Do Bílovce na prohlídku města a zámku
Při koupi zpátečního lístku Otrokovice – Bílovec pro dvě osoby má peněženka sice nahlas zasténala, ale útěchou nám byla velmi pohodlná jízda v expresu do Hranic. Zde jsme museli vystoupit a vyčkat „obyčejného“ rychlíku, neboť ten expres ve Studénce nestaví. No a poslední část cesty jsme absolvovali místní lokálkou. Bohužel ne sami, ale ve společnosti tak hlučných pasažérů, že proti jejich řevu nepomohly ani špunty do uší.
Naštěstí cíl cesty už nebyl daleko. Jenže podle zákona schválnosti nám začalo hned po opuštění nádraží pršet, a když jsem chtěl rozjitřené nervy uklidnit inhalací nikotinu, jediný zapalovač mi bouchnul v ruce.
Dál už naštěstí „den blbec“ nepokračoval, neboť jsme se – déšť nedéšť – vydali na cestu do centra Bílovce. A když Ten nahoře uviděl naše pevné odhodlání, brzy stavidla s vodou zastavil.
Do historického středu města vypínajícího se na návrší jsme to vzali obchvatem po mírně stoupající Nové cestě, na jejímž začátku jsme minuli zajímavou sakrální stavbu. Jednalo se o barokní kapli sv.Barbory, která bývala součástí místního špitálu. Ten dnes už bohužel neuvidíte, protože byl dávno zbořen.
Než jsme se „odzadu“ dostali do centra města, přikryli jsme hlavy deštníkem a já při chůzi vzpomínal na to, co si o Bílovci včera přečetl. Místní pozemky na výběžcích Nízkého Jeseníku a statky na Fulnecku získal od krále Jana Lucemburského pan Vok z Kravař a ten ho v roce 1316 založil. Aby po něm na tomhle světě alespoň něco zůstalo, dal mu samozřejmě po zakladateli (tedy po sobě) jméno Wogstadt.
Po jeho skonu se zde majitelé střídali a od 16.století se zde začalo dařit řemeslům (soukenictví a plátenictví), obchodu a i jakási ta železná ruda se v okolí těžila. Což vše zapříčinilo, že nastal velký rozkvět města, který zabrzdila až třicetiletá válka. Proti velké množině cizích vetřelců by samozřejmě nepomohly ani hradby pevnější než bílovecké, takže se stalo, co už dnes nejde odestát.
Naštěstí se město z válečných hrůz časem vzbrchalo a další jeho rozmach nastal ve „století páry“, kdy zde jeden rakouský podnikatel vybudoval továrnu na drobné kovové zboží. Mimochodem – jeho značka Massag je známa dodnes, ne tak už výrobky místních textilek, které továrně tehdy konkurovaly.
Další ránu podobě města zasadil konec druhé světové války, kdy byla zničena stará čtvrt mezi náměstím a kostelem a při kterém hořel i zámek. Dnešní památkově chráněná zóna tedy není rozlohou příliš velká a jejím středobodem je poměrně velké Slezské náměstí.
Ještě než jsme se k němu dostali, věnovali jsme se venkovní prohlídce kostela sv.Mikuláše, který má dnes novogotickou podobu. Původně byl v roce svého založení (1400) opravdu gotický, pak byl ale renesančně upraven. V tomto slohu byla k chrámu v polovině 16.století přistavěna i původní věž, ale ta se o sto let později (asi se původně něco nepovedlo) dočkala stavebního repete. Pod střechou pak měla světničku, ve které bydlel hlásný.
Pěknými barokními interiéry kostela jsme se bohužel potěšit nemohli, neboť bylo zavřeno. Naštěstí před vstupem stálo i několik hezkých „svatých“ soch.
Poté jsme učinili přesun na historické náměstí, obklopené rovněž historickými - patrovými až dvoupatrovými - domy. Bohužel tu stojí převážně ty, postavené až v polovině 19.století. Nejhodnotnější budovou je renesanční radnice. Ačkoliv byla postavena už v roce 1593, návštěvníku připadne, jak kdyby se tak stalo včera, neboť v době nepříliš dávné prošla rekonstrukcí. Nad arkádovým obloukem v přízemí se pyšně vypíná barokní štít a hřeben střechy zdobí malá věžička.
Při focení památky se mi najednou do záběru dostala i jedna mladá rómská krasavice a povzbuzována z oken skandováním svých vrstevníků (a v domnění, že fotím ji), pyšně se přede mnou předváděla jak profesionální modelka.
(Když jsem si doma prohlížel záběry, ke svému velkému údivu jsem ale tenhle obrázek nikde nenašel! Dobře vím, že to žádný přelud nebyl... ale to, co se tentokrát přihodilo mezi objektivem fotoaparátu a jeho paměťovou kartou, tak to je pro mne dodnes velkou záhadou...)
Po krátkém intermezzu na tekuté občerstvení v jedné hospůdce jsme se vydali k hlavnímu cíli naší cesty – bíloveckému zámku.
Na místě hradu jej v renesančním slohu a s nárožními válcovými věžemi zbudovali Pražmové z Bílkova. Za Sedlniců byl přestavěn barokně. V závěru poslední světové války vyhořel a až do roku 1980 procházel nákladnou rekonstrukcí. Pak se stal „domovem“ opavskému Zemskému archívu a skladu léčiv.
Od roku 2011 na něm probíhá nová rekonstrukce a úprava interiérů. Dnes se lichoběžníkové zámecké nádvoří a jeho tři nevelká dvoupatrová křídla stávají svědky různých kulturních akcí, festivalů i hraní divadla.
V zámeckých interiérech můžete navštívit výstavy (pokud je otevřeno), stále je přístupná expozice o rodu Sedlnitzkých z Choltitz. Je možno ji vykonat bez průvodce a vstupné je dobrovolné.
Prohlídku trochu „narušují“vstupní prostory s ukázkou bydlení za socialismu, nicméně i ta je zajímavá. Závěrečná přírodovědecká sbírka s vycpanými opeřenci a našimi šelmičkami zase nezklame milovníky přírody a děti.
Po návštěvě zámku se na venkovní obloze na pár desítek minut rozzářilo sluníčko a zpříjemnilo nám tak zpáteční cestu k vlaku, kterou jsme podnikli ulicí zvanou Městský kopec, a kterou krášlí plno budov vystavěných v historizujícím slohu. Ulice končila u nám již známé kaple sv.Barbory a odtud jsme pokračovali zadem k nádraží.
Ještě zastávka v restauraci, ale kvůli nedostatku času jen na polívku a odjezd do Studénky. Dalším naším dnešním cílem se měl totiž stál i zdejší romantický zámek plný vláčků, leč cestou začalo znovu pršet.
A jelikož to tentokrát vypadalo na trvalejší srážky a na vedlejší nástupiště zrovna přijel rychlík do Přerova, prohlídky zámku jsme se tentokrát s těžkým srdcem vzdali...
Přidat do oblibených uživatelů
Bílovec
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Do Bílovce na prohlídku města a zámku
