Jedeme do severních Čech – 18. den – cca 10 km dlouhý okruh Sloupským skalním městem-Modlivý důl s křížovou cestou-kopec Slavíček s vyhlídkou-spousta skalních vyhlídek-Sloup v Čechách-skalní hrad Svojkov

I když večer u Červeného rybníka bylo poměrně teplo, v noci se prudce ochlazovalo. Už v půl druhé vytahuji další deku, za svítání mne vzbudila zima zas. Teplota klesala pod 10 stupňů. Jen jsem se víc zachumlala, protože mi bylo jasné, že za chvíli sluníčko vše ohřeje.

Protože chodíme spát brzy, tak většinou k ránu toho moc už nenaspím. Tentokrát jsem usnula a spala jak zabitá. Když jsem se vzbudila, bylo deset. I Ota ještě spal. Tak to se povedlo. Tak pozdě jsme ještě nevstávali.

U rybníka už byly dvě rodiny, naši skoro sousedi také teprve snídali. Den jsme začali koupačkou, jak je naším zvykem. Je to prima osvěžení. Má to i tu výhodu, že šetříme vodou. Nějak nám ubývá a nemůžeme objevit nějaký zdroj. V pivovaru vždy vyškemrám jednu petku vody - to je tak na pití, příp. na vaření.

Po hodně pozdní snídani vyrážíme do Svojkova. Parkujeme pod zříceninou hradu. Koleno se přes noc docela zklidnilo a já pevně doufám, že zvládnu výlet skalním městem v délce 6,5 km. To není tak moc, ale převýšení 450 m je už trochu méně příjemné. Trasa se ještě nechá zkrátit, i když doufám, že k tomu nedojde. Prostě zatnu zuby a půjdu. Vybavena hůlkami se zabandážovaným kolenem vyrážíme.

Začínáme po červené výstupem přes křížovou cestu k pískovcovému Modlivému dolu. Není to tam ani kilometr, ale stoupat se to nechá. Původní název byl Smolný důl – uhlíři zde měli milíře a smolné pece, ve kterých vařili kolomaz. K místu se vztahovalo několik pochmurných pověstí, proto na plošinu na kopci pověsil r. 1704 jeden čeledín ze statku v údolí obrázek Panny Marie a Ježíše. R. 1760 ho pomocník sládka ze svojkovského pivovaru nahradil novým, tentokrát vysvěceným obrázkem. Začali sem chodit pocestní a šířili pověsti o zázracích. R. 1772 zbožná hraběnka Czerwelli ze Svojkova tady nechala postavit dřevěnou kapličku, do které obrázek zavěsila. Již sem nechodili jednotliví pocestní, ale celé procesí. Od konce 18. století je tady kaplička vytesaná ve skále. Církvi však vadilo, že věřící místo do kostela chodí do lesa, proto r. 1807 nechala zde umístěné sochy svatých převézt do kostela ve Sloupu. Tím na nějaký čas utlumila zájem věřících o tuto lokalitu, ale jen do doby morové epidemie r. 1832. Průčelí kaple bylo upraveno do gotické podoby, kolem kaple byly pověšeny svaté obrázky. V letech 1840 - 1850 se sem jezdíval pomodlit i bývalý císař Ferdinand V. Dobrotivý. Koncem 19. století byla kaple na pokyn hraběnky Kinské zasvěcena Panně Marii Lurdské a r. 1903 upravena jako lurdská jeskyně. Ve 2. pol. 19. století byla na cestu ke kapli umístěna křížová cesta se 14 zastaveními.
Během 2. světové války a po ní bylo místo zničeno, zastavení křížové cesty přemístěno do svojkovské kaple sv. Václava. Až r. 2001 byla na oltář dána a vysvěcena nová socha Panny Marie. Obnovena byla i křížová cesta. Vždy 1.května se u skalní kaple koná mše svatá. Od skalní kaple vede dlouhé dřevěné schodiště k oratoriu – to je upravený skalní výklenek s křížem. Původně zde umístěná plastika Ukřižování se nedochovala.

Je to tady hezké a skutečně zajímavé, ale je tu také dost lidí. Naštěstí řada z nich došla jen sem a zase se vrací zpátky dolů. My od skalní kaple pokračujeme po červené už sami. A zase do prudkého kopce. Zpestřením je nám po chvíli velká dutá skála s několika různě velkými okénky - Hlídková jeskyně. Ota mi utekl, ve skále se ukryl a volá na mne. Samozřejmě ho nevidím. Baví se pěkně, jak se rozhlížím a hledám ho, určitě však ne ve skále.

Ušli jsme sotva 1,5 km a zážitků máme víc než dost. Jsme na odbočce Slavíček – vyhlídka. Po 100 metrech jsme na vrcholu kopce Slavíček (535m). Je z čediče, ale nám známé čedičové sloupy tu nevidíme. Výhled je sice jen jedním směrem, ale je vidět daleko. Tím jsme dosáhli nejvyššího dnešního bodu.

Prudce klesáme až k chráněné douglasce tisolisté. Tento stále zelený rychle rostoucí jehličnan zde má možnost dorůst do obřích rozměrů.

Tady by se nechala trasa zkrátit. Klesání mi není příjemné, ale zvládám to. Jdeme dál, tentokrát po modře značeném vyhlídkovém okruhu, tzv. Hraběcí cestou. Ota jde samozřejmě rychleji a občas na mne počká. Upozorňuji ho na neznačenou odbočku na Vyhlídku poštolek, že se může zatím aspoň kochat. Původně jsem myslela, že tam ani nepůjdu, ale Ota už mne tam láká. Výhled do rokle je krásný, ale až hrůzostrašný. K jeskyní Jezevčí díra ani nescházíme, stačí nám, že vidíme otvor. Podle pověsti zde měl zahynout při lovu myslivec.

Po chvíli přecházíme na zelený okruh s vyhlídkami. Modrý okruh poměrně prudce klesá. Po něm budeme pokračovat, až se vrátíme.

Na mapě se zdá, že cesta k vyhlídce je téměř po rovině. Ale jděte ve skalním městě po rovině. Jenže skály, to moje radost, tak statečně stoupám a klesám. Na vyhlídce U Turka se občerstvuji a nabírám sílu na další cestu. K Mikovcově vyhlídce je to relativně po rovině, ale k vyhlídce nad Liščí dírou cesta prudce klesá. To vzdáváme a otáčíme to zpátky.

Od vyhlídky U Turka okolo skalního sloupu Turecká hlava vede dolů na modrý okruh pěšina. Je to krátké, prudké, ale ušetříme si tu křivolakou cestu zpátky na rozcestí a prudké klesání po modrém okruhu. Jednu partu lidí jsme z vyhlídky Poštolek viděli scházet. Já do toho mám chuť – místo 350 metrů půjdeme jen 67 m. Otovi se moc nechce. První část cesty ke skalnímu sloupu nevypadá zle, ta poslední část je po schodech, to mezi nevidíme. Nakonec Ota s povzdechem povídá, tak jdeme. Až ke skále fakt dobrý, ale to co následovalo už bylo horší, dá se říct hrozné. Musíme kousek slézt úzkou skalní průrvou. Ota po mně kouká vyčítavě. Jsem plná elánu – po zpátku to přece zvládneme. To tedy ještě šlo, držíme se kořenů, skal a pomalu se spouštíme. Najednou cesta končí, tedy ta aspoň trochu schůdná. Dál se jde z hodně prudkého písčitého srázu, není skoro čeho se chytit. Ota v duchu nadává, mračí se a nějak to zvládá. Moje řeči, že má dceru horolezkyni, ho určitě povzbudily. Ani nevím, zda mohu říct, jak jsem to zvládla já. Z vysokého skalního schodu do písku jsem sejít nemohla, sedla jsem si a spustila dolů nohy. Jenže když jsem si pod schodem chtěla stoupnout, tak mi nohy ujely a já popojela po zadku. Tím jsem zjistila, že je to nejbezpečnější způsob. Schovala jsem tablet a foťák do batohu a dolů se došoupala po zadku. Skoro jak děti na skluzavce. Ota si ze mne příklad nevzal a statečně sešel, já se postavila až u těch schodů, které jsem sešla po zpátku, občas po čtyřech. Ony ty schody byly jen v náznaku a nebyly úplně nejpohodlnější. Když jsem sešla na pořádnou cestu na modrý okruh, byla jsem nadšená, na rozdíl od Oty. Když jsem si troufla zeptat, jak je možné, že se mu to nelíbilo, že to bylo skvělé, dozvěděla jsem se, že on je normální. Má pravdu, vím, že mám praštěné nápady. Ale uznal, že pro moje koleno to asi bylo jednodušší. To si docela i odpočinulo a jde se mi poměrně dobře.

Když jsme se dostali na okraj lesa, chtěla jsem to projít lesem po neznačené cestě - vyhnout se tak Sloupu v Čechách, kde už to trochu známe – a dostat se tak rychleji k autu. Svačinu jsme s sebou vzali malinkou a Ota hlásí, že má hlad. K autu je to ještě nejméně hodinu. Pokračujeme tedy do městečka. Na rozcestí Sloup – hřbitov to stáčíme po zelené vlevo a doufáme, že někde u skalního hradu nějakou občerstvovnu najdeme. Podle cesty v kamenném korytě teče potok, dokonce k němu vedou schody. Jdu si umýt ruce, mám je jak kominík. Koupu i držátka holí, abych je zbavila písku.

Když jsme došli na rozcestí, odkud bychom se dostali ke skalnímu hradu, vidíme reklamní ceduli na Posezení U Studničků. Mohl by tam být větší klid než u silnice a u hradu. Zvolili jsme dobře. Je možno posedět venku, i ve stínu. Sice tady nevaří, ale najíst se tady nechá, dokonce za úžasné ceny. Ota si dal pivo a pečenou krkovičku, je to pořádný kus masa za 69,- Kč. Je horko, já nějak hlad nemám, nakonec dávám palačinku se zmrzlinou a šlehačkou, k tomu birella s pomelem a grepem. Pitra samozřejmě zatuploval.

Najedeni a odpočati se vracíme kousek obcí, opuštíme civilizaci i lidi a zase už osamoceni stoupáme - tentokrát po NS Sloup v Čechách přes rozcestí U křížku, kde přecházíme na červenou turistickou trasu a konečně začínáme klesat. Všude jsou krásné skalní věže i jiné skalní útvary a překvapivě tu nejsou nikde lidi. Na rozcestí Nad Bukovým údolím přecházíme na žlutou tur. trasu, která nás dovede k autu. Opět jdeme z prudkého kopce okolo úžasných skalních věží. Samozřejmě cesta odpovídá okolí, žádné pohodlí. Je to samá skála, soutěska, šplháme nahoru a vzápětí slézáme dolů. A mezitím se kocháme. Koleno se fakt trochu zlepšilo, klesáním tolik netrpím, tak si to pěkně užívám. Posledních pohledů na skály se nemohu nabažit. Když u silnice na rozcestí Bukové údolí se cesta stáčí vlevo, máme skály krásně nasvícené. Dokonce vidíme i skalní okna.

Z parkoviště je to 200 metrů ke skalnímu hradu Svojkov z poč. 14. století. Některé místnosti byly vytesány do skály, některé byly přistavěny z pískovcových kvádrů, byly tu i dřevěné pavlače. Hrad měl čtyři podlaží, až v tom posledním se bydlelo. Schody vedly často po vnějších stěnách skály. 36 metrů hluboká studna byla mimo tvrz, takže přímo na hradě voda nebyla. Hrad nikdy neměl obrannou funkci, ležel daleko od obchodních cest. Na hradě se bydlelo až do 16. století. R. 1590 vyhořel a majitel nechal zbytky strhnout.

Někde jsem četla, že je hrad nepřístupný, ale do zámeckého parku byla otevřená vrátka. Dostala jsem se dokonce až ke hradu. Stále jsou vidět ve skále vytesaná schodiště i průchody mezi místnostmi. Neznačená cesta měla vést ještě dál ke skalním kaplím, ale tam to bylo již zarostlé a to co jsem viděla, to mi stačilo. Již se mi nechtělo nikam dál klesat.
Ota na mne čekal v autě, už se mu prý nikam nechtělo. Jeho chyba. Nakonec mi to ukázalo skoro 10 km. Tím, že se koleno docela zklidnilo, tak jsem si to užívala v plné míře. Jen jsem upocená a zaprášená. Nakonec i Ota je spokojen. 
Proti parkovišti je restaurace Zámeček, teď už zavřená. S původním zámkem však nemá společného vůbec nic. Od r. 1632 stálo naproti - na současném parkovišti malé panské obydlí, které bylo v letech 1650-1664 barokně přestavěno na zámek. Posledními majiteli byl rod Kinských, který o něj přišel po 2. světové válce. Stát v něm zřídil domov důchodců. Při adaptaci r. 1958 vyhořel a byl zbourán.
Projíždíme Sloupem v Čechách a jedeme k Radvaneckému rybníku. Z jedné strany je kemp a koupaliště, ale skvěle se nechá koupat i na druhé straně, kde je dokonce velké parkoviště. Voda byla čisťoučká, docela teplá a koupačka tedy úžasná.
Pak jsme už přejeli pod rozhlednu Špičák. Víme, že je nepřístupná, ale snad by se mohlo pod ní nechat přespat. Povedlo se. Naštěstí. Je už osm hodin. Nahoru se půjdeme podívat až zítra. Dnes už toho bylo dost. Po celodenním hladovění mám stažený žaludek, že ani nemám hlad. Dáváme kus chleba, zapíjíme pivem, dokonce i já si dala trochu. A sledujeme před sebou červánky. Vpravo máme Českou Lípu, pozorujeme, jak se večer rozsvěcuje. Venku je už trochu chladno, ale my jsme ani křesílka nevyndavali. Sedíme v kabině.

Jedeme do severních Čech – 18. den – cca 10 km dlouhý okruh Sloupským skalním městem-Modlivý důl s křížovou cestou-kopec Slavíček s vyhlídkou-spousta skalních vyhlídek-Sloup v Čechách-skalní hrad Svojkov na mapě