Jak jsem šel náš nejstarší dálkový pochod - část první, lehký úvod.
Zkusit si zajít náš nejstarší dálkový pochod by bylo samo o sobě pořádnou výzvou. O to více, pokud to má být delší štreka po poměrně dlouhé době i několika pokusech covidu o výhru, po trase, která sama o sobě je solidní „maso“ i v ideálních podmínkách. Jako by to bylo včera, si pamatuji, jak jsem se trápil s kolem na červené turistické trase od rozcestníku „U Lhotky nad jeskyní“ od jedné dávné štoly, kde se terén stával velice „exponovaný“. Jednou rukou jsem držel kolo a druhou jsem hledal jistotu v chytech kamenů a kořenů. Pro kolo úsek zcela nesjízdný a schůdnost s jakýmkoliv „závažím“ - například právě kolem, více než ošemetná. Mou chybou bylo, že jsem na kole nejel kolem posledního aktivního břidlicového lomu ve Lhotce po žluté, ale místo toho jsem se vydal po červené turistické trase směrem na Podhradí.
Když jsem si přečetl přesný popis trasy, tak se mi všechny vzpomínky velmi rychle vrátily. Cesta byla tehdy tak náročná, že do Podhradí jsem na kole dojel až za šera a stoupání serpentinami, které jsou jindy úsekem, který budí zasloužený respekt, jsem skoro vyletěl. Stmívalo se a já jsem se ještě potřeboval dostat do Ostravy. Z vrcholových prémií mě čekal ještě mnohem větší „zákusek“ v podobě táhlého mnohakilometrového stoupání z Hradce nad Moravicí na vršek „velekopce“ Šance s výškou 526 m.n.m. a kamenolomem Jakubčovice. Tedy celkové převýšení kolem čtvrt kilometrů! Mezi tím ještě „lahůdky“ ve formě nudného stoupání ke slavné úzké aleji v Radkově a co horší, více než kilometrové táhlé stoupání na vršek kopce za touto obcí ve směru do Melče. Z Melče doprava k Žimrovicím již je cesta pestřejší a z Domoradovic jen zasloužený rychlý sjezd serpentinami do údolí. Tedy naladění se na můj první „oficiální“ pochod více než poctivé. Výše uvedenou cestou se pochod nejde, ale částí ze Zálužného do Podhradí ano.
Vzhledem k tomu, že předpověď počasí hlásila na tu sobotu největší vedra, to naznačovalo i mou nemalou „drzost“. Spolu s tím, že bude více než dobré se dostat na start co nejdříve, což znamenalo vyjet z Ostravy vlakem ještě dřív, než jsem zvyklý pravidelně jezdit do práce znamenalo, že to jednoduché určitě nebude. Pokud „nezalomím“ včas, bude to jen k mé škodě. Všechny tyto, ne příliš příznivé podmínky, vzbuzovaly nemalé obavy a nervozitu. Na úspěšné dokončení pochodu jsem si dával krásných deset procent na úspěch a zbytek na to, že to vzdám.
V předvečer pochodu byla již nervozita taková, že se mi nedařilo po celém týdnu v práci pro nervozitu usnout. Naštěstí, což se stává vcelku často, jsem pár hodin „získal“ večer při „poctivém“ sledování televize a na několik hodin jsem přece jen usnul. Dokonce i po půlnoci jsem na chvíli (pár hodin) usnul, takže se mi podařilo o půl čtvrté ráno poměrně rychle probudit abych včas vyrazil na městský spoj směrem na nádraží v Ostravě – Svinově. Bohužel jsem si v hlavě špatně spojil čas odjezdu s linkou a když přicházím na zastávku, tak vidím, že BUS rozhodně nepojede. Delší cestou se vydávám na tramvaj a doufám, že alespoň ji stihnu a že pojede. Odjezd vlaku ze Svinova do Opavy byl chvíli před třičtvrtě na pět. Aktuální čas je přibližně 4 hod 10 minut a k tramvajové zastávce je to ještě daleko. Snažím se běžet. Chvíli je to mírně do kopce, později již z kopce. Rozhodně nejsem ve formě, navíc s batohem ve kterém jsou tři PETky s vodou, rozhodně neběžím celou trasu ke tramvaji. Je nutné ji stihnout. Každých pár minut času při nepříliš velkém teplu, které na pochodu získám, budou jen mým velkým kladem. Bočním pohledem a „ostřížím“ poslechem případné přijíždějící tramvaje sleduji situaci. Už jsem kousek od nástupního ostrůvku a situace je již plně pod kontrolou. Na informační tabuli vidím, že mám pár minut k dobru. Mohu jet jakoukoliv tramvají, všechny jedou přes Svinov. Přijíždí a já se během pár zastávek vydýchávám. Inu hned na začátku mám zatěžkávací zkoušku. Kupuji jízdenku na vlak a svižným krokem k němu mířím. Vlak již čeká a já relaxuji. Již nemusím nikam spěchat.
Dojíždím do Opavy a zde mám asi deset minut na odjezd autobusu. Zkrátka pohodička. Do Hradce nad Moravicí přijíždím pár minut před třičtvrtě na šest ráno. Musím si ověřit, kde přesně bude start, ale má být u infocentra za významnou křižovatkou ve směru Žimrovice. Cestu kolem řeky Moravice vcelku zdám již z dřívější doby, ale jemné nuance, kterými má cesta pochodu vést v některých částech vůbec ne. Bylo mi jasné, že v nich mohu hodně času a energie ztratit, což se později na úseku Vikštejn – zelená turistická trasa – Zálužné, jen potvrdilo.
Zato místo startu se mi podařilo najít lehce a teprve se připravovalo. Čas pro „padesátkáře“ byl od šesti do sedmi ráno. Nejsem typ, kdy řeším až tak minuty (pokud zrovna „náhodou“ nespěchám na vlak nebo jiný spoj) a tak jsem se dal s organizátory do řeči. Protože jsem moc dobře věděl, že mě čeká velmi solidní sousto a jeho úspěch ani v nejmenším není jistý, tak při dotazu na otázku „Chcete jít asi padesátku?“ byla má odpověď „Že bych ji rád zkusil.“ Vypsal jsem lístek se základními informacemi o sobě a zaplatil symbolické startovné. Možná na deset minut jsem si s organizátory popovídal (dalo by se mluvit i déle, cesta je skutečně kouzelná a nejkrásnější je určitě především ta nejnáročnější (technická) část od Vikštejna do Zálužného a zpět ovšem ne po zelené, ale po červené turistické trase do Podhradí) a já se musel vydat na cestu. Snažím se jít svižně, protože jen ráno za ještě relativně dobré teploty mám šanci „získat čas“. Navíc nejsem typ abych jen myslel na čas, určitě si budu chtít některá místa zdokumentovat a nahrát i nějaké video. Tím jednak získám čas na „odpočinek“, kdy se budu moci sám sobě „vymluvit“ na to, že natáčím :-))) a jednak si vždy snažím v této formě uložit nějaké vzpomínky. Oficiálně je maximální čas na pochod dvanáct hodin. Časy na „kontrolních stanovištích“ jsou také ve vytištěných papírech uvedeny a je rozumné je stihnout.
Podrobnější informace jak o historii pochodu, jeho snaze o oficiální ustanovení jako nejstarší dálkový pochod v naší zemi a změnách v průběhu let, stejně jako informace pro případné účastníky a „příjemce“ této úchvatné výzvy je uvedeno na stránkách
ODDÍLU VYSOKOHORSKÉ TURISTIKY KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ OPAVA.
Jen najít odvahu postavit se na start tohoto velice slavného pochodu a dokonce mít tu „drzost“ vybrat si tu nejdelší a nejnáročnější trasu, alespoň ve mně vzbuzovalo obrovskou úctu a čest. Rozhodně nejsem typ, který „chodí s davy“. To při předpokládaném počasí a teplotách kolem 35 stupňů nad nulou rozhodně nehrozilo. I start byl spíš „komorní“. Naznačovalo to jakousi všeobecnou úctu k pochodu jako takovému i k tomu, že jej pořádá jakási pomyslná špička turistiky, tedy oddíl té vysokohorské. Mety ke které se spousta turistů snaží přiblížit, ale jen málokdo ji v plné šíři dosáhne. A pokud jde o čest, tak je třeba brát pochod i jako jakýsi svátek. Je to otázkou vnitřního rozpoložení a v tomto ohledu jsem byl zcela v pohodě. Bral jsem jej jako výzvu a menší trasu než tu „královskou“ jsem zvolit nemohl především z „principu“. Vede totiž nejkrásnějším, ale zároveň i nejtěžším úsekem celé trati, který by bylo hříchem vypustit.
Na startu jsem byl „takový malý“. Věděl jsem moc dobře, že odpočinková procházka to nebude a že si s největší pravděpodobností pořádně „hrábnu“ - a nemýlil jsem se. Jediným obrovským štěstím všech, kteří se na pochod vydali je to, že vede naprostou většinu času lesem a podél řeky jejíž vodu jsem asi nejenom já použil na solidní zchlazení. :-) Pitná ale určitě není.
Jde mi především o to, abych došel. Stihnout cestu za dvanáct hodin je také v těchto vedrech a terénu velká výzva. Pochod se nejde na čas, ten se u nikoho nepíše. Pokud stihne dojít včas dostane na památku „Účastnický list“. Ten byl i pro mě nemalou motivací – hrdě by mohl viset někde vedle těch „radioamatérskách“, které jsou spíše vzpomínkou na „staré dobré časy“ a určitou náhodu v životě, než sportovním výkonem, ale i tak potěší, že jsem byl například 17 000 účastník určitého „radioamatérského kolečka“ nebo jsem úspěšně vstoupil mezi „stovkaře“ - na tom daném kolečku jsem se již ohlásil více než stokrát. Uvádím to i jako jakousi vzpomínku na člověka, který toto „kolečko“ vedl a bohužel již není mezi námi…
Na druhou stranu pochod nejdu kvůli papíru, ale sám kvůli sobě a pokoření výzvy. Faktem je, že při návratu zpět při odpočívání (nabírání sil) v Annině údolí potkám skupinu turistek, které jdou kratší 27 kilometrovou trasu a na kontrolní bod dochází něco před třetí hodinou odpoledne. Je vidět, že podobně jako já, ani ony už nadbytek energie nemají a ptají se jestli nevím, kdy jede BUS z Podhradí do Hradce nad Moravicí? Říkám, že netuším.
Nešokovalo mě to, že cestu vlastně vzdávají. To se může stát a v podmínkách které panovaly si každý, kdo se odváží jen postavit na start zaslouží obdiv. To že by se vrátili autobusem by určitě prohra nebyla, ale naprosto mě šokovala, drobná poznámka jedné z nich, když zjistili, že by BUS měl jet o půl nebo kolem čtyř hodin odpoledne (přesně si to už nepamatuji).
Jedna se vyjádřila zhruba takto: „A že by ještě mohli stihnout zajet do Hradce a tam si vyzvednou diplomy!“
To byl pro mě šok a nesedět bych málem spadl na zem. :-) Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, že nespím a že tato odpověď není zlým snem, ale skutečně byla vyřčena. Asi bylo chvíli ticho (z mé strany určitě) než jsem si vše v hlavě uspořádal.
Velice „sportovní“ přístup. Třeba se mi to jen zdálo nebo jsem to špatně pochopil. Lhal bych, kdybych tvrdil, že by mě vadilo, kdyby mě už autobus také odvezl a já nemusel již nikam šlapat. To by pro mě byla ovšem prohra a vše co jsem si do té doby vytrpěl, jako bych vytrpěl zbytečně. Rozhodně mé odhodlání v tom okamžiku bylo větší než asi pohled nestranného účastníka na mě – už jsem měl více než polovinu cesty za sebou, ale pořád také ještě spoustu před sebou. Rozchození se, bylo již často hodně o zatínání zubů, ale takový PODVOD hlavně sám vůči sobě?
Jak bych se mohl podívat na diplom, který jsem získal podvodem? A jak bych se mohl podívat později sám sobě do očí?
Jako na UBOHÉHO PODVODNÍKA!!! Ve středověku by si rytíř s takovými cnostmi nezasloužil nic jiného než ŠIBENICI.
Tak nějak doufám, že se mi to jen zdálo nebo že si také jen dělaly srandu. Je to o to větší škoda, protože vypadaly velmi sympaticky. V začátku článku se „pochlubím“ i já, že se mi nepodařilo do Hradce dojít včas, ale s více než hodinovým zpožděním, takže žádný diplom nemám. To mi ovšem ani v nejmenším nevadí. Do cíle bez diváků, červeného koberce, slavobrány, „koček“ které by mě vítaly a objímaly, bez přetnutí cílové pásky, jsem ale sám vůči sobě „přicházel“ jako VÍTĚZ. Dokázal jsem to! Kdybych přijel autobusem a sto metrů před náměstím „jako“ přišel pro diplom a nechal se oslavovat nad svým „VELE – VÝKONEM“, tak by to ve své podstatě byla jen „ULIČKA HANBY“. Pořád nad její větou přemýšlím, že ji vůbec byla schopna vyřknout a svým způsobem mě to i velice mrzí. Je to přesný opak toho, jako když si horalové nebo dokonce samotní horolezci podají ruce a tím mnohdy beze slov řeknou „JDEME!“. Pod jednoduchým slovem, ve kterém je ale vše. Kdyby šlo do tuhého jeden druhému pomůžeme. Kdy toto slovo znamená stejnou JISTOTU jako HÝČKANÉ a maximálně ochraňované LANO. Lano na kterém v některých případech závisí zdraví ne-li samotný život. Nikdy nevíš, kdy i na „normálních“ turistických cestách potkáš skutečného mistra skal a velehor, ale ten pocit i naopak samotná odpovědnost vůči sobě i ostatním by měla být vlastní. Je to i otázka vlastní cti. Stejně tak je i pro mě například ctí a ne omezením, když mě místní znalec jeskyně požádá o „drobnost“. „Jestli jej v tomto místě nepočkám“. „Protože NUTNĚ potřebuje prozkoumat tento komín, tuto plazivku nebo „propástku““. Protože i když může být v určitém čase v jeskyni více lidí, tak v tomto okamžiku a v tomto místě jsme pouze dva. A jeden se musí na toho druhého zcela spolehnout.
Odpověď ANO je čest! Je to více než podání ruky. Stejně tak jako upřímnost a odvaha říct na co se již necítí (jak těžce chlap řekne, že na něco nemá. :-)))) ). Přesto právě v těchto okamžicích tyto „prkotiny“ padají, protože ve skutečném životě nemají žádnou hodnotu – je to jen ubohé EGO“. Dolů se nechodí „za sebe“, ale „za skupinu“. Vše je úspěšně ukončeno, až jsou všichni v bezpečí nahoře.
V kombinaci s těmito skutečnými cnostmi, mi její vyjádření stále vrtá hlavou. No nic, každý má svou čest a nyní se již opět vrátím na začátek cesty do Hradce nad Moravicí.
Pochod pro mě nebyl jen pochodem. Možná bych tím ušetřil spoustu času, ale přece jen mi nešlo jen o čas. Pokud jdu navíc kolem zajímavých míst, tak se je vždy snažím nějakým způsobem zaznamenat a ne jen jít nejkratší možnou cestou. Ač by to k zajímavostí k pochodu nepochybně patřilo, tak se naštěstí do kopce ke hradeckému zámku jít nemuselo. Protože je nepochybně nejvýznamnější památkou a skvostem tohoto města, tak se o něm krátce zmíním, i když by znalci místa o něm mohli dlouhé hodiny psát úchvatné stránky a stránky textu. Nachází se v severní části Oderských vrchů asi sedm kilometrů jižně od historického města Opavy. Pokud jsou Oderské vrchy o nejrůznějších skalkách, skalách či jejich výchozech, tak i v okolí Hradce nad Moravicí se o nich postupně zmíním. Nejzajímavější pro nového návštěvníka, asi bude především to, že zámek ani tak není jen jeden. Skládá se ze dvou dominant a to ve velice výrazně kontrastních barvách. Také se zámky podle toho jmenují. Hlavní brána je v zámku „Červeném“ a o několik set metrů jižně se nalézá „Bílý zámek“ s „Bílou věží“. Ke konci výletu mě bude právě pohled na ně vítat – ti jediní na můj příchod čekali… :-)))
U stavby „Bílého zámku“ se spojuje několik slohů z významných období. Hradec nad Moravicí patří k nejstarším slovanským centrům. Opavská knížata ve své době sídlili na dnes již neexistujícím hradu. Nedaleko dalšího dnešního skvostu vzdáleného asi pět kilometrů vzdušnou čarou severovýchodně od zámků „hradeckých“ a to u Raduně. Místo, které si podobně jako Hradec nad Moravicí zaslouží návštěvu. Dalšími významnými zámky v okolí jsou ty v Kravařích, Šilheřovicích, Fulneku, tajuplná zřícenina Vikštejn o které se také zmíním, protože cesta pochodu kolem něj míří a o dost dále také „krnovský“ Cvilín.
Ale ať už je to jak chce, tak se Hradec nad Moravicí považuje za „Bránu Slezské země“. Možná již před rokem 800 našeho letopočtu zde stávalo slovanské hradiště. Budeme-li se chtít vypravit ještě hlouběji do minulosti, zastavíme patrně v období „Lidu nálevkových pohárů“, tedy části období doby kamenné, přesněji vymezené i „Badenskou kulturou“ před necelými pěti tisíci lety od současnosti.
K významným archeologickým nálezům patřily výrobky z železa, keramiky a dokonce i jiných kovů. V době časově bližší, přibližně mezi osmi až šesti sty léty před naším letopočtem místo již obývali lidé kteří dokázali zpracovávat spoustu kovových materiálů do formy předmětů denního použití. To ovšem patrně především jen pro ty společensky dobře situované. Znalcům historie a nejenom jim se asi rozzáří oči, když vzpomenu, že se jedná o období „Lidu popelnicových polí“. Znalci tajemného vrchu „Kopce“ nad slavnými Čertovými skalami u Lidečka budou okamžitě také v obrazu. Připomínkou těchto časů by měl být uměle vytvořený příkop ve skále u „Bílé věže“ - budu se zde muset jít někdy podívat a místo „zkontrolovat“. :-))
Zvláštní je také, že o následujícím, více než tisíc let dlouhém období se mnoho neví – slované se zde prý usídlili až v období 700 až 800 let našeho letopočtu. Hradec nad Moravicí byl také významným obchodním centrem především oblasti Jeseníků. Ač si nepochybně Hradec zaslouží spoustu bájí a pověstí, tak jsem sám zvědav kolik se mi jich podaří „objevit“. Jedinou pověst, kterou si nyní uvědomuji je ta o „Žimrovické skále“ ke které povede pochod za chvíli (respektive já jsem nemohl odolat a tak jsem nyní také zavítal, i když to není úplně poprvé. Jednou jsem dokonce neodolal natolik, že jsem se nahoru škrábal po skalách… :-)
Zámek Hradec a jeho historie, také není nezajímavá a skrývá i v dnešní době spoustu otázek na které není uspokojivě odpovězeno. V mých očích zůstává trochu na okraji, je totiž příliš elegantní a „uhlazený“. Nepochybně mnohem radši mám zříceniny a nebudeme muset dlouho čekat, na trati pochodu je jejich skvostný příklad – Vikštejn. O něm ovšem později, s největší pravděpodobností v následujícím dílu, kde se již do pochodu opřu s plnou vervou.
Nemohu si alespoň trochu nerýpnout do „metropole“ a tak uvedu jednu „nepatrnou“ drobnost.
V době, kdy již na „našich“ územích (oblast Poodří) existovaly strážní hradiska, tak po Praze (mezi jinými) nebylo ještě vidu ani slechu. Nejprve se v oblasti současného Hradce nad Moravicí nacházelo staroslovanské hradiště nebo spíš jen osídlení, později bylo dobyto velkomoravskými válečníky. O významu místa svědčí i to, že v desátém až třináctém století o Hradec soupeřily čtyři mocnosti (polské, české, uherské i německé). Kolem každého správného hradu by se měly nacházet hluboké obranné valy, ale zde jich již do současnosti mnoho nezbylo. Základy určité míry současné nevraživosti mezi českými a polskými zeměmi (alespoň v pohraničí) byly právě v minulosti, kdy nebyla nouze na nejrůznější výpady a pokusy přisvojit si alespoň nějakou část cizího území. Poláci měli své obranné pevnosti, zato my jich mnoho neměli. Největší roli u nás hrály prudké, ne snadno překonatelné a mnohdy i skalnaté svahy, ale mnoho pevností neexistovalo. Jedním z mála byl samotný Hradec. Dlouhou dobu trvalo než se konečně oblast Holasovicka připojila k českým zemím někdy mezi léty 1160 až 1195 našeho letopočtu. Spoustě lidem známý park mezi vstupní branou v „červeném“ zámku a zámkem „bílým“ neexistoval a byl zde obranný příkop. Byl vytesaný ve skále a proudil v něm podzemní pramen.
O přesném místě dalšího hradu, hradu Holasovice, také není mnoho známo. Předpokládá se, že by se snad mohl nacházet v opavské městské části Kylešovice, který byl patrně zničen a později byl pro jeho nové místo určena oblast dnešních Holasovic severně od Opavy ve směru do dnešního Krnova. Jinde se zase uvádí, že Hradci nad Moravicí předcházel známý Cvilín nad Krnovem. Ač to asi v minulosti bylo kdo ví jak, dá se předpokládat, že kolem dávného Hradce nad Moravicí existovaly hradby z dřevěných kůlů – nevím proč mi teď naskakují v mysli scény dobývání z nejrůznějších westernů? :-)
Nešťastným obdobím byl vpád Mongolů v roce 1241. V roce 1986 byl archeology odkryt nález ve skále vytesaného příkopu se šířkou celých 8 metrů se stopami požáru, kdy prý „i kámen hořel“. V roce 1544 byl postaven zámecký pivovar, který zde existoval až do doby první poloviny devatenáctého století. Ani období husitské nebylo pro zámek nevýznamné. Poprvé sice odolal a vypálené byly některá další území, například Osoblaha, Nová Cerekev nebo Kaziměř. Ani podruhé, v roce 1431, nebyl Hradec Husity dobyt. Město vyhořelo již před jejich vpádem a tak stačilo, když Přemek II přijme slib o příměří a také přijímáni „pod obojí způsobou“ a husity podpoří i vojensky. To bylo pro Přemka II velkou prohrou, ale vše mohlo skončit mnohem, mnohem hůř. Suma sumárum se Hradec vždy ubránil a nikdy nebyl dobyt.
Určitě by se dalo o Hradci nad Moravicí psát hodiny a hodiny, ale nepochybně na to budou větší odborníci než jsem já. :-) Podstatné je to, že i já bych mu měl věnovat více času než jsem mu dosud věnoval. Zdaleka nemusí být tak nezáživný, jak jsem si na začátku myslel a určitě by neškodilo si, především jeho okolí, důkladněji projít.
Měl jsem ovšem vypravovat o pochodu a mezitím jsem se „zasekl“ na zámku. V příštím dílu tedy už pořádně šlápneme do bot a vydáme se na dlouhou cestu, možná ještě zajímavější než je celý zámek.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Hradec nad Moravicí
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak jsem šel náš nejstarší dálkový pochod - část první, lehký úvod.
