Hřebenem Biesczad a Bukovských vrchů s medvědy v zádech

V Nové Sedlici, nejvýchodnější vesnici Slovenska, silnice končí. Nikam dál už nevede. Parkujeme své vozy v bezpečí na zahradě u domorodců, což nám domluvil starosta a motorový pohon měníme za vlastní.

Starostova manželka na nás soucitně kouká poté, co si na záda nasadíme obrovské batohy: "A vy vážně chcete jít tam nahoru? A to tam budete i spát? Že se vám chce." "Oni jsou z města, víš. Je to baví," opáčí ji manžel a popřeje nám šťastnou cestu. "Nahoře je moc krásně, bude se vám tam určitě líbit," volá za námi ještě starostova manželka. "Nikdy jsem tam nebyla a nikdy mě tam nikdo nedostane," zaslechneme její lamentování. "Nechcete si raději dát kafe," zkouší nás nalákat na změnu plánu. My se ale už pomalu ztrácíme v dáli a tak jen pokýváme záporně hlavou a zamáváme jim.

Na nebi ani mráčku, větřík odpočívá, nehne se ani lísteček, teploměr ukazuje 36 stupňů Celsia. Projdeme vesnici a než se vnoříme do lesa, výheň z nás pomalu dělá sušky. Zpočátku děláme časté zastávky, abychom doplnili tekutiny. Takhle ale nikam nedojdeme.

Láhve necháváme rovnou v rukách a popíjíme za chůze snad každých sto metrů. Už vím, co znamená koupat se ve vlastním potu. Na čele vyrazí slané krůpěje, začínají se spojovat ve slané potůčky, které zprvu nesměle přetékají přes oční víčka. Slané potůčky se mění v potoky, říčky, řeky a tečou si, kudy chtějí. Jako při povodních.

Slaný pot se houpe na nose, valí se po bradě, teče po krku, hrudi, břiše. Dokonce i z kšiltu kape pot. Nit na člověku není suchá. "Takhle dlouho nevydržíme," pomyslím si. Voda nám za chvíli dojde a my se nedočkáme setkání s medvědem nebo zubrem, ani výhledů z vršků polonin. Než stihneme nějaké to dobrodružství zažít, zhyneme bídnou smrtí - vyschneme na troud.

Stezka naštěstí uhýbá do lesa. Na teplotě vzduchu se sice nic nezmění, ale aspoň nás větve stromů ukrývají před spalujícími slunečními paprsky. Stoupáme vzhůru, pořád vzhůru a dlouhé kilometry vzhůru. A žádné pozvolné stoupání, cestička vede rovnou nahoru.

Kremenec a Wielka Rawka

Cestou míjíme jeden z potoků. Jako na povel odhazujeme batohy a vrháme svá těla do chladné osvěžující vody. Doplníme si všechny láhve na vodu a pokračujeme ve stoupání dál. Po pěti hodinách dosahujeme nejvyššího vrcholu slovenské části Bukovských vrchů Kremence (1 221 m). Jsme na nejvýchodnějším bodě Slovenska. Kousek od samotného vrcholu se dostáváme na hranici tří států. Každý se usadíme v jiné zemi a takhle mezinárodně si povídáme a odpočíváme.

Po několika desítkách minut se odhodláme k dalšímu postupu. Před námi je výstup na Wielkou Rawku (1 307 m). Cestou neodoláme krásným polským borůvkám. Nebo snad ukrajinským? Raději polským. Na Ukrajinu můžeme vstoupit pouze přes oficiální hraniční přechod. I když - nohama sice stojím na polském území, rukou občas chmátnu pro právě neodolatelnou tmavomodrou ukrajinskou bobulku.

Z Wielke Rawky se nám otevře nádherný výhled na další dnešní vrchol - Malou Rawku (1 272 m) a polské Poloniny Czarynskou a Wetlinskou, kam chceme jít zítra. Vrchol je "vybaven" pohodlnými dřevěnými lavičkami. Šťouplinka Jiťa se na jednu z nich okamžitě těžce svalí. Lehce zakloní hlavu, přimhouří oči do zapadajícího sluníčka: "Hlavně, aby to zítra nebylo ani do kopce ani z kopce", tiše zašeptá, i když moc dobře ví při pohledu na poloniny, že její touha zůstane jen zbožným přáním.

Z Malé Rawky nás čeká nepříjemný sestup dolů k horské chatě Schronicko pod Mala Rawka (930 m). Zvlášť marodi mají se sestupem trošku problémy. U chaty se po domluvě toleruje spaní ve stanu. Stavíme tedy stany, vaříme večeři, popíjíme pivko. Před spaním Zdenda pověsí všechno naše jídlo uložené v tašce na strom, čímž jsme terčem posměchů našich kamarádů.

Noční medvědí návštěva

Kolem desáté hodiny už všichni spokojeně a unaveně oddechujeme ve stanu. Kolem jedné hodiny v noci nás budí šílené běsnění psů, praskaní větví v křoví, které je hned za našimi stany. Medvědi. "Honem běž pověsit jídlo někam ven," slyšíme ze sousedního stanu a chichotáme se. Hlavně že večer se mohli všichni potrhat smíchy, když jsme si dávali jídlo do bezpečí. "Zbláznila ses, já teď nikam ven nepolezu", pokračuje diskuze u sousedů.

Nakonec slyšíme zip stanu. Marcela Romana přesvědčila o nutnosti zbavení se jídla. Roman rychlými přískoky zavěsil jídlo na nejbližší strom a vzápětí se zběsile vrhnul zpět do stanu. "Uf", hlasitě si oddechl, ale do rána už pořádně oka nezamhouřil.

Podobný scénář měla noc i u našich dalších sousedů. Jitka upozorní Pavla, že kolem stanu krouží medvědi a dělají si chutě zrovna na jejich salám, je tedy potřeba odnést jídlo někam dál. Pavel jen flegmaticky odpoví: "Nikam nejdu" a překulí se na druhý bok. Nakonec žadonění Jitky podlehne a vydá se na pouť nočním lesem s medvědy v zádech.

Jitka využije okamžiku, že je někdo venku, rychle skočí a za nejbližší keřík a konečně se jí uleví. "To bylo na poslední chvíli," oddechne si a zaleze zpět do pelíšku. Ani ona už do rána pořádně nezabere. Medvědi nás podruhé návštěvnou nepoctili, ale hladina adrenalinu nedovolila většině z nás většinu noci usnout.

"Bouřka vás neohrozí, ale já bych tam nešla"

Už ráno je jasné, že nás opět čeká pochod ve spalujícím slunečním žáru, s odchodem proto nijak neotálíme. Nejprve seběhneme do sedla Przelecz Wyznianska (855 m). Odtud musíme pokračovat chvíli po silnici. Cestou narazíme na "výrobnu" ovčích sýrů. Ani se nijak nedomlouváme. Automaticky všichni míříme tam. Ochotná paní nám dá ochutnat od každého sýra kousek a my si každý nějaký sýr vybereme. Slastně se do něj pustíme. Jíme barbarsky, jen tak, bez chleba a velkou lžící. A s velkou chutí.

Stoupání na Wetlinskou Poloninu je drsné. Dostává se mi pocty, vedu celou naši skupinu a udávám tempo. Moje pomalé krůčky v příšerném pětatřicetistupňovém vedru všem vyhovují. V polovině kopce přenechávám místo v čele Pavlovi.

Těším se na to, jak se zařadím do hada a budu se jen tupě držet toho před sebou a šlapat vzhůru. Je to možná neskutečné, ale naše hlemýždí tempo způsobené vedrem, prudkým kopcem a těžkým nákladem na zádech, se některým jiným turistům jdoucím nalehko může jevit jako závratně rychle. Ano, i my hlemýždi jsme dokázali cestou vzhůru předehnat pár turistů.

U horské chaty Puchatka(1 228 m) radostně shazujeme bágly dolů a těšíme se na svačinku a chlazený nápoj. Trvá nám celé dvě hodiny, než se zvedneme k dalšímu postupu. Mezitím jasná obloha bez mráčků zaznamenala změnu. Ze dvou stran se na nás valí bouřková mračna, v dáli už rozeznáváme, že prší a jsou slyšet hromy. Váháme s dalším postupem. Před námi je hřebenovka a do sedla Przelecz M. Orliwicza je to skoro dvě a půl hodiny.

Starý horský vlk, který je na túře s početnou skupinou rozjivené mládeže, se znalecky rozhlédne po obloze: "Tyhle bouřky vás neohrozí. Dávejte si pozor na to, co přijde ze Slovenska," praví směrem k nám a vzápětí se obrátí na své ovečky: "Honem honem, musíme rychle dolů, aby nás nechytla bouřka." A teď babo raď. A "baba" s logem horského vůdce na triku se skutečně před námi zjeví a radí: "Nebezpečí vám může hrozit od oblačnosti přicházející od slovenských hranic. Tady tyhle se stočí bokem." Povzbudí nás a jen tak potichu dodá: "Ale já bych rozhodně po hřebeni teď nepokračovala".

Jsme rozpolceni. Část chce pokračovat, část setrvat. Dáváme tedy hlasovat. Čtyři ku dvěma jsou pro okamžité pokračování v naplánované trase. Vyrážíme. K prvnímu vrcholu Hnatowe Berdo (1 245 m) je to hodinka cesty. Šlapeme po hřebeni, a zatímco po levé straně máme jasnou oblohu bez mráčků, po pravé ruce řádí bouřka. Blesky protínají temnou oblohu a příroda občas mizí za dešťovou clonou. Zvláštní to pocit. Prvního vrcholu dosahujeme za půl hodiny a v sedle Przelecz M. Orliwicza jsme za hodinu.

K vrcholu Smerek (1 223 m) se už nikomu nechce. Já rozcházím boty a mé nožičky jsou jeden velký otlak. Pavel po operaci kolene volí také raději sestup, totéž Marcela s bolavými patami. Jiťa s Romanem by už taky nejraději byli dole. Jediný, kdo chvíli váhá a přemýšlí nad výstupem, je Zdeněk. Nakonec i on se rozhodne pro sestup. A dělá dobře. V okamžiku, kdy bereme za kliku dveří první hospody, na kterou narážíme, začíná pršet.

Večer si děláme konečně táborák. Kluci seženou dřevo, máme zeleninu, sýry, vína, piva, kořalku. Noční párty může začít. Roman unaven nikoliv alkoholem, ale dvěma dny pochodu v horách, odpadá první. O chvíli později ho úplně ze stejného důvodu následuji i já.

Zbývající členové party se ocitají ve spárech Marcely, která dostává chuť zapařit. První se snaží vzít nohy na ramena Zdenda. Než se mu to ale podaří, ohnivá voda udělá své. Rozhodne se tedy zmizet po anglicku. Využije nestřeženého okamžiku a už se snaží nenápadně vypařit. Podplazí se "neviditelně" pod jediným stromkem, který se široko daleko nachází a do našeho stanu vpadne jako bomba. Mám podezření, že usnul ještě dřív, než dopadl na spacák.

Dobrodružství a romantika versus rozum

Ráno je některým lépe, jiným hůře. Nejvíc to asi odnáší Zdenda, který výstup na Rabiu skálu těžce nese. Heká, vzdychá, pot z něj teče víc než z ostatních. O pauze zničeně sedne na batoh, lokty se opře o kolena a hlavu nechá viset volně dolů. Zřejmě si představuje, jaký kus cesty ho v tom šíleném vedru ještě dneska čeká. "Nepropadej panice," povzbuzuje ho čilá Marcela. Zřejmě nepropadl, protože postupně dostává chuť i na svačinku, a to je dobré znamení.

Hned následující přestávku si děláme gurmánskou. Mám vypozorováno, že taková svačinka v lese může mít dokonce několik podob. Zatímco my se Zdendou ještě než usedneme na batohy, vylovíme z jeho útrob pečivo a kus sýra, salámu nebo paštiku. Vzápětí zaujmeme pohodlnou polohu a začneme hodovat. Marcela s Romanem se s chutí zakousnou do tatranky. Každý své.

Zpočátku jsme mysleli, že se jedná o svačinku. Omyl. Protože poté, co každý sní tatranku, čokoládovou tyčinku nebo něco podobného, se Roman obrátí na Marcelu: "Taky dáme sváču, ne?" "Jo, mohli bychom se taky najíst," souhlasí Marcela a z batohu se začnou vynořovat různé druhy sýrů, salámů, paštik či jiných horských pochutin. "A nenašla by se v našich zásobách nějaká tečka?" táže se Roman? "Našla," hlásí Marcela a už mu podává krásné zelené jablko.

Po celou tuto dobu Jitka s Pavlem jen sedí. Jitka zřejmě přemýšlí, jestli má k svačince namazat chleba se sýrem, nebo raději vytáhnout aspoň dvě jablka z oněch pěti kilogramů, které ji do batohu Pavel nabalil. Po dlouhém váhání zvolí chléb. V tu chvíli je nám jasné, že můžeme zaujmout spací polohu. Na odpočinek budeme mít času až až. Jitka chléb rozvážně ukrojí, ještě rozvážněji namaže sýrem a podá Pavlovi. Pak se teprve vrhne na přípravu pokrmu pro sebe.

Znovu nám ukáže, že ukrojit krajíček chleba vyžaduje dostatek času počítáno v řádech desítek minut a jeho obložení jakbysmet. Otevřu oko, abych zjistila, v jaké fázi se Pavel s Jitkou nachází, když vidím, že Jitka se do chleba zakousla teprve poprvé, v klidu oko zase zavřu a nechám se unášet do říše snů. Nemusím se bát, že mě někdo probudí ze snu. Času mám spoustu. Spíš se pomalu začínám bát, že za chvíli asi dostanu znovu hlad.

Rabia skála - nejvyšší bod dnešního dne dosažen. A taky to znamená, že jsme zpět na Slovensku. Čeká nás asi kilometrový pochod po státní hranici a pak důležité rozhodnutí. Buď můžeme pokračovat dál po hřebeni a přespat někde na něm v medvědově. Nebo můžeme sejít dolů do Nové Sedlice a ukrojit alespoň pár kilometrů jízdy autem. Domů to máme řádný kus.

Opět přichází ke slovu hlasování. Většina se tváří, že chce dolů. "Zpestřím hlasování," říkám si v duchu. "Zvednu ruku pro mědvědov." "Takže, kdo je pro pokračování dál po hřebeni?" ptá se Pavel. Ruka mi pomalu vstoupá vzhůru. Ve zlomku vteřiny zaregistruji, že stejný nápad jsem neměla jen já, ale i Zdenda s Marcelou. Okamžitě ruku vrátím k tělu. Možná, že ani nikdo nezaregistroval, že jsem chtěla být na oko pro.

"Takže dva jsou pro medvědov. Kdo je pro sestup dolů?" pokračuje Pavel. Tady mi nezbývá, než zvednou ruku spolu s Romanem a Jitkou. "Tři jsou pro sestup, to je většina. Já se hlasování zdržuji. Líbí se mi obě varianty," ukončí hlasování Pavel a dáme se na nepříjemný dlouhý, úmorný a strmý sestup dolů do Sedlice.

Cestou dolů se trápím. Zvítězil rozum a tím jsem nás připravila o romantiku a dobrodružství. Ještě před hlasováním se všichni tvářili, že chtějí raději dolů. Kdybych ruku nestáhla, tak jsme mohli nečekaně hlasovat, že se bude spát na hřebeni. Na druhou stranu nás čekala domů hodně dlouhá cesta a řídit stovky kilometrů několik hodin v úmorném vedru poté, co budeme několik hodin sestupovat z hřebene, by mohla být i nebezpečná.