Do Stołowych – retro po Ziemi Kłodzkej

Když nám před už relativně pokročilými léty poslanci nadělili začátkem července dva státní svátky, v tu ránu na začátku prázdnin a vrcholu léta najednou přibylo zajímavé volno, které – pokud nejsme někde ve vzdálených končinách vybízí k provedení nějakého vícedenního výletu. Zvlášť pokud svátky vyjdou pěkně na všední dny a ne pitomě na sobotu a neděli. To jsou pak svátky na dvě věci.

V červenci 2005 tomu naštěstí tak nebylo čili jsme s kolegou Markem vyrazili na vícedenní výlet, tentokrát k našim severním bratřím, doposud jsme podnikali vícedenní koločundry v cizině převážně k vyspělejším kapitalistům do Rakouska a Německa. Po několika jednodenních výletech jsem ale usoudili, že Polsko je vcelku příjemná země s minimální jazykovou bariérou a navíc cenově nám velmi milou.

3.7.2005

Kvůli rodinným povinnostem vyrážíme poněkud nezvykle v neděli v poledne, vlastně nijak zvlášť daleko vlakem s přestupem v Lipové Lázni do Javorníku. Ačkoliv je Javornicko od našich bydlišť relativně blízko, přes hory se vláčky spíše plouží, nicméně na našem území se dnes nijak zvlášť nehodláme zdržovat, kromě nezbytného spláchnutí prachu z cesty víceméně ihned míříme ke státní hranici a blízkému Paczkówu, na který jsme oba celkem natěšení. Ačkoliv to bylo ještě před zavedením Schegenu, pohraničníci už tou dobou byli na polské poměry velice laxní.

Paczków předchází pověst polského Carcassone, tedy silně opevněného města, respektive města se značně dochovanou středověkou fortifikací. Nicméně při očekávání turistické perly je první dojem mírně rozpačitý. Centrum města tak nějak šedivé, dosti zadrátované.

Dojem naštěstí zlepší prohlídka opevnění. Hradby obkrouží téměř celé historické jádro. Opevnění má velkou část zachovaných bašt a hradebních věží, k tomu zůstaly tři věže u městských bran. Na obranu byl Paczków vybaven důkladně. Až brutálně pevnostní charakter má i zdejší farní kostel. Mimo okruh hradeb se dá v parku narazit na věž zaniklého hřbitovního kostela. Kdo by toužil po nějakém vzdělání, dá se ve městě navštívit muzeum plynařství, což není zrovna běžný muzejní obor.

Do večera se musíme ještě přiblížit do vzdálenější destinace s tím, že určitě Packów zase někdy navštívíme (navštívili 2014). Jak se vydáme na další cestu, bezděky se tak přiblížíme našemu území a pěkně si tak můžeme prohlédnout od severu barokní klenot v podobě bývalého Piaristického gymnázia v Bíle Vodě. To rámují vrcholky našich Rychlebských hor, které se zvedají o Dobrých 600 m nad naší polohu vcelku rychle za kdysi významnou obcí. Hory se táhnou podle hranice a na polské straně jejich úpatí projedeme okrajem Złotého Stoku. Název napovídá, že město mělo co dočinění s drahým kovem, ostatně dnes tu mají v opuštěných štolách muzeum hornictví. Není bez zajímavosti, že v pozdním středověku město patřilo do majetku Rožmberků a zřejmě i odtud kdysi Vilém čerpal finance při pokusu aspirantury na polský trůn. To se mu nakonec nepovedlo. Taková volba i tehdy znamenala značné finanční vydání (na úplatky), není tedy divu, že po sobě zanechal značné dluhy, což vcelku z úspěchem vyřešil jeho mladší bratr Petr Vok, nicméně i jím se sláva Rožmberků jako významného rodu uzavřela.

Za městečkem silnice pomalu vstupuje do Kladské kotliny, kterou vlastně lemují ze všech starn hory, byť za osadou Makolno nějaká stoupání jsou, není to zvlášť dramatické. Oproti Góram Złotym (to jsou polsky Rychlebské hory) jsou severnější Góry Kłodzkie o něco nižší (asi o 150 m) a silnice vede průsmykem, která pohoří odděluje. Už se pomalu smráká, tak za osadou Podzamek hledáme první místo k bivaku.

4.7. 2005

Necelých 5 km před námi je Kladsko, tedy Kłodzko, město, které dává jménu celému okolí obklopené od severu Sovími horami (Góry Sowie), k východu Góry Bardzkie, Góry Kłodzkie, Gŕy Złote (to už je skoro východ), jak pokračujeme k jihu narazili bychom na Góry Bialskie, ty jsou vlastně celé v dnešních hranicích Kladska, ačkoliv my horám, co jsou na naší straně hranice stále říkáme Rychlebské. Z przeleczem (průsmykem) Puchaczówka už na jihu pokračuje pohoří Śnieżnik Kłodzki, česky Králický Sněžník. Za velkou sníženinou Maldkovského sedla se už na jihozápadě zvedají Góry Bystrzyckie , které mají svůj protějšek u nás v Orlických horách. Na ty po nějakých průsmycích se napojí Góry Stołowe, vlastně cíl naší cesty, ale k těm ještě musíme překonat nějakou vzdálenost.

Nejdřív ovšem následuje malá prohlídka města. Marek už tu sice byl, bo se účastnil několika nákupních zájezdů, jak se s oblibou do Polska jezdívalo na trhy. Mě tato vášeň nezasáhla, takže jsem tu poprvé přímo jako turista a ne nějaký nákupčí.

Kladsko (jako oblast i město) bylo od dob Lucemburků pevnou součástí zemí koruny české, ostatně nedaleká Kladská Bystřice má ve znaku českého lva a pokud se nemýlím dvouocasou kočku najdeme i v emblému Kladska, dnes tedy Kłodzka. Ačkoliv od poloviny 18. století již Kladsko není součástí českých zemí, sem tam na české stopy stále narážíme. Hned u vstupu do historického centra kráčíme po kamenném mostu, (si jen 3 oblouky), který ale místní přirovnávají ke Karlovu mostu (ten je přeci jen nepatrně delší). Hlavnímu náměstí vévodí velká radnice, nicméně kvitujeme, že tu mají u městského úřadu letní zahrádky, ne jak u nás, kde máme jen parkoviště. V hlavním městském kostele Nanebevzetí Panny Marie je pohřben mj. Arnošt z Pardubic.

Bez zajímavosti není, že město je prvně zmiňováno v Kosmově kronice, kde uvádí že v roce 981 patřil hrad Kladsko Slavníkovcům. Kromě velkolepého gotického kostel je ve městě k vidění jezuitská kolej z barokního období. Rok 1742 a zabrání Kladska Prusy se podepsalo i na dalším vzhledu města. Podobně jako ne příliš vzdálená Nysa bylo město v 18. století masivně opevněno a přeměněno v v barokní pevnost. Jako pevnost se ale uplatnilo město naposledy v r. 1807 za napoleonských válek. Pevnost ovšem byla využívaná vojensky i v dalších letech, za 2. světové války zde byl zajatecký a koncentrační tábor. Kdo si pamatuje kdysi slavný polský TV seriál o tankistech a psu Šarikovi, mohl zaregistrovat, že poslední díl patrně vznikl právě v prostorách pevnosti. Není neznámé, že po 2. světové válce prezident Beneš usiloval o připojení Kladska zpět k českým zemím, sovětští soudruzi měli ale na uspořádání střední Evropy jiný názor.

Za Kladskem nějakou dobu projíždíme širokou rovinou kolem řeky, spíš říčky Ścinawka. První osada naznačuje svým názvem, že tu měli holiči nouzi o práci (Gołoglówy), další rozlehlé vsi svůj název odvozují od zmíněné říčky, která vlastně teče od Walbrzyckich gór, prolomí Javoří hory a přes Broumovský výběžek putuje jako Stěnávka.

V té Střední Stěnávce následuje odbočka do Dolního Ratna (zřícenina zámku), v něm malá odbočka do slavného poutního místa. O Wambierzicích, nebo Vambeřicích je popsáno určitě dost zasvěcených článků. Stačí tedy zmínka, že se jedná o poutní místo s barokní bazilikou Matky Boží. Ta je uctívána v podobě gotické sošky z přelomu 13. a 14. století. Díky poloze v podhůří Stolových hor je zde sedm pahorků (jako v Jeruzalémě). Proto je místo uspořádané jako biblické město, místní potok se jmenuje Cedron, kopec oproti bazilice je Golgota kam směřuje křížová cesta s kapličkami, které obsahují figurální výjevy křížových zastávek. Našli bychom tu i Olivou horu nebo Getsemanskou zahradu apod. Honosné průčelí baziliky působí leckdy až kýčovitým dojmem, zejména ve večerních hodinách. Široké zdi jsou totiž vyzdobeny řadou žárovek a ty se ve večerních hodinách rozsvítí a kostel září jako vánoční stromeček (do večera jsme tu nebyli, dá se to ale vidět na pohlednicích a osobně mě o tom vyprávěl i otec, byl tu za války na výletě s maminkou – mojí babičkou).

Do Ratna se musíme vrátit, takže podruhé projedeme pod krásným viaduktem na opuštěné železniční trati. Radków je vstupní bránou do Národního parku Stolových hor, při naší návštěvě ovšem značně rozkopaný tak se ani moc nezdržíme, abychom mohli pokračovat do vrcholné i vrcholové části naší výpravy. Góry Stołowe jsou pokračováním našich Broumovských stěn. Celkem zřetelně se vyjímá zlom, který odděluje pobřeží zaniklého mořského zálivu od vyšších vrcholů pobřeží, které se vyzdvihlo po posledních větších pohybech ve třetihorách. Okraje zlomu jsou lemovány pískovcovými stěnami, ve vrcholcích hor pak najdeme různá skalní města nebo izolovaná skaliska. Již nad výstupovou silnicí se představují skalní stěny, v první větší serpentině odstavujeme bycykli a na skok namíříme k první atrakci, skalním hřibům, tedy Skalnym Grzybum. Tyto útvary skutečně připomínající zástupce houbové říše vznikly erozí měkčího materiálu pod tvrdším nadložím, takže vrchní část útvarů je mohutnější než podstavec.

Nepouštíme se příliš daleko, přeci jen musíme ještě najít nějaké vhodné odpočinkové místo což se nám povede nakonec až na louce u Karłowa.

5.7.2005

Ačkoliv Stolové hory nepřekypují absolutní nadmořskou výškou, ráno se vyšší poloha projevuje na našich lůžkovinách zvýšeným orosením, tudíž zas tak nepospícháme s balením. Ještě malý doušek ranního piva u nedalekého penzionu, je to celkem výhoda ty prázdniny. V Polsku nemají žádný svátek, tak není narváno. Okolí osady Karłow dominuje nejvyšší hora Śczieleniec Wielki (vedle něj Mały), kterým se v Česku říká Hejšovina (Velká, Malá) což napovídá o popularitě kopců i nanaší starně. Nahoře je obstojné skalní město, nicméně to máme v plánu někdy jindy, dnes na četná doporučení jedeme do bludiště. Ještě před tím musíme splnit povinnost navštívit zříceninu, Fort Karola. Z hradu kromě jednoho oblouku toho zas tak moc nezbylo, nicméně z plošiny je obstojný výhled do KRAJINY. Když už tu stojíme, uděláme si i malou vycházku do skalního městečka. Název Białe Skały poukazuje na světlou barvu skalisek. Oproti včerejším skalním hříbkům jsou tady už obstojně velké masy pískovce. Ne snad tak gigantické jako v Adršpachu, místy ale určitě nějakých 20–30 m výšky dosahují a na těžký pád by stačila i menší skalka.

Po kratším sjezdu, jak už to bývá následuje kopec, povětšinou sice ne prudký ale nějaké 3 km ještě musíme překonat ke vstupu do Bludných čili Błednych skal.

Pojem skály je relativně nepřesný, spíš se dá označit za labyrint mezi rozmanitě tvarovanými útvary od velikosti větších balvanů až po zárodky větších skalní útvarů. V oblasti na západním temeni Skalniaka je v soustavě skalek vytýčen prohlídkový okruh mezi skalními lavicemi, skalními hřiby, s tunely, prolézačkami a vůbec dosti neprůchodnými chodbami. Rozhodně se nedoporučuje vstup příliš objemným jedincům. Vstup do bludiště je placený, k dispozici je plánek, během trasy lze narazit na pojmenované útvary jako např. Kuřecí nožka, Tunel nebo Kuchyně.

Dál už nás čeká sjezd do Chudoby, to je po našem, v Polsku to píšou Kudowa-Zdrój, tedy lázně. Více než desetitisícové město má počátky ve 14. století. Minerální prameny jsou popdsné v 17. století, od konce 18. století vznikají lázně. Není beze zajímavosti, že v r. 1813 se tu sešli 3 panovníci, pruský král Bedřich Vilém III., císař rakouský Fratišek I. A car Alexandr I., kteří předznamenali jednání vrcholivší Vídeňským kongresem. Není bez zajímavosti že v meziválečném období sem zavítal Winston Churchill. Lázně jsou to opravdu výstavné, stály by i za větší prohlídku, bohužel se nám značně začíná kazit počasí, coý je povel vydat se do Náchoda. Máme zkušenosti, když se někde zůstane v dešti, jaké to má následky.

Do blízkého města s zámkem na kulatém vršku dorážíme za slušného deště. Původním záměrem totiž bylo vydat se do Pekla. Konkrétně tedy údolím Metuje do Nového Města. Já už jsem tu kdysi nahlédl, Marek doposud ne, ale zdá se, že tentokrát nad námi příroda zvítězí. Na nádraží naštěstí trefíme a navečer míříme k domovům. Ono beztak pršelo i následující dopoledne, tak by to už nebylo ono.