DAČICE 2022 - 9.Přírodou České Kanady podruhé - úvodní část

Původní plán – vyrazit dnes, ve čtvrtek, společně na túru Českou Kanadou, padá. Jana by kvůli problémům s kolenem ani tu zkrácenou (asi 8 km) nezvládla. Takže podniknu toulku jihočeskou přírodou opět sám s tím, že si původní verzi o dost prodloužím.

Při tomto mém druhém putování se mi stala startovním bodem náves obce Radíkov. Dostal jsem se na ni busem z Dačic přes Český Rudolec a perličkou bylo, že dopravní prostředek opět řídila ta paní, která mne před pár dny za bouřky a deště vezla do Rudolce od peníkovské vodní pily. Však jsme se také pozdravili jako staří známí a cestou spolu dali řeč.

 

Nejvýznamnější památkou nejen návsi (ale i celé obce Radíkov) je kaple Božského srdce Páně, jež byla před koncem 19.století vystavěna v novogotickém slohu. Před pár lety se v ní točila scéna z filmu „Cena za štěstí“, v níž si v komparsu zahrálo i deset místních obyvatel.

U kaple se pod stoletou lípou nachází posezení a vedle stojí kříž z roku 1884. Horní část návsi krášlí obligátní rybníček „kačeňáček“, ale jak jsem viděl včera večer na mapách.cz, poblíž obce se rozkládá soustava daleko větších umělých vodních ploch, z nichž dvě nejrozsáhlejší nesou jména Dolní a Horní Hamr.

Radíkov je místní částí asi 2 km vzdáleného Českého Rudolce a zhruba ke stejně vzdáleným Filipovým kamenům mne odtud vedla trasa NS Grasselova stezka-Český Rudolec.

 

Na konci dědiny jsem za zatáčkou minul chaty nabízené k pobytu a po chvilce trasa ze silničky odbočila vlevo do kopce. K lesu na hřebeni jsem vystoupal přes louku, pak už lesní cesta vedla hvozdem a pod vrchem Skalka, na němž se z jeho druhé, odsud neviditelné strany, mělo nacházet pěkné žulové skalisko. Jenže na okraji rozsáhlé holiny značení zmizelo. Pročež jsem musel návštěvu skalnatého vrcholku oželet, neboť jsem ztratil spoustu času hledáním značení. Nakonec jsem usoudil, že různých skalek a skal dneska ještě uvidím přehršel a střihl to zcela vlevo ještě nevykáceným lesním porostem směrem, kde jsem na vzdálené louce doufal nalézt pokračování stezky. Radar v hlavě nezklamal a já se na lučinu trefil s přesností ukrajinské střely Neptun.

 

Za ní už chodník klesl k potoku a tady jsem narazil na soustavu Filipových kamenů.

 

Nedosahují sice věhlasu „Ďáblovy prdele“, nicméně se i tak jedná o velmi pěknou ukázku neživé přírody. Tvoří je větší seskupení žulových balvanů a skalek, z nichž jedna byla dekorována výrazným převisem. Za potůčkem se nacházela další část skalek, zároveň i s jejich nejzajímavějším útvarem: z temene mohutného bloku vystupovala pitoreskní žulová věžička.

Jak to tam celé proňoural a zjistil, že jsou tyhle Filipovy kameny místem velice příjemným a romantickým a dokonce tu nechybí ani ohniště.

 

Lesem jsem prošel na silničku, která mne o kus dál přivedla k odbočce ke Štrpskému plesu.

 

Název lesního rybníčku připomínající známé tatranské jezero byl sice originální, ale samotná vodní plocha zklamala. Rybník je totiž zarostlý travinami a já zde viděl jen větší vodní tůně a z nich vystupující žulové balvany. Chodníček mne po břehu rybníka zavedl k jedné z Info tabulí o místní fauně a flóře. Na samém konci hráze ale bylo nutno přejít po dvou dřevěných lávkách vedených nad vodní hladinou přes balvany.

 

Jen o pár set metrů dál jsem na trase NS narazil na soustavu mnohem malebnějších vodních nádrží. Nacházejí se v horní části údolí nad obcí Valtínov pod Havlovou horou (680 m) s rozhlednou U Jakuba. Oficiálně se označují jako Kaskády rybníků. Tvoří je dva větší umístěné na potoce nad sebou a vedle nich se už za cestou s trasou NS nacházejí ještě dvě nádrže maličké. Všechny rybníky jsou do krásné lesnaté jihočeské krajiny naprosto dokonale vsazeny a působí dojmem, jako by zde bývaly od nepaměti. Zdání ale klame, neboť se jedná se o novodobá vodní díla.

 

Nejvíc se mi líbil největší spodní rybník. Obzvláštňovaly jej z vody trčící žulové balvany a navíc rozkošný ostrůvek přístupný po lávce. Informační panel nad hrází mne seznámil s živočichy bydlícími nejen pod vodní hladinou, ale také v blízkém okolí. Protější břeh krášlila hned nad vodou dřevěná plastika jakéhosi zadumaného vodníka. Jestli se jmenoval Česílko, Rákosníček anebo snad Čochtan se mi zjistit nepodařilo.

Stezka přešla přes hráz rybníka, poté se stočila do protisměru a zamířila k jihu. U břehu jsem si hezky zblízka prohlédl hastrmanovu dřevořezbu... a i když romantik, návštěvu ostrůvku jsem si raději odpustil. Lávka neměla zábradlí a navíc byla opravdu dost úzká.

 

Poté jsem po pravici minul dva malé boční rybníky, což byla jen taková polovyschlá „plivátka“, a pak začala cesta nad břehem horního rybníka stoupat nahoru na kopec ke skále „Ďáblova prdel.“

Nebyl tady skalním útvarem jediným, což mi vzápětí potvrdil výhled na zajímavé skalky vypínající se z vykáceného svahu nad horním rybníkem. Na další roztomilé stádečko jsem narazil i v polovině stoupání na kopec, no a pak už jsem na jeho zalesněném temeni přišel k palouku, z něhož se vypínal jeden z nejbizarnějších a nejznámějších žulových útvarů České Kanady.

 

Myslel jsem, že se jedná pouze o samostatnou skalku, ale tahle mega zadnice byla součástí nízké skalní hradby. Díky „Prdeli“ jsem ale velmi snadno poznal, kde má hradbička předek a kde zadek, který tedy byl naprosto bezkonkurenční!

 

Vznikla díky čertovi. Ten zde totiž chtěl zbudovat postavu ženy s vnadnými křivkami, která by k hříchu zlákala Kotrbu ze vsi Nový Svět. Aby si dotyčný sedlák začal více všímat žen, chtěl mu ji v nadživotní velikosti vytesat z velkého žulového skaliska. Jenže se stalo, že čert před započetím díla popil příliš mnoho kmínky. Poté byl poněkud zmatený a nevěděl, odkud začít.

I pustil se přímo do prostřední části a nejprve zrobil velikánskou zadnici. Když chtěl pokračovat v tvorbě, tu z blízké osady U Panského dvora zakokrhal samec kura domácího a čert už zbytek jaksi nedokončil.

 

Což je veliká škoda, neboť nebýt zpropadeného kokrhele, mohli jsme tu dnes namísto Ďáblovy (alias Čertovy) Prdele obdivovat rovnou celou Ďáblovu děvku!

 

(Jen tak mimochodem, místní ji nazývají samotnou „Prdelí světa“ a suchaři vědci zase tvrdí, že ve skutečnosti vznikla zvětráváním. Což je samozřejmě nesmysl.)

 

Já osobně ještě před její návštěvou doma shlédl několik videí na youtube, takže jsem věděl, že u ní bývá o víkendech narváno. A proto si na cestu zvolil všední den, kdy se to tu davy snad příliš černat nebude.

A měl jsem štěstí: setkal jsem se tu pouze s jednou osobou (rodu ženského), která venčila své dva pejsky a po pár minutách odešla. Pak už jsem měl Prdel jen sám pro sebe.

A skoro půl hodiny čekal, až Oskara na nebi zastíní nějaký větší mrak, neboť obě poloukoule se na slunci leskly jak psí varlátka a takhle ji vyfotografovat opravdu nešlo – vždyť co by tomu řekli lidi?

 

Nakonec se mi to podařilo jen tak napůl.

 

Při čekání jsem do mozku nasával moudra z Info cedule, na níž byly na fotografiích zobrazeny ty nejzajímavější skalní bizarnosti České Kanady a nechyběla ani mapa, kde byla zakroužkována místa jejich výskytu.

 

(Já z nich nakonec na vlastní oči spatřil jen „Jeskyňku“ a „Ďáblův chléb“, nacházející se poblíž velkého rekreačního rybníka Zvůle.)

 

 

U Ďáblovy prdele naučná stezka vedoucí sem od rozhledny U Jakuba končila, ale po vyšlapaném chodníku jsem se nejprve lesem a poté přes pastvinu dostal ke zpevněné cestě, po níž vedlo značení zelené tur.trasy.

K asi půl kilometru vzdálenému rozcestí jsem procházel velice malebnou (a pro oblast České Kanady tolik typickou) krajinou mezi lesy, remízky a pastvinami, kde z trávy vykukovala temena solitérních žulových balvanů.

V půli vzdálenosti mé nožky minuly první stavení osady U Panského lesa. Ta dnešní jsou už novodobá, ale u jednoho jejich roubeného předchůdce žil kdysi v kurníku ten debilní kohout, který svým brzce ranním zakokrháním nedovolil ďábelskému „Michelangelovi“ dokončit nadživotní plastiku vnadné děvuchy a my se tudíž musíme spokojit jen s pohledem na její obří prdel.

 

Od rozcestí zelená pokračovala severním směrem do blízkého Valtínova. Já zvolil neznačenou polní cestu vedoucí k západu okolo posledního, novotou zářícího stavení osady, a kousek za ním pokračoval ke kótě označené na mapách nadmořskou výškou 680 metrů po „lesní cestě.“

Uvozovky ohraničující ta dvě slova jsou na místě, protože les byl v okolí komunikace kvůli kůrovcové kalamitě zrušen a byly zde vidět jen svažité vyrubané pláně se žulovými skalkami.

To ale nebylo nic proti tomu, co bylo k vidění o kus dál: z konce hřebenové paseky ohraničené již zbylým porostem hvozdu se vlevo přes vrcholky stromů a údolí otvíral pohled na ohromné holiny ve svazích vrchu Šibeník, které dosahovaly několikahektarové rozlohy!

 

Odtud mne čekal dolů do údolí s bezejmenným potokem přes smrkovou mlazinu krkolomný a nechutný sestup. V dolině už jsem narazil na červeně značenou tur.trasu a pohodlná lesní cesta mne pak přivedla k romantickému lesnímu rybníčku jménem Šándor. Za ním byly okolní lesní svahy prokácené a z holin místy vystupovaly interesantní žulové skalky.

 

Na další rybníček s exotickým názvem Aladár jsem narazil asi čtvrt kilometru za Šándorem. Jeho hladina byla oproti předchozímu menší, porostlá vodními travinami a u břehu rákosím. U hráze stálo pěkné zastřešené turistické odpočívadlo. Usoudil jsem, že si před odchodem k velkému rekreačnímu rybníku Zvůle zasloužím menší svačinku a odpočinek, Ten ale nebyl kvůli velikému množství létajícího hmyzu vybaveného dlouhými ostrými sosáky nic moc, protože jehož výskyt je tady v letním období zřejmě nadnormální!