Do Rožnova pod Radhoštěm na prohlídku města a Mlýnské doliny

Také další výlet naší srpnové dovolené (už společný) směřoval na Valašsko – tentokrát do míst, nad nimiž se vypíná bájná hora Radhošť. Hlavní část cesty přitom vedla po kolejích: v Otrokovicích zakoupena celodenní regionální jízdenka a první spoj nás převezl do Hulína. Tady následoval přestup do dvouvagonového modrého vláčku Regioshark, který nás přes Holešov, Bystřici pod Hostýnem a Valašské Meziříčí dopravil až do cílové stanice v Rožnově pod Radhoštěm. Jízda (i přes dost otravné dvacetiminutové stání ve Valmezu) neměla chybu, v Rožnově překvapila staniční budova obehnaná lešením a zabalená do igelitu, která prochází celkovou rekonstrukcí. Trochu zamrzelo počasí – někdo „Nahoře“ totiž rozhodl, že úvodní část dopoledne bude ve znamení nízké oblačnosti, což už naštěstí pro zbytek dne neplatilo.

Z nádraží jsme vyrazili k mostu přes Bečvu, na dálku se potěšili siluetou hotelu Villa Rosenaw a kostela Všech svatých a pak už zabočili do Nádražní ulice. Toho jména jsou vedle sebe kupodivu hned dvě: delší pokračuje velkým obloukem dál okolo chrámu s ohradní zdí, za níž se kdysi rozkládal hřbitov, my ale vkročili na tu kratší, ústící na Masarykovo náměstí.

Nachází se na ní několik pohostinných zařízení a poblíž rynku ji lemuje velmi fotogenický shluk starých patrových stavení. Mezi nimi vedla ke kostelu Všech svatých vydlážděná ulička, a když jsem viděl, že je vchod chrámu otevřen, vysprintoval k němu jako chrt za zajícem.

Tak jako mnohde jinde, vznikl i tento barokní sakrální svatostánek na místě původního dřevěného kostelíka, stojícího tu až do roku 1672. Nový zděný jednolodní chrám se šindelovou střechou (od poslední čtvrtiny 19.století už plechovou) byl dostavěn LP 1752. Nad vstupním průčelím se do výše zvedá předsunutá věž zvonice vytvářející důstojnou kulisu i vedlejšímu hlavnímu rynku, který sám takovou výraznou vertikální dominantu postrádá. Interiér krášlí pět oltářů a na tom hlavním visí obraz Všech svatých od vlámského malíře Antonise Schoonjanse. Autorem vnitřní výmalby se stal Gustav Boček ze Šternberka.

 

Po obhlídce jsem dohnal fotící ženu a společně vstoupili na dlažbu Masarykova náměstí.

 

Je prostorné, čtvercové a ze všech stran obklopeno pěkně opravenými domy s barevně zářícími omítkami. Při první jeho návštěvě už před lety se mi zdálo sice moderní, jenže příliš uniformní a já tehdy nezachytil jeho Genia loci, který se zde - napříč odstěhování bývalých roubených měšťanských domů do rožnovského skanzenu – přeci jen zachoval. Což jsem v podstatě zjistil až dnes... a také to, že to i v současnosti na rynku víc jak plnohodnotně žije!

Plochu náměstí zdobí socha T.G.Masaryka, jemuž kontrastují dvě historické sochy světců - sv.Floriána a svatého Janka z Nepomuku. Dále je zde k vidění parčík a volné prostranství na jižní straně využíváné k různým akcím a znovuobnoveným jarmarkům.

Na ty původní si vzpomínky uchovali už jen dosud žijící pamětníci. Kromě jarmarků se tu bouřlivě slavily svatoanenské poutě, po rynku pochodovali v řadách lidé v krojích, později na něm dlouho bývalo i autobusové nádraží. Údajně tady ještě na začátku minulého století stály pouze čtyři zděné domy s podloubím, všechny ostatní byly dřevěné. Dokonce i radnice z roku 1773, přestěhovaná později do skanzenu. Kdysi velmi populární valašský spisovatel Čeněk Kramoliš o něm píše jako o „krásném rovném náměstí, parkem a hudebním pavilonem ozdobené, kolem něhož stály v rovných řadách pěkné domy."

Což už dnes patří minulosti. Ve druhé světové válce vyhořel nejslavnější rožnovský hotel, jeho nástupce byl zmodernizován a zmizel i hudební altánek, z něhož o nedělích a svátcích vyhrávala korzujícím domorodcům a hostům lázeňská kapela.

Největší novodobou rekonstrukcí prošlo náměstí v roce 1996. Opraveny byly všechny domy, rozšířeny chodníky a vysázeny listnaté stromy. Vzhled měšťanských domů se fasádami přizpůsobil vzhledu, očekávanému na prahu třetího tisíciletí. Přitom zakryl fakt, že všechny budovy mívaly téměř jednotný vzor: v přízemí umístěn obchod, restauraci či živnost a bydlelo se v patře. Dnes působí moderním dojmem, je opravdu hezké, pulzuje životem, líbí se... a historie znalého návštěvníka zklame snad jen tím svým už notně profláknutým názvem.

Proč se - kruciš - u nás náměstím nedávají jména po nejslavnějších místních rodácích? Podle mého mínění by tohle rožnovské mělo nést název po bratřích Jaroňkových, kteří se zasloužili o zbudování prvního skanzenu nejen u nás, ale v celé střední Evropě...

Po krátké obhlídce rynku jsme se zastavili na černý životabudič v útulné kavárně Fany a z ní už po Nerudově a dlouhé Palackého ulici dopochodovali k areálu „Valašského muzea v přírodě.“

I přes to, že byl dneska všední den (středa) bylo ve vstupní hale s pokladnami lidu jak o pouti. Většina naštěstí směřovala na prohlídku Dřevěného městečka a Valašské dědiny. My si tentokrát zvolili expozici, ve které jsme ještě nebyli – Mlýnskou dolinu. I tak jsme ale kvůli velkému zájmu návštěvníků museli na prohlídku půl hodiny čekat.

Spolu s námi šla i jistá česká rodinka, jejíž hlava (zřejmě nějaký pan podnikatel) zakoupila lístky na všechny okruhy, ale při tom našem ho viděné evidentně vůbec nezajímalo a pořád cosi mlel do mobilu. V jednu chvíli už jsem vypěnil a slušně jej upozornil, že ruší výklad průvodkyně. Sice na mně pohlédl jak na debila, ale dal si říct a odkráčel mobilovat o kus dál.

Mlýnská dolina je nejmenší a také nejmladší (1988) částí skanzenu, přístupná jen v letní sezóně s průvodcem a okruh trvá asi hodinu. Okolo starého vodního náhonu je rozložen soubor staveb a zařízení, která byla poháněna tekoucí vodou. Tyto technické stavby starých Valachů mapují období od druhé půli 17.století do konce „století páry“ a návštěvníkům nabídnou náhled do rozvoje a specializaci řemesel té doby. Zaujme především pila, valcha a hamr, kde probíhá názorná ukázka práce kováře. Těžká kladiva ale bývají spouštěna jen občas. To samé platí pro lisovnu oleje, neboť stroj je už stařičký a jeho funkce se předvádí jen při tématických prohlídkách. My s tím vším ale seznámeni byli.

Vodní mlýn, stodola, valcha a pila kopírují původní umístění v dolině Podťaté ve Velkých Karlovicích. Hamr pochází z Ostravice, kovárna z Horní Lidče, obytný dům z Trojanovic a roubená zvonička z Dolní Bečvy. Všechny mechanismy jsou poháněny vodou, liší se jen lisovna oleje z Brumova pocházející ze 17.století, v níž jsou k obsluze určeny lidské ruce.

(Stodola z Velkých Karlovic, kovárna z Lidče, obytný dům z Trojanovic a dřevěná kaplička z Dolní Bečvy obohatily areál Mlýnské doliny až roku 2009.)

Na začátku nás nejprve čekala prohlídka staré vozovny z Ostravice s výstavkou zemědělské techniky do poloviny dvacátého století a rovněž staré dopravní prostředky jako kočáry, bryčky, žebřiňáky apod.

Následoval přechod k hamru, kde se na kamenném mostku tyčila malá barokní lidová skulptura našeho nejpopulárnějšího světce. Paní průvodkyně vznesla dotaz, jestlipak někdo z nás ví, koho socha představuje. Mé ego samozřejmě psychicky nevydrželo, aby se nepřihlásilo a vzápětí bylo zaraženo přáním průvodkyně, by o něm ostatním něco povyprávělo. V tom momentě někam zbaběle zalezlo a nechalo moji hubu „zmosta doprosta“ vykoktat stručný životopis nebohého Jana Nepomuckého. Červenal jsem se ještě, když už jsme popošli k dalšímu exponátu a vzpomněl si přitom na jednoho píšícího kolegu z Turistiky, pocházejícího z Karlových Varů. Ten by se výkladu o bývalém pražském vikáři a zpovědníku královny Žofie jistě zhostil se ctí a bez ztráty kytičky.

Reputaci jsem si pak mírně napravil při prohlídce lisovny oleje, kdy jsem se přihlásil ke slovu s tím, že tak jako ona i já pocházím z Brumova, že ji sice na vlastní oči vidím poprvé, ale vím, že se jí u nás lidově říkalo „Zábojňa.“

Po prohlídce Mlýnské doliny jsme se vraceli do centra opět Palackého ulicí, v restauraci Koruna se stavili na oběd a o něco dál ještě na kávu. Po důsledné obhlídce Masarykova rynku. zaplaveného již slunečními paprsky, odpochodovali k zastávce busu na té delší Nádražní ulici, kde vyčkali spoje jedoucího na Pustevny...