Fofr výlet na Červenou horu
Když jsme v týdnu plánovali, kam tento víkend na běžky, po různých variantách jsme zvolili již v minulosti relativně osvědčenou trasu z Koutů nad Desnou na Červenohorské sedlo a víceméně zpět. Protože předpověď slibovala skutečně pěkné počasí, naplánovali jsme i výjezd na Vřesovku. No a když už Na Vřesovou studánku, rozhodl jsem, že povinnost bude jet až ke kamennému oknu. Jeden z případných běžkařů se nakonec nedostavil, tak jsem nakonec téměř tradičně jeli jen z Alčou. Autobus se cestou do Koutů celkem úspěšně zaplňoval, takže když jsme nakonec u Musila vystoupili, byli jsme rádi, že se nemusíme tlačit se zbytkem na Červenohorské sedlo. Náš krok totiž směřoval k sjezdovce Šindelná, odkud se necháváme vlekem vytáhnout na tzv. Vodní cestu. Nejdřív ovšem aspoň kávičku a přezout boty. K Vodní cestě vede dvoukotvový vlek a protože vršek dojezdu je poměrně krátký, je lepší jet na kotvě po jednom (na běžkách se jednomu lépe vystupuje). Pak už krátký rozhled do údolí Desné, a můžeme do stopy. Úžasné, parádní, absolvoval jsem Vodní cestu na běžkách nejméně pětkrát, ale dnes poprvé je vyřezaná stopa. Na začátku sice trošku promíchaná s hlínou, ale po nějakých 150m už dokonalá běžkařská dálnice. Podle projetých stop odhadujeme, že před námi cestu použili tak 3 běžkaři a asi jeden turista se sněžnicemi, ale otisky byly minimální. Ve vyřezané stopě stoupání pěkně odsýpá, tak se musíme zbavovat i nějakých svršků. To kombinujeme s přestávkami na focení, dnes je zima téměř dokonalá. První fázi výstupu dominuje výhled na Dlouhé stráně s větrníky na Medvědí hoře a novou sjezdovkou, výše se už odkrývá výhled na severní sjezdovky Červenohorského sedla.
Zdá se, že i tam nebude dnes nouze o lyžaře. U rozcestí Pod Šindelnou odbočujeme po zelené značce k Bílému sloupu, není potřeba spěchat na sedlo. Tady sice stopa vyřezaná není, podle všeho tu však asi dva běžkaři tlapali, takže se nemusíme brodit zcela hlubokým sněhem. Ostatně u rozcestí jsme dohnali onoho hocha se sněžnicemi. Takže cesta je teď sice náročnější, ale zato jsme odměněni vpravdě mrazíkovskou krajinou. Protože cesta k Bílému sloupu je v závěru dosti krkolomná, směřujeme vrstevnicovým průsekem přímo k trase ze sedla na Vřesovku (pro znalce – vyjeli jsme kousek nad Pičulkou). To už je jen jedna zatáčka k Bílému sloupu, a kilometr Na Vřesovou studánku. Na plošině, kde stávala kdysi chata je dosti narváno, škoda že tu není aspoň bufet, jak je dnes na Alfrédce. Tady by se určitě uživil (vždycky se mi líbily bufety třeba v Orlických horách u Deštné nebo Pěticestí, nevím, proč to v Jeseníkách nemáme).
Na rozcestí na Červené hoře je to pár metrů a asi 200m ke kamennému oknu. Výhled na Jeseník je takřka tradičně bez mráčku, u nás na jihu je samozřejmě poctivá inverzní deka. Při zkoumání obzoru v oblasti Pradědu vidíme nad inverzí v dáli nějaké kopečky, to by mohly být Beskydy, určitě tam vyčnívá Lysá hora.
Tím Výstup na Červenou horu zakončujeme. V perfektní stopě jízda na sedlo nemá žádný nedostatek - už vím, proč se ti lidé směřující z kopce dolů tvářili tak spokojeně. V bufetu hotelu na Čhs si dáme polévku a pivko, a po staré cestě do Koutů. Jinak perfektní cestu nám muselo pošlapat několik pěších turistů, tak jsem jim v rychlosti prozradil několik nehezkých slov (že nemůžou jít alespoň v zástupu po kraji, borci šli pěkně tři prostředkem cesty a mezi pobíhal pes, něco jako přízemnější doga 70cm vysoká).
To byl snad jediný závažný nedostatek dnešní jízdy. Díky až nečekané rychlosti jsme u Musila kolem druhé, tak máme víc než půl hodiny čas na obutí do suché obuvi a drobné občerstvení před odjezdem.
30.1.2011
P.S. Druhý den jsem dostal zprávu od Aly, že se jí večer divili sousedé v restauraci, jak jsme to na tak vysokou horu vydrželi bez hospody na cestě. Zřejmě netuší, že jako správní horalé máme nezbytnou kapalinu v čutoře sebou, navíc bylo tak krásně, že by bylo škoda se schovávat kdesi v putyce....