Jedeme na Slovensko - část pátá - Pieniny
Čtvrtek 9.7.
Oblast Roháčů máme za sebou. Kvůli Otovo problémům s palcem jsme si je neužili jako jindy, ale zase jsme si odpočinuli a nabrali síly do dalšího cestování. Ještě nás toho čeká spousta.
Tentokrát doslova nařízená pauza byla v Popradu. Syn mi dal nějaké staré slovenské bankovky, které Národní banka Slovenska ještě vyměňuje. Dostali jsme 11 Euro, to by bylo škoda si je nechat doma. A když už jsme v Popradu byli, zašli jsme se podívat na nedaleké náměstí. V infocentru jsme získali letáček kostela se zvonicí v nedaleké Spišské Sobotě, nyní už to patří pod Poprad. Když jsme dojeli na náměstí, jen jsme žasli. Dlouhé náměstí, tolik starých nádherných domů, už to stálo za podívání. K tomu prohlídka kostela, málem nám uniklo tolik stavební nádhery. Ceny v restauracích byly přiměřené zdejším památkám. Měli jsme sice docela už hlad, ale tak draze jsme zase jíst nemuseli. Ještě chvíli vydržíme.
Dlouho jsme hladovět nemuseli. V nedaleké Velké Lomnici nás zaujala nabídka menu za 2,90 Euro. Byla to ubytovna s jídelnou, výběr byl ze čtyř jídel, polévka (kolik jsme si nandali) a sklenka džusu. A pochutnali jsme si. Vidíme, že i na Slovensku se nechá jíst za rozumné peníze.
Naštěstí jsme se dlouho nezdrželi. Pospícháme do Kežmarku. Je tam toho hodně, tak to musíme za odpoledne zvládnout, ať se tam druhý den nemusíme vracet. Vyšlo to bezvadně. Neplacené parkoviště bylo kousek od hradu, s prohlídkou hradu na nás téměř čekali. Na oba evangelické kostely - starý dřevěný a nový zděný nám zbyla hodina a půl. Jsou vedle sebe, vstupenka na prohlídku je společná, tak to musíme stačit. Artikulární dřevěný kostel byl samozřejmě nejhezčí, ale i nový má zajímavou historii, se kterou nás paní průvodkyně seznámila. Pak už jsme si v klidu všechno ostatní prošli, historický hřbitov, uličku Staré Trhy, dokonce do baziliky jsme dorazili jen chvilku před začátkem mše, tak jsme si ji také mohli prohlédnout. Celý den se honily mraky, ale drobně pršet začalo, až když jsme se vraceli k autu.
Zítra chceme do Spišské Belé, tak nemůžeme nikam daleko přejíždět. Musíme něco najít skoro v místě. Na Zámeckém kopci jsou opět vleky, ale tam to tentokrát nevyšlo. Zůstáváme na tomto břehu řeky a po úzké asfaltce míříme z města ven, až jsme dojeli k rybníku na Zlatném potoce. Nechá se zde zaparkovat, je zde kryté odpočívadlo a nedaleko je dokonce i dřevěná latrína.
Není to sice úplně ideální, občas projede auto, občas cyklista, občas přijede někdo vyvenčit pejska, ale je tady hezky. A v noci tu bude určitě klid. Počasí je nejisté, občas sprchne, ale vařit dnes nebudu, dáme jen studenou večeři, tak by se to mělo zvládnout. Zatím čekáme, až přestane pršet a posloucháme rádio. Hned nás potěšila jedna výborná zpráva. Dnes na Tour de France vyhrál etapu náš Štybar. Hned jsme si zavýskli a otevřeli borovičku na oslavu - to se musí zapít. Chudák Sagan byl zase druhý.
Večer se prudce ochlazovalo, brzy jsme zalehli a ještě si chvíli četli. Jenže najednou přijelo policejní auto. Než jsem se jich stačila leknout, otočilo se a odjelo. Ota samozřejmě hned strašil - lekli se nás a jedou pro posilu ..... nebo se tu chtěli zašít a my jim tu vadíme. Možná to druhé bylo pravda, protože víc jsme je neviděli.
Pátek 10.7.
V noci svítily nádherně hvězdičky a samozřejmě bylo docela chladno. Nikam jsme nepospíchali a tak jsme zachumlaní v peřinách čekali, až zasvítí sluníčko i u rybníka.
Po snídani jsme se vrátili kousek do Kežmarku a pokračovali přes Strážky, Spišskou Belou dál na sever směr Pieniny. Strážky je malá obec, kde je zámek a kostel se zvonicí. Je to doslova při silnici. Stačili jsme jen zaparkovat, když ke zvonici dorazil pravděpodobně otec a dva synové. A šli dovnitř. Hned jsem se vyběhla zeptat, zda se můžeme dovnitř podívat. Ota si myslel, že tam jdou něco opravovat. Ne, šli zvonit umíráček. Na zvonici jsou tři zvony, nejdřív zvoní 5 minut ten nejmenší - umíráček, pak 10 minut všechny tři, a pak to samé hned ještě jednou. Takhle asi 3x za den, vždy když někdo zemře nebo když ho pohřbívají. Deset minut jsme se na ně dívali - to byl zážitek.
Ještě jsme nahlédli do kostelíka, obešli si zámek, kde je několik stálých muzejních expozic, a park. Hned u vchodu nás zaujala cedule, že v zámku je možno bezplatně vypůjčit lehátka a že běhání po trávníku a objímání stromů je povoleno.
O co víc zážitků jsme měli ve Strážkách, o to méně ve Spišské Belé. Napsala jsem si, že ve městě má být několik sakrálních památek. To bylo pravda, opět kostelík se zvonicí, o kousek dál další velký zděný kostel. Ale pracovnice na informačním středisku nás trochu zklamala. Bylo na ní vidět, že je zde zaměstnaná bez bližšího zájmu o město. Vrazila nám do ruky brožurku o Belianských Tatrách, tam že vše najdeme i o městě. Ještě jsem se na něco zeptala a dozvěděla se, že se to tam také dočtu. Ve městě u každé památky, dokonce i v místech bývalé památky (jako např. synagoga, mlýny,....) bylo zajímavé čtyřjazyčné povídáni, označené Historická procházka městem. Měli to hezky udělané, očíslované a na jednom panelu u radnice byl dokonce celý plánek těchto památek. Že by to v infocentru neměli? Když jsem se chtěla jít znovu zeptat, měli hodinovou polední pauzu. Co se dá dělat.
Hned vedle radnice byla restaurace, kde nabízeli polední menu za 2,62 Euro. Další důkaz, že se na Slovensku nechá jíst levně. Tentokrát i v krásném prostředí. Opět jsme si výborně pochutnali.
A už se těšíme na výlet. Jedeme na sever na Spišskou Starou Ves. Přejíždíme Spišskou Maguru - to jsou krásné výhledy. Kopečky, doliny, no prostě krása. Po chvíli odbočujeme do Jezerska. Obec se rozkládá při Jezerském potoce, měla by to být jedna z původních dřevorubeckých a pastýřských osad, kde je dochováno dost původních domků. Z obce vede modrá turistická značka na vrch Hrb, odkud se snad nechá dojít k rozhledně s výhledem do Bachledovy doliny. Projíždíme obcí stále poměrně prudce vzhůru, neustále míjíme zastávky skibusu a divíme se, jak to může v zimě vyjet, když i náš tranzit má co dělat. A nejen tranzit. Téměř před vrchem bylo malé parkoviště, kde Ota konečně zastavil. Vydechl si snad víc, než kdyby to stoupal pěšky.
Vyrážíme po modré dál vzhůru. Chceme se jít podívat na rozhlednu Bachledova dolina. Jen o kousek dál je konečná skibusu a spodní stanice lanovky. Vypadá to, že snad nahoru půjdeme po sjezdovce. Naštěstí si Ota všiml modré, která odbočovala. Kus byl loukou, značení všelijaké, vyšlapaná cestička byla až v lese. Šlo se cik a cak. Kupodivu jsme měli dobrý směr a vždycky občas značku i cestu našli. Najednou jsme došli na zpevněnou pohodlnou cestu. Značky nikde, mapu jsme neměli, jen v tabletu, ale ten jsem zatím nezapínala. To až bude nejhůř. Podle toho, co jsem si pamatovala, by cesta měla vést k rozhledně. Ale Ota viděl před sebou kopec (1151 m.n.m.) a na vrchol vedoucí cestu. Tam budou výhledy určitě nejlepší. Moc se mi nechtělo, už jsem toho stoupání měla docela dost. Ale rozdělit se a doufat, že se na rozhledně sejdeme, tak z toho jsem měla strach. Tak jsem se raději odvážně vydala vzhůru. Výhledy byly skutečně nádherné, ale zdálky naznačená cesta ve skutečnosti byla skoro neviditelná. Tudy se snad nahoru ani nechodí. Duši jsem naštěstí nevypustila, i když moc nechybělo. Ale ty výhledy – to byla opravdu odměna. Viděli jsme hřebeny Vysokých a Belianských Tater. Přehoupli jsme se přes vrchol a zjistili jsme, že zde končí několik lyžařských vleků a dokonce i dvě sedačkové lanovky. Jedna ze směru od Ždiaru dokonce jezdila. A díky tomu byl nahoře otevřený i bufet. Dali jsme si točené pivo Staročesko a při tom trochu odpočinuli. Ale foukalo to tam pěkně studeně. Na vrcholu je spousta atrakcí pro děti, řada nadšenců se nechala nahoru vyvézt s kolem a dolů to pak sjížděli. To nás tedy nelákalo. Byl to hrozný fofr.
Rozhlednu jsme od bufetu viděli, bylo to už kousek. A viděli jsme z ní tentokrát pěkně daleko. Trochu mne večer mrzelo, že jsem si pořádně neprohlédla prospekt, který jsme nahoře získali. Vypadalo to, že je to zaměřené na děti. Že je to dětská stezka. Ale tato dětská stezka vedla k Jazerskému jezeru, které jsem doma marně hledala na mapě. Od bufetu byl značený okruh dlouhý 6,5 km. I když možná to bylo dobře. Nevypadá, že by to bylo zrovna po rovině a přijít o dvě hodiny déle by asi nebylo to nejlepší. Třeba někdy příště, až budeme v Tatrách. Z Belianských je to k rozhledně skoro kousek.
Zpáteční cestu Ota zvolil nejkratším směrem. Pustil se po sjezdovkách, které jsou částečně pospojovány pěšinkami. Opět jsem žasla, jakou má dobrou orientaci. To už jsem tablet zapnula. Měla jsem obavy, abychom se trefili k autu. Ale nakonec jsme byli dole docela rychle a hlavně tam, kde jsme měli auto..
Ota se rozhodl, že spát budeme na točně skibusu. Ten kousek nahoru ještě vyjede. Tady určitě bude klid a proč hledat někde něco jiného. Raději si ráno trochu přivstaneme. Má to však jediný problém, studeně to tady fouká. Ale voda z auta nebyla až tak studená, chvilkami ještě svítilo sluníčko. Ochladilo se ale hrozně rychle. Vždyť také jsme skoro v 900 m.n.m. Už v 7 hodin se balíme do dek a stejně to moc nepomáhá. Rozhodli jsme se vyzkoušet vloni koupené topení na propan butan. Hřeje to trochu, ale v tom větru vytápíme prý celé Slovensko. Zkoušíme druhou variantu. Před lety jsem ušila z pevného igelitu závěs na zadní zvedací dveře. Občas to použijeme, když vytrvale leje a chceme něco uvařit. Ale ideální to není, stejně tam trochu zatéká. Tentokrát jsme si pod dveře dali křesílka, dozadu deku, dopředu topení a bylo vyhráno. Ani se nemuselo topit naplno. Spokojeně jsme tam při pivu a vínku vydržely až do půl desáté. A to už venku bylo 9 stupňů. Ota přihodil na sebe ještě jednu deku hned, já až k ránu.
Sobota 11.7.
Ráno bylo v autě 6 stupňů. Sluníčko už od 6 hodin svítilo a když jsme v sedm konečně vstali, už pěkně hřálo. Vždycky tak hodinu a půl potřebujeme k tomu, abychom odjeli. Nakonec jsme nepospíchali, protože dole v obci bylo infocentrum a počítali jsme, že dřív než v 9 hodin tam otevřeno nebude. Ještě jsme cestou nabrali užitkovou vodu. Vypadala, že vytéká ze studny, nebyla u ní žádná cedule, že by nebyla pitná, ale rozhodli jsme se, že v případě nutnosti ji použijeme pouze po převaření. Zatím jsme ale pitné vody měli dost.
Informační centrum bylo skoro na kraji obce, ale bylo v prodejně potravin, tak jsme si klidně mohli pospíšit. Měli tam spoustu zajímavých prospektů z Jezerska, ale i z dalších oblastí, kde jsme byli nebo kam jsme se chystali. Dokonce nám slečna nabízela jízdenky na pltě do Červeného Kláštera o 1 Euro prý levněji, než jsou k dostání na místě. Ale to jsme v plánu neměli, chtěli jsme se tam po kopečkách trochu projít a Prielom Dunajce si na závěr projít pěšky, zajít se podívat na zámek Červený Klášter a ještě se projít v Polsku, kde má být naučný chodník na horu (nebo jen k hoře?) Trzi Korony, kterou jsme stále ze všech stran viděli. Ale nakonec dopadlo vše jinak. Auto jsme museli nechat na placeném parkovišti nedaleko zámku - za 4 Eura na den. Co se dá dělat, nemůžeme neustále všude parkovat zadarmo. Dostali jsme malou nepříliš podrobnou mapku trasy a vyrazili. Podrobnější popis jsem měla vytištěný, navíc jsem měla tablet s uloženou trasou, takže to by neměl být problém. Vyrazili jsme po červené, odbočili ze silnice do kopce, ale za chvíli se nám značka ztratila. Naštěstí na kopci v sedle Cerva jsme se s ní sešli. Tam byly nádherné výhledy na Pieniny a když jsme jen kousek popošli po červené dál, tak byly ještě úžasnější výhledy na Tatry. My jsme se chtěli trochu šetřit, tak jsme zvolili kratší modrou trasu přes sedlo Targov do obce Lesnica. Problém byl v tom, že stahovali dříví z lesa a většina cesty na sedlo byla rozježděná. Místy byly nádherné výhledy na Pieninské pohoří i do údolí, jinak cesta vedla hezkým smíšeným lesem. První dvě hospody měly zavřeno, až ve třetí jsme uspěli - byly zde potraviny, kavárna, výčep i pension - vše otevřené. Uhasili jsme žízeň, o kousek dál se najedli, oběd Ota zapil ještě pivem na chatě Pieniny a vyrazili jsme k Dunajci. Jenže jak jsme přišli do vsi, šli prakticky po rovině, mě zase začalo zlobit koleno. A to jsem doufala, že už budu mít zase klid. Ani po dvou pauzách se neumoudřilo a zhruba 8 km dlouhý úsek Prielomu Dunajca jsem si protrpěla. Když to začalo vypadat líp, automaticky jsem zrychlila a bylo to zase v háji. Poslední km mi připadal nekonečný.
Celkově nás Prielom Dunajca zklamal. Mně se líbily občasné výhledy na skály a na občasné peřeje. Ale bylo přelidněno na vodě i na suchu. Pltí bylo hrozně moc, klidně jich pět jelo za sebou, mezi nimi Dunajec sjížděli lidé na všem, v čem se nechá na vodu jet. A na břehu? Většina z těch, co vystoupili z pltí, tak se vraceli pěšky nebo si půjčili kola a jeli na kole. Problém byl tom, že řada z nich byli sváteční jezdci a taky to tak vypadalo. Samozřejmě byl provoz i v protisměru, takže musel být člověk neustále ve střehu. Otovi se úsek zdál moc dlouhý, prý se to moc táhlo. Kdyby se mohl víc kochat, tak by si to užíval víc, ale ty davy ho ničily.
Zámek Červený klášter je v podstatě muzeum, ale je s průvodcem, dokonce pro nás, důchodce, by vstup vyšel jen na dvě Eura. Když jsem konečně dorazila, ještě bychom stačili poslední prohlídku. Posílala jsem Otu samotného, já byla ráda, že si mohu sednout. Otu to nelákalo, dokonce se nechtěl jít podívat ani do Polska. Po zkušenostech z přelidněné cesty podél Dunajce se nechtěl ani druhý den jít podívat na Trzi Korony. Už chtěl někam zmizet do klidu. I mně to vyhovovalo, stejně bych se druhý den někde v místě jen poflakovala.
Tím jsme si ušetřili problém, kde přespat v národním parku. Určitě by to chtělo kemp. Jeden byl hned u zámku, tam jsem se zeptala, kolik by nás to stálo. Cena 7,40 Euro mne na tyto podmínky docela překvapila. Čekala jsem cenu vyšší. Ale bylo tam docela plno a určitě bychom tam neměli klid, na který jsme zvyklí.
Takto neslavně jsme opustili Pieniny, od kterých si Ota tolik sliboval. Já byla bez nálady a nasadila jsem zase už jednou osvědčenou léčbu. Nyní jen najít, kde spát. Druhý den chceme do Staré Lubovně a pak ještě na sever do kostelíka v Hraničném. Až na této silnici se nám zdálo, že bychom mohli něco vhodného najít.
Vyšlo to přesně podle plánu. Ještě před sedlem Vabec byla odbočka vpravo. Doleva vedla cyklostezka, doprava to podle mapy mělo za chvíli končit. Ota se šel pěšky podívat. Vrátil se spokojený. Pěkně zašité od lidí i od silnice, blízko včelína. A skoro přímo z auta se můžeme kochat pohledem na hrad v Lubovni. Tak to nám zase pěkně vyšlo. Ale to už začíná zase jiná kapitola - začíná naše trasa převážně po dřevěných kostelících.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Jedeme na Slovensko - část pátá - Pieniny
