Istanbul město mandarínů

Istanbul, město mandarínů, Istanbul ... to byla slova písně z mého dětství, kterou hrávali v rádiu. Ani si již nepamatuji, kdo ji zpíval a nepamatuji si další slova. Ale těchto pár slov mi znělo v uších, když jsme přijížděli do centra Istanbulu, kde jsou umístěny snad všechny známé památky - Modrá mešita, Hagia Sofia, Palác Topkapi nebo Basilika Cisterna. Na jejich prohlídku jsme měli něco kolem 5 hodin před odletem domů. To je dilema, co navštívit a co vynechat. Palác Topkapi je prý na celý den, takže je vyškrtnut první. No uvidím, co stihnu.

Nejdříve mířím k Modré mešitě - správně Sultan Ahmed Camii (tam je vstup zdarma). Modrá se jí říká podle modrých dlaždic na stěnách. Byla vystavěna v letech 1609-1619 a architekt dal postavit 6 Minaretů, které může mít pouze mešita v Mekce (té pak ještě jeden minaret museli přistavět). Je to nádherná stavba v byzantsko - islámském stylu. Na hlavním nádvoří jsou krásné arkády a fontána, projdete branou a dostanete se ke vchodu. Dostanete pytlík na obuv a ženy nezbytný šátek na zahalení ramen. A pak přestanete dýchat nad tou mohutností stavby a nádherou. Interiér je plný kupolí, galerií, mozaik a oken s barevnými vitrážemi (více než 260, já je ale nepočítala). Člověk se snaží vše prohlédnout, ale není to při tom velkém počtu turistů možné. U východu je pak maketa mešity a jste na dalším nádvoří s arkádami, které je obráceno k Hagii Sofii. Projdete branou a ocitnete se v parku Sultána Ahmeda. Pár kroků k fontáně, kolem vodotrysku a jste u vchodu do areálu Hagia Sofia.

Hagia Sofia je chrám Boží Moudrosti z let 532-537, který se měnil z křesťanské svatyně až po mešitu. Tu pak jako chrám v r. 1934 zrušil první president Turecka Ataturk a nechal z ní udělat muzeum. Celá tísíciletí byla tato cihlová stavba až do r. 1520 největší katedrálou na světě. Kupuji si lístek (20 TL), vcházím dovnitř, procházím cisařskou branou a opět žasnu při pohledu nad touto monumentální stavbou. Snažím se vše zachytit nejen do objektivu fotoaparátu a kamery, ale hlavně pozorně vše vnímat očima a uložit si to do hlavy. Naproti brány je mihráb - výklenek ve stěně orientovaný k Mekce (my bychom nesprávně řekli, že je to místo pro oltář). Napravo od něj je minbar (my zase nesprávně říkáme kazatelna) - místo, ze kterého je vedena modlitba. Modlitbu vede kazatel -chatiba, kterým je nejčastěji imám. Procházím zpět celým chrámem a bočním vchodem vstupuji na galerie ve vrchním patře. Odtud je pohled do interiéru ještě krásnější. Tají se mi dech a cítím to kouzlo staletí, která tudy prošla.

Vycházím ven na boční nádvoří, dívám se na hodinky, kolik mi zbývá času - asi 1,5 hodiny. Říkám si, to stihnu i cisternu - Cistern Sarayi, která je naproti a už mířím přes křižovatku. Lístek stojí 10 TL a již sestupuji po schodech do podzemí. Další překvapení, nad kterým oněmím úžasem, sloupy se zdobenými hlavicemi, vysoké 9 m, se zde odráží ve vodní hladině. Sloupů je 336 a jsou rozestavěny ve 12 řadách po 28 a ještě i rozestup sloupů je stejný 4,9 m. Tato vodní nádrž sloužila jako zásobárna vody pro palác Topkapi a prý pojme 80 tis. litrů vody, nyní je jí tam jen trochu. Stavělo prý ji 7000 otroku, jejichž slzy jsou na sloupu (nebo sloup s pavími péry). Ještě kouknout na Medúzy, jejichž hlavy jsou otočené tak, aby oslabily sílu Gorgony. Ještě si nechat honem udělat fotečku se sultánem a odcházím si sednout na lavičku do parku, abych mohla všechny dojmy pořádně vstřebat. Krátký odpočinek, při kterém pozoruji zdejší lidi, někteří se dávají do řeči a ptají se, odkud jsem. Pak již jen krátká cesta na letiště a z okna letadla mávám a tiše říkám nashledanou - elveda Istanbul, určitě se vrátím.