Jak se plní sny aneb Španělsko 2016, 4. část (El Escorial a Toledo)
Po snídani a krátké zastávce u Toledské brány jsme opustili Madrid a vydali se autobusem směrem severozápadním, tedy na El Escorial. Naším cílem byl jeden tamní povětší domek, který se celým jménem nazývá klášter a královské sídlo sv. Vavřince v El Escorialu a který je již více než tři desítky let záležitostí unescovou. Ten Vavřinec je tam, samozřejmě, San Lorenzo a celý komplex, postavený (nejen) španělským králem Filipem II., má velmi blízko i k největšímu malíři v dějinách, tedy Hieronymu Boschovi. I když tady mu sekundují ještě jména jako El Greco, Tizian nebo Vélazquez. V každém případě byla neděle 19. června a my se těšili na místo, které je považováno za jeden z nejvýznamnějších královských paláců Evropy. Mnozí ho totiž řadí takřka na úroveň Versailles, i když v tomto případě se vždy jednalo spíše o ten klášter a mauzoleum nebo pantheon.
Podíváme-li se na tento „zámek“ okem zcela nezaujatým, tak před sebou vidíme hlavně obrovskou stavbu, silně připomínající spíše kriminál vyšší cenové. Ta strohost jde ale jak k jeho klášterní funkci, tak i jeho stavebníkovi. Tím byl Filip II. Habsburský nebo Španělský, který byl nazýván Moudrým. Byl to muž vzdělaný i zbožný a mezi jeho přednosti patřil kladný vztah k architektuře a Boschovým obrazům. Z jeho života se nejvíce zdůrazňuje to, že „napráskal“ Osmanům a byl bit od Angličanů nebo že si za první manželku vzal svou portugalskou sestřenici a po smrti své druhé ženy, která byla paradoxně Angličankou, se pokoušel o její sestru. Výzdobu interiéru paláce si sám pohlídal a tady už slovo strohost až tak na místě není.
Například bazilika San Lorenzo el Real tak rozhodně nepůsobí. Krásnému svatostánku dominuje hlavní oltář, kterým je ve skutečnosti téměř 28 metrů vysoká stěna z červené žuly a jaspisu, zdobená mj. zlacenými sochami Leone Leoniho. Velkým zážitkem je návštěva 44 metrů dlouhé klášterní knihovny s více než 40 tisíci knihami, obrazové galerie nebo královské hrobky a nádherné jsou rovněž okolní zahrady. Pro mnohé je naopak jistou nepříjemností přísný zákaz fotografování. S každou výpravou jdou dva průvodci a spolu s kustody v každé místnosti dodržování tohoto zákazu velmi přísně sledují. Proto nás velice pobavila jakási mladá Japonka s tabletem v rukou, která byla v bazilice několikrát upozorněna na zákaz focení, vždy přikývla, usmála se a vesele to valila dál. Zkrátka drzost se někdy opravdu vyplatí …
Pak už jen rychle jedno pěnivé a náš autobus vyrazil k Toledu. Vzhledem k tomu, že se nepovažuji za člověka zcela neznalého a nevzdělaného, věděl jsem tak trošku do čeho jdu. Město však překonalo veškerá moje očekávání a svým způsobem mi vyrazilo dech. Skoro bych se nebál říct, že se jedná o perlu perel a mé nadšení se ještě vystupňovalo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že město poměrně dobře znám, vím kudy mám chodit a že jsem zde tedy v některém ze svých minulých životů musel žít. Znám jednoho historika, který tvrdí něco podobného – v jeho případě to, pochopitelně, posoudit nemohu, ale mně se to tady fakt stalo. A nebylo to nijak nepříjemné …
Náš toledský pobyt začal panoramatickou jízdou kolem města, částečně i nad ním. Bylo to úžasné a když jsme zastavili na fotopauzu, všiml jsem si, že zdaleka nejsem ohromen jen já sám. Tolik pokleslých čelistí jsem už dlouho neviděl a rychlost cvakajících spouští fotoaparátů by nepřekonal ani sovětský samopal, který má – jak všeobecně známo – kadenci tatatata. A to není zrovna málo. Takže rychle ubytovat u krále Carlose a vyrazit do města, které nabízí památky nejen všech druhů a velikostí, ale také kultur. Oni tu totiž vedle sebe dlouhodobě přežívali křesťané, muslimové i Židé. Tehdy to asi ještě šlo a zřejmě to bylo i přínosné.
Procházka tímto kastilským městem byla náročná více psychicky než fyzicky. Ono to tu sice je nahoru – dolů, takže se našinec – zvláště pak v létě – cestou orosí jako správně natočená Plzeň, ale hlavně neví kam dříve. V Toledu stojí za pozornost nejen každý domeček, ale snad i téměř každý kamínek. Pro většinu účastníků zájezdu byla největším zážitkem dne zřejmě návštěva kláštera Santo Domingo el Antiguo, založeného v roce 1364. Pozoruhodné místo stále slouží svému původnímu účelu a milosrdné sestry si zde přivydělávají jak výrobou a následným prodejem jakýchsi laskomin a suvenýrů, tak provozováním klášterního muzea. Jeho součástí je prohlídka klášterního kostela, kde je umístěno několik obrazů slavného malíře řeckého původu známého pod jménem El Greco, který je v kostelní kryptě také pohřben. Platí zde přísný zákaz fotografování, takže jedním z největších problémů bylo nebýt přistižen. Sestry totiž byly velice bdělé a zejména ta nejusměvavější z nich, ozdobená hustým knírem, se nám věnovala více než poctivě. Byla sice spíše velmi milá a měla upřímnou radost z našeho zájmu, ale nám – fotografům v utajení – to, bohužel, rozhodně neusnadňovala. A na to, aby nás pustila i do rajské zahrady, se rozhodně „ukecat“ nenechala.
Potom nás již čekalo jen nekonečné toulání v ulicích města. V té chvíli už jsme věděli, že např. do Archeologického muzea se nedostaneme, protože nedělní odpoledne a pondělky se tam prostě nepracuje. Takže jsme se „motali“ hlavně v okolí toledské mariánské katedrály a dalšího zdejšího kláštera, zvaného San Juan de los Reyes. Ten si – na rozdíl od toho minulého – plně ponechal svůj původní gotický vzhled a bylo jasné, že v pondělí bude patřit ke klenotům celého zájezdového programu. Po nějaké době jsme si skočili na pivo, chvíli nabrali sil na hotelu, zkontrolovali vývoj fotbalového ME, požili kapku slivovice jako pomoc proti všemu zlu světa a vyrazili znovu do ulic města. Plán jsem měl poměrně jasný, navíc se mi zdál lehce zvládnutelný. Konečným cílem měl být malý areál, připomínající vykopávky antického města, který jsem viděl z vyhlídkové panoramatické plošiny. Před tím jsem si ovšem chtěl prohlédnout také alespoň část městských hradeb s dvoubránou Bisagra a gotický most sv. Martina. Stihnout ještě hrad, ve kterém dnes sídlí hotel, a most antický by již bylo milým bonusem navíc. No a celou neděli mělo zakončit pořizování fotografií nočního Toleda. Byl jsem nakonec rád, že vyšlo alespoň něco.
Bisagra je tvořena bránou Starou (10. stol.) a Novou (16. stol.). Zatímco ta Nová je již stavbou renesanční, ta Stará v sobě zachovala i část původního maurského opevnění. Pořizování kvalitní fotodokumentace bránilo hemžení trojčlenné skupinky nepříliš vzhledných Korejek. A pak přišel další problém, kterým byl objev eskalátorů. Ne, že by pojízdné schody byly pro našince takovou novinkou jako kdysi při návštěvě pražského OD Kotva, ale po prudkém svahu mezi „dolním“ a „horním“ městem se člověk neprojíždí každý den. Takže nahoru a dolů … a výsledkem byla taková časová ztráta, že se zbytek programu rozsypal jako onen pověstný balíček čertových obrázků.
Nádherný gotický pětiobloukový most sv. Martina z 13. století jsem si ještě prohlédl, ale o tom, že si ho nafotím celý krásně nasvícený zapadajícím sluncem, jsem si už mohl nechat pouze zdát. A přiznám se, že mě to dodnes poměrně dost mrzí. Poté jsem se vydal pěšinou proti proudu řeky Tajo. Cesta kolem řeky je zde pojata jako něco mezi naučnou stezkou a přírodním krajinářským parkem. Kdyby se tak strašně rychle nesetmělo, mohl si člověk jistě užít mnohých zajímavých pohledů na vodní hladinu, okolní skály i fragmenty opevnění a s ním souvisejících staveb. Takto už šlo nakonec jen o to dostat se co nejrychleji zpět do civilizace. Když proti mně vyběhl pes, který velikostí i tvarem těla připomínal hodně přerostlého křížence dogy a vlkodava, bylo to ještě v pohodě. Když se však vzápětí u okolních zbytků kamenného opevnění a snad i nějaké vodní stavby začaly zvedat jakési prapodivné postavy, uvědomil jsem si, že ve španělském zombie – horroru jsem určitě hrát nechtěl. A tak jsem podrbal psího titána za uchem a vyrazil kolem hradební zídky prudce vzhůru.
Naštěstí jsem byl právě pod oním „vykopaným městečkem“, takže jsem ihned zapomněl na ty figuríny od řeky a šel se podívat blíže. Koneckonců k nejbližší lampě veřejného osvětlení jsem to měl už jen pár desítek metrů a vidět bylo i jakýsi malý svatostánek. Tím městečkem ale byly nakonec „pouze“ někdejší arabské lázně zvané Koželužny, které pamatují minimálně téměř celé tisíciletí. Moc jsem z nich už ale v té tmě neviděl. A tak jsem raději pokračoval dál a výše, tedy přímo do centra perly Kastilie …
Hlavním cílem mi teď byla opět toledská katedrála. Noční fotky sice mají své nezpochybnitelné kouzlo, ale tady bylo osvětlení natolik nerovnoměrné, že to moc neklaplo. I tak jsem zde ale nějakou dobu pobyl. Trošku mě pak otrávilo, že mi ve vietnamské večerce odmítli prodat pivo (bylo po 22. hod. – no a co …), ale naštěstí jsem uspěl u konkurence. Ale asi je tento zákaz ve Španělsku docela hlídán, protože si i mladý Asiat, potetovaný jako elitní příslušník pyrenejského výsadku jakuzy, zašel před obchod, jestli je čistý vzduch. Pivo šlo stejně pro jistotu do neprůhledného papírového pytlíku, a tak jsem si vzal raději rovnou dvě. A tím skončil první (půl)den v Toledu. Šel jsem do hajan a bohužel až druhý den ráno přišel na to, že jsem původně chtěl ještě nafotit noční panoramata z hotelové střešní terasy. Již brzy jsem zjistil, že jsem tím udělal chybu nadstandardní velikosti …