Jedeme do severních Čech – 4. den – rozhledna Lucemburský kopec, Česká Kamenice – prohlídka nádherného města a pivovar Kotouč, Zámecký vrch – rozhledna a zřícenina hradu

V noci se kupodivu už neochladilo, takže se na parkovišti Pod Varhoštěm spalo bezvadně. Ani auta nejezdila. K ránu sprchlo, možná i v noci, ale ráno bylo fajn, jen trochu chladněji. Asi i proto, že sluníčko moc nesvítilo. Naštěstí nepršelo.

Ráno přejíždíme jen kousek - do Malečova, kde je rozhledna Lucemburkův kopec. Vloni jsme ji viděli rozestavěnou, dokonce jsme pod ní spali. V plánu jsme to měli i letos. Je tam lyžařský areál, je tam však také hospůdka i sympaťák majitel. Jenže máme vlastní zásobu piva, kterou potřebujeme likvidovat, tak jsme nocleh tam zrušili. Navíc tady byl určitě větší klid.

Teď se samozřejmě jdeme podívat na rozhlednu, která byla zpřístupněna letos dne 6. května 2020. Slavnostní otevření muselo být kvůli koronavirovým opatřením odloženo z 8. května 2020 na 28. září 2020. Už zdálky jsme ji viděli. Stojí na malém, ale prudkém kopečku, je celodřevěná, 14,3 vysoká. Je z ní nádherný výhled na České Středohoří (Kozí vrch, Magnetovec, Bukovou horu, Zadní vrch, Sedlo, Kuklu, Víťovu rozhlednu nad Náčkovicemi), Říp, Tiské stěny, Česko-saské Švýcarsko (Růžovský vrch, Königstein), Ještěd, Krkonoše, Bezděz, Prahu. Jen bohužel my nemáme na výhledy úplně to ideální počasí. Je tady i krásně upravené okolí. Jsou tu nejen lavičky, ale i dřevěná lehátka, dokonce dřevěná socha. Další zajímavostí je, že byla postavena bez dotací z EU, svépomocí a za přispění darů.

Hospůdka dopoledne bývá zavřená. Udělala jsem si kávu z vlastních zásob, chvilku jsme se pokochali i výhledy od chaty a pokračujeme dle plánu.

Směřujeme do České Kamenice, jejíž středověké historické centrum bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou a kde je pivovar Kotouč. Město bylo pravděpodobně založeno před r. 1283, ale první písemná zmínka je z r. 1352. I když město bylo poničeno během husitských válek i války třicetileté, tak se dále rozvíjelo. V 19. století se začal rozvíjet i textilní průmysl. Když po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, začalo hospodářství města upadat. Historické jádro tohoto středověkého města zůstalo nedotčeno, proto bylo r. 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. R. 2005 se stalo Historickým městem r. 2005.

Zaparkovali jsme na parkovišti hned za pivovarem (vjezd ze Štítného ulice). Odtud je vchod do pivovarské hospody, kde jsme chtěli prohlídku města začít. Jenže nejdřív vidíme ceduli, že dnes je z technických důvodů zavřeno. Jiná cedule nás odkazuje za roh, kde je pizzerie, kde zdejší pivo točí. Zkoušíme to samozřejmě tam. Ve dvoře je sice pult s pípou, jsou tam stolky se slunečníky, ale jinak tu není nikdo. Jen šipka, která nás vrací na místo k autu. Na druhý pohled vidíme, že dveře do objektu jsou otevřené. Konečně na naše zavolání s omluvou servírka dorazila a hned nám šla točit pivo.

Jsme na dvoře původního barokního panského pivovaru rodiny Kinských, který byl postaven r. 1739 (pivo se ve městě vařilo již před r. 1640). V pol. 18. století vyhořel a až do r. 1761 ho opravovali. V 50. letech 20. století přestal sloužit původnímu účelu, zemědělci v něm začali skladovat obilí. Objekt byl však zařazen na seznam ohrožených kulturních památek. Bylo to v době, kdy rodina Kotoučova, která od r. 2003 ve městě provozovala pálenici, sháněla větší objekt pro rozvíjející se palírnu a moštárnu. V ten moment jim bylo jasné, že mají nový objekt pro stávající podnikání, ale také objekt, ve kterém musí obnovit vaření piva. První várku začali vařit 10. prosince 2015. Vaří zde piva spodně i svrchně kvašená a tento nádherný objekt postupně rekonstruují.

I když jsme začali pivem, bylo nám jasné, že si musíme dát i oběd. Cestou sem jsme nikde vhodné místo na přípravu oběda nenašli a tady se chceme zdržet. Ota pizzu moc nemusí, dal si hustou držkovou polévku, já vynikající pizzu. Tenkou, křupavou. Jak jsem se později dozvěděla, je to přesně podle dovezeného italského receptu. Ochutnali jsme každý dva druhy piv - Ota dal 11 a 12, já dvě třetinky svrchně kvašených. A to mi ještě Ota upíjel. Jen ta dvanáctka zůstala pozadu za těmi výbornými ostatními.

Řádně najedeni a občerstveni jdeme na procházku městem. Nevíme, kam se dřív podívat. Je tu skutečně celá řada nádherných domů. Hlavní Štítného/Pivovarskou ulici opouštíme co nejrychleji – odbočujeme do Mlýnské ulice. Hned na rohu je krásně opravený patrový podstávkový dům, kde je restaurace Na Ráně. To už vlevo vidíme zajímavý štít – je to Salhausenský zámek s nárožní věží a s rysy tzv. "saské renesance" s typicky gotickými stupňovitými štíty. Jméno má po bratrech ze Salhausenu, kteří ho postavili poč. 20. let 16. století. Podle nadační listiny Hanse ze Salhausenu z r. 1521 tu vznikl městský špitál zasvěcený Nejsvětější Trojici. Žilo zde 20 špitálníků, měli zajištěnou stravu, šaty, ubytování i otop. Od r. 1871 tu byla městská nemocnice, v letech 1911 – 1957 městské muzeum. Nyní je budova nepřístupná.

Dům hned vedle je bývalý chudobinec Franze Preidla z r. 1871. Stavba se dochovala prakticky bez podstatnějších stavebních úprav. Dochovalo se původní schodiště a v patře kaple s nádherným lomeným oknem nad vstupním portálem. V domě bylo 22 pokojů pro 36 osob. Ve vstupní hale je mramorová pamětní deska stavebníka F. Preidla.

Ještě jsme do centra nedošli, když jsme si všimli kopule barokní kaple, ale také toho, že se rychle zatahuje. Uvidíme, zda to ještě chvilku vydrží. Jdeme ještě kousek pokochat se dalšími domy a za říčkou Kamenicí se ulicí Karoliny Světlé vracíme. Je tu hlavně klid, ale také řada starých i podstávkových domů. Ulicí 5. května odbočujeme vlevo, všude vidíme hezké, opravené domy. Jen přes přes parčík na místě bývalé městského hřbitova se okolo hrobky rodiny Preidlů ke kapli nedostaneme. Vstup je uzavřen. Musíme o kousek dál. Ke kapli se stále nemůžeme dostat, marně hledáme vchod. Je to však barokní nádhera.

Naši pozornost upoutal v těsném sousedství postavený barokní vrchnostenský špitál, který byl postaven v letech 1750 – 1752 po smrti hraběte Kinského, který tento úmysl zanesl do své závěti. Jejich znak je umístěn na průčelí mezi okny. Dnes je v domě restaurace. To už začíná pršet. Když to bylo nad námi černé a bouřilo, tak nepršelo. Teď svítí sluníčko a prší. To nebude mít dlouhého trvání. Naštěstí je venku vytažená markýza a tak jsme se tam na chvilku schovali a rozhlížíme se po zajímavém okolí města. Před námi na kopci je nějaká zřícenina, která i Otu zaujala. Dokonce uvítal, když jsem řekla, že tam se dnes ještě chystáme.

Vstup do kaple je hned za rohem z Nerudovy ulice – jen se musí ještě odbočit do úzké uličky. Mají to pěkně schované a cedule nikde. Až u vchodu. Kaple Panny Marie kruhového půdorysu ve stylu vrcholného baroka byla postavena v letech 1736-1739. Ambit s kaplí byl přistaven o 10 let později. Jdeme k poutní kapli. Čekat hodinu na další prohlídku se nám nechce. Stačí nám se jen podívat na tu nádhernou barokní krásu. Také jsme drze nakoukli do kostela, kde právě probíhala komentovaná prohlídka.

Popocházíme ještě vzhůru Máchovou ulicí, kde jsou tři historické secesní vily architekta Josefa Weinolta z let 1897 – 1908. První vlevo - čp. 513 má mohutnou štukovou výzdobu a je vrcholem zdejší secesní architektury. Tu si architekt stavěl pro sebe. Architektura sousední vily Franze Matzkeho je ovlivněna secesí vídeňské školy. Naproti stojící vila čp. 311, dnes penzion Vila Heide, připomíná venkovskou hrázděnou stavbu zdejšího českoněmeckého pohraničí.
Právě nad ní je cestička, která vede do centra. To se nám hodí. Už zase prší, ale tady jsou husté stromy, které zatím ještě nepropršely. Okolo hrázděné budovy, kde je dnes Dětský domov, přicházíme Janáčkovou ulicí na náměstí Míru. Tady snad každý dům má svoji historii. Na východní straně vedle hotelu Slávie se štukovou výzdobou je méně nápadný dům čp. 209, kde býval jeden z nejstarších hostinců. Shořel při požáru r. 1895. Zachovalo se však domovní znamení s letopočtem 1579. Kdo o něm neví, nevidí ho – pohledu brání před domem stojící slunečníky.

Uprostřed severní strany je nyní klasicistní budova radnice. Tuto budovu město získalo koncem 16. století. V letech 1581 - 1582 byla upravena pro potřeby městské správy. Současná podoba je z přestavby v letech 1846 – 1847. V té době nápis nad portálem PALADIUM CIVITATIS (Záštita města) nahradil původní biblické citáty. Od r. 1850 tady sídlil také berní a okresní úřad, v letech 1855 - 1948 ještě okresní soud. R. 1958 byly provedeny dílčí úpravy pro potřeby vlastivědného muzea. Od r. 1967 byla budova nevyužívána. Až po rozsáhlých úpravách se sem r. 1993 přestěhoval opět Městský úřad. V tomto bloku na levém rohu je dům s mansardovou střechou, který je nejstarším domem náměstí. Na vedlejším rohu – přes Nerudovu ulici je bývalý hostinec Adler s pozoruhodnou dvojhřebenovou konstrukcí střechy a vysokým dvojštítem. Původně to byly dva domy, které splynuly až po r. 1843. Dnešní dům byl postaven v 80. letech 20. století dle původních plánů.

Dominantou západní strany náměstí je bývalá spořitelna - dvoupatrový dům s bohatou historizující štukovou výzdobou, s hodinami a se sochou rytíře, který vznikl přestavbou v letech 1895-1897. I v interiéru se dochovala bohatá štuková výzdoba. Dům je cenným dokladem neorenesanční architektury, která má prvky secese.

Náměstí Míru nemá pravidelný čtvercový tvar. Jeho jižní strana je nepravidelná. Trochu vzadu zastrčený dům čp. 73, původně z r. 1570 patřil k právovárečným. Po vypálení byl r. 1654 znovu vystavěn, částečně z původního kamenného zdiva. Pozoruhodné je dochované podloubí a gotický stupňovitý štít. Na sousedním – předsunutém rohu za zmínku stojí oba domy. V tom rohovém domě s pivovarským právem (čp. 122) je nyní infocentrum, kde objevujeme spoustu zajímavostí o městě a okolí a kde si Ota doplňuje i pohlednice nedalekých rozhleden. První zpráva o tomto domě je z r. 1775, i když je starší. Dům sloužil vždy k obchodním účelům. Zajímavý sousední dům s mansardovou střechou má základy již z doby před r. 1611 – v této době byla jeho první přestavba. Současná klasicistní podoba je z r. 1828.

Když už jsme na náměstí, tak se musíme zmínit o další zdejší zajímavosti. Pár kroků od renesanční kašny z r. 1574 je pověstmi opředený kámen ve tvaru podkovy. Takových kamenů tam bývalo víc – určovaly mez, kde mohl být o trzích dobytek.

Z náměstí je to kousek ke kostelu sv. Jakuba, jehož věž nelze přehlédnout. Základy pochází z 12. století. První písemná zmínka o tehdy jednolodním kostele je až z r. 1352. Dnešní goticko-renesanční podoba trojlodního kostela s pětibokým presbytářem a dvěma nepravidelnými sakristiemi (ty byly přistaveny až v 18. století) je z přestavby r. 1562 a 1604 - 1605. Věž byla postavena v letech 1552 - 1555. Byla součástí opevnění a až r. 1604 byla připojena ke kostelu jako zvonice. Zvoník, který ve věži bydlel, měl ještě povinnost varovat před požáry či blížícími se nepřáteli. R. 1622 byl kostel povýšen na děkanský. Zajímavostí je, že v letech 1856 – 1857 na zdejší varhany hrál Antonín Dvořák, který tady v německé škole studoval a na praxi chodil do řeznictví.

Naproti kostelu je zámek. Jeho nejstarší část pochází z let 1537–1540. R. 1635 panství koupil Jan Oktavián Kinský, který ho barokně přestavěl. R. 1792 propojil zámek krytou chodbou s kostelem. V letech 1847 – 1849 byly provedeny klasicistní úpravy. Byl využíván jako sídlo správy panství, později velkostatku. R. 1945 byl majetek zestátněn, sídlo zde měly státní lesy. Kromě kanceláří zde byly i byty zaměstnanců. Zámek je veřejnosti nepřístupný.

Pokračujeme dál po zelené, míjíme hezky opravenou budovu, ve které bylo r. 2003 založeno Muzeum psacích strojů, kde je asi 300 ks různých typů psacích strojů a mechanických kalkulaček z Evropy i ze zámoří. Konečně opouštíme město a stoupáme vzhůru na Zámecký vrch. Už se to zase zatahuje. Nahoru vedou dvě trasy, my volíme tu neznačenou, delší, ale mírnější. V závěru už však nic mírného není. Okolo nás jsou samé čedičové útvary. Navíc nad námi bouří. Nejsem hrdina, mám trochu strach, ale zvědavost vítězí. Jdeme až ke hradu, který byl vybudován v letech 1427 – 1433. Za třicetileté války byl vypálen a pobořen. Hrad ožil po r. 1880, kdy bylo zdivo opraveno, hradní palác upraven na turistickou chatu a postavena 16 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Po r. 1940 začalo vše chátrat. Dalších oprav se dočkal r. 1995, kdy byly ruiny vyčištěny, zdi zpevněny a r. 1998 dokončena stavba nové dřevěné 16 metrů vysoké rozhledny. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 12 metrů vede 58 dřevěných schodů. Pak se otevře nádherný pohled na České Středohoří, Lužické hory, Říp, Děčínský Sněžník a Krušné hory.

Doufala jsem, že na kopci bude přístřešek, je tam však jen lavička a informační tabule - bez informací. Vše je strženo. Nad námi je to černé, začíná pršet. Na hradě má být věž — rozhledna, ale nikde nic takového nevidíme. Jen kamennou hradní stěnu. Nakonec jsme ve vysoké trávě objevili i pěšinku do hradu, tam otevřenou dřevěnou zastřešenou věž. Jsme zachráněni. Máme se kde schovat. Když jsme vyšli nahoru, viděli jsme, jak se dešťová stěna k nám blíží. Po chvíli jsme se museli dát na ústup. Nahoře to protahovalo a vítr sem déšť zanášel. Když jsme se okénkem dívali na nádvoří, jednu chvíli bylo skoro celé pod vodou. Liják to byl parádní. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Voda se trochu vsákla a my vyrazili zpátky. Tentokrát tou kratší značenou cestou. Muselo se jít hodně pomalu. Půl km bylo skutečně hodně prudkých, kamenitých, jde se po čediči, klouže to. Další úsek byl trávou, takže nohy jsme měli pěkně zmáčené, ale naštěstí už nepršelo. Samozřejmě jsme šli oba v sandálech.

Ještě jsme zašli do pivovaru koupit si na večer jedno polotmavé pivo, nechali si natočit petku čerstvé vody a šli hledat místo na spaní. Odjížděli jsme opět v dešti. Byli jsme však spokojení, zatím jsme nemuseli vytáhnout ani deštník. Až na boty máme vše suché.

Koukáme do mapy, do míst, která tu chceme navštívit. Zalíbilo se nám parkoviště u koupaliště v nedalekém Kamenickém Šenově. Tohle byla skvělá volba. Šikovné místo, otevřené koupaliště s čistou vodou, kde byly otevřené i toalety. Ještě chvilku pršelo, ale už se to jasnilo, dokonce začínalo prosvítat i sluníčko. I světlou duhu jsme viděli. To jsme se však už chystali do bazénu. Po výstupu na hrad, kdy jsme se oba parádně zpotili, to bude příjemné osvěžení. Zase nám to vyšlo. Nikde nikdo nebyl. I když jsme si vzali s sebou plavky, nepotřebovali jsme je. Voda nebyla zrovna nejteplejší, ale na Lipně jsme se koupali ve studenější vodě. Jen jsme došli k autu, šli k bazénu asi tři lidi. Zase klika. Ostatně tu máme dnes celý den.

K večeři jsem z tvrdnoucího chleba udělala topinky, jen jsme dojedli, vše uklidili, zatáhlo se to, začalo bouřit a během chvíle se spustil opět mohutný liják. Okolo auta tekly potoky vody. Ale to už sedíme v kabině a popíjíme pivečko. Tenhle den se nám skutečně povedl. A zdá se, že i spíme na ideálním místě. Jen kdyby už bylo nějaké letní počasí. Večer v 10 hodin se mi 14 stupňů zdá skutečně skoro málo. Zítra bychom potřebovali, aby nepršelo. Konečně se chystáme na výlet do Lužických hor. 

Jedeme do severních Čech – 4. den – rozhledna Lucemburský kopec, Česká Kamenice – prohlídka nádherného města a pivovar Kotouč, Zámecký vrch – rozhledna a zřícenina hradu na mapě