Dovolená v Deštném - Velká Deštná

Ráno dalšího dne bylo na horské chatě Kukačka, kde jsme trávili svou letní dovolenou, opět mlhavé a Studené. Opět jsem nemohl dospat, což nezavinily jen nepohodlné válendy, ale pocit jakési vnitřní nervozity, neboť dnes jsme měli v plánu pokořit nejvyšší horu Orlických hor, Velkou Deštnou (1115m.nm.). Po včerejším náročném výstupu na Šerlich mě sice ještě trochu nohy bolely, ale po vydatné snídani a dvojité kávě jsem usoudil, že svůj plán hravě zvládneme. Vzpoměl jsem si na Jarní výstup na Milešovku, který se zdál být také značně obtížný a nakonec jsme ho hravě zdolali.

A tak jsme posilnění a plní elánu a odhodlání za chvíli sestupovali do Deštného, kde jsme se opět zásobili proviantem. Tmavé mraky se počaly trhat, tu a tam se objevil prvý střípek modré oblohy, jen sluníčku se ještě moc nechtělo z peřin. U penzionu s poetickým názvem Kozí chlívek, jsme se napojili na Naučnou stezku Okolím Deštného, která nás vedla podél Lanové drahy a posléze jsme došli ke kostelu sv. Matouše.

Kostel nás oba zaujal. I když byl v značně žalostném stavu a poznatelná oprava byla viditelná pouze na střeše a krovech, přesto dominantní stavba s barokními prvky na nás hluboce zapůsobila. Od kostela se nám navíc naskytl úžasný výhled na hřeben hor i daleko do podhůří. Interier byl sice pustý, ale nacházely se tu zajímavé staré fotografie okolních míst. Kostel sice nebyl využíván k církevním účelům, ale prostý kříž a několik duchovních citátů dokazovalo, že věřícími je navštěvován. Před kostelem jsme si ještě prohlédli starý hřbitov s převážně německými náhrobky.

Za kostelem jsme se napojili na červeně značenou turistickou cestu, která nás za stálého pozvolného stoupání dovedla na konečnou stanici sedačkové lanovky na sjezdovce Marta II. Lanovka stála, ale rozhodli jsme se, že v příštích dnech jí určitě vyzkoušíme. Stále po červené jsme nakonec vystoupali až k několika rekreačním chalupám v Louisině Údolí. Zde jsme také opustili kamenitou stezku a na chvíli se napojili na silničku. U roubených budov Lesní správy jsme přešli na zelenou značku, která nás měla dovést až na vrchol Velké Deštné.

Na cestě jsme již narazili na množství turistů v obou směrech. Cesta zatím byla poměrně schůdná, někteří vlekli kočárky, jiní šlapali na kolech, z čehož jsme usoudili, že nějakého namáhavého výstupu se bát nemusíme. Ale asi po kilometru se příjemná cesta změnila v úzkou kamenitou stezku, vynoucí se stále vzhůru. Citelně se ochladilo a začal foukat nepříjemný vítr. Mirka se zachumlala do své teplé bundy, ale já nějak svým oblečením podcenil horské podmínky a tak jsem se jen zahříval svižným výstupem. Za nedlouho jsme navíc narazili navíc na úsek, kde horský pramen cestu změnil v bahnitou skluzavku. Ale i tuto překážku jsme nakonec bez větší úhony zdolali. Nakonec jsme se ocitli na vrcholové hřebenovce, která již byla dostatečně zpevnělá. Lesní porost poznenáhlu přešel v horskou kleť a konečně jsme z posledních sil vystoupali k nejvyšímu vrcholu Orlických hor.

Dokonce na chvíli vykouklo slunce, jako by nám chtělo poblahopřát k našemu výstupu. Naskytl se nám překrásný panoramatický výhled do podhůří i dílčí výhled na polskou stranu hor. Stále tu nepříjemně foukalo a tak jsme udělali jen pár fotek a už jsme začali sestupovat zpátky dolů. Navíc nás popoháněly těžké olovnaté mraky, které nevěštily nic Dobrého. A opravdu sotva jsme došli k Lesní správě, začalo pěkně pršet. Naštěstí jsme se ještě stačili schovat pod přístřeškem Studánky, kde jsme prudký déšť přečkali.

Když déšť konečně ustal, usoudili jsme, že sestup dolů do Deštného po rozmoklé cestě by mohl být kaskadérským kouskem a tak jsme se rozhodli užít raději silnici. Trasa byla zřejmě o něco delší, ale po asfaltce se nám zase šlo mnohem pohodlněji. Obdivovali jsme cyklisty svištící kolem nás prudkým spádem plném krkolomných serpentin. Já bych si to rozhodně na kole sjet netroufl. Konečně jsme se ocitli na okraji Deštného.

Zajásal jsem při zjištění, že jsme se dostali k hotelu Orlice, nožičky nám už úpěnlivě loudily o odpočinek. Vývěsní tabule nás navíc lákala spoustou laskominek, že se nám až sliny sbíhaly. Jaké bylo naše zklamání, když nám personál sdělil krutou zprávu, že dnes mají sanitární den. Záhy ale usoudili z našeho žalostného stavu, že bychom asi dále nedošli a tak nám nabídli alespoň nápoje. Zastávka přišla vhod, zdařilo se nám jakž takž nabrat sil, abychom se mohli vrátit zpátky k chatě.

Když jsme se před cílem ohlíželi k Velké Deštné, majestátně se klenoucí na hřebenech, cítili jsme se docela hrdě, jako by jsme právě pokořili samotný Mont Everest.