Gotické katedrály středověké Anglie, 1. část (Dover, Ély a Lincoln)

Každý, kdo se alespoň trošku zajímá o historii a jednotlivé stavební slohy, se mnou jistě bude souhlasit v tom, že krásu a dokonalost stylu gotického zkrátka a prostě překonat nelze. Někdo s tímto tvrzením možná zcela ztotožněn nebude a pokusí se slabě zaprotestovat, ale to je asi tak všechno, co se dá s uvedeným faktem udělat. A ti, kteří alespoň jednou zalistovali v panu Pijoanovi, pravděpodobně zaregistrovali, že gotika má v jednotlivých částech Evropy svá specifika a jinde neopakované prvky. Nejinak je tomu také na Britských ostrovech, v našem případě tedy v anglické části ostrova Velká Británie. Překvapivě se nejedná o gotiku strohou, ale zejména v interiérech o styl velmi zdobný a dá se říct, že i hravý až vysloveně veselý.

Když se mi naskytla možnost zúčastnit se zájezdu, jehož název byl totožný s hlavním pojmenováním tohoto cestopisu, neváhal jsem ani vteřinu. Mělo to hned několik příčin. Za prvé jsem s tímto „výletem“ už nějaký čas počítal a několik let se na něj těšil. Za druhé jsem z anglické gotiky viděl zatím jen londýnský Westminster a známé „palmy“ v Oxfordu, což mi z hlediska příznivce gotiky přišlo jako velmi nedostatečné. A za třetí (nejedná se ovšem rozhodně o důvod nějak upozaděný) se mi zdá, že neustále opakované výrazy jako „brexit“, „GDPR“ a zejména „multikulturní obohacení Evropy v rámci migrační vlny“ vyzývají našince k tomu, aby rychle procestoval vše, co se procestovat ještě dá, i když tím veškeré úspory vezmou definitivně za své. Za pár let možná budeme rádi, když nám bude umožněno si prohlédnout fotografie z cest a zavzpomínat.

Začátkem letošního května tak nastal den D. Odjezd byl stanoven na pondělí 7.5.2018, tradičně od pražského hlavního nádraží. Spolu se slovenskými přáteli jsme si jako předkrm dali víkend v našem hlavním městě, o kterém se ovšem nijak blíže rozepisovat nebudu. Stačí jen, když zmíním, že jsme absolvovali jednu odbornou historickou prohlídku Staroměstského náměstí a jeho okolí i několik výstav a že jsem byl upřímně šokován, co a za jaké peníze se dá dnes v Praze oficiálně pronajmout jako ubytování (platí zejména pro noc na Ječné ulici při návratu do vlasti). Samotný pondělek pak byl dnem v podstatě naprosto nezajímavým, jehož hlavní náplní bylo nekonečné sezení v autobuse, které oživila pouze krátká pauza v německém Limburgu nad Lahnem. Jedná se nepochybně o krásné historické město (35 tisíc obyvatel) s románsko-gotickou katedrálou, ale protože jsem zde již nedávno byl, nejednalo se – alespoň v mém případě – o zastávku nikterak výrazně přínosnou (prostě jsem neviděl nic nového).

Po noclehu na území Belgie nás čekal příjezd do přístavního města Calais, které se poslední dobou proslavilo hlavně vzorným chováním mírumilovných a vděčných „válečných“ uprchlíků ve zdejším táborech, obvyklá francouzská i britská pasová kontrola a přejezd trajektem k bílým útesům doverským. Během cesty jsem se střídavě kochal na palubě a v shopu studoval, kterou z nabízených značek whisky si koupím při zpáteční cestě. Díky tomu se mi zdálo, že jsme kanál La Manche i Doverskou úžinu překonali až podezřele rychle. Bylo úterý (8.5.2018) a mé nožky podruhé v životě vstoupily na britskou půdu (znalý pravidelný čtenář mých cestopisů se nemusí bát, i zde jsem pak zaznamenal tradiční osobní tragedii). Náš program v Doveru (30 tisíc obyvatel) byl tvořen pouze krátkou zastávkou u zdejšího královského hradu. Údajně se jedná o největší anglický hrad, který byl založen Jindřichem II. již ve 12. století. Jeho návštěvu jsme si ale odpustili, protože zase tolik toho v jeho interiéru k vidění není (a slunce nebylo nakloněno ani exteriérovým záběrům) a takto ušetřených 20 liber se později mohlo hodit. Ona Anglie je v tomto ohledu v současné době hodně drahá a zaplatíte tady pomalu za každý větší kostelík (doba, kdy se do všech těch Westminsterů a Canterbury vstupovalo zcela bezplatně, už dávno – tedy před nějakými 10 až 15 lety – pominula). Koneckonců, jak říká jeden známý archeolog: „Co byste mohl čekat dobrého od protestantů …“.

Naší první oficiální zastávkou se tak stala až návštěva katedrály ve dvacetitisícovém Ély. A přesto, že se jedná o jednu z nejdelších staveb tohoto typu v Evropě, působila na nás velmi příjemně a svým způsobem to bylo možná nejpůvabnější zastavení celé cesty (sám jsem ale zvědav, jak tuto větu posoudím s větším časovým odstupem). V tomto případě už jsme potřebovali první desetilibrovku, za kterou jsme byli odměněni mj. neskutečnou chrámovou věží, lucernou s klenbou ve tvaru hvězdice (stavební div na místě věže původní) nebo gigantickou kaplí Panny Marie, která je perlou dekorativní gotiky. Poprvé jsme také zaregistrovali instalovaná zvětšovací zrcadla pro lepší pohled do klenby nebo fakt, že se ani konzervativní Britové nebojí oživit úžasnou gotickou stavbu nějakým tím dílkem zcela moderním. A většinou to nepůsobilo vůbec špatně.  Stejně jako kamenná dekorace v podobě obrýlených intelektuálů s kravatou, kteří doplnili typické prvky gotické architektury jako kraby a fiály.

Katedrální kostel Nejsvětější Trojice v Ély byl postaven v letech 1083 až 1375, je dlouhý téměř 164 metrů a vysoký 66 m (samotná loď ovšem dosahuje výšky „pouhých“ 22 m). Říká se o ní, že je to jediná britská stavba, která patří mezi „sedm středověkých divů světa“. Za její hlavní klenoty jsou považovány západní věž, 30 m dlouhá kaple Panny Marie z roku 1349, nádherný malovaný strop, na kterém můžeme vidět celý příběh od Stvoření po Zjevení, slavný lucernový oktagonál a pozoruhodný chór s lavicemi z poloviny 16. století.

Kromě katedrály, která nezapírá ani prvky románské, jsem si velmi zběžně prohlédl už jen několik objektů v jejím nejbližším okolí, např. jednu hradební bránu. Při samotném příjezdu do Ély jsme ovšem „obdrželi“ bonus, a to minipřehlídku odjíždějících veteránů. A fotilo je snad více lidí než později katedrálu. V této souvislosti musím ještě zmínit také skutečnost, že v naší výpravě výrazně stoupl počet postaviček, které po jednotlivých katedrálách klopýtaly s mohutnými stativy v rukou. Vzhledem k tomu, že jejich objektivy byly ještě masivnější, občas se přihodilo, že stativ během produkce smutně sklonil hlavičku. Jen v naší výpravě byly takové figurky tři, a jednalo se dokonce o trio mezinárodní. My skromnější jsme fotili jako o život z ruky, což mělo své plusy i mínusy – ostatně jako téměř všechno a vždy. A stejně jsme většinou i tak nevěděli, kam svou pozornost zaměřit dříve (a to jsem ještě kromě dvou foťáků občas použil také mobil, aby mi po následném odeslání doma alespoň trošku záviděli) …

Příjemné ubytování jsme pak měli hned „za humny“, tedy na okraji dvacetitisícového města Wisbech, a snídaně, která nám zahájila den následující, byla dalším „divem světa“. Předtím jsme si ovšem museli v sousedním supermarketu rychle zakoupit přechodku, protože anglické zásuvky se od těch našich poměrně dost liší. Ti, kteří tak neučinili, měli až do konce zájezdu smůlu. Naše nabíječky a rychlovarné konvice byly ovšem spokojeny … 

Díky polskému personálu hotelu nám tedy středa (9.5.2018) začala přímo báječně (i výborné hříbečky mi nachystali). Prvním bodem třetího zájezdového dne pak byl téměř stotisícový Lincoln a zdejší katedrála Panny Marie, která bývala ve středověku po dvě století nejvyšší stavbou Evropy. Dnes zde zaujmou zejména dekorativní prvky, včetně západní rozety, vitrážových oken s pozoruhodnými kružbami nebo bohatá sochařská výzdoba. A také jsme zde poprvé vstoupili do mých oblíbených prostor, tedy do pravého gotického ambitu křížové chodby s neobvyklou dřevěnou klenbou. To vše jsme ale viděli až po zaplacení 8 liber ... významné sakrální památky jsou v Anglii opravdu slušným zdrojem příjmů.

Třívěžová lincolnská katedrála byla postavena v letech 1185 až 1311 (i když občas se uvádí i rok 1072), je 143 m dlouhá a 83 m vysoká. Osobně mě zde snad nejvíce zaujal pohled do vrcholu věže v křížení lodí a pozoruhodné klenby, které jsou v různých částech chrámu odlišné … a většinou asymetrické. Ďáblíka zvaného Lincoln Imp jsem ve výšce nad chórem neobjevil, venkovní reliéf s Posledním soudem jsem naštěstí nepřehlédl.

Za zmínku stojí také fakt, že zdejší biskup byl jedním ze signatářů slavné listiny Magna Carta a že je zde také tato skutečnost všude a stále připomínána. Jeden ze čtyř originálů Velké listiny práv a svobod z roku 1215 a je uložen na lincolnském hradu. V katedrále si pak můžeme prohlédnout věrnou repliku, kterou jsem si, pochopitelně, nevyfotil (nejprve u ní bylo moc lidí a následně jsem na ni prostě a jednoduše zapomněl). Pobyt v interiéru katedrály krátce oživilo také marné hledání kanovnického podsedádka se zobrazením sv. Jiří (až mě překvapilo s jakou rychlostí a vervou se několik osob ženského pohlaví vrhlo do zakázaného prostoru, aby udělalo svému oblíbenému historikovi radost).

V rámci volné chvilky jsme si ještě zaskočili k městské bráně u katedrály a do informačního centra, umístěného v pěkném hrázděném domku, ale např. na návštěvu hradu, tyčícího se naproti katedrálního průčelí (které bylo, bohužel, částečně pod lešením, a to včetně portálů), nám už, bohužel, žádný čas nezůstal. Z něj jsme si v rychlosti vyfotili pouze gotický arkýř za první hradní bránou. Doba určená k návštěvě Lincolnu totiž utekla s rychlostí japonských Šinkansenů a nastal čas vydat se k městu, které se mělo stát na další dvě noci naším novým domovem. Tím městem byl York ...