Do Finska přes baltské země veřejnou dopravou - 3 díl trajekt do Helsinek

Ráno se budím kolem 7 hodiny a vycházím do města za účelem nákupu, jenže už jen to, že jsem vylezl před budovu hostelu, mě docela odradilo od nějakého poznávání. Takový studený vítr, který vál od moře jsem snad ještě nezažil.Vrátil jsem se proto ještě pro jedno triko a další svetr a takto „obalen“ jsem spěchal do nejbližšího supermarketu. Vlastně jen po několika desítkách metrech se dostanete ze Starého města na hlavní okružní ulici, která tuto čtvrťobepíná, a po které jezdí místní tramvaje, a když přejdete na druhou stranu dostanete se do části Rotterman, kde je několik nákupních center.

Vrhám se do tepla obchodního řetězce Rimi. Co mě zde zaujalo je hlášení v několika jazycích o prohibici mezi 22 a 10 hodinou, tedy zákaz prodeje Alkoholu včetně piva a pak, mají tu rovněž zálohované PET lahve jako v Německu a zálohy jsou buď 4 nebo 8 centů. 2 l slazená limonáda zde stojí okolo 1 €, nejlevnějším pečivem jsou zde obdoby našich „vek“ obyčejně krájené a balené v igelitu. Po rychlé snídani na lavičce hypermarketu jen s nechutí vycházím opět vstříc lezavému větrnému počasí.

Na hostelu zanechám zásoby a jdu alespoň na malou okružní procházku po centru města. Některé názvy ulic mi připadají, že je někdo pojmenoval úplně nesmyslně, jen aby měl co nejkratší adresu např: Uus, Aia, Lai, Pikk, Aida. Právě tou předposledně jmenovanou se dostávám ke kostelu Sv. Olafa. Celé historické cenntrum města se nachází na pahorku, kolem nějž se ještě na mnoha místech zachovaly zbytky hradeb. Po ulici Lai přecházím na druhou stranu centra, abych se po krátkém stoupání dostal k budově parlamentu (malý hrad) a taky pravoslavnému kostelu Alexandra Něvského, který určitě stojí za zhlédnutí. Po ulicích se pohybuje minimum lidí, je ještě brzo a hlavně stále větrno. Světlou vyjímkou je japonská výprava, která si patrně ovšem nemůže dovolit žádné zdržení, protože ji na cestě Evropou určitě čeká dalších 5 měst během 4 dní.

Další cesta vede z kopečka dolů kolem kostela svatého Mikuláše na roh ulic Harju a Niguliste, kde jsou centrální informace. Tady si kupuji suvenýry, jsou tu levnější než v jiných obchodech v centru. A z nabídek na výlety po okolí mě trochu rozsměje nabídka na výjezd do „Kunda cement factory“ (Doufám, že mi editor tuto část nevymaže, opravdu se jedná jen o místopisný název), kde je muzeum cementu a jeho výroby. (Mimochodem tak trochu mi to připomíná něco jako „himmel hergot donevetr krucajs element“). Asi 50 metrů od informací je radniční náměstí s Radnicí a starými hanzovními domy, v jejchž podkroví lzeještě nalézt zbytky ručních vrátků a jeřábů, které sloužili ke zdvíhání zboží do horních částí domů.

Vracím se spěšně do hostelu, v 11.30 mi jede trajekt a já potřebuji být o nějakou chvíli dříve v přístavu, abych tam byl včas. Terminál se nachází na ulici Sadama a krom toho, že tam jede autobus č. 2, z centra tam v pohodě dojdete pěšky asi za 10 minut. Zde v terminálu A zakupuji lodní lístek do Helsinek za 19€ tam a hned i zpět, ale to za 24€ neboť jedu v pátek a je to dražší. Společnost se jmenuje Ëckeroline a loď Finnlandia. No doufám že to není sestra „Estonie“, která odtud taky vyplouvala na svoji poslední plavbu. A taky doufám, že posádka nefasuje stejnojmenný nápoj na kuráž.

Prodej lístků, ale vlastně i nalodění končí 30 minut před vyplutím. Trajekt má 3 spodní podlaží na přepravu aut, pak 2 podlaží s kajutami, a horní dvě podlaží slouží jako kavárny, bary, obchod. Není tu klasická místnost jen se sedačkami, proto si jdu sednout do jedné z restaurací bufetového typu, kupuji si pití a usedám k prosklené zádi lodi. Loď se dává do pohybu už před plánovaným časem vyplutí a za cinkotu skleniček, a vibrování prosklených chladících pultů se otáčí.

Po vyplutí začínám s obhlídkou trajektu, nejvíce mě samozřejmě zajímá horní otevřená paluba, jenže je takový vichr, že se tam dá pobýt maximálně pár sekund pro pořízení fotky a rychle zpět do tepla. I proto jsou automatické dveře na horní palubu na knoflík, aby se neotvíraly vždy, když projde pasažér kolem. Krom „mého“ bufetu je na lodi ještě „duty free“ obchod, další bar, kde hraje basový kytarista, a na přídi pak jeviště s živou kapelu a tanečním parketem, kde právě probíhá „foxtrot“ Cestou zpátky si všímám vitríny ještě jednoho malého baru, kde je krom piv amerických mexického, německého také pozdrav z „Velkých Popovic“a to dokonce ve dvou provedeních.

Cesta trvá cca 2,5 hodiny a já se v pravidelných intervalech vrhám na horní palubu, pro pořízení pár fotografií. Po vyplutí máme ještě několik desítek minut po pravé straně estonské pobřeží, dále je pak loď navigována mezi ostrůvky Aegna a Naissaar. Pak už mížíme do širých vod Finského zálivu.

V rozích lodní „restaurace“ jsou velké obrazovky, kde promítají programy místních televizí a nechybí tu ani dětský koutek.

Finsko je zemí tisíců jezer, ale také tisíců ostrovů. Už několik kilometrů před Helsinkami se o tom můžeme přesvědčit. Ostrovy a ostrůvky, někdy jen skaliska a některé se stavbami, a vše vrcholí několika ostrovy s bývalou námořní pevností Suomenlinna.

Připlouváme do přístavu Helsinky.Vítr trochu polevil, ale zima je stále. Hned u přístavu usedám do řetězce rychlého občerstvení Quickburger a za 5€ objednávám menu. Po malém posilnění se vydávám pěšky přes centrum až k mému hostelu, který se jmenuje Cheapsleephostel a noc strávená ve společné noclehárně stojí 20€. Vydávám se čtvrtí Kammpi k hlavnímu nádraží. Ještě před ním procházím nákupní pasáží kde mě bije do očí název restaurace „Zetor“ která je ovšem typicky finská, za rohem pak česká restaurace Praha a u nádraží potom kavárna „Vltava“.

U hlavního nádraží vcházím do podchodu, trochu mě zaujme zapáskovaný vstup do metra, že by nějaká nehoda? Pak jsem si uvědomil, že jsem sice dlouho šel podél tramvajových kolejí a neviděl jsem žádnou tramvaj...tak už to mám – stávka. V podchodu jsou také dopravní informace a jelikož se potřebuji druhý den dostat do národního parku Nuuksio (2 tarifní pásmo) tak si kupuji celodenní jízdenku pro tato 2 pásma za 12 €. Paní mi dá ještě vybrat barvu pouzdra na papírovou magnetickou kartu a jdu dále.

Na rohu ulic Vilhonkatu a Kaisaniemenkatu nacházím Euroobchod, kde krom levných drobností ke své radosti naleznu i plný regál upomínkových předmětů. Potřebuji se dostat na ulici Sturenkatu ve čtvrti Harju. Přes most přecházím záliv Kaisanielahti ke stanici metra Hakaniemi. (Jen upozorňuji ve Finsku jsou všude dvojjazyčné nápisy finsky/švédsky). Odtud si to mířím obytnou čtvrtí přímo k ulici Sturenkatu, kde má být můj hostel. Vychazím pomalu na kopeček, odkud je vidět na atrakce zábavního parku v areálu naproti ulice. Ještě najít správné číslo... po chvíli zjišťuji, že domy na ulici mívají dva vchody označeny stejným číslem a písmenem A a B. Číslo 27 je až skoro na konci této ulice, ale hurá, v přízemí se nachází obchod. Musím zazvonit, vstup je na čipovku, kterou dostávám až při registraci a placení.

Společná noclehárna je asi pro 15 lidí a nachází se tu patrové postele, s poměrně úzkými uličkami mezi a k dispozici jsou malé skříňky zamykatelné rovněž přes čipovou kartu. Tak bydlení by bylo. A zbývá čas i na malou procházku...v příštím díle.