Cykloputování Českým rájem aneb Hlásná Lhota 2013, část 1 (Dětenice, Staré Hrady, Vesec, Plakánek)
Pro naši letošní tradiční Jarní cyklistickou výpravu byl již před mnoha měsíci zvolen Český ráj, tedy místo, kde se snad musí líbit každému. Je pěkné, že v tomto případě „reklamní“ jméno nelže ani v nejmenším. Ubytování pro 17 lidí jsme sehnali díky tomu, že po zkušenostech z minula (kdy jsme bydleli jen díky tomu, že jiná výprava zrušila pobyt těsně před naším zavoláním), tam tentokrát Pepino objednával už koncem ledna. A tak nám starost – alespoň částečně – dělalo jen počasí. Nakonec nás jelo 12, a já jen díky tomu, že Milan jel na „zkrácený pobyt“ a měl místo v autě. Vzhledem k tomu, že jsem jel s antibiotiky - a po "ukecání" ukončení neschopenky - bylo jasné, že na tomto výletě budu žít mnohem zdravěji než ostatní.
Úterý 7.5.2013
Po ukončení pracovního procesu beru kolo i batožiny a přesouvám se k Milanovi za účelem nalodění. Nakonec jedeme ve čtyřech, protože meteorologové hrozí varovně prstíčkem a dva členové výpravy, kteří plánovali kombinovanou Dopravu (vlak a kolo) nakonec vyměkli. Ve finále zbytečně, ale také bych to asi raději neriskoval. Kolem půl sedmé jsme na místě („juniorská“ skupina už nás očekávala) a za nedlouho dojede i Bob, který jediný nevzdal ten vlak. Ubytování je hodně v poho, v kamnech se topí, bečka je naražena, slivovice se chladí, a tak můžeme prožít tradiční večer u kytary a dobrého moku (mám to sice s omezením, ale o to lépe se mi ráno vstává …).
Středa 8.5.2013
Přesto, že máme státní svátek, vstávám tradičně první a hodně brzy. Venku to vypadá na hezky, ale obloha se rychle zatáhne. Pomalu vstávají i ostatní a ještě pomaleji se chystáme na odjezd. Mezitím přijede skupina "škudlivých", kteří každý rok raději vstávají ve 4 ráno a dojíždí o den později, aby ušetřili jednonoční poplatek. Každý holt máme své koníčky i drobné chybičky, a my je máme přesto rádi …
Vyrážíme. Obloha jako olovo, někteří členové výpravy zabaleni jako pumpa v zimě a dokonce i já mám přes moiru a dres raději bundu. Projíždíme vesničkou Ostružno, které dominuje takřka monumentální kostel Povýšení sv. Kříže (bližší informace o něm naleznete na https://www.turistika.cz/mista/ostruzno-u-jicina-barokni-kostel-povyseni-sv-krize). Je mi jasné, že sem se musím vrátit, až mu bude podvečerní slunce ozařovat průčelí. Koneckonců v souvislosti s touto stavbou se opatrně uvádějí i jména jako J.I. Palliardi nebo M.B. Braun. Přejíždíme hlavní silnici mezi Jičínem a Sobotkou a potkáváme první „konkurenční“ cyklovýpravu i první skály. Chvíli řešíme upřesnění směru a pokračujeme dál. Debatuji s Pepou o jihomoravských vinohradech a za chvíli jsme v osadě Plhov. První – a neplánovaná - pauza je způsobena tím, že na rybníčku parkuje v depu vodní kolo. A alespoň Bob a Marek II. si ho prostě vyzkoušet museli. Koneckonců v těchto chvílích už je krásně.
A nás čeká první občerstvovací přestávka v Sobotce a posléze druhá neplánovaná pauza u Pískového rybníku s umělým ostrůvkem a mostkem v Dolním Bousově. Je to sice dosti otřesný kýč, ale někteří se tam strašně chtěli vyfotit. V městečku se nachází pár barokních památek a empírová radnice, ale to jaksi nikoho nezaujalo. Po pořízení mnoha snímků do „rodinného“ alba a zmapování všech labutí a lysek na hladině rybníka pokračujeme dál. Projedeme kolem soukromého zámku a kostelíku sv. Šimona a Judy ve Vlčím Poli a dál zkratkou po modré. Modrá sice bývá dobrá, ale v tomto případě relativně dlouhé i prudké stoupání lesem k rozcestníku Křižánky nikoho moc nenadchlo. Ale mohli jsme zase spravedlivě pomluvit neschopnost KČT v Čechách, kde dodnes nepochopili, že udávat na rozcestníky nadmořskou výšku je celkem normální (podle čeho má pak člověk kalibrovat hodinky, že Zdeňku?). Co se týče turistického značení bych jim vůbec doporučoval zajet občas na Moravu a podívat se, jak se to dělá.
Ještě kousek po rozbahněné polňačce a podmáčené louce a jsme zase na asfaltu. Čeká nás jeden z hlavních cílů dne, zámecký pivovar se Středověkou krčmou v Dětenicích. Projedeme kolem zajímavé (tedy po pravdě řečeno, zaujala jen mě) barokní sýpky v Osenici a jsme na místě. Dnes již legendární krčma dokáže ještě pořád někoho překvapit a takoví jednotlivci se našli i v našich řadách. Celá tato atrakce je neuvěřitelnou ždímačkou na Vaši peněženku, ale mně osobně se tam líbilo. Sice je pravda, že u zámku Vás oberou již za první krok do parku (a to zámek za stromy kdesi v dáli ještě jen tušíte), pohledy stojí dvojnásobek a třeba za pivo tu dáte 39 zlatek, ale přesto je pořád narváno (jen Bob tvrdil, že bylo skoroprázdno, ale asi ve tmě vidí ještě hůř než já). Zdejší kvasnicový produkt většině moc nechutnal (že by ty čtyři pětky?) , ale třeba mě a Tondu plně uspokojil. A z hlášek, které jsme od personálu slyšeli, se mi nejvíce líbila ta následující. Nějaká osoba ženského pohlaví zaplatila, středověký pingl ji vrátil na bankovku a ona poděkovala. Obsluhující ihned mile opáčil: „No bodejť bys nadávala, potvoro jedna nepěkná“. Jednoho našeho nejmenovaného spolujezdce zase evidentně potěšil fakt, že personál krčmy „sjel“ během pár minut jeho partnerku častěji, než on sám by si dovolil za několik životů.
Ujedeme pár kilometrů (no, spíše pár stovek metrů), projedeme vesnici s romantickým názvem Kozodírky a je zde další pauza. Prý je čas konečně (pro někoho opět) pojíst a je fakt, že už i já cítím něco jako hlad. Navíc je horko a antibiotika si s pobytem na slunci zase až tak netykají. A tak jsem rád, že jsme v Libáni. Malém městečku, které zaujme například tím, že na jeho náměstí se nacházejí tři hospody vedle sebe. Zřejmě si i uživí; v každém případě jídlo bylo velmi dobré a pro všechny cenové přitažlivé.
Konzumací oběda jsme se zdrželi asi hodinu a půl a potom už nás čekal - opět jen velmi krátký - přejezd k druhému hlavnímu klenotu dne. Tím byly Staré Hrady s areálem, ve kterém můžete vidět pozůstatky původního gotického hradu, renesanční zámek i hradní kapli (nebo spíše kostelík) sv. Jana Křtitele. Celý areál patří od roku 2007 manželům Sukovým ze Dvora Králové, je celoročně otevřen a jeho – rozhodně ne levná - expozice je zaměřena převážně na děti. Někteří spolucestující zůstali většinu času hned na prvním nádvoří, kde se – každý v rámci svého přirozena – věnovali svým koníčkům. Někdo se vrhl na kozy, někdo na medovinu a dravější typy chytali lelky. My jsme zatím s Tondou řešili otázku absolvování prohlídkového okruhu „Jak se žilo za císaře pána Františka Josefa I.“. Nakonec nás takových bylo víc, ale za chvíli se stejně velelo k odjezdu. Prohlídky prý jsem se oficiálně dožadoval jen já … a málo nahlas. Navíc jsme se zdrželi v hospodě a vůbec. Tak snad někdy příště. Nechtěl bych tam ovšem být např. ve funkci vůdce rodinné výpravy, protože např. 2 dospělí, 1 dítě nad 12 a jedno pod 12 let vyjde jen na vstupném za jeden ze čtyř prohlídkových okruhů na 380,- Kč. K tomu nutno připočíst jídlo, pití a spoustu lakádel pro dětská očička. Přesto se mi tam ale velice líbilo.
Tím je program dne téměř vyčerpán. Čeká nás sice ještě dvojciferné číslo kilometrů v sedle, které na jaře vždy tlačí tak nějak více, ale už to bude hlavně o výhledech a kochání se. Dal jsem si ještě krátkou zastávku u barokní kaple sv. Petra a Pavla v Příchvoji a - spolu s kolegou - ještě zvládneme i obhlídku a nafocení kaple Nejsvětější Trojice (tomu Santinimu, coby spoluautorovi projektu, ale tentokrát nevěřím vůbec) i – již zmíněného - kostela v Ostružně. Chvíli se tam také zdržím prohlídkou fary a focením klasicistního kříže, coby krajinotvorného prvku.
Po návratu se díváme chvíli na fotbal (pohár Sparta – Ml. Boleslav) a na vlastní oči vidíme, co všecnno je schopno spáchat prase, které se hrdě nazývá ligovým fotbalistou. Udělalo se nám z těch záběrů – a z celé Sparty - až zle. Závěr dne tvořila tradičně sprcha, večeře, kytara a doprovodné nápoje. Poprvé také navrhuji mírnou změnu zítřejšího programu, ale na to je kolem půlnoci už pozdě …
Čtvrtek 9.5.2013
Kdysi slavný den začíná takřka luxusním počasím. Odpoledne se to má jen a jen horšit, a proto se vracím ke svému návrhu. Chtěli jsme původně jet ráno z Jičína vlakem do Turnova a potom projet na kole Český ráj zpět. Vzhledem k předpovědi doporučuji opačný postup a – kupodivu – návrh je téměř okamžitě přijat. A nejen kvůli počasí to byl nakonec dobrý nápad.
V době, kdy ostatní ještě dospávají, zajde si náš pokoj pořídit pár fotek ranního Lhotského rybníka. Pak již vyrážíme směr Sobotka. Marek II. cestou – již tradičně – píchne, a tak máme v Sobotce pauzu. Dávám si preso, ale jsem donucen si od ostatních odsednout do jiné zahrádky. Údajně si to tak majitelé přejí. Obsluha cukrárny mi lichotí, že si jistě – coby nejkrásnější a nejmoudřejší – od ostatních rád na chvíli odpočinu (nevím, co slečna chtěla, ale fotku s podpisem jsem jí stejně nedal). Jedna z účastnic výpravy si mezitím zajde koupit zapomenutý hřeben. Poté o něj projeví zájem i její spolubydlící, a tak si cestu do drogerie zopakují. V té chvíli jsme rádi, že s sebou máme jen tři ženy … a ta třetí „honivlas“ má.
Opouštíme po skupinkách (my jedeme fotiti, někteří ještě dopíjejí pivo) Sobotku a míříme k osadě Vesec, která je od roku 1995 Vesnickou Památkovou Rezervací. Je opravdu hezká a vůbec se nedivíme, že to zde mají rádi filmaři ze zemí českých i přespolních. Vesec si zahrál i v kultovním filmu Jára Cimrman ležící, spící a všem zájemcům o bližší informace o Vesci doporučuji odkaz https://www.turistika.cz/mista/vesec-u-sobotky-vesnicky-skanzen-cesky-hollywood-i-slavny-liptakov, všem čtenářům Turistiky jeho návštěvu.
A jedeme dál. Čeká nás nejprve průjezd Veseckým Plakánkem. Až v této chvíli jsme pochopili, že počasí posledních dnů bylo zřejmě relativně deštivé a terén tak nějak nestihl vyschnout. Zatím to sice ještě jde, ale většinou už jsme nuceni koukat spíš před řidítka než na okolní krajinu. Pískovcových útvarů rychle přibývá a já si okamžitě vzpomenu na skálomilce Frantu. Ten by tady měl určitě duševní hodokvas …
Čeká nás teď jedna z nejkrásnějších částí Českého ráje, tedy průjezd údolím Plakánek, o kterém jsem na stránkách Turistiky již dříve psal. Teď to máme - díky zmíněné změně plánu - opačným směrem, a proto uvidíme všechny skalní útvary trošku jinak. I terén je trošku jiný. Vyzkoušíme si i ponos zbraně (tedy kola) přes bažinu a Martina začíná litovat, že má bílé tenisky. Kolo je vůbec nějaké těžší a klouzavější, ale je to spojeno s větší porcí zábavy. Zabahněné postavičky i kola vzbuzují zděšení, zejména u těch, kteří teprve vyrazili z parkoviště u hradu Kost. Tam po nějaké době končíme i my. Je čas na oběd a pivko, částečnou očistu a dlouhou debatu o ztrátě rohlíku (že, Pepo?). Někteří si také musí zajet zpátky do Plakánku, kde u studánky zanechali část svých svršků. A v této chvíli je čas naše vyprávění přerušit. Jeho druhá část bude sice kratší, ale zase v ní bude více skal i tekutiny, kterou všichni známe pod zkratkou H2O.