Jedeme do našich severních hor - 16. den - odpoledne: zřícenina hradu Grabštejn; rozhledna Heřmanice

Opouštíme Hrádek nad Nisou, ale také oblast obrovského množství skal, ve kterých jsme se poslední dny toulali. Pár dnů žádné neuvidíme.

Původně jsme chtěli zajet k jezeru Kristýna, ale v tomhle počasí koupání rušíme. I když Ota ještě před dvěma hodinami tvrdil, že se určitě půjde vykoupat, a to za každého počasí. Už ho to přešlo. Stačí mu prý voda shora.

Odjíždíme tedy rovnou na východ na parkoviště nad Grabštejnem. Původně gotický hrad Grabštejn byl postaven na skalnatém kopci ve 13. století, v 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Z té doby je i nádherná renesanční kaple sv. Barbory - díky bohaté výzdobě a vnitřnímu vybavení je považována za perlu renesance a raného manýrismu u nás. Původní nástěnné malby představují figury andělů, světců a alegorie Ctností a Nectností.

V této renesanční podobě se zámek téměř zachoval do dnešní doby. Opravy byly prováděny hlavně po požárech. R. 1945 byl zámek znárodněn a začal chátrat. Rozhodně ho nezachránila ani armáda, která se sem r. 1953 nastěhovala. I když se r. 1970 vystěhovali, stále to byl vojensky střežený prostor. To nevadilo vandalům a hledačům pokladů, kteří se dostanou všude. Zkáze zámku jen pomohli. Když ho r. 1990 získal Státní památkový ústav, byla to již neobývaná zřícenina. Prakticky až do r. 2010 probíhala oprava hradu, který je dnes otevřen veřejnosti.

K hradu se jdeme podívat. Mělo by být ještě otevřeno, ale pokladna je zavřená. Možná je pokladní současně průvodkyní. My jsme však dovnitř ani nechtěli. Já bych tam v respirátoru prohlídku nezvládla. Po 10 minutách se začínám dusit a kašlat. Alespoň si prohlížíme přístupné nádvoří.

Tady nás chytila další průtrž. Voda teče všude. Chvíli stojíme pod stříškou, jenže už není kam před vodou utéct. Sice na nás neprší, ale za chvíli bychom stáli ve vodě. Raději mizíme do krčmy. Tam je jistota, že budeme v suchu. Bohužel Pitra pivo nemůže, za chvíli chceme odjet, tak dáváme aspoň zmrzlinu. V té zimě nás nic lepšího nenapadlo. Bohužel o to mi je větší zima.

Pak jsem ještě nakoukla do přilehlé zahrady, kudy vede Stezka smíření s pískovcovými pomníčky. Stezka vznikla v letech 1993 - 2017 díky opernímu pěvci Luďkovi Velemovi, který v těch letech uspořádal 25 benefičních koncertů. Jenže instalaci pomníčků nekonzultovali s vlastníkem, ani se členy Státní památkové péče a jako černou stavbu ji museli odstranit. Nakonec vše dobře dopadlo. Po čtyřech letech, roku 2021 ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Správou státního hradu a zámku Grabštejn se pomníčky do zahrady mohli vrátit. Projít se tam však nejdeme. Už nám to všudepřítomné mokro vadí, i když to vypadá zajímavě.

Následující zastávku plánujeme v Heřmanicích ve Frýdlantském výběžku. Původně jsme chtěli jet přes Polsko, bylo by to kratší. Ale raději se držíme doma, ať nemáme problémy při příjezdu do republiky. Stačilo, když jsme se včera přiblížili k polským hranicím, už jsem dostala SMS, že mám při návratu do republiky vyplnit nějaký formulář.

Jedeme okreskami, současně hledáme nějakou šikovnou odbočku, kde by se nechalo přespat, ale okolo jsou samé kopce. Utěšujeme se tím, že mám napsáno, že na parkovišti u rozhledny Heřmanice se nechá přespat.

Normálně by to asi šlo, asi by se tam našlo i trochu rovnější místečko. Jenže tu jsou všude stromy a já už nechci další noc slyšet, jak to ze stromů opět bubnuje. Momentálně moc neprší, jdeme se podívat aspoň na rozhlednu. Je to k ní cca 150 m trochu do kopce. Vstup je volný.

Rozhledna má trochu nezvyklý tvar - připomíná okurku, někdo v tom vidí penis. Projekt připravili mladí architekti - absolventi Technické univerzity v Liberci. Až pak ji nabízeli starostům obcí Libereckého regionu. Nakonec uspěli právě v Heřmanicích. Jen původní termín 2009 museli odložit, hlavně kvůli mimořádným výdajům s povodněmi r. 2010. Rozhledna je postavena z modřínového dřeva s ocelovou výztuží. Je 23,7 metrů vysoká, na vyhlídkovou plošinu ve výši 22,3 metru vede 99 schodů, které vedou po obvodu věže,která má v průměru 5 metrů. Dokonce zde je dvojité schodiště – zvlášť pro výstup a pro sestup. Slavnostně byla otevřena 15. září 2012. Z rozhledny je výhled na Jizerské i Lužické hory, Žitavskou nížinu, část Heřmanic, Dětřichov nebo elektrárnu Turów v Polsku. Výhledy bohužel popsané nejsou, tak jen odhadujeme, co v mracích vidíme nebo také nevidíme. Ota se stále ještě kochá, já mezitím hledám v mapě, kde by se blízko nechalo přespat.

Nakonec jsme šikovné místečko našli na odbočce ze silnice s cyklostezkou, která vedla k čedičovému Kodešovu lomu. Je to tady bez stromů, jsme prakticky na nějaké náhorní rovině, vidíme polskou rozhlednu Hvozd. Pozorujeme různé tvary mraků, které se docela pěkně na obloze honí. V dálce před námi se točí větrné elektrárny a pěkně blikají. Zatím neprší, v autě je docela teplo, i když venku je 14 stupňů.

Nejdřív jsme našli něco relativně suchého, hlavně boty. Pak jsme si uvařili grog a dali večeři. Tentokrát nemáme pivo. V Hrádku nad Nisou jsem koupila stáčený Cabernet Savignon, který jsem raději předem ochutnala. Překvapilo mne, jak je dobrý. I teď si ho vychutnáváme. K tomu posloucháme program na ČT 2 a upravujeme program na deštivý zítřek.

Zatím kupodivu neprší, ale je zataženo. Větrníky proti nám už blikají červeně. Už je tma a samozřejmě se ochlazuje. Venku je 13 stupňů. To není moc. V autě máme skoro 18, ale nefouká sem, takže to zatím zvládáme. Už si zvykáme.

Je fajn, že jsme oba stejně praštění. Kdybychom nebyli, tak v tomto počasí jsme už dávno doma. Suché oblečení sice na převlečení ještě máme, jenže je otázka, zda je skutečně suché. To vlhko se v autě dostane všude. Jenže my jsme se shodli na tom, že ten dnešní den byl vlastně úžasný. A to je na tom to nejlepší, že si to oba užíváme za každého počasí.

Jedeme do našich severních hor - 16. den - odpoledne: zřícenina hradu Grabštejn; rozhledna Heřmanice na mapě