HLINSKO 21 - 4.Do Ledče nad Sázavou

Nedělní ráno je ucházející a deštěm dnes meteorologové nehrozí, čemuž jsme moc rádi. Čeká nás totiž cesta do Posázaví a my, abychom toho více viděli, rozdělili výlet na dvě poloviny. V jeho první části chceme navštívit Ledeč nad Sázavou. Vlak z Hlinska nám odjížděl v 6.58 a v Havlíčkově Brodě nás čekal přestup na posázavskou lokálku. Po jistém čase jsme stavili ve Světlé nad Sázavou (tady strávíme odpoledne) a pokračovali skalnatým údolím okolo Stvořidel a Sluneční zátoky až do železniční zastávky Horní Ledeč, která už se nacházela na katastru města Ledeč nad Sázavou.

 

Odtud se nám otevřel velmi pěkný výhled na blízký ledečský hrad. Koleje trati přitom pokračovaly do odsud neviditelné skalnaté úžlabiny, v níž se nacházel technický unikát. Byl jím kratičký železniční tunel, který prochází úpatím skalnaté průrvy. Ta odděluje hmotu hradu stojícího na vyšší skále a předhradí, z něhož přístup do bývalého feudálního sídla dodnes umožňuje most překlenující rokli vysokými kamennými oblouky.

Tunel je jednokolejný a jeho délka dosahuje pouhých třiceti metrů!

Je součástí železniční trati č.212 Čerčany – Světlá nad Sázavou, jež byla roku 1903 dokončena pražskou firmou Oswald Žiwotský. Na trati bylo zbudováno celkem 8 tunelů (krom toho hornoledečského jsou všechny ostatní mnohem delší) a zajímavostí je i to, že hned za podhradním tunelem směrem ke stanici Ledeč nad Sázavou železniční trať překlenuje dolinu Olešenského potoka a zástavbu Pivovarské údolí kamenným obloukovým viaduktem.

 

Nás nejprve čekal po schodech svižný výstup nahoru na zalesněný hřeben a jím nás chodník po chvilce přivedl před most do hradu. Tahle opravdu nepřehlédnutelná dominanta města se vypíná ze skalnatého ostrohu nad historickým jádrem Ledče na protilehlém břehu řeky a je jediným takovýmto zachovalým hradem v oblasti středního Posázaví.

 

Jeho nejstarší část vznikla v první půli 13.století, Výrazná dostavba se uskutečnila za Jana Ledečského z Říčan kolem roku 1475. Na výstavný renesanční zámek se hrad proměnil ve století šestnáctém. Ten byl roku 1642 dodatečně opevněn za Adriana z Enkefurtu, kdy zde vznikla nová brána chráněná dvojicí pětibokých bašt. Dalších přestaveb se sídlo dočkalo za Thunů v 17.století, ty pozdější měly už jen drobnější charakter. Byly prováděny až do března roku 1879, kdy město Ledeč zachvátil rozsáhlý požár, přenesl se až na zámek a ten byl z velké části zničen. Nedostatek financí umožnil jen provizorní opravu a při stavbě železniční trati roku 1903 „padla za vlast“ i část vnějšího hradního opevnění.

V té době byl vlastníkem ledečského panství a feudálního sídla Tereziánský ústav šlechtičen. Přišel o něj na konci první světové války, kdy vše převzala státní správa. Větší opravy po ničivém požáru z konce 19.století se „hradozámek“ dočkal až roku 1926 a roku 1938 do něj bylo umístěno Městské muzeum.

Po druhé světové válce přešel pod Správu státních lesů a po „sametu“ se dostal do vlastnictví Společnosti hrad Ledeč nad Sázavou, která je ze tří čtvrtin tvořena městem a ten zbytek firmou Kovofiniš.

Společnost se poté pustila do rozsáhlých oprav a v současnosti jsou návštěvníkům k dispozici hned tři prohlídkové okruhy, návštěva muzea veterána skautingu a hradní věž.

 

Nechci ani popisovat, jak moc jsme se na prohlídku hradních interiérů (viděných ještě doma na youtube) těšili, ale při příchodu na hradní nádvoří nás čekal krutý šok! Dle internetu byl hrad přístupný již od devíti hodin (my tu byli jen pár minut poté), jenže pak jsme se dozvěděli, že je tím míněno pouze hradní nádvoří. Veškeré prohlídky začínaly až o hodinu později, ale protože tu včera měli velkou akci, je dost možné, že se i jejich čas trochu posune…

 

Se smutkem v duši jsme tedy rozhodli, že se ty prohlídky pro tentokrát budou muset obejít bez nás, neboť jsme měli v plánu návštěvu historického jádra města a po obědě přesun do Světlé… a museli se spokojit jen s prohlídkou nádvoří.

Z nejstaršího období bývalého feudálního sídla nás nejvíce upoutal pohled na masivní 32 metrů vysokou válcovou věž (bergfrit) a na dva obloukovité hradní paláce svírající mezi sebou hradní nádvoří. (Ani jejich poměrně rozsáhlé obytné plochy dalším hradním pánům k bydlení nestačily, a proto byly v 16.století doplněny novým třípodlažním palácem, z něhož se po schodišti sestupovalo přímo na hradní nádvoří.)

 

Kromě toho jsme si mohli pročíst Infotabule s obrázky a popisem rekonstrukčních prací od roku 2000 po současnost, ale se třemi prohlídkovými okruhy jsme se bohužel museli dneska rozloučit.

 

Ten Muzejní přitom nabízí expozici historických hodin od renesance do současnosti (asi 200 „kousků“) a expozice Vlastivědného muzea z třicátých let minulého století. Shromážděné předměty představují práce místních řemeslníků (hlavně hrnčířů) a při prohlídce má být údajně v jedné místnosti k vidění i nádherný, sgrafity pokrytý strop.

 

Dětský okruh je určen hlavně dětem a všem, kdo mají rádi staré hračky a k vidění je tu i tisícovka Méďů „plyšáků.“ No a ten třetí okruh – Sklářský, by nás seznámil s historií sklářství v Posázaví a na Českomoravské vysočině od 16.století po současnost.

 

Všechny jsou přístupny pouze s průvodcem, další dvě lákadla ale už individuálně.

 

Prvé sestává z Muzea Jaroslava Foglara a je jediným oficiálním u nás. V nedaleké Sluneční zátoce Foglar totiž vedl skautské tábory a čerpal zde inspiraci ke svému psaní, z nichž později vzešli slavní Hoši od Bobří řeky.

 

Druhé nabízí po 111 schodech výstup na hradní věž a fantastický výhled dolů na řeku, město a líbeznou krajinu Posázaví.

 

Po prohlídce nádvoří jsme se s hradem rozloučili a za hradním mostem sestoupili klikatým chodníčkem a po lávce do zástavby okolo Olešenského potoka. Jí jsme pak prošli pod kamenným železničním viaduktem k hotelu Sázava a z náměstí Svobody na most přes Sázavu. Ačkoliv se nám nebe zase trochu zakabonilo, přesto z něj byly výhledy na řeku, hradní skálu a historické jádro města a skály Šeptouchova moc hezké.

 

S Janou jsem pak procoural část Husova náměstí, jíž tady vévodila velká skulptura Mistra Jana a kašna, a pak se s ženou na jistý čas rozloučil, neb mé druhé Já si rezolutně prosadili odskok k Šeptouchovu.

Vedla k němu cesta po chodníku nábřežím řeky, v níž se „projížděla“ jedna osamělá labuť a u chodníku mne nahlas oslovila hlasitě káchající divoká kačena. Dle tónu jejího křiku se ale jednalo o bytost silně hysterickou. S takovými já ale zásadně nekomunikuji a tak jsem ji ignoroval. Od lávky přes řeku se na skalní defilé nad levým břehem Sázavy otevřel bližší a velmi zajímavý pohled.

 

Skály se tyčí do výše asi dvaceti metrů a na nejvyšším bodě se nachází přístupná vyhlídka. Skaliska jsou tvořena přeměněným vápencem, na okrajích přecházejícím do do zeleně zbarvené, rovněž metamorfované horniny - pyroxenových rul anebo vápenatých silikátových rohovců označovaných za erlany. Útesy nad řekou jsou budovány hlavně světlými páskovanými a zrnitými mramory.

 

Všechny skály jsou součástí lesoparku o rozloze 15 ha. Byl založen roku 1900 a na jeho ploše se nachází převážně jehličnatý porost protkaný chodníčky.

Tajemný název kopce Šeptouchov je ve skutečnosti velmi prozaický. Jmenuje se tak kvůli milencům, kteří si tady po večerech potichu „šuškali“ a navzájem vyznávali lásku.

 

Lokalita Šeptouchov patří do oblasti Ledečského krasu, jediného krasu na Vysočině a je v něm známo šest jeskyní. Ty první – Čertovy díry, se nacházejí ve srázném břehu Želivské přehrady, zbylých pět najdeme v Ledči nad Sázavou.

 

Asi nejznámější je ta pod Šeptouchovskou skálou. Byla objevena ve třicátých letech dvacátého století při stavbě stodoly, kdy se budovatelé propadli do jeskyně a pak ji využívali coby přírodní chladničku na potraviny. Později byl vchod do ní zazděn.

Nový vede do horní části jeskyně a je opatřen těžkými železnými vraty. Za nimi se prý ukrývá hlavní, 120 m dlouhá chodba, u níž se po ujítí 36 metrů nachází jezírko dlouhé 18 m a hluboké 5 m. Poněvadž je naplněno křišťálově průzračnou čistou vodou, stalo se zdrojem pitné vody pro velkou část Ledče až do vybudování Želivské přehrady. Krápníky byly v jeskyni dávno zničeny a dnes její výzdobu tvoří „nickamínek.“ Její prostory se čas od času otvíraly i veřejnosti (naposledy se to stalo asi před deseti roky) a i když by ji město rádo zpřístupnilo, nemůže tak učinit kvůli vetu ochranářů.

Vedle hlavní chodby se nachází vstup do užší a kratší jeskynní větve, na jejímž konci byla speleology objevena dvě jezírka.

 

Pro návrat do centra Ledče nad Sázavou jsem si cíleně zvolil ulici Jaroslava Haška probíhající nad středem města výš ve svahu. Nejen kvůli výhledům na protější zástavbu nad břehy Sázavy, ale hlavně kvůli kostelu stojícímu na konci komunikace před jejím vyústění do ulice Koželské.

Tenhle Husův sbor je majetkem Československé církve husitské, která jej na rohu ulice nechala vystavět mezi léty 1927 – 28. Autorem projektu se stal místní rodák a pozdější pražský stavitel Jaroslav Svoboda. Svůj návrh pojal v kombinaci historizujícího stylu notně kříslého modernou.

 

Koželská ulice mne pak přivedla na hlavní rynek města obývaného dnes přibližně pěti tisící obyvateli – na Husovo náměstí. Má tvar obdélníku, je dosti rozlehlé a některé jeho měšťanské domy si ve svém nitru dosud uchovaly původní gotickou a renesanční dispozici. Kromě měšťanských stavení se okolo rynku vypíná také několik dominantnějších budov, nechybí na něm restaurace ani obchody a jeho plochu zdobí parčíková úprava.

 

Západní plochu zdobí socha Mistra Jana z Husi, zrobená roku 1926 v nadživotní velikosti sochařem Rudolfem Kabešem z Tábora. Střed rynku krášlí kamenná kašna a východnímu konci dominuje barokní Mariánské sousoší z roku 1770. Tvoří je čtyřhranný sokl, po jehož obvodu jsou umístěny sochy sv.Jana Nepomuckého, sv.Václava, sv.Floriána a sv.Vojtěcha. Vlastní sloup je 11 metrů vysoký se soškami andílků a úplně nahoře trůní skulptura Panny Marie.

 

Z význačných starých budov oklopující rynek je nutno se zmínit o bývalé dívčí obecní pětitřídce uzavírající západní stranu náměsti, ale nacházející se v poněkud nesympatickém stavu, dále pak o honosné budově gymnázia s věžičkou vypínající se na jeho opačném konci (na místě staré radnice tu byl roku 1900 zbudován secesní hotel, který byl na gymnázium proměněn až po druhé světové válce), budově bývalého pivovaru a uprostřed náměstí na jeho jižní straně stojícím nápadně žlutém několikaposchoďovém objektu. Ten si nechal roku 1848 vystavit lékárník Jan Hlaváč, do roku 1960 pak sloužil Okresnímu soudu, poté základní škole a dnes v něm sídlí Městský úřad.

 

Asi nejhezčím stavením je měšťanský dům s psaníčky a renesančním arkýřem stojícím na noze, který patřil pekaři Josefu Uhlíři. Jenže ten je sice dobře viditelný z náměstí, ale ve skutečnosti stojí naproti restauraci U Řeky už v ulici Mlýnské.

 

Odtud z nábřeží se nám na protější ledečský hrad otevřel také ten nejkrásnější výhled.

 

Poté jsme se zkusili v restauraci zeptat, jak to tady mají s obědy a bylo nám řečeno, že se můžeme stavit už za půl hodiny.

 

Tento čas jsme využili k procházce Mlýnskou ulicí k největší dominantě historického jádra města – ke kostelu sv.Petra a Pavla s 64 metrů vysokou věží, který je chrámem děkanským.

 

Sakrální gotická stavba byla zbudována na počátku 14.století, s přístavbou vysoké hranolové věže se započalo roku 1509 a dokončena byla o 26 let později. Chrámová loď byla přestavěna roku 1554. Kostel ji má jen jednu a jedná se o gotickou obdélnou stavbu, k níž přiléhá polygonální presbytář a sakristie. Síťová klenba lodi je raritou evropského významu, neboť postrádá nosný charakter a plní jen úlohu ozdobnou. Žebroví na klenbě totiž zhotovili z pálené hlíny místní, velice šikovní hrnčíři.

 

V pozoruhodném interiéru se kromě unikátní síťové klenby a žebroví můžete „prý“ pokochat i pohledem na renesanční kruchtu, již nesou sloupy s arkádami. Dále na klenbu lodi, ostění a parapety pod okny, které zdobí renesanční malby, nápisy, ornamenty a erby Ledečských pánů a jejich příbuzných. Dále na křtitelnici z počátku 16.století a Mariánskou kapli s nádherným barokním oltářem. V předsíni pod věží a ze zdí chrámové lodi trčí náhrobní kameny pocházející z původních hrobek. Barokní kazatelna je datována rokem 1773.

K nejcennějším předmětům patří měděná pozlacená monstrance zdobená dvanácti páry poprsí světců (vyvedených ze stříbra), jíž kostelu roku 1773 věnoval děkan Jan Neffka.

 

(To slůvko „prý“ je na místě, protože interiéry chrámu jsou přístupny jen v době bohoslužeb… a za naší návštěvy se v chrámu bohužel zrovna žádná nekonala.)

 

Vzali jsme tedy zavděk alespoň obkouknutím další pěkné kulturní památky, nacházející se kousek odtud v ulici Na Potoce. Jedná se o bývalou synagogu vystavěnou ve stylu selského baroka. Ve století devatenáctém byla poškozena požárem a po opravě získala klasicistní podobu. Na konci století bylo přízemní stavení zmodernizováno a synagoga získala novou vnitřní výmalbu a dlažbu, nové schodiště na galerii a rámy do oken. Židé se v ní k bohoslužbám scházeli až do začátku druhé světové války. Poté byla přeměněna na skladiště a vevnitř se hromadily haldy starého papíru, hader, vápna či elektromateriálu. Jednu dobu byla dokonce využívána jako garáž!

 

Za kulturní památku byla vyhlášena v roce 1991 a o pět let později získala nového vlastníka – Židovskou obec pražskou. Ta se z velké části finančně podílela i na její celkové opravě. Synagoga získala svůj původní vzhled, což platí i o výmalbě a galerii umístěné v jejím středu. Střechu pak pokryla další vrstva ručně štípaného šindele ze smrkového dřeva.

 

V současnosti ji má v pronájmu město a pořádají se v ní různé výstavy a koncerty.

 

Synagoga není jedinou židovskou památkou v Ledči nad Sázavou, ve městě je možno navštívit i židovský hřbitov, ale k jeho prohlídce jsme čas neměli.

 

Ten zbylý jsme využili k obědu v restauraci U Řeky (moc dobré výpečky se zelím), poté se ještě na Husově náměstí stavili v moderním interiéru restaurace Kaskády na kávu, z Tyršova nábřeží a z lávky zamávali na rozloučenou městu i projíždějícím vodákům… a pak už vystoupali Poštovní ulicí k ledečskému vlakovému nádraží.