Jaro na Bítově – 7. den – Bítov – náměstí (kostel sv. Václava, Muzeum vláčků a Veteran muzeum) a odjezd

Ten téměř týden nám tu tedy vyšel.

Dnes ráno byl zase klid. Sousedi vedle se vyměnili. Naši noví sousedé tam byli jako myšky. Já byla vzhůru od 8, tak jsem si četla. Ota se vzbudil v 9. V klidu jsme se nasnídali, já si ještě stačila v pohodě vypít kávu. Včera jsme si říkali, že bychom mohli dopoledne zvládnout krátkou procházku, ale teď se nám už nikam nechce. Pokoj můžeme opustit, kdy chceme, tak toho využíváme.

Nakonec si jdeme jen obejít náměstí. Opět svítí sluníčko, ale ochladilo se a fouká studený vítr. Ve stínu je přímo zima a zítra má pršet. To nám ta dovolená vyšla.

Na protější straně náměstí je kostel sv. Václava, který byl postaven ve 30. letech 20. století, kdy byl tzv. Starý Bítov i s farním kostelem z 11. století zatopen přehradním jezerem. Vnitřní vybavení sem bylo přeneseno z toho starého kostela.

Na rohu proti kostelu jsou dvě muzea – Muzeum vláčků a Veteran muzeum. O otevírací dobu bychom se zajímali, kdyby bylo tak hrozné počasí, že by se nedalo jít ven. To se nestalo a tak jsme tam ani nešli.
Mysleli jsme si, jak to tu vše známe, přesto jsme na náměstí objevili jednu zdejší zajímavost. Mají tady pumpu předpokládám na pitnou vodu – to se nezmiňují. Ale je na mince. Vodu si musíte koupit – 1 litr za 1,- Kč. Aspoň se tady vodou neplýtvá.

Vracíme se pro zavazadla. Klíče podle dohody necháváme v zámku a dveře penzionu zaboucháváme.

Přesně podle jízdního řádu odjíždíme do Dačic. Tady je úplně nové autobusové nádraží. Vypadá to tu pěkně. Máme tu skoro hodinu času. Je tu však docela zima, i když sluníčko svítí. Stále fouká ledový vítr. V čekárně je nějaký špatný vzduch, jsme zvyklí na lepší. Tam se nám nelíbí. Jdeme si sednout na sluníčko do nového parčíku. Už jsou tu lavičky, jen cesta je zatím kamenitá. Předpokládáme, že tam bude časem písek.

Já jdu do sousedního Lídlu koupit něco k jídlu. Jít na oběd, to bychom asi nestačili. Koupila jsem sendviče a ještě rybí salát a rohlíky. Domů máme dojet až večer, předpokládám, že se to bude ještě hodit.

Ve 14,30 odjíždíme, autobus je skoro prázdný, je to fajn. Za hodinu jsme v Jindřichově Hradci.

Konečně jdeme na vlak. Ten už je přistaven, i když do odjezdu je ještě dost času. Tam nefouká, jdeme si sednou a konečně si můžeme dát pivo, které jsme si včera koupili. Vzpomínáme na perfektní dovolenou s výborným pivem. To je pro Otu další bonus. Já si pochvaluji jejich dortíky. To byla dobrota. Na ty zapomenout nelze.

Do Českých Budějovic jsme přijeli se skoro 15 minutami zpoždění. Máme tady mít téměř hodinovou pauzu, tak to nevadí. Jenže Ota si vzpomněl, že skočí do města do pivovaru Krajinská 27 pro pivo. Tvrdím, že to nestačí, ale přesto vyráží. Já mezitím zjistila, že je výluka a že pojedeme do Číčenic autobusem. Kupodivu jsem docela klidná a plánuji, že se přesunu s oběma zavazadly před nádraží, ať to máme blíž. Naštěstí si Ota hlídal čas a před náměstím zjistil, že se to stačit skutečně nedá. Tak se otočil a šel zpátky. Brát to poklusem se mu nechtělo. Přišel tedy včas, ještě jsem byla v hale. Dvě minuty před odjezdem usedáme do autobusu. Řidič nám dal zavazadla do kufru, tak jsme na chvíli bez starostí.

Jenže v Číčenicích na to zapomněl a už dělal papíry. Když se mi podařilo na něj zavolat, už všichni cestující směřovali k vlaku. Naštěstí tam byla koordinátorka, která na nás počkala, k vlaku šla s námi a až pak dala znamení k odjezdu. Zdá se, že domů snad už konečně dojedeme bez dalších problémů.

Je dobře, že jsem nakoupila ještě jednu svačinu. Je 19. hodin, máme hlad. Domů to je ještě hodinu vlakem a další půlhodinu domů. To už na večeři bude pozdě. Naštěstí se zdá, že přijedeme skoro bez zpoždění.

A povedlo se. Pár minut - tomu se snad nedá říct ani zpoždění. Domů jsme dojeli autobusem, ale přišla jsem domů zničená víc, než když jsme se vraceli z pěších výletů. Později jsem zjistila, že tlak šel hrozně dolů a další den má celý den pršet. A protože jsem jako rosnička a počasí by se podle mne nechalo předpovídat, tak je jasné, že jsem tak zničená. Ale je večer, vlastně nemusím už nic dělat. A až to vše vypereme a přebalíme a až se deštivé počasí trochu umoudří odjedeme za dalším poznáváním krás naší republiky. Musíme navštívit nejjižnější bod naší republiky.