Expedice Štramberk 2014 - 1.část

Cestu do Štramberka tentokrát naplánovala moje drahá žena. Rozhodla se totiž zpříjemnit si oslavy životního jubilea několikadenním pobytem v kouzelném městečku s dřevěnými chaloupkami, kterému se přezdívá Valašský Betlém. I zabrblal jsem nahlas, že nevím o tom, že by jim k němu zrovna chyběli dva osli, ale přání oslavenkyně budiž mi rozkazem. Stejně jsem byl postaven před hotovou věc, neboť žena zajistila ubytování na dvě noci a počasí druhé poloviny října dávalo naději, že se pobyt vydaří. Konečně přichází sobota a s ní datum našeho odjezdu. Zlínský "autobusák" nás vítá neproniknutelnou mlhou, která se trhá až kus za Vsetínem. To už ale vjíždíme do Valmezu, kde nás čeká přestup na jiný bus. Protože nám to jede až za jistý časový interval, odcházíme k čekárně (zavřena!), nezbývá tedy, než se na kafé stavit v malém nádražním bufetu, kde to už tak brzy po ránu "žije" jak v krčmě Santa Puelo. Ano - bylo tam hodně veselo, ale jakmile jsme dopili svůj černý mok, raději jsme další pobyt mezi divokými domorodci oželeli a fryško vypadli ven.

Dalším spojem míříme z Valmezu do Nového Jičína. Obloha je sice celá zatažena nízkou oblačností, ale pohled na zámecký areál v Lešné a na kopec se zříceninou Starého Jičína je i tak milý. V Novém Jičíně mají čekárnu otevřenu a bezchybně jim zde funguje i automatický kávovar. Jen ještě kdyby byla ta žbrynda i k pití... Mé rozjímání nad odpornou chutí instatních káv přeruší manželka, která mi dloubnutím do boku naznačí, že už nastal čas posledním spojem dorazit vzdálenost, která nás dělí od našeho cíle. Autobus staví na okraji Štramberka a nás nejprve čeká stoupání po silnici pod vápencové stěny hradního Bradla. Ulicí Horní Bašta se pak dostáváme pod hlavní štramberské náměstí (víc jich tu není) a závěrečným stoupáním se ocitneme na jeho okraji. Pokocháme se pohledem na měšťanské domy s barokními štíty, na štíhlou siluetu kostela sv.Jana Křtitele, nesoucí rysy pozdního baroka, a pak už zamíříme k horní frontě domů, nad nimiž se tyčí charakteristická válcová věž místního hradu, které se odjakživa říká Trúba.

Vcházíme do těsné uličky mezi dvěma historickými domy. Zatímco Jana hledá dle instrukcí majitelky penzionku klíč za popelnicí, já s obdivem pozoruji mohutnou věž, trčící mezi střechami nad mou hlavou. Tož teda Trúba... gdyž sme byli eště malýma děckama a neco sme při vyučování nevěděli, tož nám soudružka učitelka říkala, že sme "trúby"... ale tak veliké jak táto, tož to sme teda nebyly!! Klíč šťastně nalezen a my stoupáme do patra, kde se nachází náš apartmánek. Je to tu pěkné - WC, koupelnička a kuchyňka zvlášť a z okna pokoje máme výhled na Trúbu. Víc už se toho do výhledu nevleze, neboť vrchol hradu s věží nad námi vyplňuje celý horizont. Po ubytování jdeme nejprve vyřešit další problém: máme veliký hlad, a tož s důvěrou zamíříme vedle k hotelu, v jehož restauraci jsme už kdysi byli. Ačkoliv se to všude po náměstí lidmi jen hemží, tady mají nějak podezřele prázdno. Vyvěšený jídelní lístek nás informuje, že jsou zde k mání steaky a to už od 135 kč za porci! Tož pěkně děkujeme - my nestojíme o kus bizona z Ameriky, nám by stačil kousek české krávy za poloviční cenu...

Další pátrání na náměstí nevede k ničemu - kromě stejně drahé restaurace u pivovaru už je zde jen jakýsi šenk s kyselicí a klobásami, my tedy zamíříme dolů a okolo hezkých dřevěnic pokračujeme Záuličím směrem k Šipce. Pak míjíme jakési bistérko, a protože hlady už ani přes hledáčky fotoaparátů nevidíme, hážem brzdu a objednáváme si kuřecí řízek s hranolkama a zapíjíme ho pivem. (Chyba - kdybychom vydrželi ještě několik desítek metrů, došli bychom k restauraci, kde na menu nabízejí moravského vrabce!) Zatažení obloha se jen pomaličku trhá a my se vracíme pomaličku k zastávce busu pod náměstím, neboť podle původního plánu nás odpoledne čeká průzkum Kopřivnice. To byl plán - když pak čekáme více jak půl hodiny a bus nikde (kolem projel jen turistický vláček), plán A padá a přichází čas použít ten záložní, označený písmenem B: dnes už nikam a místo toho návštěva zdejších největších atraktivit!

V první řadě si jdeme do našeho apartmánku uvařit vlastní kávičku -(turka ničím nenahradíš!), teprve pak vyrážíme do "ulic." V kostele zrovna končí pohřeb, pozůstalí vycházejí ven a já jen nakouknu od dveří do interiéru. Pak se motáme v horním cípu náměstí. Jedna slepá ulička, stoupající ve svahu pod hrad, mne zavede ke krásnému výhledu. Cestou zpět si popovídám s přítulným domácím zvířátkem, které mne seznámí s tím, jak vidí turistickou invazi ve Štramberku kočky. Pak už se vracím k ženě a společně stoupáme k branám hradního areálu. Sluníčka už je všude okolo nás dost, a tak je romantická zákoutí zříceniny radost fotit! Pod Hrstkovou chatou s restaurací je k vidění přehlídka dravých ptáků, já se pak Janě vzdaluji do výšin a po zaplacení vstupného šphám na vyhlídku na té kulaté hradní věži. Jak jsem tak po točitém schodišti rozjetý jak tank, minu vstup na vyhlídkový Ochoz a dostávám se až pod střechu věže. I můj fotoaparát uzná, že fotit venkovní krajinu přes špinavá okénka je blbost, a tak se oba pokorně vracíme o patro níž... a kocháme se na okolí z míst, k tomu určených. A že je na co, k tomu snad více dodávat netřeba - třeba taková Jana z té výšky vypadá jak brablenec...

Po krátké relaxaci na pevné zemi pomaličku opuštíme hradní areál a pokračujeme napříč svahem a stoupáním nad městečkem k barokní soše nad opuštěnými vápencovými lomy - Kamenárkou I a Kamenárkou II. Obě úžasná místa, měněná pomaličku polehoučku na arboreta, nás samozřejmě (jako posledně) velice nadchnou... a než sejdeme na začátek kráteru toho posledního, sluníčko užuž zapadá za obzor. Tady nás zaujmou volně se pasoucí kozy, kterým zrovna přichází jejich majitel - děda s kozím vousem na bradě - předhodit večerní krmení. Po 18.hodině se arboretum stejně zavírá, po krátkém rozhovoru se s dědou a jeho kozenkami loučíme a zamíříme na večeři k té restauraci pod Šipkou. Ale běda přeběda - je tu plno, neboť zde probíhá jakási oslava. Nezbývá, než povečeřet kyselicu a klobásu v šenku na náměstí. A aby z toho člověku nebylo fujky, zapít plzeňským a pak už se odebrat do našeho wigwamu a přichystat se ke spánku...