Chočské vrchy

Chočské vrchy jsou poněkud opomíjeným pohořím, snad proto, že leží vsousedství Západních Tater a všude kolem jsou Fatry a Nízké Tatry a podobné vychutnávky.

Čtvrtek

Když jsme vRužomberku vystupovali z lehátkového vlaku, byla ještě tma. Při pohledu na blízké hory, které se počaly rýsovat na pozadí zcela jasného nebe, jsme se nezřízeně těšili na rozhledy a na to, jak potrápíme svá líná těla.

První zastávkou byl zdaleka viditelný hrad Likava na pahorku pod Predným Chočem. Bohužel však je systematicky likvidován dostavbou betonových stropů, a tvárnicových příček. Už od hradu jsme slyšeli nezaměnitelné medvědí bručení, a to podezřele naším směrem. Doufajíce, že macko se ukládá ke spaní přece jen mimo naši cestu, směle jsme vykročili, avšak postupně jsme si uvědomovali, že musí být přímo před námi. Použili jsme jednu zprotimedvědích praktik - kravál cinkání lžící o šutr - ale medvěd zjevně netušil, že se má polekat a utéct, a nejspíš se těšil na dobrou snídani. Radši jsme to otočili a po okraji louky jsme došli na modrou. Cestou nahoru jsme sice slyšeli další dva, ale jednoho jsme umlčeli lžící a druhý byl daleko. V sedle za Predným Chočem jsme se radovali, jak máme nastoupáno, ale na louce pod Kýčerou nás z omylu vyvedl majestátní pohled na Velký Choč. Naštěstí byl výstup celkem pohodlný, až na poslední partii vedoucí hustou klečí. Na vrcholu se otevřel rozhled, jaký se jinde nevidí. Kdesi hluboko pod námi se ztrácely ostatní Chočské vrchy, za nimi se zvedaly Západné Tatry a všude okolo byly Nízké Tatry, Malá a Velká Fatra, Roháče a Beskydy. Od člověka na vrcholu jsme se dozvěděli, že dole v lesích se prý toulá 15 medvědů. No, tři už máme za sebou, tak už jich můžeme potkat jen dvanáct. Pak následoval zřejmě nejprudší sestup, jaký jsme kdy zažili. Nejdřív pod Malý Choč a pak hluboko na cestu. V Lúčkách už jsme měli dost. V nepříliš vybaveném obchodě jsme za hodně peněz trochu doplnili zásoby a dozvěděli se, že jedinou krčmou tu je vedlejší picérie. Kupodivu však byla použitelná, tak jsme se tam rozložili a přemýšleli, jak to zařídit, abychom už nikam nemuseli. Na nic kloudného jsme nepřišli a cestou přes ves jsme potkali další dvě otevřené krčmy. Za Kalameny jsme si vymáchali nohy v termálně-minerálním jezírku napájeném zrezavého výfuku, který kdysi někdo zarazil do země. Nohám to pomohlo a minerálka chutnala výtečně, jen jsme doufali, že to nebude mít střevních následků. Kousek dál, pod Liptovským hradem jsme na louce objevili tři krmelce plné sena. Mají tu výhodu, že jsou vyšší než medvěd a nemusíte je ráno spolu s tunou jinovatky pěchovat do batohu. Pamětlivi protimedvědích postupů, navečeřeli jsme se na vzdáleném okraji louky a všechny zásoby nechali tam. Ani ne těch 25 km, jako spíš 1100 m převýšení, nás zmohlo natolik, že krátce po půl sedmé jsme už o sobě nevěděli.

Pátek

Asi to včera bylo hodně náročné, neboť mě Jirka vzbudil až ve čtvrt na osm. Byl 1°C a na trávě jinovatka. Ještě že seno tak pěkně hřálo. Zřícenina Liptovského hradu v 993 m, na který jsme hned zrána počali stoupat, nebyla zadarmo. Cesta vedla po opyši a kopec byl vyšší, než by se nám bylo líbilo. Divili jsme se Matyáši Korvínovi, že se mu něco takového chtělo dobývat. Nejspíš se sem taky škrábal hlavně kvůli krásnému pohledu na Choč. Sešli jsme do Bukoviny, nakoupili a zvěděli, že v Liptovské Anně je otevřená krčma. Cestou jsme potkali velmi družného dědu, jenž nám mimo jiné pověděl, že minulou noc tady medvěd roztrhal čtyři ovce. V krčmě jsme vzali v úvahu Jirkovo koleno, které se od včerejška ozývalo, a rozhodli se vynechat Pravnáč ve prospěch zítřejšího Prosečného. Z Anny jsme tedy do sedla Rovne stoupali dolinou. V jejím ústí jsem vařil oběd, zatímco Jirka se vrátil k potoku pod hrad, kde zapomněl ledvinu. Kupodivu tam na něj čekala. Cesta dolinou byla plná překvapení, kdy se za každým záhybem ukázalo strašlivé stoupání. Když jsme se přece jen dostali do sedla a trochu se zregenerovali, sešli jsme pod hory na malebnou planinu Svorad, kterou tvoří zvlněné louky poseté smrky a jalovci. Tam se také rozkládalo Velké Borové, jehož krčma nás vtáhla a nepustila, dokud jsme nebyli po večeři. Tou dobou jsme byli úplně hotoví (ani tento den jsme nebyli ušetřeni převýšení - 740 m) a nepřáli si nic jiného, než se někam svalit. Ale protože se nám ráno nechtělo balit mokrý stan, hledali jsme seník. Sešli jsme nádherně rozeklanou skalistou soutěskou až do jiné soutěsky, kde stojí starý dřevěný mlýn Oblazy, který je právě rekonstruován několika nadšenci. Nocleh na seně jsme dostali, ale ještě předtím jsme vyfasovali krumpáč, lopatu a kolečko a museli jsme pomoci zvelebovat náhon. Pře své značné opotřebení 18 dnešními kilometry jsme se práce zhostili tak, že jsme si mezinárodní ostudu neudělali. Zase jsme spali jako nemluvňata, tentokrát však jen 10 hodin.

Sobota

Když jsme vylezli ze sena, nebyl ještě ani 1°C. Vrátili jsme se na louku u Borového a udělali snídani, zatímco slunce počalo osvětlovat vrcholky kopců, do kterých jsme dnes mířili. Na Černou horu jsme stoupali pohodlně, ale ze sedla jsme šplhali přímo do svahu. Špičatý vrchol Prosečného si vskutku zasloužil (převýšení 600 m), abychom si na něm uvařili kafe. Kousek dál si Jirka mezi stromy všiml skaliska. Šli jsme tam a nemohli uvěřit skalám vypínajícím se nad Prosieckou dolinou - jednoho by téměř chytla závrať. Byl to pohled, na který se nezapomíná. Cesta sešla na Svorad a zamířila do Prosiecké doliny. Této horní části doliny by lépe slušel výraz kaňon. Vysoké bílé skály, skotačení mezi balvany, žebříky, vyschlý potok a banda důchodců a dam s vysokými podpatky, jimž nikdo neřekl, do čeho jdou. Celá ta nádhera skončila před Prosiekem a my jsme seznali, že můžeme odjet ještě dnes, neb odtud jede autobus. Krčma ve vsi otvírala ode dvou, což bylo právě teď. Než se však místním žíznivcům podařilo dohnat výčepáka, málem jsme se ztratili suchem. Výtečné martinské pivo nám však brzy vynahradilo veškeré strádání a jen odjezd autobusu nás vytrhl z té pohody. 14 km