Do Švýcarska,ale sám
Do Švýcarska,ale sám
Batoh na záda a jedu. Čeperka, Pardubice,Kolín. Tradiční trasa. Za Kolínem se objevuje první problém.Nemám brýle. Asi zůstaly doma na stole. Tak to bude paráda, bez brýlí nepřečtu nic a bez čtení jízdních řádů pojedu asi s problémy. No uvidím, ono to nějak dopadne.Pas mám, Fipku taky! To je nejhlavnější a tak klidně pokračuju.
Z Kolína až na hranice do Břeclavi, kde je hraniční kontrola víceméně formální.Takže jen děkuji a říkám nashledanou. Chvilka svezení a je tady Vídeň. Procházka městem a potom znovu na vlak. Jenže ve Vídni je několik nádraží. Já z domova přijel na jižní-Süd a dál do Švýcarska mi to jede ze západního-Westu. Maličko problémů s přesunem, ale vše dobře končí a já jedu tedy směr západ. Vláček je velmi pohodlný. Má sklápěcí sedadla. Parádička na spaní. Ale ouha. Přichází obsluha jak restauráčku a nabízí kávu. Spokojený úsměv mi však zklapne po příchodu pana průvodčího. Chce na mě příplatek, je to prý speciál,noční ENN. Takže musím doplatit. Fipka nefipka.Zas jednou doplácím na zběžnou obhlídku vlaku. Ještě že mám dost šilinků. To mě ty sušenky a káva přišli pěkně draho. No za blbost se platí. Poplatek byl docela slušný, jak v interhotelu. Aspoň to vyspání je bezva. Prospal jsem celou cestu, budím se až ve Švýcarsku.
Na hranicích žádný problém a tak jedu přímo přes Zurich až do Basileje. Ale tady je na místní ještě moc brzy a tak v informační kanceláři je zavřeno. Jdu se tedy projít městem jen tak nazdařbůh.Jen si musím hlídat cestu, abych se dokázal vrátit. Instinkt mě vede a tak vidím probouzející se město. Ospalé ráno. Basilej má jednu zvláštnost. Jsou zde tři nádraží. Ty jsou sice ledaskde, ale tady je jedno švýcarské, těsně vedle něho je francouzské a na druhém konci města je ještě německé. Basilej je totiž na rozhraní tří států a dráhy všech států mají své nádraží. Ta jsou sice kolejově propojena, ale většina vlaků jednotlivých drah končí na vlastním nádraží. Vyřešili tím i hraniční kontroly,neboť ty jsou až na nádražích. Když touto kontrolou projdeš, jsi na území druhého státu, ač jsi vlastně neustále ve Švýcarsku. Švýcarské nádraží je od francouzského odděleno jen chodbou. Za chodbou je už celý provoz francouzský.
Já však jedu z Basileje do Lucernu. Město, tak jako hodně švýcarských měst, je na břehu velikého jezera. Před nádražím je obvyklá informační kancelář. Pár informací tu získávám, jen ty brýle mi stále chybí. Nad městem se tyčí pohoří PILÁTUS. Na toto pohoří vede nejstrmější zubačka Evropy. Později se zkusím tam dostat. Zatím se však věnuji historické části města.
Kousek od nádraží je jedna z nejcennějších památek tohoto starobylého města. Několik století starý dřevěný krytý most. Šokující je na tom to , že přede mnou stojí v naprostém pořádku i když doma v televizi nedávno ukazovali jak ho zničil požár. Dnes je opět opraven a já mám možnost se po něm projít. Most je dokonale obnoven, včetně obrazové výzdoby. Jen dřevo je na mostě jaksi novější, a na obou koncích je vidět pár ohořelých trámů. Tak se spolu se stovkami turistů můžu kochat krásami okolí při pohledu z mostu. Historická část města je nádherná. Nádherné domy typické pro tento kout Evropy.Město má přes záliv ještě jeden historický dřevěný most. Ani není moc vzdálen od svého většího bratra. Druhý je totiž podstatně menší, kratší a není tak honosný.
Vyjíždím z Lucernu vlakem směrem na Interlaken. Vystupuji však už ve stanici ALPACHSTAD. Tady je naproti nádraží stanice zubačky na vrchol Pilátusu. Chviku jen okukuji a fotím. Na tabuli zjišťuji, že jízdné nahoru a dolů stojí „pouhých „ 60 švýcarských franků. Při ceně 22 Kč za frank to není zrovna cena pro českého nádražáka. Opatrně sonduji jestli to nejde nějak na FIP. Samozřejmě že ne. Po chvíli se mě pán z obsluhy ptá, zda dělám na dráze. Kývám , že ano, v Loko depu. Hrdě se hlásím k České republice a k Hradci Králové. Lámaně se spolu domlouváme tou mou bídnou němčinou. On mi říká „kolega“a ukazuje ať teda nastoupí. Moc neváhám a za chvilku jedu. Úplně se mi tají dech. Je to fantastické, vůz zubačky pozvolna stoupáno prudkého svahu a jak brouk leze po skalách.Zvláštností tu je, že na dohled před námi jede další vůz zubačky. Tunel na trati vypadá jen jako myší díra ve skále. Pohled přes sklo strojvedoucího dolů na trať je víc než úchvatný.
Konečná stanice zubačky na vrcholu je spojena se stanicí lanovky, směřující druhou stranou horského masivu zpět k Lucernu. Pohlédnu jen tím směrem, ale potom vyrážím podle horského hotelu k nejbližšímu vrcholku, kde je nádherná vyhlídková trasa. Občas tu museli prokopat skálu, aby se vyhlídka na město a jezero dole zjevila ve své kráse. Tak cestička kličkuje skalními okny a nabízí turistům fantastické pohledy na okolí. I kdybych teď byl nucen jít dolů pěšky, tak ta vyhlídka stála za to. Vůbec se mi nechce odtrhnout oči od té nádhery, kterou příroda okolo nabízí.
Po návratu na stanici zubačky věnuji „ kolegům“ v pokladně fotky českých mašin. Po prohlédnutí mi je vracejí, já však říkám „suvenýr“.Děkují a já si jdu sednout opodál a dávám se do svačiny, když tu náhle pro mě přichází jeden z pokladny a zve mě dovnitř, do kanceláře. Rukama nohama a pár slovy se celkem slušně bavíme. Dostávám od kolegů plátěnou čepici s nápisem Pilátus a prospekty o zubačce. Ještě se mě ptají jestli mám syna a když kývu, přidávají mi ještě jednu čepici. Když potom při odjezdu zubačky dolů všichni podávají jízdenky, já podávám ruku na rozloučenou. Starost jak se dostanu dolů je pryč. Jedu zubačkou. Při příjezdu dolů mě odchytává kolega, který mě nechal jet zdarma a vede mě do místní kanceláře kde mi hrdě ukazuje plakát naší české zubačky do Kořenova. Příjemné a milé. Česká hrdost slaví úspěch. Děkuji za svezení , přidávám obrázek české mašinky a jdu na vláček pokračující k Interlakenu podél Brienského jezera.
Švýcarsko má jednu zvláštnost. Její železnice je směsicí soukromých a státních drah. Do Interlakenu jede sice státní, SBB, ale tahle trať má raritu. Jelikož má někde velké stoupání,tak jsou tu místa, kde do kolejí je vložena ještě třetí,zubatá, kolej .Takže chvíli jedeme jako běžný vlak, chvíli zas jako zubačka. Vlak vždy před ozubnicí přibrzdí, zarachotí ozubnice,mašina pomalu najede a pokračuje dál. Tohle se několikrát opakuje, podle toho jak trať stoupá či klesá. Do Brienzu se navíc jezdí úvratí, což znamená, že chvíli jedem jedním směrem , jindy opačným. Prostě jednou jedem vpřed, jindy couváme. Přjíždíme do stanice Brienz. Tady je opět jedna ze zubaček do hor. Jenže tady žádní kolegové nefungují, jen nekompromisní „ne“. Tak si teda prohlížím jen kouzelné vysokohorské městečko a přilehlé jezero,po které jezdí docela pěkné lodičky. Je tu provozována lodní Doprava až do Interlakenu. Já však otáčím směr a jedu přes Bernn do Ženevy.
Do Ženevy přijíždím v půl druhé v noci. Prý tady ve Švýcarsku na noc zavírají nádraží.Při pohledu na veliké vstupní schodiště nechápu jak by tohle mohli zavřít, když tu nejsou žádné dveře.Doufám tedy,že do prvního vlaku ráno vydržím. Ale ouha, místní nádražáci mě vyvádějí z omylu.Policisté vše nenápadně vytlačují z prostoru nádraží a přes to veliké schodiště spouštějí obrovskou mříž. Tak a je to. Já stojím před nádražím, venku je tma a prší. Tak jsem to moc nevymáknul. Sice je tu nějaký podchod, ale v něm zmizeli ti všichni, které vyšoupli z nádraží. Jdu tam taky, ale rychle tenhle azyl opouštím,To, co tam se zdržuje nebudí zrovna jistotu. Venku vedle nádraží je jakási budka či čekárnička, nevím. Má to ale střechu a neprší tam. Teplota je docela příjemná, spát se ale zrovna nedá. Jelikož je vedle lampa, tak se snažím vystudovat jízdní řád. Jenže ty nešťastné brýle, blbě na to vidím. O půl třetí přestává pršet a já tedy vyrážím do ulic. Začíná pomalu svítat, tak to jde. Dole u jezera na mostě někdo ztratil plánek města a mě se hodí. Mám podle čeho jít. Prohlížím tedy ranní Ženevu. Podle plánku pěkně do staré,historické části. Jelikož mi za pět minut pět jede první vlak, vracím se na nádraží.
Vláček mě veze podle Ženevského jezera směr BRIG. Vlevo překrásné Hory, vpravo obrovská vodní plocha. Vystupuji v Monteraux. Před nádražím je tu stanice jedné z dalších úzkorozchodek do hor. Míří do Zweismanu. Vedle je ještě konečná zubačky na vrchol ROUCHER deNAYE . Obě tratě provozuje společnost MOB. Na tu mi moje FIP platí a tak vyrážím. Nejprve tedy zubačka. Nádherná cesta až na vrchol Hory. Po cestě kouzelné pohledy dolů na jezero, které z té výšky vypadá málem jak rybník. Je úžasné, kam dokáže dojet vláček, byť by k tomu potřeboval pomocnou zubatou kolej. No šlapat bych to nechtěl.
Na vrcholu vyrážím na menší procházku.Mají to tu tak trochu značené, ale kam se hrabou na nás. Opodál pod skalou je přilepená krásná chaloupka a v ní sedí babka. Já ji hned přezdívám na kořenářku, neboť okolo kvete nádherné horské kvítí. Však je to tu samozřejmě vše chráněné a jen blbce by napadlo tomu ubližovat. Přesto kousek pod stanicí se pase stádo mladých kraviček, spíše ještě telat. A já, stejně jako několik dalších turistů, si zkracuji cestu k vláčku přes jejich území. Jenže ouha. Jedné ze čtyřnohých obyvatelek jsem se zalíbil a tak se přidružila a dala se se mnou do party. Neustále se mě drží. Připadám si jak pasáček. Ani to přátelské olíznutí nechybí. Lidé okolo se dobře baví. Kámoška ale jde se mnou pořád, ještě že je u stanice jakási závora, jinak snad bych dál Švýcarsko poznával ve dvou. Já závoru podlezl, kamarádce se to nepovedlo. Takže poslední pohlazení a já zas sjíždím dolů do Montreaux.
Jsem opět u nádraží SBB, ale vedle stojí nádherný panoramatický vláček do Zweismanu. Skutečně nádherná vyhlídková trasa a proto vozy jsou maximálně prosklené. zajímavostí vláčku je také to, že lokomotiva je uprostřed vlaku a z obou stran jsou jen řídící vozy. A stanoviště strojvedoucího je umístěné nad prostorem pro cestující, takž ti vidí dopředu na trať. Samozřejmě tuto možnost využívám a jedu tak až do Zweismanu, kde já otáčím, Sice je tu přípojná trať do Bernnu, ale tam já teď nechci, až jindy. Ta krajina okolo trati stojí za ještě jedno podívání, Přenádherné jsou štíty hor okolo, přenádherná je celá krajina.
Po návratu do Montreaux pokračuji v započaté cestě do Sionu. Město má biblický název a tak se jdu podívat jak vypadá v době dnešní. Ze Sionu pokračuji do Brigu. Docela hezké městečko. Při jeho prohlídce v nejméně vhodnou dobu mě přepadá potřeba využít nějakého WC. Veřejné nevidím a tak zbývá jen se poohlédnout po nějaké hospůdce. Jednu roztomilou jsem rychle objevil a dělám jako návštěvníka. Hosté s personálem na mě chvíli překvapeně zírají. Jen se omlouvám nalevo napravo a sklízím jen milé chápající úsměvy. Dál moje cesta směřuje k nádraží. Tady vybírám vlak společnosti BLS a odjíždím po severní a jižní rampě přes Bernn do Curichu. A že to jsou skutečně rampy záhy vidím. Je to snad vysekané ve skalách a šplhá vysoko do hor.
Večer jsem v Curychu a tak přemýšlím co na noc. Vytipovávám noční vlak směrem na italské hranice. Jízdní doba je sice jen čtyři hodiny, ale říkám si čtyři tam, čtyři zpátky a tak to nějak dopadne. Hned za Curychem přichází průvodčí, zkontroluje jízdenku a já se můžu hned oddávat spánku.Oni mě na hranicích vzbudí. Tak a je to tady. Budí mě pán v uniformě a jelikož mu vůbec nerozumím, tak mu podávám Fipku. Nechce ji, tak to asi bude pasovák a nabízím tedy pas. Jenže ani ten nechce. Protřu tedy více oči a věnuji lepší pohled uniformě. Průšvih. Je to italský průvodčí a já hranice prospal. Teď už jsem v Itálii a podle hodinek asi dost hluboko. Ještě že mám sebou i italskou fipku. Pan průvodčí ještě ochotně ji za mě vyplní, zasalutuje a já koukám z okna, neboť venku svítá. No to teda už musím být dost daleko.Já se dobře vyspal a za chvíli jsme ve FLORENCII, ve městě se staletou kulturou.
Mají tu dvě nádraží a já jako naschvál musel přijet na to vzdálenější od centra. Místní lokálka mě však převáží blíž k centru. Jdu se potěšit památkami. Šlapu nazdařbůh, bez jakékoliv plánku, snad potom to nádraží najdu. Jelikož nejsem úplný blbec, tak dobrá věc se podařila a tak večer stojím na peroně u vlaku zpět do Švýcarska. Ráno mě už zas zdraví nádherné švýcarské Alpy a Lugáno s Lokarnem. Ač jsme vysoko v horách je tady téměř středomoří. I palmy tu rostou a nejsou žádnou zvláštností.Stavebně je to tu úplně italské,mluví se tu italsky. Jako velmi často ve Švýcarsku město je na břehu velkého jezera na úbočích vysokých hor.Taková kotlina s pěknou louží.
Další moje cesta vede výš a výš do hor. Vláček kličkuje až ke Gotthardskému tunelu. Je to jeden z nejdelších v Evropě. Tentokrát nejedu až do Curychu, ale vystupuju už Art Gildám.Opět je tu zubačka a vede na vrchol Rigi. Pro tentokrát ji vynechávám, přesto se tu dobře bavím. Zubačkou totiž jede nějaká kapela a ta hraje už dole na nádraží. Krásně vyhrávají, radost poslouchat. Když kapela odlela sedám na vlak směrem na Romanshorn. To je město na břehu Bodamského jezera.
V Romanshornu je nádraží doslova na nábřeží jezera. Z pěti nástupišť jsou pro vlak jen dvě. Z ostatních se nastupuje na parníky. Vyrážím tedy na obhlídku okolí. Nedaleko je roztomilý kostelíček, za ním klasická rekreační oblast. Tady bych bral dovolenou. Na duši to jen hladí. Co se dá dělat, tak si aspoň jdu smočit do jezera nohy. Nedaleko je škola vodního lyžování a tak se dobře bavím jak lidé se to učí. Někdy nevím, jestli to není učení jak se nejlépe vykoupat. Ono se to někdy nepozná.
Já bych na tom nebyl o nic lépe. Po svačince se zvedám na procházku městem. Z dáli zní hudba a je to opět dechovka.Jdu po zvuku a ejhle. Mají tu nějaké slavnosti. Bohužel přicházím dost pozdě, neboť končí. Samozřejmě jsou všichni v krojích a tak prosím jednoho statného tanečníka zda si ho můžu vyfotit. Úsměvem kývne a k pozování bere nádherně vyšívaný prapor s načančanou přítelkyní. Děkuji bohužel odcházím na vlak. Na nádrží pokouším osud. Jelikož některé parníky provozuje SBB, což je státní dráha, zkouším jestli mě vezmou na fipku. Námořník, co kontroluje lístky je asi troch zaskočen, radí se s kolegou, ale potom mě bere na loď.Zas se jednou drzost vyplatila. Ještě si jdu vyfotit kapitána.
Po dvouhodinové plavbě připlouváme do RORSCHAU. A ač jsme vůbec neopustili Švýcarsko, na břehu je pasová kontrola. Sice tomu nerozumím, ale mě pasováci nemohou rozhodit. Od přístaviště je to jenom skok na nádraží. Je to však zvláštní nádraží.Vypadá to tu spíš jako městská ulice. Jeden vchod je běžný obcho, vedlejší dveře vedou do prodejny jízdenek a vlak jede téměř ulicí. Moje cestování Švýcarskem končí ve St. Margaretě, kde přesedám na rakouský osobák do Bregenzu, což je už rakouské město. Za chviličku jsem tam. Z Bregenzu ještě menší odskočení osobákem do německého městečka LINDAU. Platí mi tady rakouská fipka. Je to kouzelné staré městečko na břehu Bodamského jezera, okolo nějž se dnes stále motám. Je však už podvečer a tak se musím vrátit do Bregenzu na noční rychlík do Vídně. Po 20.hodině mi vyjíždí vlak a já zaléhám včas. Za oknem už toho moc neuvidím a tak se snad dobře vyspím.
Ve Vídni vystupuji sice správně už ve stanici Hüttensdorf, ale nějak zmatkuji a díky tomu na nádraží Süd-banhof přijíždím pozdě a vlak do Břeclavi mi ujíždí. Nevadí. Všechny cesty vedou k domovu a tak jedu přes Bratislavu. Ve vlaku slovenští pasováci pečlivě kontrolují.Já sice problém nemám, ale spolucestující Slovák ano. Povídají mu, že má neplatný pas a bude platit pokutu. Chvíli ho s vážnou tváří dusí,ale potom mu s úsměvem řeknou aby si podepsal pas. Hoch si očividně oddechl. Za chvíli je tady Bratislava a tady už je bezva pocit. Jsem vlastně doma. Přesedám na vlak přes Přerov, Pardubice do Čeperky.
Doma na mě čekají ztracené brýle.Ráno, když jsem odjížděl, tak jsem je po cestě na zastávku ztratil a Libunka, když šla z práce, je našla. Zas jeden výlet je za mnou. Bylo tam nádherně, ale příště někoho sebou. Solo to není ono, není si s kým popovídát o krásách, které hladí duši i oči.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Basilej
Půjčovna autPříspěvky z okolí Do Švýcarska,ale sám
