrov Rodopos a jedeme stále ještě po pobřeží až do zálivu Kissamos s přístavním městečkem Kastelli, kde se nachází západní konec "slavné krétské dálnice". Je to patrně nejzápadnější město Kréty. My se však vzhledem k pokročilé době nezastavujeme, nýbrž jedeme do vnitrozemí, kde hledáme místo zvané Polyrinia. Jedná se o volně přístupné zbytky a vykopávky stejnojmenného antického města, pozůstatky hradu i dochovalých hradeb. Z nadmořské výšky 300 metrů se také rozhlížíme po krajině. V antice to bylo patrně jedno z nejvýznamnějších sídlišť západní Kréty. Název Polyrhenia (Polyrinia)lze dle průvodce přeložit jako "Mnoho stád". Po hodině zkoumání a bádání se vracíme zpět do Kissamos, za kterým po několika kilometrech míjíme poloostrov Gramvousa. Zde končí naše putování západním směrem, silnice se stáčí na jih a my začínáme pozorovat západní krétské pobřeží. Projíždíme městečkem Platanos, kde končí hlavní, na mapě červená, silnice. Pokračujeme po užších, ale pořád celkem dobrých silnicích. Jedna z horských silnic šplhá serpentinami severním svahem hory Manna, aby se posléze tato cesta vrátila k moři v zátoce Sfinari. Už je tma a tak začínáme hledat nocleh. Ve vesnici Sfinari se vydáváme podle značek k pobřeží, kde se nachází kemp u pláže. Dle našich předpokladů je zavřený, což je dobře. Je zde klid, moře šumí, prostě pohoda. Večeříme a hledáme si místo ke spaní.

Druhý den vstáváme do pošmourného rána, sluníčko hledáme marně. Kraj venku je dnes docela jiný než včera. Za deště usedáme do auta a odjíždíme stále ještě na jih. Nejprve stoupáme úbočím Kissosu, nabíráme výšku a cesta se na chvíli vzdaluje od Západního pobřeží. Ve vesnici Kefali odbočujeme vpravo a sjíždíme údolím zpět k moři. Cesta podél pobřeží nás nakonec dovedla ke krásnému klášteru ze 13. století, který se jmenuje Moni Hrisoskalitissa. Objekt prochází sice v této době rekonstrukcí, ale naštěstí je areál přístupný. Kromě dělníků vidíme i jednoho, ze dvou zde žijících mnichů, který se chystá odjet na nákup. Prohlížíme si krásně bílý, původně ženský klášter, okolí i famózní zátoku a uvědomujeme si, že se nacházíme na nejzápadnějším místě našeho krétského putování. Nechybí moc a byli bychom i na nejzápadnějším místě Kréty. Po návratu k autu snídáme i svačíme a pozorujeme oblohu, která nevěští nic dobrého. V půl desáté odjíždíme po nově vybudované široké asfaltové silnici na poslední zastávku v této části Kréty. Místo se jmenuje Elafonissos. Příjezd je po krásné cestě až k prvním domkům. Poté však silnice končí a před námi je šotolinová, deštěm rozbitá, cesta. Nejdřív nevíme kudy kam, ale posléze jedeme několika serpentinami dolů, až se před námi objevuje pláž Kedrodassos. Jedná se o překrásnou pláž na jihozápadním pobřeží plnou cedrů, skoro bílého písku, velkých kamenů, a také mělčiny u nedalekého ostrůvku Elafonissi, na který se dá přebrodit mělkou vodou. My si však tento druh zábavy odpouštíme, jelikož silný vítr zvedá vlny a voda je nikoliv po kotníky, ale minimálně po pás. Nejednalo by se o brodění, nýbrž za tohoto počasí o slušný plavecký výkon. Prudký vítr a déšť nám však dělá problémy i při chůzi a fotografování. Přesto si však v rámci možností prohlížíme toto překrásné místo. V létě jsou zde davy turistů, hlava na hlavě. Dnes jsme zde sami.

Ve čtvrt na jedenáct odjíždíme definitivně od pobřeží. Naše cesta vede do vnitrozemí, do hor, které jsou však v mracích. Silnice stoupá až do vesničky Elos, proslavené pěstováním jedlých kaštanů a za ní se stáčí cesta na jihovýchod. Měli by zde být krásné výhledy do okolí. Mlha, déšť a vítr nám toho však moc nedopřeje, občas vidíme v horách rozeseté kapličky, kostelíky i další stavení. V půl dvanácté zastavujeme v horském městečku Kandanos. V místní pekárně kupujeme svačinu a prohlížíme si památník, připomínající kompletní zničení města za války Němci. Za nepřestávajícího deště pokračujeme až na jižní pobřeží, kde se nachází historické město Paleochora. Na malém kopci nad městem navštěvujeme rozvaliny benátské pevnosti Selino, kterou asi 468 let před námi dobyl slavný pirát Friedrich Barbarossa.

 

Poté opouštíme toto přímořské letovisko a pokračujeme autem dále. Za stále hustšího deště se vnořujeme do hor. Po cestě hledáme jeskyni u Azogires. Okolo čtrnácté hodiny projíždíme jedním sedlem, které je odkryté a tudíž umožňuje větru ukázat svou sílu. Spolu s kapkami deště létají i drobné kamínky. Naše malé autíčko nesedí zrovna ideálně na silnici, skoro jakoby ho vítr nadzvedával. Rychle pryč do závětří. Ale kde takové místo hledat. Určitě ne u Xiloskalo, kam jsme přijeli v půl třetí. Jedná se o místo ve výšce 1250 m.n.m., kde začíná slavná soutěska Samaria. My jsme sice neměli v úmyslu jí projít celou, jelikož v tuto roční dobu bývá ještě uzavřena, ale chtěli jsme se podívat do výchozího místa. V podívané nám však bránila mlha, déšť a vítr. Vystupujeme za deště z auta. Ale není vystupování jako vystupování. Když jsem zkoušel otevřít dveře, připadali mne zavřené. Nebyly však, to s námi jenom „vánek“ laškoval a do střechy auta bušil déšť jako do plechového bubínku. Po chvilce podívané, při které skoro nic nevidíme, jsme popojeli před restauraci. Zaujal nás zde stojící autobus. Franta parkoval na několikráte, jelikož hledal místo, kde by bylo naše lehoučké auto vystaveno co nejmenšímu větru a tudíž eliminována možnost, že ho po návratu najdeme dole v soutěsce. Uvnitř restaurace se konala nějaká slavnost. Nás si moc nevšímali. Personál byl sice ochoten obsluhovat, ale bylo tam chladno, my jsme byli promočení a tak jsme se vrátili k autu a ve tři čtvrtě na tři pokračujeme hledat místo, kde by méně pršelo, a foukal vítr. Vzpomínám si, jak jsem před odjezdem četl, že na Krétě fouká vítr a to je dobře, protože příjemně ochlazuje v těch vedrech, která zde v létě panují. Říkám si, že dnes bychom trochu těch veder snesli. Na rozdíl od toho větru, který příjemný opravdu není.

Jedeme stále tak trochu ospalou krajinou omývanou potoky deště a bičovanou poryvy větru. Projíždíme náhorní plošinou Omalos a dále směr město Fournes až do Chanie. Dnes však zde nezastavujeme a pouze pokračujeme na Akrotiri, největší krétský poloostrov. Nachází se zde také druhé mezinárodní letiště, které však míjíme, jelikož nás zajímá rozsáhlý komplex Agia Triada, což je další Klášterní Areál, kde žijí mniši. Dominantou hlavního nádvoří je kostel s překrásným interiérem a ikonami. Prohlídku muzea vynecháváme, prohlídku hezké zahrady, doplněné dalšími stavbami, nikoliv. Vzhledem k tomu, že doba pokročila, už je půl páté, tak popojíždíme několik kilometrů až k osamělému, pevnosti podobnému klášteru, který se jmenuje Gouverneso a stojí hrdě na skále. Zdejší prohlídka je obdobná, avšak také famózní. I zde, stejně v jako předchozím klášteře, dodnes žijí mniši. Před odjezdem ještě vylézáme na návrší vedle kláštera. Za normálního počasí je možno vyjít nahoru po pohodlné pěšince, ale dnes, za velmi silného nárazového větru a deště, se skoro plazíme po čtyřech. Ale námaha stojí za to. Je krásný rozhled do KRAJINY. V sedmnáct hodin pokračujeme dále na severozápad poloostrova, kde navštěvujeme rybářskou vesnici Stavros. Vzhledem k počasí a pokročilé době si určujeme poslední dnešní cíl, který chceme stihnout do setmění. Po ujetí několika kilometrů opouštíme poloostrov, projíždíme okrajem Chanie, chvíli jedeme po slavné dálnici a v šest hodin zastavujeme u místa jménem Aptera. Jedná se o zbytky, kdysi mocného, helénistického města na náhorní plošině asi 200 metrů nad zálivem Souda. Prohlížíme si pozůstatky městských hradeb, několika chrámů, cisteren, divadla a turecké pevnosti. Zdejší opevnění – střílny byly údajně využity za druhé světové války v době německé okupace. Po necelé hodině objevování a zkoumání odjíždíme, nevíme kam. Potřebovali bychom najít nějaký přístřešek. Počasí nevypadá, že by se mělo umoudřit. Nakonec padne volba na nám již známé jezero Kournas, kam přijíždíme v půl osmé. Za tmy, deště a silného větru zde hledáme nějaké přístřeší. Ale všude buď prší, nebo zatéká voda. Posléze tedy opouštíme prostor jezera, avšak na křižovatce nad ním objevujeme celkem hezký přístřešek místního kostela. Je to však na hlavní silnici, okolní dům patřící asi ke kostelu ještě svítí. Je teprve dvacet hodin.

Povětrnostní podmínky nám nedovolují večeřet venku a tak volíme objekt naproti, který tak trochu připomíná restauraci. Vcházíme dovnitř, usedáme k jednomu ze stolů a pozorujeme. Jeden člověk v rohu vytváří něco s televizí a s počítačem. Kousek od nás děda hraje karty, asi se svými vnoučaty. Mladá paní lepí cenovky na zboží, určené patrně na víkendový trh. Babička vozí a uspává v kočárku miminko. Zajímavá společnost. Dáváme si lahvové pivo, střídavě sledujeme dění okolo nás a v televizi, kde s napětím očekáváme pořad o počasí. Ve zprávách ukazují kdesi v Řecku záplavy, vichřici a převrácené autobusy. Kdo ví, co nás ještě čeká. V půl desáté odcházíme do auta, večeříme klobásku a za půl hodinu přejíždíme naproti před kostel. Připravujeme nocleh a po desáté hodině uleháme. V noci okolo půl třetí se budíme. Vítr jakoby stále zesiloval, chvílemi si pohrává s našimi spacáky, ve kterých ležíme. Pozorujeme přístřešek nad námi i okolí a hlavami se nám honí myšlenky, co vše by na nás teoreticky mohlo spadnout. Už dlouho jsem v tak časnou hodinu neslyšel tolik větrného rámusu.

 

Ale potvory mají štěstí, takže jsme v klidu do rána přečkali. Po šesté hodině nás nebo přesněji řečeno kostel přijíždí navštívit na mopedu nějaký člověk. Když vchází dovnitř, vidíme, že je otevřeno a také tudíž bylo celou noc. Ukazuje rukou dovnitř a diví se, že jsme tam nespali.Je pravda, že jsme si této věci všimli již dříve. Kostely a kapličky jsou neustále otevřené. Nic se neztrácí. Kréta má malou kriminalitu. V půl sedmé vstáváme do zamračeného rána a za čtvrt hodiny odjíždíme. Po cestě se zastavujeme ve vesničce Gerani v obchodě koupit pečivo. Výběr místa není náhodný, jelikož by se zde měla nacházet nějaká jeskyně. Hledáme a hledáme, ale nedaří se. Zkoumáme všechny možné cesty a odbočky napravo od dálnice, kde by se měl náš poslední výletní cíl nacházet, ale nic. Nakonec přejíždíme dálnici na druhou stranu a jeskyňku nacházíme. Zastavujeme před ní, zkoumáme vchod, který je uzamčen řetězem a visacím zámkem. Běžný návštěvník by tomu rozuměl, že je zavřeno a tudíž jeskyně nepřístupná. Ostatně něco podobného je napsáno i na informační ceduli. My si však danou situaci vykládáme tak, že otvor mezi mříží a stěnou je předurčen jen a pouze k tomu, abychom se dovnitř podívali. Bereme z auta čelovky a jdeme, respektive plazíme se dovnitř. Je to celkem malá jeskyňka. Prohlížíme si krápníky a po desetiminutové exkurzi se vracíme k autu. Sjíždíme k moři, kde snídáme. Taktéž přichází na řadu balení věcí a úklid auta. Ve třičtvrtě na devět odjíždíme a za deset minut jsme před půjčovnou a čekáme, až přijde autapůjčující človíček. V devět hodin a pět minut předáváme vůz a odcházíme na prohlídku města.

 

 

http://bubinga.blog.cz/