Podzim v Podyjí 2018 Pt. 1 – na Bítov
Konec léta, nebo spíš podzimu značí i nějaký cyklistický zájezd vlastně na závěr sezony. Nejinak tomu bylo samozřejmě i letos. Termín se nabídl vlastně sám, díky státnímu svátku, který se tak hezky přiřadil k víkendu, takže sraz v místě je ve čtvrtek navečer před svatým Václavem. Místo konaní je tentokrát značně tradiční, protože na některé z nás zase přišlo kulatější (spíše hranatější) životní jubileum, byla vybrána lokalita už dosti známá. Podyjí, Lukov.
Je tedy fakt, že co se týče hlavních cílů, většinu těch nejdůležitější jsme si tady za několik předchozích pobytů splnili, k tomu navíc někteří i individuálně. No v té naší partě (s občasnými obměnami členstva) jsme tu po čtvrté.
Tradičně se dopravujeme částečně hromadnou dopravou, částečně auty, která nám vezmou zavazadla. Mě to tentokrát taky nevychází příliš na brzký odjezd, takže sedám do vlaku až k poledni. K drobné radosti patří fakt, že do Olomouce jdeme spolu s děvčaty, která dál pokračují až do Břeclavi, kde se „nalodí“ do auta k Borisovi, který si už jejich kola i zavazadla vyzvedl v předchozím týdnu. Já pokračuje na Brno, kde se musím trošku zorientovat na přestupu kvůli výlukám. Abych to moc neprodlužoval, dál Hrušovany nad Jevišovkou a Znojmo. Takže do Lukova to je pár kilometrů, o kterých se nemá cenu příliš cenu rozepisovat, protože už bylo beztak pozdě.
Večer už je U Čabalů celkem zábava, tak se můžu rovnou zapojit, nejdřív na dvoře a protože je už chladněji, nakonec se zase nějak směstnáme v kuchyni (a okolí).
28.9.2018
Otázkou bylo, kterým směrem se vydáme první celý den (tedy st. svátek). Nicméně padle návrh, že v Bítově (vesnici) je řízkový festival, tak zkusit na západ. Je vlastně fakt, že v této naší skupině jsme vlastně tak daleko tím směrem nebyli, většinou směřujeme do oblasti s více vinohrady (tedy tady na Znojemsku). Vlastně to znamená jet na konec Vranovské přehrady. Nápad se ujme, tedy je potřeba vytýčit kudy, no, nebudeme vymýšlet a vezmeme to silnicemi, ony nějaké postranní cyklotrasy v daném směru moc k mání nejsou. Je to tedy jasné, nejdříve jen povinné raní foto U Hricků, pak směr Horní Břečkov, dál Lesná. Už je otevřena hospoda u moto muzea, tak činíme krátkou zastávku. Jinak nemáme v plánu dlouhé vysedávání, když tak malé na stojáka. Někdo to nese s nelibostí, tak se částečně dělíme, aspoň se skupina v počtu jezdců sníží, což je v pohybu po komunikaci praktičtější. Na konci Lesné je malý výjezd s rozhledem na krajinu a táhlý sjezd do následující Šumné.
Vedlejší Štítary jsou ještě poměrně velkou obcí, jak tak míjíme jednu z hospod, vzpomínám si maně, jak jsme tu před časem seděli s jinou výpravou.
Pak cesta začíná mírně stoupat, přeci jen jsme poněkud klesli. Víceméně mezi poli, částečně i lesem, což nakonec naznačuje i název předposlední osady před Bítovem, Zálesí.
Po pár kilometrech následuje odbočka z hlavní cesty a za Chvalaticemi jsme k prvnímu cíli dosti blízko. Nejdřív ale další sjezd a pár zatáček do kopce. Přímá trasa za kapličkou se sv. Janem Nepomuckým ale nesměřuje do vesnice, nýbrž k hradu. Ale pře hradem je ještě rozsáhlý rekreační areál s hospodou a rozhlednou. Chlubí se tu dvěma betonovými havrany od Milana Olšiaka. Ti celému areálu dávají název Rumburak, což je ale původně chovný černý pták z čeledi pěvců. Ten by měl být k vidění ve zvěřinci za restaurací, ale nebyl.
Nechci poukazovat, ale někdo měl nápad, zkusit k části návratu použít paroplavbu. Takže na internetu v chytrém telefonu hledáme nějaké údaje, bohužel kusé. Když jsme onehdy byli na B9tově, měli na nádvoří přesněji ve sklepení pěknou ochutnávku vína, tak navrhuju, zkusit se podívat na hrad. Ke smůle ale sklípek je jen o prázdninách, což značí, že do předpokládané lodní dopravy je ještě nějaká doba. Tak vyjedeme zpět k Rumburaku, kde už je dosti plno. Na rozdíl od zbytku se vydám na rozhlednu (sice jsem už před časem byl, ale proč si nezopakovat). Většina už končí s jídlem, tak mě to stačí na polívku. Zas dolů k hradu. Po cca 20 minutách pobytu u přístavu to vypadá, že o svátku lodě nejezdí, což je geniálně ověřenou dotazem na tel. informacích. No nemůže být výprava aby nebyl nějaký průser.
K havranovi se nám už ale po třetí nechce, tak zkoušíme relativně ucházející cestu od přístavu někam k vesnici. Kola musíme zatím spíš tlačit, ale zdá se, že by nás cesta měla zavézt k turistické trase mezi Bítovem (hradem) a Bítovem (obcí). Nakonec určitou výhodu to mělo, prošli jsme kouskem rezervace U Doutné skály, tak jsme měli možnost detailně prozkoumat část skalnaté stráně s vysušeným porostem s převahou akátu. U známé cihlové kapličky vidím, že jsme se trefili a vesnice je pod námi.
Řízkový festival se koná v restauraci na návsi (náměstí), většinou jsou ale ještě všichni plní z oběda, tak je nás pár pravověrných, kteří zůstáváme, protože tu točí výrobek vedlejšího minipivovaru.
No a pro změnu doraživší mladí cyklisté (Martina s Vaškem) to korunují jakýmisi zákuskovými přídavky.
Bítov samotný je vlastně taky ještě nad přehradním jezerem tak ještě další sjezd na most pod Cornštejnem (např. zde). V přehradě je beztak tak o 5 m vody míň, tak i pochybuju, jak letos lodě jezdili.
Hrad Cornštejn je umístěn na ostrohu nad údolím a řeka Dyje pod ním udělala velký meandr, kde se otáčí skoro o 180°.
Po úbočí silnička stoupá na takovou skoro náhorní planinu nad pravým břehem a dál až vlastně k rakouské hranici. Jedinou osadou před Vranovem je vlastně Lančov. Kde už trasa zase postupně klesá zpět k Dyji, vlastně už pod přehradu. Nesmíme opomenout vyhlídku na zámek. A teď k řece. Kolem Hamerské vrstvené skály je ještě pořád pěkná cesta. Ale brzy nás čeká kopec střízlivák, tedy pokračováná cyklotrasy 5122. Přesněji stoupák pod Ledovými slujemi. Prvních pár desítek metrů ještě občas jedeme, ale brzy už je cesta tak prudká, že až na výjimky všichni tlačí. Až u hraběnčina mostu (Mostek hraběnky Heleny Mnizskové) se dá místy opět jet, však tu tras překonává více než 200 m na nějakých 1,5 km. Tabulka na rozcestníku Pod Větrníkem prozrazuje nadmořskou výšku přes 500 a navíc začátek poměrně zánovního asfaltu na povrchu silničky.
Z kopce se na asfaltce objevují hanlivé nápisy, jako brzdi, nebo zpomal, ale proč, když je tu Čížov a oblíbená hospůdka U Švestků.
Z počátku se zdá narvaná (my ještě s kolegou míříme do centra Národního parku pro nějaké suvenýry). Když už jsme zpět, hospoda je uvolněná a obsluha tradičně hbitá, tak ani dlouho nečekáme na naši objednávku.
Krátí se dny, tak už dlouho nevysedáváme, směr Horní Břečkov, odbočka k Čížovskému rybníčku (modrá pěší) a ještě do mírného kopečka krajem lesa a Lukov je před námi. Vše je doprovázeno značkou soustavy Greenway Praha – Vídeň, zároveň domácí značkou s číslem 48 a další mezinárodní EV (Eurovelo) 13. Když už je tu tolik značek, měl by tu být i hustý provoz, vskutku asi 5 cyklistů jsme cestou potkali, ale přeci jen už bylo k večeru. Tak maximálně ještě na jedno U Hricků.
Pt. 2