Postslavkovské umírání v Bystřici pod Hostýnem.
Musela to být absolutní hrůza. Peklo. Inferno. Bojiště těsně po bitvě. Ty mrtvé, ty už asi nic nebolí. Ale co ty desítky, stovky, tisíce raněných…
Jeden kamarád je fandou do vojenské historie. Napoleonská doba. Viděl jsem u něj sbírku nástrojů polního lékaře. Myslím, že za takovou výbavu by se nemusel stydět ani průměrně sadistický středověký Kat. Dominantním instrumentem byla pilka na amputaci končetin a tento zákrok se užíval jako univerzální metoda při zranění ruky či nohy. Anestezie neexistovala, o antibiotikách ani nemluvě. Jedinou přístupnou desinfekcí byla kořalka. Napřed do pacienta, pak na ránu samotnou.
Hrdinům, padlým v bitvách se stavěly pomníky, hřbitovy, pietní místa. Byli oslavováni v básních. Ale kdo přitom myslel na asi mnohem větší počet těch, co pomalu a v bolestech umírají v páchnoucích a přeplněných špitálech a lazaretech na tyfus či infekci?
Všude se traduje, že admirál Nelson si před bitvou u Trafalgaru oblékl čistou, sváteční uniformu. Jako by chtěl zemřít s grácií. „Není to tak“, opravil zmíněný kamarád. „Před bitvou si všichni oblékali pokud možno čisté šaty. Jinak stačí malé zranění, do těla se dostane kousek špinavé látky a je s vámi konec“. Jo, dává to smysl. Takový Heydrich by mohl vyprávět.,,
Prosinec, rok 1805. Bitva tří císařů u Slavkova. Průběh samotné bitvy je v různých publikacích rozfázován a popsán doslova po minutách. Ale po bitvě? Zkusil jsem si představit slavkovské bojiště hodinu po ukončení bojů. Tak na tohle už moje fantazie nestačila.
V měsících, následujících po slavkovské bitvě se celá Morava změnila v jeden velký lazaret. Desítky budov, továren, ústavů i šlechtických zámků byly použity tímto způsobem. Kolony vozů rozváženy raněné a umírající. A teď už bylo jedno, zda šlo o Čecha, Rakušana, Rusa či Francouze. Bitva přece byla dobojována, tak co.
Každý lazaret znamenal stovky mrtvých a nebezpečí šíření infekce, hlavně břišního tyfu a cholery. Za městy byly kopány masové hroby, vápnem se nešetřilo. Na některých pohřebištích z let 1805 a 1806 můžeme dnes vidět pomníky. Jsou ale většinou skromné, nenápadné. Nesrovnatelné s gigantickou Mohylou míru na Prackém kopci. Ta byla přece postavena padlým hrdinům…
Je to zvláštní a málo známá kapitola moravských dějin tyhle vojenské lazarety. Z mnoha památek na postslavkovské umírání zmíním ty v Bystřici pod Hostýnem. Taky zde byl zřízen lazaret. V místní továrně na Bělidlech, kde se v časech míru vyráběla keramika. V roce 1805 a 1806 zde umírali vojáci. A nejen oni. I několik lékařů a členů ošetřujícího personálu podlehlo epidemii tyfu.
Starý hřbitov, kde byly oběti pochovávány, se nacházel za městem u cesty na Chvalčov. Tady bylo pohřbeno 148 zemřelých vojáků a lékařů, ale taky 60 místních obyvatel, kteří podlehli tyfové nákaze, kterou se nepodařilo udržet ve zdech lazaretu. Ze starého hřbitova je dnes park, dominuje mu kaple sv. Vavřince. A poutník nemusí být ani zvlášť pozorný, aby si při procházce parkem všiml dvou zvláštních pomníků. Jeden už tady drží stráž přes sto let. A předtím stál někde v okolí Bystřice a označoval asi místo v čase už dávno ztracené tragédie. Smírčí kříž. V roce 1900 byl tento přemístěn právě sem, na masový vojenský hrob. Ostatně dva letopočty, zdobící příčné břevno jsou toho důkazem. „1805 – 1900“.
Druhý pomník je novější, byl zde instalován roku 2006 a je o dost sdílnější. Na nápisové desce si zvídavý poutník může přečíst základní informace. Data i počty mrtvých. „Čest jejich památce“ na posledním řádku.
Nechci ani domýšlet, kolik asi pacientů by si přálo raději padnout tam na slavkovském poli. Vojenský lazaret. Musela to být absolutní hrůza. Peklo. Inferno. Do časů Florence Nightingalové zbývalo tehdy ještě 50 let...