Do Záhlinic a kolečko okolo rybníků
Je poslední neděle měsíce března, slunečno a venkovní teploty atakují dvacítku. Rozhodujeme se proto s Janou pro kratší výlet, či spíše procházku do oblasti Záhlinic na nedaleké Hané. Ona ta Haná vlastně začíná už na sever od Otrokovic, sousední Tlumačovjané už dlabou na valašštinu a hovoří výhradně tímhle nářečím, no a ta další dědina s rozsáhlými rybníky, kam máme namířeno, navíc už leží i v typické lautr rovině.
Má asi 370 obyvateli (dnes je ale součást Hulína) a nachází se poblíž největšího vodstva v kroměřížském okrese – přírodního parku Záhlinické rybníky.
Dříve byly Záhlinice samostatnou obcí a měly vlastní školu, kostel, obecní dům a hospodu. Ta je funkční dodnes, jmenuje se U Čápa a její interiéry je možno prozkoumat právě v tom pseudobarokním stavení s růžovou fasádou, které se nachází na okraji asi 250 m dlouhé návsi. My se k němu dostali směrem od vlakové zastávky a cestou jsme u křižovatky hlavní silnice minuli i zachovalý kamenný kříž.
Přibližně v polovině se Záhlinická náves rozšiřuje do stran a tady se z jejího středu vypíná sakrální objekt – kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o klacisistní stavbu z první půle 19.století, která byla roku 2006 pečlivě opravena a nyní je chloubou obce.
Skládá se z chrámové lodi obdélníkového půdorysu, jež je směrem k čtvercovému presbytáři zkosená. Na východní straně se nachází sakristie, v západní části lodi je nad nosnými pilíři umístěna kruchta s varhanami. Okna jsou z venkovní strany obdélníková, nahoře zakončená půlkruhovým zaklenutím a ta sdružená jsou osazena vitrážemi. Vnější fasáda chrámu je rozčleněna pilastry a hlavní římsou.
V západním vstupním průčelí nad vchodem uvidíme lunetové okno a trojúhelníkovitý tympanon a nad tím vším se tyčí třípatrová hranolová věž. Do výše prvního poschodí má půdorys tvaru čtverce, v těch vyšších už přechází do polygonálního (osmibokého) hranolu. Věž je zakončena cibulí s lucernou a křížkem. Na rozdíl od střechy chrámové lodi, kterou pokrývá bobrovka, byl k zastřešení věže použit měděný plech.
Loď kostela má rozměry 28 x 8 metrů a výše věže dosahuje bezmála třiceti metrů.
U kostela stojí kříž se sousoším moravských věrozvěstů sv.Cyrila a sv.Metoděje. Jen o pár desítek metrů dál se v parčíkové úpravě nachází Pomník padlým I.světové války a vedle něj se před místním muzeem vypíná socha upomínající na nejslavnějšího záhlinického rodáka.
František Skopalík (1822 - 1891) byl významným národopiscem, pokrokovým rolníkem, říšským a zemským poslancem a po třicet let i starostou Záhlinic. V roce 1857 provedl jako první v celém Rakousku pozemkovou reformu spočívající v dobrovolném scelování pozemků a díky dalšímu jeho podílu v rozvoji zemědělství byl velmi oceňován nejen u nás, ale i v celé Evropě.
Tento pozoruhodný a svérázný muž s oblibou nosil hanácký kroj a vždy mluvil spisovnou češtinou. Kromě rodného jazyka se ale jako samouk naučil i latině, ruštině a němčině. Původně chtěl být knězem, ale nestalo se, a on dál žil podle vlastního hesla „Jmění obce jest svaté, a kletba stihne každého, kdo by s ním křivě nakládal.“
Kromě toho, že byl znám jako rolník a národopisec, byl i průkopníkem cestování, sběratelem starožitností, historikem a dopisovatelem Zemského archívu v Brně. Zasadil se o to, že jeden z kamenů Národního dovadla v Praze byl vylomen z obecní skály na Slivotíně a podporoval výstavbu železniční přípojky z Hulína do Kroměříže, kde založil i první rolnický akciový cukrovar. Jeho další aktivity se už týkaly samotné obce, o jejíž blaho a prosperitu se v časech svého starostování nemálo zasloužil.
Z rukou panovníka byl vyznamenán Rytířským řádem sv.Silvestra (za zásluhy o stavbu záhlinického kostela a hřbitova) a záslužným křížem s korunou a stříbrnou společenskou medailí za vlastenecké působení při polním hospodářství a za první scelení pozemků v Rakousku.
V obci dnes funguje Spolek přátel Františka Skopalíka pečující i o muzeum, umístěné v bývalém Obecním domě na návsi. Zajímavostí je, že je v něm každá místnost vybavena v jiném stylu. Najdeme zde kromě jiného např. místnost se starou hasičskou technikou, kumbál s vyřazeným oltářem a předměty z místního kostela, stylovou starou školní učebnu či pokoj vybavený v duchu babiček našich babiček.
(Muzeum je oficiálně otevřeno ve středu a pátek, o prázdninách pak každé nedělní odpoledne, ale před jeho návštěvou doporučuju ověřit si aktuální webové stránky.)
My bychom ale dnes – i kdyby bylo otevřeno, návštěvu muzea kvůli zpátečnímu spoji uskutečnit nemohli, takže pokračujeme směrem k rybníkům. Ještě než obec opustíme, je třeba se zmínit o záhlinickém pivovaru a sladovně, která je funkční dodnes a kvalitním sladem zásobuje hlavně menší české pivovary.
Mezi rybníky a dědinou se roprostírají louky, na níž se pasou ovečky a vidíme zde i zvláštní druh tzv. vrb hlavatých, kteréžto stromy jsou nesmírně fotogenické.
Přicházíme k prvnímu rybníku, jehož hráz je ověnčena rákosím a jeho hladina je vlastně tvořena jen velkými tůněmi, ten zbytek tvoří prostupující všudypřítomné bahno. Další vodní hladiny jsou ale už naštěstí ve stejném stavu, jak jsme je viděli posledně, a našim fotoaparátům už nic nebráni v tom, aby si výletu také patřičně užili.
Záhlinické rybníky se skládají z rybníka Pláňavského, Doubravického a Svárovského. Jednotlivé rybníky jsou rozčleněny množstvím hrází, takže zde vzniká jakési bludiště, přes která vede jediná, bezpečná a oficiálně zatím nezakázaná trasa: po silničce, která se proplétá k bývalé osadě Doubravice, nacházející se v samém středu „vodního světa" a procházející dál kolem bývalé drůbežárny a malé obory s dančí zvěří až k hlubokému korytu se sráznými břehy za posledním rybníkem, kterým protéká říčka Rusava.
Tudy jsme ale procházeli už minule, dnes pro změnu zamíříme od silničky směrem k severu. Je to tak trochu i úleva, neboť silnička byla silně frekventovaná a z obou stran nás na ní nepřetržitě míjely hloučky cykloturistů! Zdá se, že pěší turista začíná být, pomalu ale jistě, druhem vymírajícím...
Okolo břehů Doubravického rybníka pokračujeme až k hrázi toho Pláňavského. A jsme trochu zklamáni: je jaro a na vodních hladinách bychom měli spatřit spoustu hnízdícího ptactva (však jich zde údajně sídlí na sto druhů a v době ptačích tahů se jejich počet ještě 1.5 krát navýší), ale ti, které vidíme, se s lidmi příliš nepřátelí a vesele si plavou až u těch opačných břehů, kam my se k nim nedostaneme. Ještě že máme fotoaparáty se zoomem, jinak bychom si ani ty labutě nevyfotili...
Od Pláňavského rybníka zamíříme po polní cestě už do vnitrozemí. Mineme soustavu rybníčků s nějakou rybářskou haciendou, napravo se v nepřístupném roští skrývá nevelká PP Skalky u Hulína, chránící hlavně obojživelníky.
No a ještě než vkročíme na tvrdý asfalt frekventované komunikace, po jejímž okraji se vrátíme do Záhlinic na vlak, Jana radostně zaječí při pohledu na velkou užovku, která se jí proplazila těsně před nohama.
Takže suma sumárum: kromě racků a labutí jsme nakonec viděli i jiné „zvířátko“... a navíc hezky zblízka!
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Do Záhlinic a kolečko okolo rybníků
