Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 8. den: Spálov - poutní místo Panna Maria ve skále a Balerův větrný mlýn; Partutovice - Maršálkův větrný mlýn; Odry - Veselská rozhledna, Jahnův kámen, geologická expozice, městská památková zóna a rozhledna Olšová

I když večer bylo v autě 22, kleslo to k ránu na 11. Jen jsme se trochu víc zachumlali a spali dál. V 8 nás vzbudilo teplo, sluníčko nám auto docela rychle vyhřálo. Je to akorát na vstávání.

Má být polojasno s teplotou do 28, tak uvidíme. Včera jsme toho moc nenachodili, ani dnes nemáme program náročný, bude to spíš poznávačka.

Pokračujeme dál na jih do Spálova. Na severním okraji katastru obce v údolí řeky Odry je poutní místo Panna Maria ve skále a zázračný pramen. Pramen tady vyvěral prakticky od nepaměti. Ale až během třicetileté války se v jeho blízkosti zjevila těžce zraněnému vojákovi Panna Maria a touto vodou ho uzdravila. Zprávy o zázraku se brzy rozšířily. Mlynář ze Spálova sem nechal zavěsit Mariánský obraz, který byl kolem r. 1891 nahrazen kamennou soškou Panenky Marie. Ta tady stojí dodnes. Od počátku se sem chodili poutníci z celého okolí modlit a prosit o pomoc. Dokonce tady byly v pol. 19. století vybudovány dřevěné vanové lázně. Později je zničil požár, ale již nikdy nebyly obnoveny. Poutě se sem konaly až do r. 1938, kdy byla zdejší oblast obsazena německými okupanty a byl vydán zákaz shromažďování. Přesto se tu zdejší věřící v menších skupinkách i dál scházeli. Po válce byly poutě obnoveny. Po r. 1948 se vládnoucí strana snažila poutím zabránit nejrůznějšími nepřímými zákazy – ale nakonec se přece jen několik poutí konalo - r. 1954, 1966, 1967, 1969, 1970, 1971, 1972 a 1976. Tahle byla na dlouho poslední. Až po r. 1989 bylo vše obnoveno. Kamenná kruhová nádržka, do které pramen nyní vytéká, prý je křtitelnice ze spálovského kostela.

Vody máme ještě poměrně dost, ale přesto se prázdné nádoby hromadí. Plníme je touto léčivou vodou. Raději ať máme vše plné. Tohle místo je vyhledávané. Jsou tady manželé s petkami ve velkých dvou taškách, jsou tu cyklisté i turisté.

Jen kousek odtud je hrázděná restaurace a hotel U Maria skály. Ale tam jsme ani nešli.

Jedeme dál do Spálova – na jeho jižním okraji uprostřed polí je zděný Balerův větrný mlýn. Autem se k němu jet nedá – po travnaté cestě mezi poli je to k němu cca 0,5 km. Je to pravděpodobně nejmenší dochovaný větrný mlýn holandského typu u nás. Postavil ho sám r. 1929 Fr. Baler, syn mlynáře z vedlejší vsi, když bylo v okolí Spálova zrušeno všech sedm dřevěných mlýnů německého typu. Využíval se však jen 10 let. Když byl vítr, mlel i v noci za světla petrolejky. R. 1938 Fr. Baler těžce onemocněl a po dvou letech zemřel. Mlýn pak již jen chátral.
V letech 2007 – 2012 probíhala rekonstrukce mlýna. Pustila se do ní majitelka mlýna paní Ludmila Jemelková ve spolupráci s Kruhem přátel větrných mlýnů při Technickém muzeu v Brně a s městysem Spálov. Stavba je 3,6 m vysoká (bez střechy), průměr u země je 3,2 metru, u střechy 2,47 metru. Cihlová zeď je 15 cm silná. Mlýnský kámen má průměr 81 cm. Vnitřní zařízení se nedochovalo, střecha je nová. Ta původní se otáčela i s perutěmi. Otočná střecha - to je typický znak holandských mlýnů.
Mlýn je přístupný po dohodě. Klíč je možno si půjčit na Úřadě městyse Spálov nebo u paní Ludmily Jemelkové, Spálov č.p. 235. Jenže to jsme nevěděli, ale ani nám to nevadilo, že vnitřek neuvidíme. Je tam výstava, která se týká zdejších větrných mlýnů. Okénkem jsou nějaké plakáty vidět. Pak jsou ještě vidět schody, které vedou do patra.

Na rekonstrukci mlýna má velkou zásluhu i Jan Kandler, majitel mlýna v Partutovicích. Abychom mohli porovnat oba typy mlýnů, jedeme právě tam - tam je Maršálkův větrný mlýn, dřevěný větrný mlýn německého typu. V 19. století tady bylo až 70 větrných mlýnů, že se zdejší oblasti říkalo Moravské Holandsko.

Zdejší mlýn byl postaven r. 1837, částečně i z materiálu ze staršího mlýna z r. 1783, jak je vidět na jednom trámu. Má tvar čtyřstranného hranolu, který není ukotven. Celý tento hranol se otáčí proti větru i s perutěmi. V tom se liší od holandských typů, kde se otáčí jen střecha.
R. 1894 chátrající mlýn změnil majitele. Od té doby jej vlastní rodina Maršálkova. Posledním majitelem byl Augustin Maršálek, který mlýn opravil. Za války se mlýt nesmělo, byl zapečetěn. Po válce se občas v něm ještě mlelo. Až r. 1960 byla činnost ukončena. O mletí již nebyl zájem. R. 1953 tady byl natočen film Tam, kde mele vítr. O mlýnu byl natočen i díl Šumných měst. Dnes ho vlastní Jan Kandler, pravnuk původního majitele, který mlýn opravil. Má zcela zachovalé vnitřní zařízení a je schopen provozu. Majitel v jeho blízkosti bydlí, o prohlídku je možno ho požádat. Je zde otevřený kiosek s občerstvením, je tu velké venkovní posezení, dětské hřiště je dokonce na umělém trávníku.

Ota už se těší do Veselí, části města Odry, kde je od r. 2018 Veselská rozhledna. Byla vybudována v rámci projektu Stezka rozhleden a vyhlídkových míst Euroregionu Silesia z černě mořeného dubového dřeva v kombinaci s ocelovými výztužemi. Stojí na kopci z betonu, který je obsypaný břidlicí do tvaru 3 metry vysoké pyramidy. Uvnitř kopce je průchod – slouží tedy i jako přístřešek v případě špatného počasí. Svojí konstrukcí rozhledna připomíná strážní věž tehdejšího opevnění města, kterou má město Odry ve znaku. Je vysoká 13,6 m. Nejdříve se musí vystoupat 16 betonových schodů na kopec a pak  28 dřevěných schodů uvnitř věže na zastřešenou vyhlídku ve výši 9 m. Ta je uzavřená i ze stran, ve stěnách jsou okénka. Působí tak skutečně jako strážní věž. Výhled je daleký – jsou vidět Beskydy, Hostýnské vrchy, Moravská brána, Oderské vrchy, Vítkovská vrchovina. My máme bohužel výhledy trochu zamlžené.

Parkoviště je hned u rozhledny. Zajímavé jsou 4 dřevěné velké šachové figurky. Nechalo by se tady i uvařit, ale hrozně a navíc i studeně to tady fouká. Kdyby bylo nejhůř, nechalo by se tady i přespat. Pod rozhlednami spíme rádi. Je však brzy, odjíždíme.
Vracíme se do města Odry. Cestou se zastavujeme u Jahnova kamene, kde má být vyhlídkové místo. R. 1910 tady byl odhalen pomník věnovaný pedagogovi Friedrichu Ludwigu Jahnovi (1778 - 1852), zakladateli německého tělocvičného hnutí (český Sokol byl založen až později). Po odsunu Němců byla deska stržena. Až r. 2016 byla na vysoký kámen připevněna replika jeho podobizny. Bývala tady prý i pěkná vyhlídka na Oderskou kotlinu se soustavou rybníků, která pozvolna přechází do Moravské brány. Jenže nyní toho už moc vidět není.

Parkoviště tady není, vejde se sem tak jedno auto. Z hlavní silnice odbočuje vlevo silnička - ta vede do centra města, z kopečka vpravo vede ještě jedna cesta. Ta vede ke geologické expozici, která je součástí naučné stezky k Flascharovu bývalému břidlicovému dolu. Jsou zde různé druhy hornin Nízkého Jeseníku, z nichž řada je vulkanického původu. Tady se mi moc líbí. Je to tu hezky udělané, je odtud i hezký výhled dolů na obec Odry.

Dlouho se tu však zdržovat nechceme. Kdyby přijel někdo další, sotva by se sem vešel. Sjíždíme serpentinami do města. V poslední serpentině se nechá odbočit vlevo a na perfektním místě zaparkovat a uvařit. U kraje jsou velké kameny, máme tu tedy i přírodní stoleček.

Po obědě jedeme do Odry – na náměstí je sice parkoviště, ale placené. Parkujeme zdarma jen nedaleko - v Krátké ulici a na náměstí jdeme pěšky.

Město bylo založeno pravděpodobně ve 2. pol. 13. století na horním toku řeky Odry v blízkosti tzv. Jantarové stezky, prastaré obchodní trasy, po které byl již před naším letopočtem dopravován jantar i další suroviny od Baltu na jih - do Itálie, Řecka a dále Egypta. V severovýchodním rohu náměstí byl kamenný hrad, který byl v 16. století upraven na barokní zámek. Ten r. 1964 částečně vyhořel a r. 1966 byl zbourán. Po zámku zůstal jen zámecký park, který byl r. 2011 revitalizován na městský park.

Okolo parku jsou i pozůstatky hradeb z konce 14. - poč. 15. století. Po r. 1427 byly ještě zpevňovány. Většina toho vč. vstupních bran zanikla v 19. století. Jihozápadně od Masarykova náměstí se zachovala jen pozdně gotická bašta z 15. století. Byla však upravena jako hospodářský objekt domu, v jehož dvoře stojí.

Historické jádro města je od r. 1992 městskou památkovou zónou. Tu si jdeme nyní projít.

Masarykovo náměstí je v nejstarší části města. Nyní ho předěluje hlavní silnice. Lemují ho měšťanské domy, z nichž některé jsou renesanční nebo mají středověké nebo raně barokního základy. Jako první naši pozornost zaujal hotel Max, nárožní jednopatrový dům s novodobě upravovanou historizující fasádou, který byl postaven v 19. století na základech domu z r. 1620. Již tehdy tam bylo pohostinství. V suterénu i v přízemí se dochovaly klenby.

Jedna část náměstí má travnatý povrch, kde stojí barokní plastika Panny Marie-Immaculaty ze 3. čtvrtiny 18. století.

Dnešní budova radnice, kde je i infocentrum, je novodobá. Ta původní byla r. 1863 zbourána, aby umožnila stavbu komunikace. Na jejím místě od r. 1897 stojí kašna s bazénkem o průměru 6 m. Infocentrum je dobře zásobené, Ota zde získal velké množství prospektů s rozhlednami a také pohlednice.

Přes náměstí procházíme k již zmiňované baště a dál ke kostelu sv. Bartoloměje. Původně dřevěný farní kostel tady byl již r. 1373. V letech 1398 – 1419 byl na jeho místě postaven gotický kostel, který byl v letech 1691 – 1692 barokně upraven. Věž byla do dnešní podoby dostavěna r. 1795, má však uvnitř znaky renesance. Do kostela lze nahlédnout – uvnitř je nádherný.

 

Úzkou uličkou procházíme zpátky na náměstí, nikam jinam už nejdeme a odjíždíme.

Zastavujeme se ještě na okraji města v Luční ulici 17, kde je v rodinném domku pivotéka, kde by měli prodávat piva pivovaru Dejf ze Studénky. Sice okolo tohoto pivovaru pojedeme, jenže mají otevřeno jen v úterý odpoledne asi 2 hodiny, což nevíme, jak nám to vyjde.

Tady jsme zažili hned několik překvapení najednou. Pivotéku mají v garáži. Otevírají až odpoledne v 15 hodin, když přijdou z práce, tj. asi za 10 minut. K domku jsme přijeli současně s majiteli, ale hned nás zvou dovnitř. Mají tam různá piva, ale pivo pivovar Dejf přestali nabízet, protože ho nikdo nekupoval. Moc nám to nevadí, mají tady spoustu jiných dobrot. Ota vybírá, já si zatím povídám s panem majitelem. Když zjistil, že Ota řídí, trochu váhavě se mne ptá, zda taky piji pivo. Po souhlasné odpovědi se dozvídám, že mi dá ochutnat nefiltrovanou desítku z Hukvald, resp. z části Dolní Sklenov. Čekám vzoreček, dostávám půl litr. Jsme na něj zvědavi.

Před 13 lety jsme ho pili a vůbec nám nechutnalo. Dnes je to skutečně dobré pivo. Trochu si dává i Ota, nějak nemůže rozdýchat, že já mám pivo a on ho nemůže ani ochutnat. Ví, že piji pomalu, daleko nejedeme, tak si troufá mi trošku upít.

S panem jsme se na dvorku posadili a moc pěkně si popovídali. Doporučuje mi žitné pivo z Vítkovského pivovaru Vikštejn. Tam jsme byli vloni, pivo nám chutnalo, ale žitné jsme neměli. Zatím mne žádné žitné nezklamalo. Takže ještě kupujeme to žitné.

Další šok byl, když najednou přišla paní majitelka a postavila přede mne půllitr na pšeničné pivo od Lobkowicze. Že mi ho věnují. Prostě jedno překvapení za druhým. A dokonce Ota později povídá, že ty lahve mají za skutečně zajímavé ceny. Však pán povídal, že to nedělají na výdělek, ale pro radost sobě i zákazníkům. Moc hezky jsme si popovídali, dobře se napili, loučíme se a odjíždíme.

V autě jsme konstatovali, že včera jsme končili dlouho, dnes můžeme o to končit dřív, zvlášť když máme co pít.

Zůstáváme stále ve městě Odry, jen se přesouváme do části Pohoř, kde je rozhledna Olšová. Tam ještě samozřejmě musíme. Z města sem vede naučná stezka Stříbrný chodník. Rozhledna je kousek od silnice, u ní je i parkoviště. Je tady i zastřešené posezení.

Tato rozhledna byla stejně jako dnes navštívená Veselská rozhledna vybudována r. 2014 v rámci projektu Stezka rozhleden a vyhlídkových míst Euroregionu Silesia a také připomíná strážní věž tehdejšího opevnění města. Přesto je zcela jiná. Má vysoký betonový sokl, který je obložen kamenem. Na něm stojí dřevěná konstrukce z černě mořeného dubového dřeva s ocelovými výztužemi. Věž je vysoká 17,2 m, na krytou vyhlídkovou plošinu ve výšce 12,8 m vede 64 schodů. Je vidět Moravskou bránu a dál Moravskoslezské Beskydy, Oderské vrchy, Vítkovskou vrchovinu, CHKO Poodří, Hrubý a Nízký Jeseník. Co vše je vidět jsme si přečetli na panoramatických fotografiích. Bohužel stále jsou obzory mírně zamlžené, ale i tak vidíme daleko.

Teoreticky by se zde nechalo přespat, ale ještě nejsou 4 hodiny a je tu neustále spousta aut. Popojíždíme k přehradě Kletná, kde je šikovné parkoviště. Jenže je tam občerstvení. Nebylo by zrovna vhodné se tam rozložit s vlastním pivem.

Cestou jsme míjeli jedno místo u Kletenského potoka, kde by se mohlo přespat. Je to sice u silnice, ale vždy nemůžeme spát na naprosto ideálním místě. Má to tady tu výhodu, že to tu nefouká jako u rozhledny. Testujeme piva, Ota si dělá pořádek v letácích. Já se chystám na zítřejší delší výlet. Občas projede auto, ale děláme, že je nevnímáme.

Večer bylo dlouho teplo, ale pak se najednou ochladilo. Jdeme spát v devět, v autě je 19 stupňů.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 8. den: Spálov - poutní místo Panna Maria ve skále a Balerův větrný mlýn; Partutovice - Maršálkův větrný mlýn; Odry - Veselská rozhledna, Jahnův kámen, geologická expozice, městská památková zóna a rozhledna Olšová na mapě