DAČICE 2022 - 7.Na prohlídce jemnického muzea a městských hradeb

Po vypití kávy v jemnické cukrárně si Jana posteskla, že už ji moc bolí nohy. A ať prý jdu na prohlídku muzea sám, že mne tady počká a ještě si něco dá. Tož dobře, alespoň sebou nemusím tahat batoh… ale ještě před odchodem jsem ji upozornil, že chci omrknout i městské hradby, takže tady může klidně čekat i hodinu.

 

Do místního muzea to nebylo daleko, sídlilo v patrovém domě na náměstí hned naproti kostelu. Stavení má do rynku výrazně vysunuto nároží, jeho jádro je renesanční a v polovině 19.století prošlo klasicistní přestavbou.

 

Uvnitř jsem narazil na tři „sudičky“ (dvě jsou kamarádky paní průvodkyně a jedna z nich má dnes narozeniny), zaplatil ohromující vstupné (10 Kč!) a pak už byl v přízemí veden na prohlídku výstavy o městské slavnosti Barchan, patřící k nejstarším historickým slavnostem u nás.

Na dotaz, zdali zde smím fotografovat, se má společnice chvilku kroutila, pak sice svolila, ale bylo vidět, že je z toho celá nesvá. On sem podle jejích slov v posledních letech nikdo nechodí, takže na návštěvníky už asi není ani zvyklá… a navíc má muzeum v nejbližší době projít asi tříletou rekonstrukcí, po níž se expozice zmodernizují a budou více zaměřeny na jemnické rodáky.

 

Další expozice v přízemí byla věnována historii zpracování čaje místní společnosti JEMČA (roku 2008 oslavila 50 let) a krom mnoha fotografií je zde vystaven i balící stroj.

Poté mne paní průvodkyně vedla za dům na starou gotickou parcelu sahající až k hradbám, kde se nacházel starý hospodářský dvůr. Stojí zde stodola, stáj s vyvýšenou palandou na spaní pro pacholka, dřevník a prádelna.

Za menší stálou expozicí o historii města (vývoj od středověké hornické osady přes opevněné sídlo do začátku dvacátého století) a dolováním nerostů na jihozápadní Moravě se muselo nahoru do patra.

 

Po prohlídce jsem se s paní průvodkyní rozloučil a nechal si ukázat směr, kudy se nejkratší cestou dostanu k Dolní bráně.

 

Tento zachovalý a zrekonstruovaný středověký průchod je součástí rozsáhlého městského opevnění. Vedle portálu brány byla přímo do zdi vsazena 90 centimetrů vysoká plastika – tzv.Kamenná (anebo Jemnická) panna. Má podobu ženy s řasnatým hávem, na němž má zkříženy ruce. Podle pověstí byla tato pohanská kněžna Jemná zakladatelkou a ochránkyní města, které podle ní nese jméno.

Ve skutečnosti soška žádnou bájnou pannou není, pravděpodobně se jedná o zpodobnění dcery Přemysla Otakara I. - Anežky.

 

Hned vedle se nad srázem spadajícím k Želetavce nacházela terasa. Panoráma z ní viděné je bohužel omezeno. Nabídlo pohled pouze na malou část historického jádra a na předměstí Podolí ležící už za řekou. Nejvýznamnějším objektem, který mi padnul do oka, byl kostel sv.Jakuba Většího - patrona havířů. Nynější vzhled chrámu pochází ze šestnáctého století a nebyl narušen ani velkým ohněm řádícím v Jemnici v roce 1832. Zděná válcová věž zvonice je pozůstatkem rotundy, která byla v éře baroka navýšena a přikryta střechou ve tvaru kužele.

 

Pak už jsem po chodníku procházel pod částí další významné jemnické památky, jíž je více jak 1300 m dlouhý pás městských hradeb, původně dosahující délky téměř 2 km.

 

Historické jádro Jemnice vzniklo na ostrohu se strmým svahem klesajícím k řece Želetavce na začátku 13.století a král Přemysl Otakar I. nechal město roku 1227 opevnit. Hradební zeď obkružující kol dokola celou Jemnici byla dokončena o sto let později. Lichoběžníkové městské jádro chránily nejmohutnější hradby na východní a severní straně. Doplňovaly je brány, příkopy, valy a dva barbakány. Předchůdcem dnešního zámku nacházejícího se jihozápadně od historického centra býval hrad plnící funkci vojenské pevnosti. Po zbudování zámku se opevnění v jeho okolí odstranilo.

 

Původní hradby sestávaly ze dvou pásů zdí z lomového kamene, příkopů, dvou městských bran a čtyř branek pro pěší – forten. Bašty byly k opevnění přistavěny až v 15. a 16.století. Díky mohutnosti opevnění bývala Jemnice (ještě před rozvojem palných zbraní) považována za nedobytné město.

Vstup do města umožňovala Dolní a Horní brána. Ta druhá byla trojdílná a tvořila speciálně opevněný systém.V polovině 19.století byla část hradeb zbořena a jinde na nich vznikla novější městská zástavba. Ještě předtím ale bylo centrum města zachváceno ničivým požárem a v nastálém zmatku povozy měšťanů „zašprajcovaly“ únikovou Horní bránu. Celý její komplex byl brzy poté demolován.

Součástí městského opevnění byly dva vysoké zastřešené barbakány s podsebitím a střílnami.

V podlaze nechyběly otvory, kterými se dala na obléhatele lít vařící smola. Navíc byl jeden z barbakánů chráněn ještě vodním příkopem.

 

Do dnešních časů se zachovaly velké části opevnění, byť některé už byly začleněny do městské zástavby anebo přestavěny. Nejlépe dochovaný pás hradeb se nachází jižně od historického jádra nad prudkým srázem spadajícím do údolí Želetavky. Na jedinou zachovalou válcovou baštu jsem narazil na styku ulice U Templu a ulice V zahrádkách.

Další zachovalé části městského opevnění jsou k vidění v závěru Husovy ulice a u bývalé Horní brány je zbytek barbakánu.

 

V dnešní době se celý pás parkánových hradeb postupně opravuje a toto městské opevnění je památkou, která rozhodně stojí za shlédnutí!

 

Pak už jsem znovu vkročil na náměstí Svobody, prohlédl si jeho spodní část se zajímavými měšťanskými domy a přes plochu rynku zamířil za ženou do cukrárny. Jana tam ale nebyla a prodavačka mne informovala, že už před delší chvílí odešla.

Protože jsem u ní předtím nechal batoh i s mobilem, nemohl jsem jí zavolat, a proto jsem se vydal k autobusovému nádraží, kde na mne snad bude čekat.

K mému velkému údivu i naštvanosti (neměl jsem sebou ani cigarety, které rovněž zůstaly v batůžku) tam ale moje drahá žena nebyla a já musel vyrazit nazpět do centra. Na „ztracenou choť“ jsem narazil až znovu před hlavním rynkem. Prý už nechtěla v té cukrárně jako jediný host dál sedět a šla se projít.

 

Mávl jsem rukou – namísto zbytečného běhání jsem si za tu dobu mohl odskočit k další zajímavé městské památce – kostelu sv.Víta, ale co už!

 

Společně jsme se vrátili na „autobusák“ a odsud naše cesta do Dačic tentokrát vedla přímější a kratší hlavní trasou a trvala jen asi 20 minut. Cestou z dačického busového nádraží jsme se stavili v krámku u Vietnamců na nějaké drobné nezbytnosti a před odchodem na pokoj v hotelu Dyje ještě v „naší“ restauraci doplnili tekutiny ve formě limonády a pivečka.