Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 36. den: Vizovická vrchovina – cca 9 km dlouhý okruh: Švehlova hájenka - NS Kobzáňův chodník – rozhledna Vartovna – NS Portášská – Jasenná – Mikuláštíkovo fojtství – Syrákov – Švehlova hájenka

Jak se mi večer chtělo spát, tak sotva jsem lehla, bylo po spaní. Občas to tak mám, jenže já tentokrát byla vzhůru ještě ve dvě. To se mi už hodně dlouho nestalo.  Že by byla nějaká velká změna tlaku? No, barometr s sebou nevozíme, tak uvidíme.
V osm mne vzbudilo horko, ale kupodivu se tak špatně necítím. Včera bylo příjemně, na dnešek hlásí tropy.

Po snídani dávám kávu a v deset odjíždíme.

K Otovo velké radosti se chystáme na rozhlednu Vartovna. Ve Vsetíně, který jsme si prošli včera, se zastavujeme koupit pečivo na svačinu a pokračujeme na parkoviště na rozcestí Švehlova hájenka. Hned na začátku máme problém. Na rozhledně je svatba, auta se všechna nahoru nevejdou, takže na parkovišti je plno. Snad na to poslední volné místo jsme se nacpali my.

Hned z parkoviště chceme vyrazit po naučné stezce Kobzáňův chodník, pojmenovaném po spisovateli a výtvarníkovi Janu Kobzáňovi, který se narodil v nedalekém Liptálu. Právě tam NS začíná a vede na rozhlednu Vartovna. Celá měří 3,8 km a je na ní 5 informačních tabulí, které jsou věnovány právě panu Kobzáňovi, obci Liptál, odboji během 2. světové války, ale také přírodě a lesu.

Tady máme dnešní druhý problém. Po této stezce lesáci sváží dřevo, je celá rozjezděná a blátivá, takže neschůdná. Navíc bychom se tam lesákům docela pěkně pletli. Nakonec jdeme po asfaltce, která má stejný směr a s naučnou stezkou se po čase stejně spojí. Jen jsme bohužel minuli Švehlův srub, který za války sloužil partyzánům jako úkryt. Nyní je volně přístupný. 
Cesta je do kopce, ale skoro stále lesem, takže je zatím docela příjemná.

Svatba je na louce kousek pod rozhlednou, v blízkosti rozcestí Pod Vartovnou. Hraje jim tam valašská muzika, muzikanti jsou v krojích, takže to bereme tak, že nás vitá pěkná muzika. Je to příjemné. Výhledy jsou pěkné už tady, skoro bychom ani na rozhlednu nemuseli.

Ale tahle rozhledna je zajímavá. Je pojmenována po kopci s názvem Vartovna – je to bývalá strážní hora. Kdysi zde stávala hláska kvůli případným vpádům Turků. Již r. 1996 byla rozhledna v územním plánu obce, ale až r. 2009 se stavěla. Zároveň byla vybudována z Vartovny nová síť prý šesti naučných stezek. Já tu dnes vidím jen čtyři.

Rozhledna Vartovna má poměrně vyšší základ, z větší části kamenný, díky betonové vestavbě je uvnitř pokladna, kde nabízí i upomínkové předměty. Rozhledna je celoročně volně přístupná s doporučeným vstupným do kasičky, upomínkové předměty lze zakoupit v červenci a v srpnu denně mimo pondělí, v ostatní měsíce od května do října o víkendu. Dnes je tedy otevřená, Ota si může aspoň zakoupit pohlednici. Rozhledna má ocelovou konstrukci doplněnou dřevem, je 38 metrů vysoká a nahoru vede 213 pohodlných schodů – zpočátku se jde venkem, v 1. patře na střeše pokladny se přechází do tubusu, kterým se po kovovém točitém schodišti stoupá vzhůru. Nahoře jsou panoramatické tabule, které usnadňují orientaci – jsou vidět Vsetínské, Hostýnské a Vizovické vrchy, Javorníky, Chřiby, Beskydy, Malá i Velká Fatra, jižní část úrodné Hané a za jasné viditelnosti i Buchlovské vrchy s hradem Buchlov. Dnes je výhled úplně fantastický. Možná i proto, že se najednou zvedl vítr a obzory vyčistil.

Vracíme se na rozcestí Pod Vartovnou a odbočujeme vlevo po žluté a pro změnu po naučné stezce Portášská. Měří 6,5 km a je na ní 6 informačních tabulí o přírodě a krajině, ale také o životě portášů, kteří se podíleli na ochraně hranic. My po ní dojdeme k Mikuláštíkovu fojtství Stezka vede ještě o kus dál na Oškerovy paseky. První zastaveni je u pomníčku rodiny Oškerových, zastřelených nacisty za pomoc partyzánům.

Nejdřív jdeme z hodně prudkého kopce, později je to trochu mírnější. Jsem spokojená, jak se mi dobře jde. Jenže dlouho to netrvá, už zase trochu stoupáme. Je to samé nahoru dolů, naštěstí převážně lesem. Do obce Jasenná už zase klesáme. Tentokrát po sluníčku. Cestou byly nádherné výhledy. Až na to hrozné horko jsme spokojeni.

Oblast byla osídlena již v dávné minulosti – zde nalezené předměty jsou z doby bronzové i halštatské, byly objeveny i žárové hroby lidu popelnicových polí. První písemná zmínka o obci je z r. 1468. Většina obyvatel se živila polním hospodářstvím, chovem dobytka a ovocnářstvím. Ještě na přelomu 19. a 20. století zde bylo rozšířeno salašnictví. V obci se dochovalo několik roubenek. My se těšíme na tu největší a nejslavnější - na Mikuláštíkovo fojtsví, jenže máme smůlu. Přes stromy není budova skoro vidět, navíc je zavřeno. Do jednoho okénka se nechá podívat, ale místnost se zdá prázdná.

O budově fojtství na tomto místě je zmínka již r. 1585, kdy se využívala jako zákupní rychta. R. 1663 jako fojta zvolili Juru Mikuláštíka. R. 1676 ze zdejšího fojtství vrchnost vytvořila panský dvůr. Mladý Mikuláštík se stal osobním hajdukem hraběte, později šafářem. Při honu zachránil hraběti život a díky tomu byl r. 1726 povýšen do nižšího šlechtického stavu a budova fojtství přešla zvláštním privilegiem vlastnictví rodiny Mikuláštíků na věčné časy.

R. 1748 postavili Mikuláštíkovi současnou budovu fojtství - velký dřevěný patrový dům s pavlačí. Od té doby nebyl přestavěn. R.1965 bylo fojtství násilně zestátněno. Naštěstí zde bylo zřízeno muzeum s expozicemi sbírek dokladů hmotné lidové kultury, dům proto výrazněji nezchátral. R. 1993 ho rodina získala zpátky a vlastní ho až do dnešních dnů. Od toho roku je toto fojtství největší soukromé muzeum nejen na Moravě, ale i v celé ČR. V pěti místnostech je expozici zaměřená na venkovský život na Valašsku a na historii obce Jasenná. Jenže právě v letošním roce je zavřeno – jak píšou na stránkách obce. Proč? To tam už neuvádí.

Hned vedle fojtství je u silnice malý parčík se sochou portáše z r. 1941, která připomíná 18. století, kdy zde portášský sbor sídlil. V parčíku je i posezení – o to příjemnější, že je ve stínu. Tady dáváme svačinu. To netušíme, že nás čekají skoro 2 km stoupání po modré do Sirákova. A skoro pořád po sluníčku. To bylo nejnáročnější. Cestu nám zpříjemňují další zajímavé výhledy.

Přicházíme k chatě U Krmelca, velké chatě s velkou terasou, kterou si nám známí svatebčané pronajali. Je tady veselo, jenže představa, že si tady dáme něco k pití se rozplynula. Odbočujeme vlevo z kopce do Syrákova, malé zdejší osady. U silnice je motorest – doufáme, že bude otevřeno tam. Vybudovalo ho r. 1967 JZD Svornost z nedalekého Liptálu jako první motorest v kraji. Ale využívalo ho hlavně JZD pro svoje akce. Po r. 1990 se nájemníci střídali. R. 1996 ho zakoupil současný majitel a provozoval zde motorest. R. 2003 ho přebudoval na hotel, přistavěl welnes centrum, r. 2013 k tomu přibylo i multifunkční hřiště. A protože to jsou pořádní podnikatelé, mají otevřeno. Na zastíněné terase Ota dává pivo, já řecké ledové Frapé. Pak ještě oba pivo. Na cestu jsem si nechala natočit s sebou ještě vodu, i když do cíle máme jen 1,5 km. Tu moji jsem zvládla v tom horku už vypít a v autě bude vše teplé.

Oba jsme spokojeni. Vracíme se zpátky do kopečka a ještě kus do kopečka pokračujeme po žluté. Na neznačeném rozcestí odbočujeme vlevo po neznačené cestě a konečně klesáme až na parkoviště.

Trasa dlouhá nebyla, jen 9 km, ale nějak jsme se v tom horku loudali. K autu přicházíme skoro až v 5 hodin, stále tady skládají dřevo. Přeparkováváme tak, abychom byli ve stínu, moc nepřekáželi a mohli tady udělat večeři. Naštěstí chlapi vyložili poslední várku dřeva, zaparkovali ten pekelný stroj a odjeli. A je tady klid. No to je paráda. Uvařila jsem večeři, najedli jsme se a ještě se zašli podívat k nedalekému rybníčku, kde je ostrůvek s altánkem. Rybník je součástí bývalé daňčí obory - z liptálského panství sem vedla dřív alej.
Místo by to bylo i vhodné na přespání, jenže je velká pravděpodobnost, že ráno lesáci přijedou pokračovat v načaté práci. To by se nám nelíbilo. Navíc bude neděle, bude tu určitě i hodně turistů.

Odjíždíme a jdeme hledat něco klidnějšího. Ota by si přál místo obdobné tomu včerejšímu. Jenže ty výhledy těžko zase najdeme.

Jedeme k Vizovicím - město si prohlédneme zítra. Dnes hned na okraji města odbočujeme vpravo do Chrastěšova. Před autobusovou zastávkou Vizovice, Chrastěšov - střed odbočujeme vlevo a projíždíme okolo chat. Když už nás značka dál nepustí, parkujeme. Jsme na okraji lesa, je tu místo vhodné akorát pro jedno až dvě auta. Jsme tu sami - to je to hlavní. Před námi je kopeček s několika chaloupkami. Když není nic lepšího, musí nám to stačit. Jen vedle tekoucí potok je skoro vez vody. A nám voda rychle mizí. Nejdéle pozítří musíme něco sehnat nebo někde něco vyškemrat.

I když vody je málo, po dnešním horku se umýt musím. Jsme ve stínu, docela rychle se ochlazuje. Konečně je však skoro příjemně. Přes den bylo přes 30, zítra má být ještě tepleji. Vyhrožují dokonce s 38 stupni. Tak to nevím, zda budu ještě schopna pohybu.

Dáváme poslední pivo z pivovaru Valášek. Dnes jsme nic dalšího nekoupili. Nechali jsme si černé pivo stout, Ota ho rád, mně chutná jen někdy. Dnes moc nechutná ani jednomu. Naštěstí máme ještě víno - rulandské modré ze Slovácka z Petrova. Takže si máme čím zlepšit chuť. Strádat nebudeme. To nám chutnalo, ale vypili jsme jen půl lahve. To nejde do sebe nalít jako to pivo. V 10 jdeme spát. Stále je ještě 18 stupňů.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 36. den: Vizovická vrchovina – cca 9 km dlouhý okruh: Švehlova hájenka - NS Kobzáňův chodník – rozhledna Vartovna – NS Portášská – Jasenná – Mikuláštíkovo fojtství – Syrákov – Švehlova hájenka na mapě