Česká Kanada – Dačicko 2018 pt. 2 K bizonům a do pr.ele
5. 5. 2018
Ačkoliv je v areálu motelu k dispozici i společenská místnost, nevyužili jsme tohoto prostoru (někdo by nás musel hlídat) a vyřešili jsme společný jamsession na jednom z pokojů. Ono když je nás celkem 13 a někteří už chrní, tak se to celkem vleze a ani neděláme zas tak hluk, aby někdo z okolních ubykací protestoval. Takže přes poměrně pozdní zalehnutí se jakž takž ráno budíme k prvnímu společnému výletu. Nicméně protože ještě dost výletníků polehává, se spolubydlícími se vydáme blízkým zámeckým parkem k samotnému zámku Dačice. Za skromnou zmínku samozřejmě stojí i samotný park. Jde takřka o volnou krajinářskou kompozici, zkrášlenou rybníčkem i několika již památnými stromy. Povětšinou jde o místní druhy, ale nějaké cizokrajné exempláře tu taky budou. Volným tempem se přesouváme kole restaurace U Malínků, kde nám přes teoretickou ještě neotevřenou dobu natočí ranní Svijany (a uvaří čaj). To už máme telefonát, že výprava je skoro nachystaná, tak zpět do tábořiště.
Blízkost „výpadového“ směru volí směr k osadě Toužín a po té poněkud divočejší polní cestou přes blízkou hlavní k jihu. První větší osadou jsou Lidéřovice, kterou si marně vybavuji, že tu mají nějaký památkový kostelík“
Pomalu ale jistě se projevuje, že jsme na Vysočině, žádná rovina, ale spíš táhlá stoupání. To platí i za Lidéřovicemi, v lese následuje kratší sjezd. Ten nás vede do Českého Rudolce. Zdejší zámek proslul jako „malá Hluboká“ díky určité slohové podobnosti s jihočeskou památkou. Na rozdíl od slavnějšího zámku se ale nedočkal takového věhlasu. Ačkoliv byl po válce vcelku v dobrém stavu, léta socialistické nepéče se na něm projevila více než značně. Zámek sice dnes vlastní majitelé, kteří by chtěli památku obnovit, ale to se daří velice obtížně, V podstatě jedinou viditelnější změnou je omítnutá věž. I tak je Český Rudolec dnes celkem vyhledávaným místem, a nemůžu se zbavit pocitu, že to má na svědomí Zámecký hotel a pivovar.
Poněkud zarážející je ale fakt, že ačkoliv je takový vcelku příhodný prodloužený víkend, není otevřené zdejší Íčko, protože turistů a hlavně cyklistů se tu rojí poměrně dost. My činíme zastávku v hospůdce u místního kostela sv. Jana Křtitele. Využívám chvilky k nahlédnutí a mám i štěstí, že kostelík se zrovna uklízí, tak se podívám i do sakristie, která ukrývá i pár nástěnných gotických maleb. On kostel je vůbec zajímavý, zvnějšku nic moc, částečně barokizovaná věž, ale interiér si v podstatě dochoval gotickou podobu, pomineme-li novější vybavení (oltář, lavice, kazatelna či varhany).
Za Rudolcem už přichází skutečné kopce, nepoučení výletníci spěchají užuž aby byli na kopci, takže minou vcelku zajímavou technickou památku, vodní pilu v Peníkově. Já o ní naštěstí vím tak ukazuju spolucestujícím v zadní části pelotonu.
Tím na nás musí ostatní počkat, abych jim vysvětlil kudy dál. V podstatě ale pořád rovně, Stálkov. Tady už jsme poměrně vysoko. Lesními cestami, povětšinou asfaltovými míříme k severopzápadu. Rožnov, jak se další osada nazývá není pod Radhoštěm, ale Vysokým kamenem. Návštěvníky sem lákají na poněkud zvláštní dobytek, bizony. Severoamerický skot se tu chová skutečně k ekrmným účelům, ale když už tu jsou, přizpůsobili k tomu i okolí tak trošku ve stylu Divokého Západu. V areálu je penzion, restaurant i bufet. Restaurant ale není zcela pro běžné smrtelníky, steak tu nabízejí asi za 1400 (tisíc čtyřista). I přes to se skupinka odvážných do hospody podívala a z nouze si poručila aspoň pivo a polívku. Co jsme neměli takové choutky vydrželi jsme ve venkovním občerstvení a klobása za 65 byla přeci oproti steaku lacinější.
Částečně posilnění pokračujeme v cestě. Původně jsem sice uvažoval dojet do Kunžaku, ale protože někteří letos sedí poprvé na kole, chci to trošku zkrátit, tak odbočujeme na Zvůli. Rekreační oblast kolem rybníka je sice v sezóně plná hospod, dnes je ale v provozu jej jediná a to jen nápoje, tak kdo se nenajedlo klobásy, má smůlu. Původně hledáme červenou TZ, kterou bychom měli dorazit k jednomu skalnímu útvaru, ale narážíme na lyžařskou značku, která je daleko zajímavější. Polní cesta se vine v remízkách a loukách, takže o nějakou stovku metrů míjíme nenápadnou dobočku, naštěstí jsme brzo místními a za pomoci GPS správně nasměrování ke kýženému cíli. V lesním návrší se ukrývá jeden ze zajímavých skalních útvarů. Česká Kanada vlastně neoplývá nějakými vysokými útvary jako třebas Žďárské vrchy. Tady jsou v lesích rozeseté spíše menší žulové útvary, které se krásně rozprostírají v terénu. Ten zdejší ale skrývá v libůstku. Zda to má na svědomí sama příroda je otázkou. Nicméně část skály zde velmi přesvědčivě připomíná sedací část lidského těla. Snad to vedlo k názvu Ďáblova prdel. Žádná libozvučná zmenšenina. Prostě čert nemůže mít nějakou prcinku nebo zadnici.
Po patřičném prozkoumání míříme vlastně zpět pohodlnou trasou. Místní značení nás vede k nedalekému Havlovu kopci. Tady mají vybudovaný celý zážitkový park, kde se vyřádí zejména děti, k tomu ale pro všechny kategorie náleží i 40 m vysoká Jakubova rozhledna. Přístup je tu za úplatu. Kruhový rozhled nabízí celé okolí ale při dobré viditelnosti by měly být vidět i Alpské velikány apod.
Z velké části máme splněno a to i tak, že se svezeme z kopce v půvabné osadě Radíkov nám Martina předvede, že ještě zcela neovládá zastavení kola vybavená SPD (neboli nášlapnými pedály s kufry na botách).
Původně jsem chtěl odbočit pod Radíkovem do Markvarce, protože by tam měla být moc pěkná knajpa, ale když fotíte, málokdo čeká takže všichni otáčí zpět do Rudolce. Takže kdo se chtěl pořádně najíst, měl konečně možnost, tentokrát v té zmíněné zámecké a pivovarské. To by bylo skoro všechno, protože žádnou novou trasu jsme ani nevolili a k domovu zpět na Lidéřovice, jen ten kousek do Dačic sjíždíme po asfaltce pěkně do středu města.
pt.1
pt.3
pt.4