Expedition: The Great unknown/ Boj v jajci

Část sedmá: Slzy, emoce, boj a smrt.

Hned ráno se vydáváme s Bosnou zabalenou v dece do města. Chceme najít veterináře a vše to rozseknout a hlavně ji ulevit. Vím že tu veterina je, jen ji najít a ještě se tam domluvit. Všechny věci tedy necháváme u stanu a jdem. Prší a je zima. Pochmurné počasí s pochmurnou náladou.

Ve městě se poptáme několika lidí. Tak nějak veterinu najdeme. Jenže je zavřená. Je hezké, že je na dveřích telefoní číslo. Ale pro nás to nic neřeší. Po telefonu to opravdu nedáme. Ivet si s Bosničkou sedá na schody před veterinu, já se vydávám ulovit někoho kdo umí nějakým jazykem co my a byl by ochoten tlumočit. Vybírám kluka na ulici před zubní ordinacía k mému překvapení anglicky umí. Jen se v ordinaci (kde je asi na praxi) domluví a už spěchá semnou k veterině.

Ochotně bere svůj telefon a volá na číslo uvedené na dveřích. Doufáme že ostatní zařídí. A opravdu. Poté co dotelefonuje nám oznámí že doktor tady za půl hodinky bude, a že na něj máme počkat. Netrpělivě tedy počkáme na schodech. Klučina se odebere zpět do zubní ordinace.

Když přijede doktor, tak kupodivu anglicky moc neumí. Takže zase spěchám k zubaři a vytahuji klučinu od knih. Omlouvám se, ale on i zubařka to chápe a už opět spěcháme na veterinu. Jsem hodně překvapen tím jak vypadá ordinace. Uprostřed vykachličkované místnosti je zábradlí, ke kterému se evidentně přivazují krávy a jiný dobytek. Na zemi je sláma a sem tam zvířecí exkrement. Doktor má holinky. No co hlavně ať nám pomůže. Ivet anglicky řekne klučinovi vše o našem problému a jaké má Bosna příznaky. On vše přetlumočí. Doktor jí trochu prohmatá, má několik doplňujících otázek. Závěr jeho vyšetření je takový, že je přejedená, a má zácpu. Koupit prý rybu a jestli se to nezlepší tak se za dva dny ukázat. Moc tomu nevěříme a s rozpaky odcházíme. Jak by také ne, když zvířecí pas ten doktor viděl prvně v životě a našemu plánu pokračovat do Sarajeva, dovyřídit zbytek povolení a cestovat se psem po Evropě moc nevěřil. Osoběn mi přišlo, že ho nějaký pes moc nezajímá, ale přisuzuji to tomu že zkrátka nerozumím řeči. Dostaváme ještě papírek s nějakým nápisem a s tím máme prej dojít do lékárny pro prášek na dehydrataci.

To se stane. Prášek vyzvedneme, stejně tak jako tuňáka. Byl tak drahej že by se Bosna měla uzdravit hned po zaplacení :-) Vracíme se do stanu a doufáme v lepší zítřky. Každé 3 hodiny odhodláni do ní, skrz injekční stříkačku, nacpat alespoň trochu tekutin s práškem. Jenže v noci se nám přitíží. Připomíná to epileptický záchvat. Chroptí, svalové křeče, pěna od pusy. Propadáme panice. Musíme do rána vydržet. Musíme.

Ihned ráno kontaktujeme přes mobil doktora v Ključi, který se nám o Bosnu staral tam. Snažíme se mu popsat situaci, nabízíme zaplacení cesty, pokud za námi přijede autem. Odpověďí nám je že kontaktuje kamaráda, který nám pomůže v Jajci. Tak snad dobrý. Dokonce nám domluví i taxíka, který nás vyzvedne na autobusovém nádraží a doveze až k veterináři. Super. Spěcháme na místní autobusák.

Prší a je zima. Postaváme s Bosničkou v náručí na nádru a rozhlížíme se okolo, který taxík asi tak bude pro nás. Nevypadá to že by některý hledal dva lidi se psem. Nakonec u nás jeden zastaví. Nastoupíme, a myslíme si že víme kam jsme vlezli. Otázka, kam jedeme, nás tedy malinko zarazí. Evidentně o nás nic neví. Vystupujeme tedy zase s omluvou z auta a čekáme dál. Když už pochopíme, že pro nás nikdo asi nepřijede, opět nastoupíme do taxíku (dokonce do toho samého) a teď ho s omluvou prosíme o to aby nás zavezl k veterináři jehož jméno máme v SMS od doktora z Ključe. Ví kde to je a tak jedem. A hned je nám jasné že ten veterinář je ten samý u kterého jsme byly včera. Ještě se tážeme jestli tu není jiná alternativa, ale prý ne. Doufáme tedy že alespoň už bude vědět o co jde a že minimálně mluvil s doktorem z Ključe.

Opravdu o nás už ví. Koukne se na Bosnu a znova ji začne prohmatávat břicho. Znova sem poprosil kluka od zubaře k asistenci. Znovu vyjmenováváme kolik čeho za poslední 3 dny snědla či vypila. Vidíme že doktor je bezradný. Respektive minimálně není na takovéto případy vybaven. Zde se neléčí psi. Těch je všude plno. V tom do ordinace vejde další člověk, evidentně majitel stáda krav, dle koláčů našlapaných na holinkách. Když nás vidí něco směrem k doktorovi prohodí a ten mu asi řekne o našem problému. Je nám absolutně bezcitně oznámeno, že pokud umře, tak nám dá jiného psa. Že má doma také štěňata. Bosna dostavá svůj záchvat. Ivet začíná brečet. Otáčím se s Bosničkou do kouta aby to neviděla. I na mé tváři se začínají koulet slzy. "Nééé, Nééé!! Bojuj Bosničko, jsi silná holka. Prosím neopouštěj nás!!!" brečím a řvu jako malej kluk. Ivet to samé. I s doktorem tato scéna pohnula. Jsem rád že viděl ten záchvat. Snad začne něco dělat. Dostaváme injekci. Nevíme s čím, proti čemu. Je nám řečeno že dostala silný lék a že jestli to přežije, bude to na ní mít následky. Máme se zastavit za 2 dny, pokud bude ještě živa. "To si piš, že to Bosna přežije!" myslím si. Odcházíme. Klučina nám opět zavolá taxi a jedeme zase na nádraží. Teď musíme bojovat a modlit se.

Další den to nevypadá na zlepšení. Stále je apatická, nejí a pije jen neochotně s donucením. Ihned po snídani holky opouštím a jdu do města na internet. Debatuji s mou matkou co dělat. Sedím na baru a opět brečím. Přemýšlím, že ji normálně vezmu do nemocnice, strčím někomu 30 marek a poprosím o rentgen či sono, kvůli případné torzy žaludku. Pak mě napadne že odjedeme zítra ráno do Sarajeva, kde budou určitě lépe vybaveny ordinace. Nevím co dělat. Nemohu toho moc dělat a to sem si řikal že se vždy postarám. Debatuji po internetu s kamarádem Michalem i mamkou. Chci se vypovídat. Chci najít řešení. Vracím se k holkám. Začalo sněžit. Je zima. Všechno se k nám otáčí zády. Je nám zima, dochází nám peníze, nemůžeme cestovat dál.

S Ivet si dodáváme sil a debatujeme co dělat. Nakonec padne rázné a razantní rozhodnutí. Další den si seženeme autobus do Sarajeva odcestujeme tam. Dojdeme k veterináři. Tam se vše vyřeší a hned jak to bude možné tak Ivet vezme svůj a Bosny pas a vydá se na cestu domů. Mělo by to všechnmo tak tak "papírově vyjít". Papírově!

Není to lehké ani pro mě, ani pro Ivet. Nechceme se opustit. Nechce mne nechat někde v Bosně a odjet domů. Navíc když tuto zprávu oznámí Ivetka rodičům, nedostane se jí zrovna podpory a rozpláče se mi ve stanu. Domů skoro nesmí aby nenakazila jejich psa. Jsem zdrcet. Nenávidím svět. Je nám zima, peníze mizí rychleji než váha Bosničky a když potřebujeme povzbudit, dostane se nám jen smršť důvodů proč se nemá Ivet se psem vracet. Volám své mamce. A uzavřeme dohodu. Také se jí nelíbí že by se Ivetka měla vrátit domů. Navíc se psem, který ji může každou chvilku kdekoliv po cestě zemřít a co pak bude dělat. Ale ano, je připravena nás vyzvednout v Linzi a poté by Ivet i Bosna bydleli u ní, než já cestu dokončím. Zírám. tohle sem nečekal. A je mi tak trochu líto že ve skutečnosti se vrátí jen Ivet a pes ale to ji nemohu říct. Nalilo mi to šťávu do monočlánků a řítím se do stanu. Vše vysvětluji Ivetce a slibuji Bosničce zem plnou Petcenter, hračky pro psy v každém obchodě, teplý pelíšek a kamaráda Jerryho.

Ivet né vždy ale souhlasí. Vedeme dlouhou debatu. Je to šílený nápad. Cestovat 23 hodin ve vlaku s přestupem v Berlíně a bláhově si myslet, že Bosna cestu přežije. Ale co máme dělat? Jak jí máme pomoci? Hledáme východisko. Víme že tento plán se může strašně zvrtnout. Víme že by to bylo vabank. Má pravdu Michal, když říká že se nesmíme vzdávat kvůli psovi. Má pravdu matka, když říká že Bosna po cestě Ivetě zemře a co pak? Má pravdu Ivetky mamka když říká že sem si vymyslel hloupost s posílám Ivet přes půl Evropy s nemocným psem k nim domů.

Je to šílené. Je to šílené. Ale oba s odporem přesto začneme zajišťovat potřebné věci. Přebírá se vybavení a dělí se na část co budou holky na cestě potřebovat a část která mi tu zůstane. Oba víme že je to hloupost, ale Bosnička.... Máme přece srdce. A to nás v tuto chvíli zaslepí. Zjišťuji adresu veterináře v Sarajevu, který byl informován a ví že dorazíme. Zjistíme si i autobus. Pálíme nepotřebné vybavení (zejména Ivetino oblečení a boty. Bosnička statečně bojuje. Klepeme se večer všichni 3 ve stanu. Mám Bosnu u sebe ve spacáku. Již několik hodin se ani nepostavila na nohy. Najednou se sebrala a vyběhla ze spacáku. Respektive vypotácela se a šla zmateně směrem k místu kde cítila východ a.... je to přeci slušná holka :-) Máme ohromnou radost. Oba opět pláčeme. Tentokrát radostí. Víme že to všichni zvládneme. Jsme odhodláni. Uleháme ke spánku a ve tmě téměř na minuty plánujeme následujících 30 hodin, než holky v Sarajevu nastoupí do vlaku. Víme že to zvládneme.

Skoro spím, když cítím že pohyb na mém břiše ustal......

Bosna Bojovnice *13.10.14 Bosanski Petrovac +23.10.14 Jajce