Do Moravské krásy pt. 2

18.8.2016

 

Jestliže včera to bylo jen takové zahřívání a na Moravský kras jsme spíš jen tak koukali z rozhledny, dnes už by mělo na nějaké ty jevy dojít. Počasí opět vypadá přijatelně, sluníčko sice svítí na opačnou stranu naší ubytovny, ale tím pádem se opírá do svahů, které vidíme z našeho okna. Naše tradiční šestice se poněkud rozrůstá o další dvojici, která nás v části výletu provází.

Jak jsme včera dojížděli, tak dnes budeme začínat. Ještě malá zastávky v cykloobchodě (novou duši) a směr Klamovka. Tajně jsem doufal, že se tu podíváme na nějakou litinu, ale ouha, něco je špatně. Asi před patnácti léty jsme tu byli na výletě a staré huti Klamovka bylo muzeum litiny a výrobků, které tu vyráběli. Jenže firma zkrachovala, co se dalo, se odvezlo a stará továrna osiřela. Naštěstí ne úplně, nicméně v Klamovce se dnes vyrábí kouřovody, a žádnou expozici tu už nemají. Chvályhodné je naštěstí to, že historický objekt nechátrá a dává nějaký užitek.

Pokračujeme tedy údolím Svitavy a to zodpovědně, kdy se řeka odpoutává od hlavní silnice, kdy pokračujeme již méně kvalitní silničkou. Řeka tu vlastně obkružuje ostroh, který ukrývá na svých vrcholech hrad, který bude naším prvním významným cílem.

Nejdřív ale musíme dojet k pomníku J. Žalmana (a ke studánce Pod hadem). V lesích Moravského krasu je vlastně takový lesnický Slavín. Řada pomníčků rozesetých po okolních lesích připomíná významné postavy lesních správců, kteří se zasloužili o rozvoj svého oboru nejen na Moravě a v okolí.

Prozatím jsme se vezli z kopečka, teď ovšem musíme do kopce, a to pořádného. Na nějakých dvou kilometrech nás čeká převýšení asi 150 m, což je na šotolinové cestě dosti náročné. Samozřejmě, naši starší kolegové už užívají výhod elektrického pohonu, my mladší bez dopomoci musíme zapnout všechny síly.

Ne k úplnému, ale dosti důležitému vrcholu dospějeme v různém pořadí a čase a označení Pod Novým hradem naznačí důležité místo, kam se potřebujeme podívat. Na hrad někteří (k jejich škodě) nevyrazí (aspoň nemusíme tahat kola). Nový hrad je vlastně předsunutou částí daleko většího Starého hradu. Ten vznikl někdy ve 13. století, Nový hrad byl postaven koncem 15. století. Za třicetileté války celou pevnost pustošili Švédové, samotný Starý hrad v podstatě zanikl, nová část byla upravená v 19. století na lovecký hrádek. Ač později opět nebyl zcela udržován, dodnes se Nový hrad dochoval vcelku ucházejícím stavu. Nový hrad je dnes v soukromých rukou, po většinu roku je přístupný. Příležitostně se tu konají různé „středověké“ akce. Ve všední den se toho mnoho neděje, nicméně otevřená je hospoda a hrad, spíše hrádek si můžeme skoro celý prolézt a to zdarma.

Postupně dorážejí další opozdilci (jak dojeli k vrcholu), takže nakonec jsme tu téměř všichni. Nemůžeme ale čekající na rozcestí čekat příliš dlouho.

Další úsek sice stále stoupá, ale již pozvolna. Cesta, která se jmenuje Hradská. Podle pomníku byla vystavěná za první republiky, Hradská je zřejmě po tom hradu. To už jsme vyjeli poměrně vysoko, k výšce téměř 500 m. To znamená, že trošku sjedeme nad Olomučany. Já se chci podívat na jeden pomník, coýž ostatní zas tak nezajímá, tak je budu muset dohnat. Zajímá mě totiž pomník Leopolda Grabnera. Významný lesník a pedagog působil v 19. století na Lichtenštejnském panství. A ten důvod je prostý, u nás mále Grabnerův pramen u Sv. Trojice (Hanušovická vrchovina).

Cesta dál míří nad zmíněné Olomučany, přejíždíme hlavnější okresku, směr Rudice.

Než ale sjedeme do vsi, objevíme Ameriku. No není to zcela dokonalé, ale v Českém krasu mají Ameriku (dvě, Velkou, Malou), což jsou opuštěné vápencové lomy s jezírky. U Rudic mají opuštěnou pískovnu Seč. Ač tedy jde o písek, i od pohledu byl ten písek dosti zvápenatělý, sice tu nejsou přímo kolmé stěny, i přes to světlé svahy porostlé řídkým borovým porostem navozují dojem záoceánské divočiny.

Rudice jsou původně hornickou vsí, což nakonec potvrzuje krásná zánovní kaple sv. Barbory. Mimo hospody se těšíme i na zdejší větrný mlýn a pak krasové jevy. Nejdříve tedy zasloužené občerstvení a pak dál k pamětihodnostem. Vlastně už jsem byl kolem Rudic často, ale nikdy ne až nahoře ve vesnici, takže větrný mlýn jsem znal jen z dálky. Po dotazu, je-li turistická značka sjízdná volíme přímou cestu k zdejšímu propadání. Občas sice kola vedeme, ale díky tomu se pokocháme skalními útvary Kolíbky, což už jsou dosti rozsáhlé vápencové bloky, sem tam nějaká díra (jeskyně), květena, jednoduše paráda. To korunuje (spíše podpírá) tajemná díra, kde mizí vody Jedovnického potoka. Rudické propadání vlastně tvoří závěr slepého údolí, jedno z nejvyhledávanějších volně dostupných míst krasu. Povětšinou sice všichni hledí do díry, ale impozantní je i samotná skála nad jeskyní, přesněji seskupení skal s výškou určitě kolem 30 m.

Další trasa nás sice vede až téměř do Jedovnice, ale tu zas tak nutně nepotřebujeme (ač je to slavné rekreační středisko).

Jsme ale zpět na asfaltce a směr k jihozápadu k velkolepé památce. Míjíme arboretum Mendelovy univerzity (otevřeno jen o víkendech), o to dřív vidíme mohutnou kupoli. Dle pověstí tu v údolí soluňští bratři Cyril a Metoděj křtili pohany někdy v 9. století. K zázračné sošce Madony chodívaly zástupy věřících poutníků. Slávu potního místa završila stavba velkolepého chrámu dle plánů Jana Blažeje Santiniho. Ač vlastně stavba nebyla vyvedena v celém zamýšleném konceptu (chybí levé ambity s druhou zvonicí), málo staveb českého (nebo moravského) baroka přesahuje kvality křtinského svatostánku. Všem umocňuje i velkolepý vnitřní prostor s freskovou výzdobou, hlavním i vedlejšími oltáři aj. Křtinský chrám stále láká zástupy věřících i nevěřících i současní umělci tvoří nová díla, která slovu místa doplňují.

Další úsek tvoří údolí Křtinského potoka. To se vyznačuje k všeobecné radosti táhlými sjezdy, ovšem je třeba dávat pozor na okolí, abychom něco nepřejeli. Kosek za Křtinami je sice k vidění jeskyně Výpustek, ta je spíš pro milovníky military. Za války byla v jeskyni podzemní továrna, po válce zde vznikl kryt, kde měli být ukrytí důležití činovníci v případě jaderné katastrofy. Údržba takového zařízení byla ovšem nákladná, tak se nakonec Výpustek otevřel veřejnosti, ať se z toho alespoň něco vydělá.

Tam, kde končí klesání cesta projíždí kolem slavné jeskyni (i skály). V Býčí skále zakladatel archeologie (i speleologie) v Moravském krasu Jindřich Wankel objevil množství lidských koster (a sošku býčka). Romantická představa uvažovala, že se tu konal nějaký monstrózní pohřeb významného halštatského velmože, doprovázený řadou lidských objetí (asi 40, většinou žen a dívek). Někteří badatelé se spíš přiklánějí k verzi přírodní katastrofy, kdy se zřítil strop jeskyně a zavalil přítomné. Dodnes se uspokojivě ale celou záležitost nepodařilo objasnit.

Jeskyně Býčí skála je spojena s tokem Jedovnického potoka (a Rudickým propadáním). Komplex chodeb je znám v délce 15 km a je druhým nejdelším systémem Moravského krasu.

Faktem je , že jsem původně uvažoval pokračovat k Adamovu, ale první cyklista pod Býčí skály zabořil podle ukazatele k Blansku. Což znamená opět do kopce ke křižovatce nad Olomučany (kterou jsme už projeli ráno), pak už ale rovně, tedy zase dolů, Olomučany, Blansko. A abychom pořád nejezdili průtahem, zajedeme nahlédnout k zámku a posedět do vinotéky...

 
1.

2.

3.

4.