Dovolená - jihozápadní Norsko - 1. část

Norsko 12.7. - 28.7.2013

Procestovat Norsko – to bylo naše již dlouholeté přání. Jeho realizaci napomohl pořad o Norsku v televizi. A pak již stačilo zmínit se o něm našemu kamarádovi Milanovi, se kterým jezdíme na jih do Chorvatska, ale který již několikrát byl i v Norsku. Sice před mnoha lety a vždy jen vlakem a pěšky. O to víc se mu líbila možnost se tam ještě jednou podívat. A tím splnit i slib manželce, že ji tam s sebou jednou vezme.

Proto to byl Milan, který navrhl trasu a byl to on, který rozhodl, že se tam musí jet dvěma auty. Co kdyby nastal nějaký problém Netušili jsme, jak dobře míněná rada to byla. A tak se začalo se sháněním posádky. My jsme náš Ford Tranzit zaplnili poměrně snadno. Moji synové se svými děvčaty byli hned nadšeni. Takže naše posádka jsem byla já s Otou, Standa s Janinou a Mirek s Maruškou.

Druhá posádka Fordu Galaxi to měla trochu složitější. Milan s Mirkou – ti byli jasní. K nim se přidali cyklisté Martin, Mirka č. 2 a Markéta, ale s tím, že Martin za námi přiletí i s kolem o týden později a s děvčaty se na týden odpojí a pak s námi pojedou domů. Zbývající jedno místo zaplnil náš kamarád Karel, který zpočátku váhal, zda se má vydat na dovolenou v autě s lidmi naprosto neznámými, ale nakonec svolil a musím dopředu říct, že do party zapadl naprosto výborně.

Na asi dvou informativních schůzkách, na kterých jsme se stejně nikdy všichni nesešli (ještě že je možná komunikace mailem), jsme se dohodli, kudy pojedeme do Norska a kudy zpátky a že s sebou vezmeme jídlo na celých 16 dnů. V Norsku je hodně draho a bude stačit, že tam budeme muset kupovat naftu. Raději předem jsme zajistili palubní lístky na trajekty. Když jsem viděla, jak se jejich cena mění, jak se levnější rychle vyprodávají, tak jsem nechtěla riskovat a platit zbytečně drahé lístky až na místě. A ceně těchto palubních lístků jsme přizpůsobili i odjezd.

Pátek 12.7.2013

S Otou jsme společný odjezd z Plzně naplánovali na pátou hodinu ranní. Podle maps.google.cz to bylo k trajektu 1200 km a cesta by měla trvat 11 hodin. Milan se trochu zdráhal, zkoušel usmlouvat aspoň půl hodiny, ale my byli v tomto směru naprosto neoblomní. Takže Milanovi nezbylo nic jiného než poslechnout a skutečně jen pár minut po 5. hodině dorazili na místo určení v Plzni na Domažlickou, tedy na výpadovku z města. My jsme vyzvedli zbytek naší posádky na Košutce a už jsme tam na ně chvilku čekali. Konečně jsme se prvně viděli celá výprava. Milan nám rozdal vysílačky - na auto jedna pevná a dvě přenosné, což se později ukázalo jako geniální řešení. Snadno jsme se za jízdy domlouvali a později i v horách.

Já jako důchodce jsem měla přece jen nejvíc času a tak jsem poctivě rozepsala trasu, abychom vždy správně odbočili, vypsala jsem mezičasy, abychom cestou mohli kontrolovat, jak jsme na tom s časovou rezervou a příp. tomu přizpůsobit zastávky. Vyrazili jsme přes Aš, Halle, Hamburk až na sever Dánska do Hirsthals. Kvůli kuřákům ve druhém voze byli pravidelné zastávky asi po dvou hodinách, ale také se vždy vystřídali i řidiči. Cesta naším směrem byla dobře průjezdná, a tak jsme okolo 19. hodiny byli na místě. Loď odplouvala ve 20,45 hodin, ale zhruba hodinu předem se mohlo již provádět odbavování a naloďování. Takže jsme to zvládli zcela v pohodě. A teď jsme měli i čas se trochu víc protáhnout a hlavně taky pořádně povečeřet. Když jsme totiž viděli v protisměru 3 bouračky a několikakilometrové kolony, skoro jsme měli strach, abychom to stačili a zastávky hodně zkracovali. I Milan byl nakonec rád, že jsme ho přesvědčili a ráno brzy vyjeli.

 Po nalodění jsme si trochu prohlédli loď, ale hlavně si našli nějaké volné místečko, kde bychom se mohli trochu natáhnout, příp. i zdřímnout.

Do norského přístavu Kristiansand jsme připluli přesně o půlnoci. Už teď jsme ocenili vysílačky. Při naloďování každé auto poslali jinam a bez nich bychom se v noci v přístavu asi těžko hledali. Naštěstí my byli z trajektu venku dřív, podařilo se nám zastavit v blízkosti vyjíždějících aut a když jsme upřesnili naše parkovací místo, tak již náš červený tranzit ani ve tmě nemohli přehlédnout. Snadno jsme se pak za ně zařadili a již pod Milanovým vedením vyjeli z města západním směrem. Na mapě našel, že zhruba po 30 km je odbočka, kde je větší parkoviště a že tam by se snad nechalo přespat. V Norsku je výhoda, že se prakticky může spát všude, kde to není doslova zakázané, a to v autě i ve stanu.

Parkoviště jsme našli, ale provoz na silnici nás odrazoval, navíc plocha byla vyasfaltovaná bez možnosti najít travnatou plochu pro postavení pěti stanů. Ale kousek za křižovatkou na „vedlejší“ silnici naši kluci objevili užší odstavný pás, kde se nechalo zaparkovat a v trávě vedle silnice postavit i stany. Bylo tam přece jen trochu klidněji. Konečně ve dvě hodiny jsme spokojeně zalehli a usnuli. My jediní v našem tranzitu, ostatní ve stanu.

13.7.2013 – sobota

Provoz na silnici byl velký, ale nám se přesto podařilo spát poměrně dlouho. Než jsme se nasnídali a vše zpátky naskládali do aut, bylo 11 hodin. Milan nám seznámil s plánem na tento den a s trasou a už jsme vyjeli. Řídící vozidlo bylo naše. Jednak jsme se prý osvědčili cestou na trajekt, ale výhoda byla i v tom, že u nás seděli vedle řidiče vždy dva spolujezdci a tak se snáze sledovaly ukazatelé i mapa. Jak se později zjistilo, mělo to výhodu i v tom, že jsem určovali rychlost. Náš dýchavičný tranzit přece jen do kopce nejel tak rychle a tak nám Milan aspoň neujel.

Čeká nás přejezd dlouhý zhruba 200 km na skalní plošinu Preikestolen – zdejší přírodní atrakci. Konečně za dne poznáváme trochu tu norskou krajinu, jsou tu lesy, Hory, projíždíme tunely, přejíždíme přes fjordy, objíždíme jezera, jen podle mapy zjišťujeme, co je moře a co není. A kocháme se. Tedy až na řidiče. Ten to má trochu složitější. Už chápeme, proč i na dálnici je max. rychlost 90 km. Silnice jsou poměrně úzké a kluci jsou rádi, že se Ota drží volantu a nedožaduje se střídání. Je vidět, že je na auto zvyklý, bez zavání přizpůsobuje jízdu provozu. Najednou řekne: „Ten je místní, ten se vejde“ a bez zpomalení pokračuje. Ale Ota se zvládá kochat i za jízdy. Občas je to on, který nás upozorňuje na některé zajímavosti.

Už dnes nás čeká první přeplavba fjordu trajektem - z Lauvvik do Oanes. Prý trajekty jezdí dost často, tak doufáme, že se o tom přesvědčíme. Je to pravda, ani dlouho nečekáme, už nás inkasují (platí se dle velikosti auta a za spolujezdce. Nás to stálo 200 NOK). Za chvíli přijíždí trajekt s pár auty. I my brzy odjíždíme. Jak jsme později zjistili, trajekty jsou podobné, trochu se liší velikostí, ale vždy je možno se z paluby dívat do okolí, jsou zde místnosti, kde je možno se v závětří posadit, jsou zde toalety. Plavba netrvá dlouho, takže docela luxus.

Počasí nám nepřeje, je zataženo, lehce mrholí. Doufáme, že se to zlepší. Vyjíždíme z trajetku, jedeme kousek po pobřeží Lysefjorden, nad kterým se tyčí cíl našeho dnešního výletu Preikestolen. Ještě však musíme kousek do vnitrozemí a pak už jen do kopce. Auta necháváme na neplaceném parkovišti, něco jsme snědli a vyrážíme.

Bohužel počasí se nezlepšilo, mrholí a my přemýšlíme, zda to za to stojí se někam plahočit. Uvidíme, vrátit se můžeme vždycky. Jako první to k mému údivu vzdal Mirek s Maruškou. Nemám z toho dobrý pocit, chtěli do Norska, věděli, že zde počasí může být všelijaké, ale první překážka je odradí. Raději nad tím nepřemýšlím a snažím se nikde nezakopnout, neupadnout. Mám s sebou hůlky, občas mezi kameny to není nejlepší, ale jak říkám aspoň mám čtyři nohy. Připadám si jistější. A někdy jdu i rychleji. Přesto brzy zůstávám na konci sama. Ale nestěžuju si, jsem na to zvyklá. Jde si sice v mracích, viditelnost nic moc, ale přece jen je vidět, že když je hezky, musí tu být nádherně. Značení samozřejmě neodpovídá tomu, na co jsme zvyklí, ale je tu dost lidí, takže směr se ztratit nemůže. Když se cesta ztrácí v kamenech a v mracích a začínám váhat, kudy se vydat, najednou je tu Ota. Chudák na mne čeká, abych nezabloudila. Je prostě skvělý. Když se společně blížíme k vrcholu, druhá parta se již začíná vracet a téměř před vrcholem potkáváme i Standu s Janou. Standa je rád, že jsem to nevzdala a ještě se se mnou vrací, abych i já viděla, že není nic vidět. Jen tušíme, že kdesi dole je hladina fjordu.

Cestou zpátky přestalo pršet, mraky se trochu roztrhaly – jen na Preikestolenu sedí jako čepice. A tak z dálky vidíme nakonec i tu hladinu fjordu pod skálou, vidíme fjordy a pásy pevniny i na druhé straně, dokonce objevujeme, že při cestě je víc jezírek než jsme tušili. Jsou tu nádherná zákoutí. Dokonce cestou potkáváme dva mladé lidi, kteří chtějí kdesi nahoře přespat a doufají, že uvidí východ slunce.

Cesta dolů rychle utekla, jen jsme docela slušně mokří. Všichni již čekali na náš návrat. I Mirek s Maruškou byl už spokojen. Vysvětlil nám, že ho ani tak neodradilo to počasí, ale že byl nevyspalý, měl pocit, že se ani pořádně na cestu nenajedl a počasí mu na radosti nepřidalo. Než jsme se vrátili, uvařili si oběd, trochu se prospali a už byli oba spokojení.

Teď už zbývala jen jedna otázka, kde přespat. Chtělo by to někam, kde je trochu vody, nejlépe i pitné. Rádi bychom se trochu někde umyli a ve druhém autě jim dochází i voda na pití. Ale to bychom společně ještě přežili. My jí zatím máme dost.

Milan navrhuje vrátit se kus zpátky, tam někde se mu zdálo, že u fjordu by se nechalo přespat. Já bych radši sladkou koupel a navrhuji pokračovat. Aspoň si na zítřek něco najedeme. Ještě není zas tak pozdě a na cestě jsou jezera. Tato varianta vyhrála. Jedeme jen kousek zpátky a po silnici č. 13 dál na sever.

První jezero nás šeredně zklamalo, ale po 30 km se na nás u druhého jezera Tysdalsvatnet usmálo štěstí. K úplně spokojenosti chyběla jen písčitá pláž s příjemným přístupem. Ale i tak to bylo super. Odpočívadlo se stolky i lavičkami, s travnatou plochou na postavení stanů, provoz na silnici minimální. Kousek před tím si Milan všiml, že z hor teče potůček, takže byla i pitná voda. Jen k jezeru to byl prudký sestup, ale nakonec jsme našli i cestičku k nějaké neobydlené chatě, takže i ten přístup k vodě byl. Takže vlastně jen chyběla ta písčitá pláž. Voda mohla být teplejší, ale na trochu té hygieny to stačilo.

Než si mladí postavili stany, já se pustila do večeře, že nám ji druhá parta záviděla. Vezla jsem s sebou brambory – nové se nemusí škrabat, vařené jsou za chvíli a i mražené filé řádně zabalené téměř nerozmrzlo. Prostě večeře, jakou jsme si zasloužili. A protože já se postarala o večeři, mladí se museli postarat o umytí nádobí. Zvládli to kupodivu bez řečí.

Ve druhém autě byla parta karbaníků. S připravenými čelovkami se pustili do hraní karet. Čas utíkal, ale světlo bylo stále. Bylo už 11 hodin, ale baterky stále nepotřebovali. Viděli jsme, že tmy se už nedočkáme a tak jsme raději šli spát.

14.7.2013 – neděle

Budíček byl v 7 hodin, v 9 hodin odjezd. Ono se to nezdá, ale než se to uklidí a nastěhuje do auta tak, aby se to tam vešlo a vše potřebné bylo po ruce, to fakt není tak jednoduché. Kdo byl náhodou hotov dřív, ještě nabral u pramínku vodu.

Dle plánu odjíždíme dál na sever po silnici č. 13 směr Odda. Dnes je odpočinkový den, potřebujeme se přesunout na sever na úroveň národníhoparku Hardangervidda. V jeho blízkosti je naplánován celodenní výlet. Takže jet, kochat se, zastavovat. Cestou jsou nádherné výhledy na fjordy, tentokrát i na jezera se spoustou rozmanitých a dokonce i obydlených ostrůvků. Překvapuje nás, že si tam vůbec ten domeček postaví. Ale vypadá to hezky.

Boknafjord přejíždíme trajektem na trati Hjelmeland – Nesvik, opět za 200 NOK. Kocháme se okolní krajinou i divokými peřejemi na řece Suldalslagen.

Zastavujeme u další zajímavosti, tentokrát technické. Najednou zahlédneme cosi jako dřevěný náhon na říčce, která vytéká z jezera Ritlandsvatnet a vtéká do řeky Suldalslagen. Vypadá to zajímavě, ale není tu žádná cedulka, co by to mělo být. Až když jsem doma pátrala, tak jsem se na mapě všimla názvu Ritland a o kousek dál je i místo s tímto názvem. A vlastně se Ritland skrývá i v názvu jezera. A zjistila jsem, že Ritland je farma kdesi v této oblasti, kde před 500 miliony let spadl meteorit. Sedimenty a zkameněliny byly studovány geology od roku 1950. V roce 2009 vědci prokázali, že kráter byl skutečně vytvořen dopadem meteoritu. Takže se mohu jen domnívat, že toto může být pozůstatek nějakých výzkumů. Ale také vše může být úplně jinak.

O tom, že se zde zastavil čas, však svědčí i další nálezy. Nedaleko v jedné nedostavěné budově objevujeme tři opravdové veterány (jeden je dokonce částečně dřevěný). Vše vypadá opravitelně, ale tady je to odložené a už pár let to zarůstá. U nás by si to jinak považovali.

Projíždíme okolo jezera Suldalsvatnet, ale cesta je vytesaná ve skále a jsou zde samé tunely. Některé dlouhé, některé jen kratičké. Často vede okolo těchto tunelů stezka pro cyklisty a pro pěší. Konečně nalézáme i šikovné odpočívadlo, kde řešíme oběd. Vezli jsme z domova mražené bramborové knedlíky, uzené a špenát. Vše již rozmrzlo, bohužel i ten špenát, ale aspoň je to rychleji udělané. Když jsme se do toho všichni pustili (jen Otu jsme nechali odpočívat), tak to ani dlouho netrvalo a labužnicky jsme si pochutnávali. Než druhá parta dopila kávu, byli jsme taky připraveni k odjezdu. Setkáváme se zde s dvěma mladými Čechy, kteří se již vracejí a upozorňují nás, že dál na sever již těžko seženeme nějaké nocležiště. Je to tam všude křivé, samé kameny. Milan tomu věří, my se však bráníme myšlence, že bychom měli spát v kempech, když jsme viděli ty ceny.

Od rána je zataženo, začíná zase mrholit. Jsme rádi, že jsme se aspoň v suchu najedli a vyrážíme. Na řece Flesaa zastavujeme u obrovského vodopádu. Ze sedla se do údolí hrne voda. A vtéká do kamenitého koryta řeky, podle které už delší dobu jedeme. Podle Milana je vody málo. Ale my jsme jak u vytržení. Mladí tam skáčou po kamenech, tak jsem je poslala až k vodopádu pro vodu. Po převaření určitě bude pitná. Markéta s Mirkou nabírají vodu přímo v řece. Večer se diví, že jim v tom plavou pulci. Tak si lebedili, jak mají polévku výživnou – i s masem.

Je to zde i jako informační středisko, spousta tabulí s mapami a obrázky. Tady jsme také objevili, že v Roldalu je krásný roubený kostel z r. 1275. Není to daleko od naší trasy, tak jsme se tam zastavili. V Norsku je takových kostelů hodně, každý je jinačí. Jeho prohlídku ale neplánujeme. Vstupy jsou placené, prý tu jsou ještě starší kostely, tak si počkáme.

Pokračujeme po E134 směr Odda, stále poprchává a tak přemýšlíme, kam dnes hlavu složíme. Najednou zahlédnu ukazatel na parkoviště u Skistadionu. Je léto, tak by tam mohl být klid. Hned odbočujeme. Přejíždíme říčku Gronsdalslona, cestou vidíme nějakou starou zkroucenou ceduli se zákazem vjezdu. Je částečně zarostlá, tak si myslíme, že neplatí. Po chvíli dojedeme na parkoviště. Je zde dřevěná chata s velkou krytou verandou, nahoře vidíme ještě nějaké chatky, ale nikde nikdo, žádná auta, klid. Kousek nad chatou je dokonce i potůček, kde se nechá se umýt a nabrat vodu. Zaparkujeme a jdeme se projít dolů podle řeky. Sice už slušně prší, ale máme ponča, tak to zase tak zlé není. A cesta podle divoké řeky je úžasná. Na večeři je ještě čas. Uvidíme, zda se někdo večer neobjeví. Vypadá to, že to je stará silnice do Oddy, po které již nikdo nejezdí. A snad v tomto počasí ani nepřijede.

Nakonec se zabydlíme na kryté verandě, nejdřív si zde děláme večeři, nakonec si zde skoro všichni staví i stany, jen Mirek s Maruškou zůstávají v lese. Bude-li ráno slušně, vstaneme v 6,30 a brzy vyrazíme do národního parku na Trolí jazyk. Ale zatím to na to nevypadá. Nálada je však výborná, je to tu bezvadné, jen Maruška tvrdí, že v takovém tichu není zvyklá spát. Tak to si bude muset zvyknout.

15.7.2013 – pondělí

V noci byla zima, celou noc pršelo, ani ráno to nevydalo líp. Takže budíček odložen, není kam spěchat. Jenže večer se šlo brzy spát a tak stejně jsme v 7 už všichni vzhůru. Snídaně je proti plánu teplá. Vezla jsem s sebou plato vajec, pečlivě zabalené v peřině a ukryté skoro pod sedačkou. Stejně stěhování nepřežilo. Pár vajec je rozbitých, peřina od vajec. Co se dalo zachránit, z toho děláme omeletu. Mirka s Markétou to nevydrželi a škemrají, že by taky chtěli 2 vejce, že mohou být i nakřáplé. A to se mi nejdřív smály, že vezeme vejce. A jak jim pak chutnaly.

Ranní hygienu zvládáme dokonce pod tekoucí vodou. Okapy netěsní a tak ani nemusíme k potoku.

Vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme do Oddy. Zatím náhradní plán nemáme, ale na celý den do hor se nepůjde. To by dopadlo stejně jako na Prikestolenu (Kazatelně).

Cesta vede opět okolo divoké řeky, když najednou nejdřív vlevo mineme vodopád Espelandsfossen a za chvilku vpravo mohutný dvojitý vodopád Latefossen. Vytéká ve dvou ramenech z jezera Lotevatnet, protéká pod silnicí a vlévá se do naší známé řeky Gronsdalslona. Samozřejmě zastavujeme, tohle si musíme vychutnat. Zde je nejen větší parkoviště, ale i prodejny se suvenýry, visí zde i mapy. Standa zkoumá, co je kde v blízkém okolí a zjišťuje, že v místech, kde se to začíná vyjasňovat, je údolíčko, kterým se nechá vystoupat až k ledovci. Super, máme na odpoledne program. Snad nás počasí nezklame.

Janina si potřebovala odskočit, tak zašla do lesíka až za vodopád, kde ale objevila cestičku vzhůru. A už tam všichni šplháme. Je to nádhera pozorovat tu masu vody i shora. Najednou nám nevadí, že prší. I když tady jeden neví, zda prší nebo stříká vodopád. Nakonec jsme tu byli hodinu, nějak rychle to uteklo.

Teď ještě do Oddy, někteří jedinci potřebují už koupit chleba. Nějak nám tu tráví a zásoby chleba rychle mizí. Chvilinku se projdeme v centru, v informacích pobereme letáky i mapky, kupujeme pohledy a už se všichni těšíme na ledovec. Teď jen najít cestu. Známe název údolí Buerdalen i ledovce Buerbreen. Nakonec jsme narazili na ukazatel Buer – 5 km. Stejným směrem je i kemp, tak v nejhorším by bylo, kde přespat.

Jedeme, dokud to jde. Při silnici se nechá parkovat.Neprší, dokonce na nás vykukuje občas i sluníčko. Co víc si přát. Náhradní program se nám líbí. Cesta stoupá – zpočátku vede lesem, který ale brzy mizí. Stoupáme po kamenech. Před námi vidíme přibližující se ledovec, za námi údolí, kde jsme nechali auta. Vedle nás burácí řeka Jordalselvi, která vytéká z ledovce. Je to nádherné. Samozřejmě nestíhám těm našim horolezcům, ale mám se čím kochat a ani nedoufám, že se nahoru dostanu, zvlášť když narážím na cestu, která je jištěna lany. Z Tater s tím nemám dobré zkušenosti, ale zatím to nevypadá tak hrozně a tak odvážně šplhám vzhůru. Ota tu na mne nečeká, řídí se mými pokyny. Tvrdila jsem, že to nahoru časově nezvládnu, ať na mne nečeká. Teď mne to trochu mrzí. Lana a později i řetězy jsem skutečně nečekala.

Ledovec už vidím docela zblízka a začínám váhat, zda mám vůbec sama pokračovat. Výstupy jsou čím dál náročnější a moc si nevěřím. Situaci za mne vyřešila jedna paní. Sestupovala, bylo vidět, že jí odvaha také chybí, špatně si stoupla a nakonec spadla. Naštěstí se udržela, ale dobrý pohled to nebyl. To rozhodlo. Uvidím fotky a aspoň zůstanu celá. Najednou se po této stěně vrací i Maruška a radí k ústupu. Byla o kousek výš, ale je to stále horší, tak to také vzdala. Dali jsme si chvíli pauzu a pomalu se spolu vracíme. Když jsme sešly nejhorší úseky, došli nás naši a popisují zážitky. Všichni se shodli na tom, že výstup byl dost náročný – jen Jana prohlásila, že to byla taková rozcvička. Pro ní je za trest, když musí sedět v autě a nikde nemůže běhat.

Nocleh jsme kupodivu sehnali a perfektní. Mirek si cestou všiml, že dole u říčky byla loučka, kde dokonce bylo i ohniště. Tam by se 5 stanů vešlo. Jen nevěděl, kam s autem. Ale vyšlo to nádherně. Loučka byla prázdná a nádherná, stanů by se tam vešlo i víc, jen sjezd pro auta nebyl vhodný. Ale o kousek dál také u říčky byl široký kamenitý břeh a tam jsme naše auta šikovně zaparkovali. O takovém noclehu se nám ani nesnilo. Lepší to být snad ani nemohlo. Je pravda, že mýt se ve vodě z ledovce nebylo nejpříjemnější, ale ještě svítilo sluníčko, tak jsme to přežili. Ota si dokonce v proudu lehnul – prý se tak nejlépe spláchnul, Maruška si dokonce umyla i vlasy, a to je má dlouhé.

K večeři jsem mezitím připravila teplý předkrm. Zbyly nějaké bramborové knedlíky, tak jsem je opekla a zamíchala s vajčkem, ale pak se už každý dojedl tím, co potřebovalo sníst.

Na loučce jsme rozdělali oheň – byla to idylka, tedy chvilku. Jak zalezlo sluníčko, začalo se rychle ochlazovat a tak jsme poměrně brzy šli spát. No, brzy, ještě nebyla tma, ale ta tady už vůbec není. Budeme si muset zvyknout, že podle tmy se tady orientovat nemůžeme.

16.7.2013 – úterý

Ráno se vstává v 6,30. Občas trochu mrholí, ale mraky jsou vysoko, rychle se pohybují a jsou roztrhané. Pokud chceme vyrazit na Trolltungu - Trolí jazyk, tak jedině dnes. Déle už čekat nemůžeme.

Odjíždíme přes Oddu dál do Tyssedalu, kde odbočujeme po Skjeggedalsvegen a stoupáme až do 430 m.n.m., kde u jezera Vetlavatnet je několik menších placených parkovišť a odkud se už vyráží pěšky na Trolltungu – na jednu z dalších norských turistických atrakcí. Parkovné 100 NOK se nechá zaplatit i v nedalekém krámku s upomínkovými předměty, kam jsem šla rozměnit bankovku do parkovacího automatu.

Cesta tam i zpátky je dlouhá 22 km. Převýšení je 770 m, jen na prvním kilometru je to asi 400 m. A to je důvod, proč se nahoru vůbec nechystám. Zvládnout to určitě nemohu a tak zůstávám dole. A hezky se v klidu projdu okolo sousedního jezera Ringedalsvatnet. Milanovo Mirka je po výstupu na včerejší ledovec zničená, takže také s nimi nejde, ani si však není jistá, zda bude absolvovat celou možnou cestu okolo jezera. Chce odpočívat, bolí ji koleno.

Našim vysokohorským turistům jsem udělala společné foto, ať vidí, s jakým elánem vyráželi. S Mirkou jsme vyrazili na hráz, která vlastně obě jezera od sebe odděluje a kde je přečerpávací elektrárna. Pomalu pokračujeme podle jezera. Vlastně naši jdou horem, my spodem. Mirka si sedla na jeden hezký placák a dál nejde. Nevadí. Jdu sama. Do jezera ze všech stran padá několik vodopádů. Každou chvíli se odkrývají krásné pohledy sice na stejné jezero, ale z různých úhlů. Občas sprchne, pak zase vysvitne sluníčko. Koukám po kopcích, které jsou chvílemi ukryté v mracích a myslím na naše, jaké mají počasí. Vysílačky si vzali všichni s sebou, ať se mezi sebou mohou domlouvat, já se s nimi spojím, až budu v autě. Dostala jsem se až na konec cesty. Dál snad vede jen úzká pěšinka a kdo ví, kam. Překvapilo mne, že tam parkovalo spousta jízdních kol. Raději jsem se tam moc nemotala, stejně jsem nechtěla jít dál a nechtěla jsem, aby mne tam někdo našel a myslel, že ta kola až příliš okukuju. Raději jsem se vrátila. Tak jsem přemýšlela, kam ti lidé mohli jít, že jsem zapomněla vyfotit jednu zajímavou značku, která byla na konci před poslední lávkou. Nahoře asi byla nějaká nádrž, kterou občas vypouštěli, protože na výstražné značce byla valící se voda.

Mirce to už bylo dlouhé a tak mi nakonec šla naproti. Počasí se lepšilo, mraky ustupovali. Samozřejmě jsme se vrátili dřív, Mirka se šla natáhnout do auta a zdřímnout, já objevila u krámku kohoutek s pitnou vodou a tak jsem postupně naplnila všechny nádoby.

Mezitím se postupně naši turisté vraceli, ale totálně zničení a ještě k tomu celí zablácení. Mirek s Maruškou se přiznali, že až úplně na konec nedorazili, ale Standa potvrdil, že to nejhezčí viděli a že na Trolltungu jim toho zase až tak moc nechybělo. Ostatně Jana nahoru dorazila jako jedna z prvních, ale na skálu se moc nehrnula. Jen bláznivý Ota s Karlem si tam došli povyskočit, Standa se zase plížil k okraji a díval se dolů pod skálu.

Nakonec všichni dorazili ve zdraví a shodli se na tom, že nejhorší ze všeho byl závěrečný sestup podle lanovky. Vysílačkami se ozývali, že se v pořádku vrací a za chvíli že už budou dole, ale ta chvíle trvala ještě hodně dlouho. Aspoň jsem jim mohla uvařit čaj. Na jídlo – to jsem věděla, že nebudou mít ani pomyšlení.

Spát jsme odjeli na naše včerejší místečko k řece pod ledovcem. Naštěstí tu nikdo nestanoval, jen na našem parkovišti překážel jeden karavan. Místa by tu bylo na 4 auta, ale on si stoupl tak, že jsme se tam skoro nevešli. Možná tam chtěl být sám, protože, než se naši stačili vystěhovat, odjel. Kdo ví.

Než se mladí zabydleli, bylo hotové rizoto. Nacpali se k prasknutí a brzy jsme všichni spokojeně ulehli.

17.7.2013 – středa

Dnes je opět odpočinkový den. Bohužel to neplatí pro řidiče. Čeká nás dlouhý přejezd jen s krátkými zastávkami. Potřebujeme se dostat co nejblíž k Národnímu parku Jotunheimen. Jedem přes Oddu a dál na sever podle fjordu Hardangefjord stále po silnici č. 13. Zhruba po 60 km vidíme přes fjord most, který na první pohled voní novotou. Po chvíli se dočítáme, že most Hardangebrua bude zprovozněn až v srpnu, máme tedy smůlu a musíme opět na trajekt. Tentokrát platíme 253 NOK. Že by zdražili s vidinou, že budou končit?

Vzhledem k tomu, že všude jsou Hory, tak cesta většinou vede údolím vedle říčních koryt. Každou chvíli vidíme vodopády, že už máme pocit, že už nás žádný nepřekvapí. Přesto opět u jednoho velkého zastavujeme. Je to Tvindefossen. Je zde velké parkoviště i pro autobusy, velký obchod s upomínkovými předměty a hned vedle je chatové rekreační středisko. Překvapuje nás, že zde jsou placené toalety. S tím jsme se snad v Norsku ještě nesetkali. Takže i tady se na turistickém ruchu vydělává.

Teď nastaly krušné chvíle pro našeho Tranzita. Sice Ota vždy tvrdí, je to americký vůz, ten vydrží všechno, ale zdejší Hory a 6 lidí s mnoha zavazadly mu dávají zabrat. Ale ty výhledy – to je krása. Hory, Hory a zase Hory, a občas jezírka. Kdo Hory nemá rád, to nepochopí, ale kdo je miluje, ten se nenabaží. Dostáváme se dokonce až nad mraky. Prostě nádhera. Jenže Ota už začíná cítit i motor, jak se mu zahřívá. Občas zastaví, zkontroluje, ale pokračuje. Ono ani druhé auto na tom není úplně nejlíp. A to je ten náš proti němu stařeček. Naštěstí na náhorní plošině si trochu oddechneme, ale to netušíme, že se nám ty Hory jen postavili do cesty. Že nás čeká dlouhé klesání a občas i dost prudké. Pro změnu je cítit, že se zahřívají brzdy i kola.

Konečně v jedné prudké zatáčce je parkoviště pro pár aut s krásnou vyhlídkou a malá kavárna, krásná zastávka ke zchlazení vozidla. Jenže jsme nehodlali nic koupit, tak nás paní doslova vyhnala. Vůbec ji nezajímalo, že máme s vozidlem problémy. A to to musela cítit. Co se dá dělat. Naštěstí o kus níž byla autobusová zastávka, kde jsme na chvíli zastavili a doufali, že nepojede autobus. Výhledy sice nebyly až tak krásné, ale zato jsme prvně viděli typické norské dřevěné domky s travnatým porostem na střeše.

Brzdy pomalu chladly, čas rychle utíkal a tak jsme už vyrazili na další cestu. Hned pod kopcem je městečko Vikoyri, kde jsme zahlédli zajímavý roubený kostel. Takže ještě jedna krátká zastávka. Tenhle kostelík je oplocený, bez zaplacení se nesmí ani na hřbitov, na prohlídku už nemáme čas. Možná je to škoda, vypadá hodně starý. Ale venku se o jeho stáří nic nedočtete.

Díky tomuto nepatrnému zdržení jsme ale ušetřili na trajektu. Do Vangsnes jsme dojeli, když už se chystal odjet. Hned na nás mávli, abychom ani nezastavovali. Takže jsme si jízdenky předem nemohli koupit a na trajektu se snad ani neprodávali. Prostě nikdo nic nekontroloval, vše bylo v pohodě. Přes fjord Sognefjorden jsme se dostali do Helly a ještě dlouho podle tohoto fjordu jeli pro změnu po silnici č. 55. Musím říct, že občas už jsme nevěděli, jestli jedeme okolo fjordu nebo okolo jezera. Jsme už dost ve vnitrozemí, ale fjordy jsou hodně hluboko zaříznuté. A jezer je tu taky hodně. A když náhodou nejedeme podle velké vodní plochy, tak aspoň podle řeky.

Už jsme ujeli skoro 300 km a je čas dát si pauzu a najít něco, kde by se nechalo přespat. Na břehu Lustrafjordu jsme nic nenašli. Když bylo krásné odpočívadlo, dokonce i s umývárnami, tak byl zákaz kempování. Tak jsme aspoň do termosky nabrali teplou vodu – aspoň brambory rychleji uvaříme. Když jsme nenašli nic ani podle řeky Fortundaselva, dostal Milan geniální nápad. V městečku Fortun odbočujeme z hlavní silnice do údolí dál podle řeky a tady se na nás usmálo štěstí. Na čerstvě posekané louce u poměrně teplé říčky stavíme stany. Snad na nás majitel nepřijde. Jsme však od domu dost daleko a ještě chráněni stromy.

Dopadlo to bezvadně, dokonce i řeka na předcházející poměry byla docela teplá, že jsem si tam dokonce lehla i já, no, na malinkou chvilinku. Brambory a lečo bylo za chvíli. Tentokrát se i nádobí mladým dobře mylo. Zavedla jsem nepsané pravidlo. Vždy máme jedno společné jídlo, zpravidla večer. Než postaví stany a zabydlí se, začnu s večeří. V případě potřeby pak pomohou a hlavně vždy myjou nádobí.

Konečně i večer je trochu tepleji, ale jde se spát brzy. Zatím co jsme si všichni odpočinuli po včerejším výstupu, Ota ujel 300 km převážně po úzkých silnicích a je totálně zničený. A k tomu ještě ten strach, aby auto neuvařil.

18.7.2013 – čtvrtek

Noc byla teplá, ale mrholilo. Cílem dnešní etapy je nejvyšší hora Norska, Galdhopiggen (2 469 m.n.m.), která se nachází v národním parku Jotunheimen. Takže vyjíždíme a téměř okamžitě začínáme stoupat. Ale zatím se zdá, že to nebude tak prudké. Přesto se raději občas někde zastavíme se pokochat. Bohužel počasí nám opět moc nepřeje, mrholí, mraky jsou nízko. Nevíme, zda se pohybujeme v mlze nebo mracích. Výsledek je však stejný. Přesto jsme se shodli, že tam jedeme i přes nepřízeň počasí.

Krajina je opět nádherná, občas nějaké domky, hotely, ale jinak Hory, jezera, řeky, vodopády. Naštěstí občas vidíme i docela daleko. Aby to nebylo tak jednoduché a fádní, tak je to nejdřív do kopce na náhorní plošinu 1300 m.n.m, plnou jezer, pak klesnout podle řeky Leira na 600 m.n.m. Najednou jsme zahlédli naprosto zajímavé stavení, zastavujeme a jdeme to nafotit. Je to Elvesaeter a doma jsme si ověřili, že to je rekreační středisko.

Pokračujeme dál po silnici č. 55 podle divoké řeky až do Bøverdalen Vandrerhjemu, kde konečně odbočujeme do hor, do národního parku k chatě Juvasshytta. Teď nás čeká 14 km dlouhé stoupání, přerušené jen zastávkou u Raubergstulen turisthytte u závory, kde bylo nutno zaplatit 85 NOK. To jsme celkem bez problémů zvládli, jen jsme doufali, že se taky nějak dostaneme zpátky. Teď jsme se jen těšili nahoru, kde nám Milan slíbil výstup k ledovci. Jenže to jsme netušili, co nás čeká.

Ale co jsme chtěli, to máme. Jsme částečně v mracích ve výšce 1841 m.n.m., vystupujeme z auta, je tu 5 stupňů a fouká silný vítr, občas spadne pár mrazivých kapek. V závětří auta a blízko stojící chatky se oblékáme, přesto musíme dávat pozor, aby nám vítr nic neodnesl. Jen jsem položila rukavici, už jsem ji honila. Ota si rukavice nevzal, takže je nahradil aspoň ponožkami.

Kupodivu nikdo nereptáme a vyrážíme. K našemu údivu si můžeme přečíst dokonce i v češtině, že až na vrchol se jde po ledovci Styggebreen, kam se bez zajištění a bez průvodce nesmí. Bereme to na vědomí, až dojdeme k ledovci, vrátíme se. Zatím viditelnost není zrovna nejlepší, ale ten zážitek – stoupat na nejvyšší horu Norska, ten za to stojí. Třeba se to protrhá.

Zatím jdeme nad jezerem Juvvatnet, které má svůj vlastní malý ledovec. Jsou na něm krásně vidět proužky a červené sněžné řasy. Jdeme po kamenech – jen kamenní mužíčci ukazují směr. Občas mezi kameny vyrazí pár kvetoucích kytiček. Fascinující, málem mrzne, ale kytička kvete. Stoupáme v silném nárazovém větru, nemít s sebou hůlky, málem mne to porazilo. Mirka se tam prý přímo svalila. Postupně přecházíme tři sněhová pole. Tady jsem ráda, že ty hůlky mám. Na kamenech je to sice horší, jdu pomaleji, musím koukat, kde se opřít, ale zato jsem si jistější. Stejně bych rychleji nešla. Rychlost se mnou drží dokonce i Mirek s Maruškou. Ta to vzdává před posledním sněhovým polem – cestu podcenila a má mokré nohy. Mirek zrychlil, chtěl se dostat až na konec. A tak jsem chvilku šla sama. S našimi jsem se potkala, když se už vraceli. Přesto se se mnou Standa a Ota vrátili, abych také měla vrcholovou fotku. Ale byl to kupodivu jen kousek, sami se divili, jak jsem to rychle zvládla. Ledovec byl však tak v mracích, že na fotce stejně není vidět.

Při zpáteční cestě se počasí nakonec trochu umoudřilo – občas se mraky trošku zvedly, dokonce na chvilku na nás vykouklo i sluníčko. Všichni jsme spokojení, že jsme to zvládli, ale musím přiznat, už se mi cestou zpátky ty nohy skoro motaly. Měla jsem toho ažaž.

Trochu jsme se ohřáli v chatě, kde byli přepychové toalety zdarma. Byly zde dokonce i sprchy – ty byly za poplatek. Ty jsme nepoužili hlavně proto, že nás vůbec nelákala představa, že vyhřátí ze sprchy vylezeme do mrazivého větru. Raději jsme brzy odjeli. Ne však daleko. Už zastavujeme - musíme svléknout několik vrstev. Najednou je zase teplo. Nikdy bych nevěřila, že se to tak rychle změní. Naštěstí klesání není tak prudké, stačí brzdit motorem, takže ani neděláme zbytečné zastávky a auto, ani Ota netrpí. Dokonce ani u závory nebyl problém. Sotva jsme zpomalili, abychom zjistili co a jak, tak se závora sama zvedá. Zpátky už pustí každého.

Zvládli jsme to časově docela dobře, tak se ještě můžeme zastavit v Lomu. Je to vlastně turistické centrum NP Jotunheimen. Zaparkovali jsme na velkém neplaceném parkovišti nedaleko kostela. Do infocentra to bylo kousek. Tam jsme si nabrali spoustu materiálů z míst, kde jsme byli a kam se ještě chystáme. Původně jsme chtěli koupit mapu, protože je naplánován dvoudenní trek po národním parku, ale nakonec se potají udělala fotka vystavené mapy. Cena se nám zdála zbytečně vysoká. Prošli jsme si zdejší skanzen, který je volně přístupný a velice pěkně zachovaný. Na závěr jsme se ještě zastavili v kostele a konečně zvládli prohlídku interiéru jednoho z největšího dochovaného roubeného kostela v Norsku z doby okolo r. 1150, Je vidět, že do Norska Češi jezdí. I zde byl k dispozici prospekt v češtině. Bylo to super, když už se musí zaplatit, tak aspoň z toho něco máme. Kostelem jsme byli nadšeni, je to skutečně něco naprosto jiného, než co vidíme u nás.

Ještě kupujeme chleba a doufáme, že zase najdeme nějaké šikovné místo na spaní. Nakonec jsme ho našli, když jsme odbočili od jezera Vagavatnet po 51 směr Fagernes, tedy ve směru, kam jsme potřebovali. U jezu byla odbočka na Brimiland, malé parkoviště a kousek travnatého rovného místa. Sice naproti byli nějaké chatky, ale neviděli jsme tam žádný život a tak jsme se zde zabydleli. Dokonce kousek nad jezem byl i pohodlný vstup do vody, takže i tentokrát nebyl s hygienou problém. Dokonce voda kupodivu nebyla až tak ledová. Nebo jsme si už zvykli. Stále však fouká studený vítr.

Na druhý den se plánuje pro silnější jedince odchod na dvoudenní trek. Proto začíná velké balení, aby se s sebou vzalo to nejnutnější. Mne se to netýká, já mezi silné jedince rozhodně nepatřím. Zatím chystám boloňské špagety, A mezitím připravuji s sebou Otovi něco k snědku. Tentokrát bude vařit Standa s Janou i pro Otu.

Protože je čekají náročné dva dny, jde se brzy spát.

19.7.2013 – pátek

Konečně ráno svítí sluníčko a vypadá, že bude hezky. V noci, ale i ráno to fouká. Má to však tu výhodu, že se balí suché stany a bude to lehčí. Situace vypadá následovně. Dojede se k jezeru Gjende. Vystoupá se až ke hřebínku mezi jezery Gjende a Bessavatnet, sestoupí se zase k jezeru Gjende a pokračuje k jezeru Russvatnet. To se obejde a vrací se zpátky podle říčky Russa až k silnici, kde na ně již budu čekat s autem. Když vidím to převýšení, tak rovnou vzdávám jakoukoli procházku tím směrem, nakonec se ke mně připojí i Mirek s Maruškou. Nějak nejsou v kondici. Oba měli v zimě blbou chřipku, pak oba maturovali a na nabrání sil jim moc času nezbylo. Než se někde uštvat, tak si raději uděláme vlastní dvoudenní program. Milan s Mirkou vyrazí s nimi na jednodenní výlet – ke hřebínku mezi jezery a stejnou cestou se sami vrátí. Pomocí vysílaček v autě se spojíme a domluvíme se na druhý den. Ruční vysílačky mají s sebou naši turisté. Aby se mohli mezi sebou domlouvat a pak se ohlásit nám při návratu.

Ještě jsme udělali jednu krátkou vyhlídkovou zastávka u kiosku mezi Nedre Sjodalsvatnet a Ovre Sjodalsvatnet. A už se spěchalo k jezeru Gjende. Takže ještě pár kilometrů rovně a odbočit směr Jotunheimen. Téměř hned za křižovatkou je 1. odstavné placené parkoviště. Tam nás odchytili a tvrdili, že dál se jet nedá, že tam je plno. Toto parkoviště bylo ještě volné. Vzali si bágly – když jsem to viděla, vůbec jsem jim nezáviděla. Tohle všechno táhnout přes Hory. A vyrazili. Mirek věcně připomenul, že je zbytečné, abychom platili 80 NOK za parkoviště, když máme času dost. Chtěli jsme jen zajít k jezeru a projít se dle možnosti. Takže se s nimi loučíme a jedeme naše auto přeparkovat. Vrátili jsme se jen na křižovatku a tam při silnici auto zanechali. Aut už tam několik bylo, takže jsme byli spokojeni, že jsme ušetřili a nemusíme se daleko vracet.

Naši samozřejmě už byli dávno pryč. Když jsme došli k jezeru Gjende, s údivem zjistili, že parkoviště tam jsou veliká a zdaleka nejsou plná. Byla také ale placená, dokonce za 100 NOK. Milan nám doporučoval projížďku lodí po jezeře. Mirkovi se moc nechtělo, ale nakonec jsme stejně zjistili, že je to nějaké hrozně komplikované. Je tam několik zastávek, v ceníku jsme se nevyznali a já dostala strach, aby nás to nakonec někam neodvezlo a my neměli na cestu zpátky.

Horší je to s pitnou vodou. Mysleli jsme, že si zde něco nabereme, ale nikde tu nic není, WC je placené, ale v takové boudě, že nevěříme, že tam poteče pitná voda. Snad najdeme někde nějaký pramínek.

Vyrazili jsme hezky po sluníčku okolo jezera. Konečně byl krásný teplý den. Když jsme si dali svačinu, neprozřetelně jsem i Marušce nabídla papriku. Netušila jsem, že občas má alergické reakce. Vzala si opatrně jen kousíček, ale i to byla chyba. Asi po 15 minutách jí začalo být špatně, až nakonec odmítla jít dál, že tam na nás počká. Mirek tyto její stavy už zažil, ale nakonec měl o ní stejně strach a tak jsme nedošli ani tak daleko, jak jsme původně měli v plánu. Aspoň jsme viděli zajímavou lagunu. Cestou zpátky jsme nabrali z potoka aspoň vodu na vaření. Pitné ještě trochu máme v autě. Naštěstí Maruška už byla z nejhoršího venku. Tak jsme ještě chvíli poseděli a pomalu se vrátili k autu. Dokonce jsme zjistili, že se nemusí po silnici, že vedle kličkuje příjemná cestička.

A teď kam zajet na noc. Určitě zpátky, tam jsme si vyhlédli i nějakou naučnou stezku na další den. Pomalu se vracíme, ale všude jsou značky, že se nesmí kempovat. Nikam se nadalo odbočit. Nakonec jsme skončili na velkém parkovišti u kiosku, kde jsme se ráno zastavili. Parkoviště je skutečně veliké, nikde žádná cedule, že by se nesmělo zde spát, tak jsem rozhodla, že už nikam nejedeme. Byla jsem ráda, že nejsem sama. Asi bych se tu sama přece jen trochu bála. Ale mladí mi velkou oporou nebyli. Měli strach, aby nám někdo nevynadal. Proto čekáme, až paní v kiosku bude končit, až odejde. Mezitím mladí udělali večeři i pro mne – uvařili rýži a ohřáli játra na cibulce. Najedli jsme se a jak špioni seděli v autě a čekali, co se bude dít. Paní zamkla, ani se nerozhlédla a odjela, ale jen na druhou stranu silnice k jednomu domku. Bylo nám divné, proč jezdí do práce autem když to má přes silnici, uvažovali jsme, co ji k tomu vede. Paní mezitím obešla barák a zase odjela. Možná jen někomu zalévala kytky v okně. A byl klid. Nakonec se naši smířili s osudem, vybrali si šikovné místečko a šli stavět stan. Jen Milan stále nebyl na příjmu. Ozval se poměrně dlouho, že tam někde zůstávají u řeky, že je tam hezké koupání, ale spousta komárů. Nám se zdálo, že jsme na tom o něco líp. Voda sice nebyla tak blízko a bylo to mělké, ale teplé. Na umytí to stačilo. A komáři tu téměř nebyli. To rozhodlo. Je příjemný teplý večer, vzpomínáme na naše, kde budou spát, zda už taky staví stany. Jsou daleko, vysílačky sem nedosáhnou a nejspíš ani nemají signál, že neposílají SMSku. Večer ještě přijel i nějaký karavan, tak tam nebudeme sami.

20.7.2013 – sobota

Když jsem se v noci vzbudila, bylo tady karavanů víc. Z nepochopitelného důvodu se zrovna Němci s obytnou dodávkou museli postavit na tak obrovském parkovišti těsně vedle nás. Takže ráno jsme si vzájemně koukali do auta. To se jim moc nepovedlo.

Spalo se krásně, ale ráno byla děsná zima, i když slunečno. Dokonce jsme zjistili, že kus nahoře je suchý záchod. Milan volal, že nikam nejdou, že je Mirka zničená, že budou u vody, opalovat se, koupat. To nás nelákalo a tak jsme vyrazili na námi vyhlídnutou naučnou stezkou do oblasti Stuttgonglia. Je to 5 km zpátky, našli jsme to snadno. Dokonce jsme objevili i kemp, kam jsme si došli pro dva kanystry pitné vody. Tam naštěstí nebyla pod zámkem.

Stezka měřila jen 5,5 km, ale byla to moc hezká procházka. Jako u nás – na trase cedule, které informovali o zajímavostech. Maruška se snažila nám to překládat, tak jsme si to užili. Zhruba do poloviny to byla skoro rovinka, převážně řídkým lesem, návrat pak byl přes kopeček. Byla tam jezírka, rašeliniště, výhledy na zasněžené Hory, zajímavé druhy lišejníků, nádherné porosty. Moc fajn. Na slunci bylo doslova horko, ale ve stínu to přece jen chladně foukalo.

K autu jsme dorazili před 14. hodinou. Tušili jsme, kam naši dorazí. Už jsme si tam vyhlídli pěkné místečko na kraji lesa u odbočky kamsi do neznáma. Bylo to jen asi 2 km zpátky, tak uvidíme, zda to vyjde a zda se sejdeme. Dali jsme si něco k jídlu, vařit se bude až večer.

Naši se na chvíli ozvali vysílačkou, ale než jsme se stačili domluvit, kde jsou, signál se ztratil. Milan se nehlásí, Maruška v autě podřimuje, Mirek někam vyrazil do lesa a já si konečně v klidu uvařila kávu. Luštím sudoku, no prostě idylka.

Konečně přijel Milan, ani se předem neohlásil. Ale mlčí vysílačky, mlčí mobily, kdo ví, jak jsou naši ještě daleko. Ale najednou se ozve rozjásaně ve vysílačce: „My už vás vidíme!“. Sice to ještě chvilku trvalo, ale za chvíli už byli na silnici. Standa, Jana a Ota statečně došli až k nám, pro Mirku, Markétu a Karla musel Milan dojet. Už odmítli udělat krok navíc.

Janě se ani nechtělo sundavat batoh, Ota se hned vrhl na pivo. Milan s jejich partou odjel za Mirkou a komáry. Nám se moc nechtělo. Nejdřív jsme zajeli kousek dál po neznámé cestě k říčce Sjoe. Byla to nádherná divoká voda. I by se dalo, kde postavit stany, ale bylo riziko, že při mytí by nás voda odnesla. To nechceme riskovat a tak se vracíme na naše dnešní nocležiště ke kiosku. Cestou ještě doplňujeme další nádoby vodou.

Naši byli s naším místem spokojeni, takže dál nejedeme. Je kde se umýt, nejsou tu komáři, je tu záchod, víc nepotřebujeme. K večeři jsem připravila brambory a vaječnou omeletu. Proti včerejšku se trochu ochladilo, obzory se zatáhly, takže ten výlet jim vyšel. Kdo ví, jak bude zítra.

A to je konec první části. Pokud vás cestopis zaujal, můžete si přečíst i jeho druhou část.