Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 4. den - dopoledne: Mendryka – zámek; Svitavy - městská památková zóna: cca 7 km dlouhý okruh: Pivovárek Na Kopečku - procházka po památkách města - park Patriotů - NS Vodárenský les s pozorovatelnou

Oba se budíme v pět, to snad nahoře někdo vylévá kýble. Z oblohy tečou provazy vody, Ota však opět téměř okamžitě usíná. Jak v tom rachotu může spát. Prší vydatně a k tomu tak nešťastně fouká ze špatné strany, že musíme zavřít i zadní dveře. Vítr zahání vláhu až do postele. Nakonec se déšť mírní a také usínám. Stále se však probouzím. Zjišťuji, že už prší jen chvílemi.

V 10 jsme usoudili, že bychom už mohli vstát. Teď neprší. Ota otevírá a prohlašuje, jak je krásně ošklivě. Vstáváme a já konstatuji, že konečně mi je ráno zima. Však je jen 14 stupňů. Vytahuji tepláky a mikinu a je mi fajn. Po včerejším horkém dni je to příjemné. Konečně jim předpověď vyšla.

Venku jsme nechali škopek na mytí. Tolik vody nám ještě nenapršelo. Sléváme ji do kanystru na užitkovou vodu. Jsou to skoro 4 litry.

Už během snídaně začíná zase mrholit. Dávám kávu a přemýšlíme, co dnes podnikneme. Původně jsem z trasy chtěla odbočit k zámku Mendryka – jenže je nepřístupný a ještě za hradbou. Ani obejít bychom si ho nemohli. Tak si jen přečteme jeho historii - hlavně proto, že právě tento zámek inspiroval A. Jiráska k napsání divadelní hry Lucerna. Tento patrový barokní lovecký zámeček byl postaven r. 1775 v místech, kde od r. 1573 stál renesanční zámeček. V blízkosti postavil kapli sv. Huberta. Nyní je zde domov pro přestárlé řeholní sestry.

Dnes je ideální počasí na prohlídku města. Jedeme do Svitav, kde bylo historické jádro r. 1990 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Oblast byla osídlena již v nejmladší době kamenné. Žili tady i Slované, ale to tady stále byly hluboké lesy, kterými vedla kupecká stezka, která spojovala Čechy s Moravou a Uhry. V 19. století byla pojmenována Trstenická stezka.

Obec byla jen kousek od pramene říčky Svitavy založena ve 12. století. Nejstarší je východní část u kostela sv. Jiljí. V pol. 13. století začali oblast kolonizovat němečtí osadníci a založili r. 1256 Novou Svitavu. Tento rok je považován za rok založení města. Již tehdy město získalo magdeburské městské právo, jehož součástí bylo právo vařit a šenkovat pivo. To mělo 82 domů, což byly prakticky všechny domy v centru v místě dnešního náměstí. R. 1539 si měšťané postavili jižně od náměstí (v dnešní ulici Máchova alej) pivovar, kde byla ale jen varna a sladovna. Uvařené pivo se převáželo do právovárečných domů k prokvašení a následnému stáčení. Po požáru r. 1781 byl pivovar postaven prakticky znovu – budova stojí dosud a je v ní (nebo byla v ní) prodejna nábytku. Větší pivovar byl v letech 1851, 1863 a 1876 postaven dál od centra v dnešní Pivovarské ulici (nejdřív sklepy, pak spilka a sladovna a pak i varna). První várka zde byla uvařena 9. 4. 1888. Po modernizaci r. 1933 patřil k nejmodernějším pivovarům na Moravě. Vlivem nastupující konkurence, nevhodných investičních záměrů a dalších problémů byla koncem měsíce června 2002 uvařena poslední várka a následující rok část budov zbourána, aby tam mohlo být postaveno obchodní centrum. Jen jedna budova s označením Pivovar tam zůstala stát, aby připomínala tuto část historie města.

Po 9 letech – r. 2011 byl v jihozápadní části města ve stylové staročeské restauraci založen Pivovárek Na Kopečku. Navázal tak na zdejší dlouhou tradici pivovarnictví.

U tohoto pivovárku parkujeme. Už mají otevřeno, je tedy jasné, kde začneme. Ota dává dvanáctku, já kapučíno. Pak vyrážíme na procházku městem. Beru si deštník, aby mi do objektivu fotoaparátu nenapršelo. I když v tomhle počasí ty fotky nebudou až tak hezké. Ale nemůžeme mít všechno.

Míjíme historickou novorenesanční budovu okresního soudu, bývalou vilu průmyslníka Johanna Budiga, kterou si nechal postavit se svým synem Maxem v letech 1891 – 1892. V době krize r. 1933 připadla jako zástava spořitelně, během války tady sídlili nacisté, od r. 1946 je zde soud.

Tady zjišťujeme, že městem vede nějaká stezka po těchto historických nebo zajímavých objektech, protože tady je na tabulce s č. 27 o této vile povídání. Jenže kudy vede, netušíme. Plánek na tabulce není.  Já jsem si doma připravila vlastní okruh, tak uvidíme, kde se s okruhem města budeme potkávat.

O kousek dál ve Dimitrovově ulici je Albrechtova vila. Tu si nechala postavit rodina Albrechtů v letech 1899 – 1900 v těsné blízkosti jejich továrny na zpracování kůží - ve své době to byla největší koželužna v českých zemích. Během hospodářské krize zkrachovali, ale zůstali zde bydlet až do konce 2. světové války. R. 1945 byla zkonfiskována a stala se sídlem Úřadu pro Němce. Pak z ní udělali nemocnici, dnes zde mají své ordinace soukromí lékaři.

K Langrově vile procházíme parkem Jana Palacha. Původně to byla zahrada, která k vile patřila. Po 2. světové válce byla zpřístupněna veřejnosti a přeměněna na park dr. Edvarda Beneše. R. 1993 byl přejmenován na park Jana Palacha.

V parku nás upoutala socha Mateřské lásky, kterou nechal i s podstavcem a kašnou zhotovit r. 1892 svitavský rodák Oswald Ottendorfer, který bul nucen po r. 1848 emigrovat. Odjel do Spojených států, kde se z nádeníka vypracoval na redaktora největších německých novin New-Yorker Staats-Zeitung. Památník nechal vybudovat jako památku na svoji matku, která zemřela 8 let po jeho emigraci a kterou během té doby již nesměl navštívit. Celé sousoší sem bylo přesunuto r. 1981. S tímto jménem se ve městě ještě setkáme. Je to významný zdejší mecenáš.

Netušili jsme, že na západním okraji parku před rodným domem Oskara Schindlera je umístěn jeho památník. Zpočátku se hlásil k nacistickému smýšlení, byl dokonce členem NSDAP, ale r. 1943 postupně změnil názor. Ve své továrně v Krakově zaměstnával Židy, jejich většině pak zachránil život tím, že zařídil, aby byli deportováni "pouze" do pracovního tábora. Díky tomu přežili válku. Památník zde byl odhalen r. 1994 při příležitosti předpremiéry filmu Schindlerův seznam.

Už jsme u pseudoklasicistní Langrovy vily, kterou si nechal v letech 1890 - 92 postavit zdejší továrník Julius Langr. R. 1930 ji museli prodat, od r. 1942 ji vlastní město. Dnes zde sídlí městský úřad stejně jako v zajímavé další sousední vile.

 

V ulici T. G. Masaryka jsou další historické budovy. Vpravo je klášter Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly z r. 1867, ke kterému byla o rok později přistavěna kaple sv. Vincence. R. 1920 sem bylo přestěhováno oddělení pro nemocné ženy a oddělení pro staré a osamělé ženy. R. 1948 tu vznikl ústav pro mentálně retardované ženy. Řádové sestry o ně pečovaly až do roku 1988. I nyní je budova součástí ústavu sociální péče.

Téměř hned vedle je novorenesanční budova dnešní základní školy T. G. Masaryka. V 19. století se ve městě rozvíjel průmysl a bylo potřeba získat vzdělané lidi, postavit zde reálku. Základní kámen byl položen na jaře r. 1896. Dne 18. září 1897 byla škola slavnostně otevřena. Již v té době měla centrální topení, zavedený plyn a elektrické osvětlení. Její součástí byla i školní botanická zahrada. Po vzniku samostatné republiky zůstala škola reálkou se všeobecným vzděláním. R. 1938 ji převedli na osmileté gymnázium. V letech 1943 - 44 tam byl lazaret a po skončení 2. světové války opět gymnázium. Od 1. 9. 1953 je v budově základní škola.

Pokračujeme ulicí T. G. Masaryka až ke kostelu Navštívení Panny Marie s vyhlídkovou věží. Tento původně románský kostel byl vybudován kolem r. 1250. Z obavy před husitskými vojsky se r. 1421 do města přistěhovala litomyšlská biskupská kapitula a z kostela si udělala klášterní kostel. Po velkém požáru města r. 1781 byl barokně přestavěn a také nově barokně zařízen. Od r. 2003 je v sezóně přístupná kostelní věž, odkud je krásný výhled na město a okolí. V místnosti, kde žil zvoník, je nyní malá expozice o zdejších kostelích a drobných sakrálních památkách.

To už jsme na náměstí Míru – na historickém náměstí, které se původně jmenovalo Trhové. Má zajímavý tvar – z větší části je to spíš širší silnice, která je na západním okraji rozšířená. Většina domů na tomto dlouhém náměstí mají podloubí, i když jsou to domy různých stavební stylů. Najdou se tu snad všechny: gotika i renesance, baroko a klasicismus, secese. Dominantou západní části je barokní sloup se sochou Panny Marie z r. 1703. V zužující se části je pak kamenná kašna s barokními sochami.

Na náměstí na rohu Jiráskovy ulice je Městský dvůr, který byl postaven pravděpodobně v 1. pol. 18. století jako zájezdní hostinec U Zlaté koruny. R. 1758 zde nocoval pruský král Fridrich II. Veliký. R. 1896 budovu koupil podnikatel a zdejší starosta Johann Budig. Ten hotel a restauraci zrekonstruoval, vybudoval taneční sál a pojmenoval Městský dvůr. Po 2. světové válce byl zestátněn, v 90. letech ve značně poničeném stavu byl privatizován. Nyní je využíván ke komerčním účelům.

Tady na chvilku opouštíme náměstí, abychom se podívali na zbytky opevnění u Hradební ulice. Původní opevnění pocházelo již z doby založení města v pol. 13. století. Po r. 1389 bylo stavěno nové opevnění – kamenné hradby s parkánem a vodním příkopem. Původně měly tři brány, byly vysoké 10 metrů a silné až 2 metry. Po třicetileté válce byla jejich část rozebrána a použita jako stavební materiál. Ve 2. polovině 19. století jejich větší část zanikla. Tady vidíme poslední zbytky opevnění - bašta a kousek hradeb.

Obcházíme blok a Erbenovou ulicí se vracíme na náměstí. Obdivujeme jedinečné podloubí, ale také starou radnici. Rada města se zpočátku scházela různě v domech. Až r. 1538 tento dům město koupilo a přestavělo. Dnešní podoba je z r. 1781 po velkém požáru města. Sídlo zde bylo až do r. 1933 – tohoto roku se městský úřad přestěhoval do Langrovy vily, u které jsme dnes již byli. Během 2. světové války a následně zde byl sklad konfiskovaného majetku. Dnes se využívá ke komerčním účelům.

Na náměstí přes ulici Pod věží je dům U Mouřenína. Je to nejstarší dům ve městě, který byl postaven r. 1551 v renesančním stylu. Má původní právo vaření piva. Byl propojen s radnicí – obývali ho purkmistrové. V pol. 18. století byl přestavěn na zájezdní hostinec. R. 1776 tady přespal císař Josef II.. K jeho návštěvě se váže legenda, že ho budili vrzající schody. Při placení prý přidal hostinskému 50 tolarů, aby si mohl pořídit nové schody. Od r. 1860 sklepení domu sloužilo jako trezor městské spořitelny. V 50. letech 20. století byly interiéry domu necitlivě přestavěny. Dnes je v domě městské informační centrum.

Ulice Pod věží se vyznačuje jednak prampouchy, ale také zde vznikla ojedinělá venkovní galerie. Obrazy vytvořili mladí svitavští výtvarníci, jsou ošetřená speciálním nátěrem, aby je nepoškodily rozmary počasí. Tak to je něco neskutečného, navíc to nikdo neničí.

Další zajímavost je na náměstí proti této uličce. Název pomník Valeas, res publica! toho moc neříká. Je to však pomník ve tvaru otevřené kroniky, která připomíná návštěvu prvního prezidenta T. G. Masaryka dne 9. 7. 1929. Pomník byl slavnostně odhalen 28. 10. 2018 v den 100. výročí vzniku Československé republiky. Vede k němu časový chodník.

Dál procházíme skutečně hezkým náměstím. Přicházíme na nejvýchodnější stranu náměstí, kde je novodobá kamenná kašna s tepanou ozdobou.

Přes Komenského náměstí jdeme k faře, do nejstarší části města. Zde byla postavena 1. fara již v pol. 12. století. V letech 1626 – 1636 byla přestavěna v barokním slohu. Nad vchodem je znak Ditrichštejnů – olomoucký biskup Fr. z Ditrichštejna se podílel na její stavbě.

Okolo fary procházíme ke kostelu sv. Jiljí, nejstaršímu kostelu ve městě, který je od r. 1804 hřbitovním kostelem. Tento původně románský kostel byl založen litomyšlskými premonstráty kolem r. 1150. Raně barokní přestavba byla dokončena r. 1689 – kostel je architektonickým skvostem regionu. Dochovalo se i původní zařízení. V ohradní zdi kostela jsou vsazeny náhrobky – nejstarší je deska Gregoria Palmy proti vchodu do kostela, která tam byla umístěna r. 1585. Dále tam jsou náhrobní desky rodin starostů a dědičných poštmistrů. Před kostnicí z r. 1646 jsou kněžské hroby a hroby redemptoristů a řádových sester sv. Vincence.

Vracíme se na náměstí Míru a jeho jižní částí ho opouštíme. Tam je Ottendorferův dům, který zdejší rodák Oswald Ottendorfer nechal postavit jako knihovnu a čítárnu v letech 1891-92. Tam je i koncertní sál - nejkrásnější společenský sál ve městě. Od r. 2008 je v přízemních prostorách domu Muzeum esperanta. O Ottendorferovi jsem se zmiňovala již při procházce parkem Jana Palacha, kde je umístěna jím financovaná socha Mateřské lásky. Z peněz, které městu věnoval, byl postaven ještě sirotčinec, chudobinec a nemocnice pro chudé. V závěti ještě odkázal peníze na zřízení nadace, ze kterých byly tyto instituce dál finančně podporovány.

Přecházíme hlavní silnici Máchova alej k vile Johanna Budiga, která byla postavena r. 1892 ve stylu německé renesance. Na počátku 20. století byla rozšířena o dvě křídla, kde bylo technické a hospodářské zázemí. Rodina zde bydlela do r. 1945, kdy jí byla zkonfiskována. Od r. 1947 je zde Městské muzeum.

Pokračujeme Klicperovou ulicí, kde je hezky zpracovaná plastika města. Vzniká prý postupně – poslední rozšíření bylo v říjnu 2018. Tak třeba ani tato podoba není konečná.

Ke kostelu sv. Josefa to už nemáme daleko. Od r. 1855 tady stál klášter redemptoristů. Tuto pseudorománskou trojlodní stavbu z červených nenahozených cihel si postavili v letech 1894 - 1896. R. 1950 byl klášter zrušen a v klášterní budově byla zřízena nemocnice.

 

Počasí je příjemné, neprší, občas svítí i sluníčko. Proto ještě nejdeme k autu a jdeme trošku do přírody na jihozápadní okraj města. Procházíme parkem Patriotů, který je přechodem mezi městskou zástavbou a zónou zeleně. Nejdřív procházíme geoparkem, kde jsou horniny zdejšího regionu. Je tu 10 kamenných bloků – hornin s popisnými cedulkami a informační tabulí o zdejší geologii.

O kousek dál je patrně uměle vytvořený kopeček s vyhlídkou na blízkou část města i na vzdálené kopečky.

Po neznačené cestě jdeme dál na jih, kde býval nepřístupný Vodárenský les, označovaný jako Bažantnice. Od r. 1912 byl zásobárnou pitné vody pro město. R. 2013 byla tato oblast zpřístupněna a byla tam vyznačena naučná stezka Vodárenský les. Tu si chceme projít. Je jen 1,5 km dlouhá, ale je na ní 8 zastavení, kde jsou informace o zdejších rostlinách a živočiších. Na své si přijdou i děti – je zde celá řada herních prvků. Ke snadnějšímu průchodu na některých místech slouží dřevěné chodníčky.

Na stezku, jak je již naším zvykem, nevstupujeme na jejím začátku, ale připojujeme se na ní na nejvýchodnějším bodě a jdeme ke dřevěné pozorovatelně, kde jsou panoramatické obrázky, které umožňují poznat okolní dřeviny. Jsou tady vidět i více než sto let staré sběrné studny vodovodu a pěkná příroda.

NS opouštíme na stejném místě, kudy jsme sem přišli. Za chvíli jsme žízniví u pivovaru. Ota dává nealko Bernarda, já chci ochutnat jejich letní osmičku ALE. V lahvi ji nemají, nelze ji ani natočit do petky. Prý příliš pění. Musím si dát tedy točenou. Je výborná, hodně hořká. S sebou Ota kupuje desítku a pšenici, kupuje i velké množství etiket. Jen po 5,- Kč. Je spokojený. Máme i dva jejich tácky.
Na oběd však jedeme jinam.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 4. den - dopoledne: Mendryka – zámek; Svitavy - městská památková zóna: cca 7 km dlouhý okruh: Pivovárek Na Kopečku - procházka po památkách města - park Patriotů - NS Vodárenský les s pozorovatelnou na mapě