Hostýnskými vrchy - ( Retro 1984 )

Cestopisy

Fotografie (8) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

Hrad Lukov

Obří Hlava na Smrduté

Vstoupit do fotogalerie (8 fotografií)

Ráno začalo trpkým zklamáním - na Brumovském nádraží stojím sám, nikdo z dalších účastníků dnešního výletu se neráčil dostavit a tak jedu sólo.
Ve Vsetíně jsem chvilku coural po městě a kontroloval výkladní skříně obchodů, dalším vlakem do Valmezu a zde přestup na autobus do vesnice Kunovice. V ní se chytám turistické značky a nechám se jí vést po silnici do Podhradní Lhoty a zde nástup na lesní pěšinu.

Vede mne do velice nesympatického kopce a když už cítím, že se mi plíce málem rozskočí, tak se konečně ocitám na vrcholku toho kopčiska! Zde malá odměna za vyloženou námahu - zřícenina hradu Šaumburka. V tomto případě se sice moc o zřícenině mluvit nedá, protože z hradu, založeného biskupem Brunem, toho do dnešních časů moc nezbylo: najdeme tu velikou obdélníkovou plošinu s nepatrnými zbytky hradních základů, vše obehnané mohutným příkopem a skryto v lese. To ale nic nemění na faktu, že místo působí velmi romantickým dojmem - člověk se tu cítí skvěle a soudě podle ohnišť a tábořišť v dolících na hradním nádvoří, tak si to nemyslím jen já, ale i spousta trampů a turistů, kteří toto místo s oblibou navštěvují...

Pod Šaumburkem jsem nechtěně minul hrad Nový Šaumburk, bohužel k němu nebyla vyznačena žádná odbočka a ani k němu nevedla pěšina. ( Ono tomu bylo v roce 1984 ještě takové, že turistické informace o méně atraktivních místech byly velmi skoupé, turistické mapy se prodávaly soce velmi levně - 8 Kčs za kus - ale byly v měřítku 1:100 a veškeré podrobnější údaje a informace byly ještě v plenkách...)

Jdu dál.

Po půvabném hřebenu pokračuju k rozcestí Černá bařina, kde stojí veliká chata. Odtud už drsné stoupání na Kelčský Javorník, což je nejvyšší hora Hostýnských vrchů.

Jak tak lezu do kopce, funím ze všech sil a mám otevřenou hubu, tak mi do ní vletí veliká moucha masařka, já se leknu a spolknu ji! Nevadí - trocha proteinů není na škodu a čertům v pohádkách mouchy přece taky chutnají, tož co...

Na vrcholu se nachází rozpadající se triangulační dřevěná věž a nízké mladé stromky. Byly vysazeny po ekologické katastrofě, kdy se sem dostal za inverze smogový vzduch z Ostravska a původní porost odumřel. Po vydýchání se a pokochání dalekým výhledem jsem seběhl na podvrchol, kde je louka porostlá maliním, památní deska Jaroše - místo se jmenuje Jehelník - a dvě nádherně vyerodovaná, menší pískovcová skaliska, které jsem si v duchu sám pro sebe pojmenoval DVOJČATA. Následuje ostrý sešup do sedla a stejně ostrý výstup na masív hory Čerňavy.

Asi v půlce cesty byla odbočka k partyzánskému bunkru. Za cenu velkých útrap k němu a velké zklamání, protože " Bunkr" je jen obyčejná dřevěná bouda s mřížovaným okénkem, zapuštěná v zemi.

Návrat na hlavní značku a po ní výstup až téměř pod vrchol Čerňavy, abych odtud po zelené seběhl ke Smrduté.

Tak ta se mi zatím líbila nejvíc. Jsou tu na úpatí skal obrovské balvany a mezi nimi nacházím vchod do jeskyně, bez baterky to ale dovnitř nejde. Vrchol Smrduté zdobí veliké skály, ta největší a nejbizarnější připomíná z profilu tvář obrovské fantastické HLAVY a taky tu nacházím asi miliardu mně neznámého a modře zbarveného hmyzu!
Jak mne ty bestie uviděli, tak se pustily nejkratší vzdušnou čarou ke mně a já radši zavelel na urychlený ústup. Houby jsem totiž věděl, cože je to za potvory a doštípaný jsem být nechtěl!

U silničky na kladách svačina ze somradélka a přichází veliký houf rodičů s dětmi, se kterými se táhnu až na Tesák. Napřed ale musíme znovu vyšplhat na vrchol Čerňavy. Podle prvního turistického průvodce Beskydy a Valašsko nás tu mají čekat veliká rozeklaná skaliska, v jejichž stínu sní svůj věčný sen - na sklonku války padlý - sovětský poručík. Akorát nevíme jestli mu ten "stín" nějak nevadí, protože ty skály nejsou vyšší víc jak půl metru!

(Podle tohoto průvodce jsem později uskutečnil ještě mnoho cest a výletů a některé popisky bych zařadil do oblasti SCIFI - prostě určitá místa, zde popisovaná, asi byla pohlcena černou dírou anebo je někdo ukradl, úplně nejjednodušší řešení je, že si je autor a kolektiv prostě vymyslel!)

Z vrcholu Čerňavy už za prvních kapek deště dolů k chatě Tesák a než do ní vejdeme, tak začíná strašná " liša" - tak se u nás na Valašsku říká menší průtrži.

Dal jsem si tu dobrý oběd, kávu a dvě pivka a víc jak dvě hodiny čekal, než přestane pršet. Když už jsem si myslel, že to vzdám a vrátím se domů busem, tak se jako zázrakem vyjasnilo.

Nemeškal jsem a opět se vydal na cestu. Ze začátku mám několik hezkých výhledů na Hostýn a poutní chrám na jeho vrcholu, dál už cesta vede hlubokými lesy. U Třech kamenů jsem viděl nádherné pohozené somradlo i s pršipláštěm - asi si někdo odskočil - moje horší já řvalo: " Vem to vole, na co čekáš?", ale moje lepší " I " řeklo: " Nejsi žádný zloděj a tak táhni dál!"
O pár kiláků dál jsem narazil - Světe zboř sa (!) - na rodáky. Seděli pod mohutným smrkem a zrovna svačili. Hodili jsme řeč - tři starší kluci byli z Klobúk a ten nejmladší od nás z Brumova. Moc nechybělo a šel jsem dál s nimi, oni ale měli zamířeno na Skalný a Hostýn - a tam já byl vloni -a tož rozloučení a každý po své ose...

Já zešupem k Nové cestě, která spojuje Rusavu s Držkovou - a pak hřebenovka na Ondřejovsko. Cestou se mi po pravici zjeví jako přízrak krátká hradba malebných skal. Podle průvodce se okolo vrcholu Ondřejovska mají nacházet menší skalní města, ale já nic nenacházím a vrchol se mi už přelézat nechce - buď jsou na druhé straně anebo je to jen výmysl!

Po lesní asfaltce tedy směr Vela. Míjím posed, kde je nahoře veliká vlněná deka a pak seník - na obou místech by se dalo docela slušně přespat, když sebou dneska nemám spacák - já ale dupu lehkomyslně dál, vždyť ono se to nějak vyřeší samo.
Samozřejmě si spletu cestu a tak místo na Vele a v Lukově vycházím o dědinu dál - ve Vítové.

V hospůdce si dávám pivo a pak poslední 2 km do Lukova.

Jen tak z hecu jdu navštívit přítele z vojny a výsledek úplně předčí mé očekávání: doma je sice jen babka a děda, který hned vytahuje láhev se slivovicí a já se mezi řečí dozvídám, že už je Jožka ženatý a fčil je aj s manželků na návštěvě u jejích rodičů, ale že sa za chvilku všeci vrátíja.

A tak sa aj stalo.

Bouřlivě jsme se u slivovice přivítali a zavzpomínali na vojenskou službu, já mu tiše záviděl jeho choť - je to nádherná blondýnka - já se s tou mojí rozešel z " politických důvodů"... Dostal jsem okoštovat jejich domácí uzené a klobásky, pak jsem musel ochutnat ještě slivovicu jeho taty a spát mne uložili do dětpokojíku.

(NEDĚLE)

Ráno vstáváme o půl deváté. Jožkův tata mi udělal snídani - vajíčka s cibulí. Já ale syrovou cibuli k smrti nesnáším a tak mu tvrdím, že nejsu zvyklý snídat, děkuju všem za pohostinnost a loučím se s nimi.

Po Hradské cestě vyrážím do kopce k Lukovskému hradu. Cestou míjím hájovnu, lípy a sochu sv.Jána. Pod hradem ještě odbočuju na horolezecké skály Kralky a celé je důkladně prozkoumávám.
Pak se zkratkou dostávám k hradnímu jádru,které je asi tak velké jak to naše na brumovském hradě a po dřevěném mostě na vyzděných pilířích vcházím rozbitou branou do nitra hradu. Na zemi tu leží spousta trampů, někteří ještě tvrdě spí.

Moji pozornost upoutává jedna holka, okolo níž pobíhají tři kuřata - recese anebo je fakt vyseděla?

Podrobně si prohlížím hradní zříceninu jednoho z nejvýznamnějších východomoravských hradů a jeho pozoruhodné podzemí. Pak ještě omrknout obří homole skal pod hradem a hurá na další cestu.

Hezkými přírodními zákoutími zestupuju do dědinky Vlčková, pak nahoru přes louky do sedla a z něho sbíhám do další dědinky Držkové.

Skály vidím už zdaleka od silnice, ale než se k nim přes hustý les probojuju, tak to chvilku trvá. Skály se skládají z více částí, které jsou od sebe odděleny sedélky, jsou ukryty v lese a dneska na nich řádí gottwaldovští horolezci, takže je na co koukat!

Pak se z nebe spouští další liša, honem pod převis a když přestane pršet, tak na průzkum dalších skal . Jsou to všechno rozervané a divoké pískovcové bloky, kterými jsem víc než nadšen!

Sešup do vesnice, na oběd do Koliby a tam potkávám místního domorodce, se kterým se dávám do řeči. Chlápek se jmenuje Jan, shodou okolností má dnes svátek a začíná poroučet štamprle s kořalkou a když o dvě hodiny později opouštím Kolibu, tož lezu málem po čtyřech...

Cesta nahoru na Trojmezí v délce 7 km po silnici naštěstí ale člověka probere, navíc každou chvilku prší a než mi jede bus na Vsetín, už jsem z nejhoršího ven.

Ve Vsetíně v Lidovém domě ještě na dobrou večeři a nejbližším vlakem domů...