Jedeme na Slovensko - část poslední - Slovensko-severozápad, Morava a domů
Sobota 25. 7. 2015
Opustili jsme Hron, přírodní hranici Slovenského rudohoří, a jedeme do Kremnice. Je tam hradní areál a hlavně Muzeum mincí a medailí. To si můj numismatik nemůže nechat ujít.
Hradní areál je nádherný. Už zvenku vypadají věže krásně a když se dostanete dovnitř areálu, je to ještě hezčí. Není to klasický hrad, říkají městský, bydlela tam pouze posádka. Byl tam kostel s kostnicí, hodinová věž, zvonice, radnice, bašta.
Po zaplacení vstupného se tam můžete procházet, jak dlouho chcete. Některé objekty jsou otevřené a volně přístupné, ostatní s průvodkyní, mám dojem, že vždy v celou. Nakonec jsme se tam zdrželi docela dlouho. Nejdřív jsme sami vystoupili samozřejmě na věž, odkud se nám otevřel výhled na celý hradní areál, na město, ale i na poměrně vzdálené okolí. Nádherný zážitek je návštěva zvonice. Zvony vidíte, slyšíte, jak zvoní. Ve zvonici běží stále dokola nahrávka, kde vám velice příjemný hlas vypráví o historii zvonů a do toho jednotlivé zvony zvoní. Je to prostě něco úžasného, ani se mi nechtělo odejít, jak tam bylo příjemně. Pak jsme se přesunuli do kostela, kde jsme čekali na průvodkyni. Tam nám čekání zpříjemnila nahrávka varhanního koncertu, která byla přerušena pouze v době výkladu. Ostatní objekty jsme prošli s průvodkyní, ale pak jsme si ještě jednou šli prohlédnout ten nádherný kostel a poslechnout varhany. Prohlídku tohoto hradního areálu mohu jen doporučit.
Na hradě jsem fotila jako divá, až jsem zjistila, že se mi vybila baterka. Naštěstí jsme už s prohlídkou končili. Zastavili jsme se ještě na náměstí v mincovně, pak do auta pro nabíječku a zpátky na náměstí, tentokrát do Muzea mincí a medailí, kde jsem v pokladně vyprosila krapet elektriky na nabití baterie. U vchodu píšou, že prohlídka trvá cca 1 3/4 hodiny. My tam byli víc jak tři. Měli jsme audiovizuálního průvodce. Ota to vždy poctivě vyslechl a pak ještě detailně prohlížel, zpočátku i pročítal. Nejvíc ho zaujalo patro, které je věnováno vývoji platidel - od úplného začátku až po současné mince a bankovky.
Mezitím se venku opět spustil déšť, vichr, bouřka. Během té doby několikrát. Dokonce v muzeu na chvíli vypadla i elektrika. Chvílemi nebylo z okna vidět pro silný déšť, chvílemi zase byla skoro černá obloha. Měli jsme štěstí, že dopoledne na hradě jsme si užili, dokonce se sluníčkem. Když jsme procházeli na závěr malou venkovní expozici, bylo právě mezi deštěm, ale silně se ochladilo. Raději jsme spěchali do auta. Až tam jsme si uvědomili, že jsme vlastně za celý den měli jen banán. V tom horku nějak zapomínáme jíst, ani nemáme chuť. Jen pijeme. Namazala jsem aspoň kousek chleba a než jsme ho snědli, zase už lilo.
Původně jsme se chtěli zastavit v Turčianských Teplicích nebo na hradě v Diviakách, ale v tom slejváku se nám ani nechtělo z auta vystupovat. Jen jsme projeli. Dokonce ani u pramene Nitry jsme nezastavili. Naštěstí do Čičman jsme dojeli zase za sluníčka.
O této vesničce s malovanými domy jsme se dozvěděli ze slovenského průvodce. Ale skutečnost předčila naše očekávání. Takové velké množství malovaných domů při hlavní třídě, ale i v bočních uličkách, to jsme skutečně nečekali. Prostě zase nádhera. Nejdřív jsme si vesničku prošli. Nevěděli jsme, kam se dřív podívat. Dva domky jsou upraveny jako muzeum. Původně jsem se chtěla dovnitř jít podívat, ale při cestě tam i zpátky měli ceduli, že probíhá prohlídka. Kdy bude další, nenapsali, a já už měla žízeň a konečně už i hlad. Otovi se tam moc nechtělo, tak jsem to vzdala. Jen jsme si kousek od parkoviště koupili s sebou pivo na večer a vydali se hledat nocleh a hlavně místo, kde bych uvařila. Měla jsem namočenou čočku, na jídlo jsme tedy jít nechtěli.
Vytypovali jsme kousek za vsí odbočku po červené turistické značce a vyšlo to. Sice jsme jeli dost daleko, ale pak se přece jen podařilo zaparkovat vedle cesty a kousek od potoka. Bohužel mělkého, na mytí to zrovna nebylo, ale na udržení studeného piva to šlo. K večeři jsme si dali čočku s opečenou slaninkou ze salaše Zbojská, byla vynikající. Jenže sotva jsme umyli nádobí, začalo pršet a už po kolikáté hřmít. Honem jsme vše sklidili a zalezli do auta. Teď už nám to bylo jedno. Sedíme v autě, popíjíme pivo a je nám fajn. Tentokrát jsem pivo dala i já. Za celý den jsem byla nějaká vyprahlá. Je fajn, jen dovolená se krátí.
Po delší době jsem si dala v autě večer pivo a málem se mi to nevyplatilo. Bylo už šero, do piva mi vlétla asi vosa, které jsem si nevšimla, resp. všimla, ale až když jsem ji měla v puse. Rychle jsem ji vyprskla, ale stačila mne trochu bodnout do špičky jazyka, docela mne to vyděsilo, ale dopadlo to dobře. Jazyk lehce brněl, ale nenatekl. Chladím to dalším pivem a doufám, že to bude dobrý. Mám prostě víc štěstí než rozumu. A to doslova.
Neděle 26. 7. 2015
Pršelo skoro celou noc i ráno, ochladilo se tak, že jsem k ránu vytahovala 2. deku. To už tu dlouho nebylo. Když jsme se vzbudili bylo zataženo a pršelo. Špičku jazyka jsem stále lehce cítila, ale jinak dobrý. Se vstáváním jsme nepospíchali, až nás vyhnal hlad. To už ale přestávalo pršet. Zase štěstí. Než jsme vyjeli, už zase sluníčko proráželo přes mraky. Ale stále bylo docela chladno.
Vyrážíme téměř přímo směr Přerov. Blížíme se k Dubnici nad Váhom, kde nás cedule upozorňují na kostel, zámek a grottu. To poslední mne zaujalo nejvíc, odbočili jsme proto do města, ale dlouho jsme se nezdrželi. Všechno bylo pěkně pohromadě. I když sluníčko už občas prosvitlo, ve stínu stále bylo chladno, dokonce foukal studený vítr.
A nyní už do poslední plánované zastávky našich cest - do Trenčína, hlavně na hrad. Je to 3. největší slovenský hrad, neprší, takže tam ještě musíme. Dali jsme jen malý okruh, byli jsme na nádvoří, na věži, v bývalé gotické kapli, neviděli jsme jen galerii a dva sály s archeologickými vykopávkami. Měli jsme nějaké výjimečné štěstí, před námi i po nás byly na prohlídku obrovské skupiny, nás bylo asi dvacet. Mají to totiž zajímavě udělané. Nemají časové jízdenky, kdo tam v určenou dobu zahájení prohlídky je, ten jde dovnitř. Jen nechápu, jak se taková velká skupina vejde na věž. Měla jsem pocit, že nás bylo tak akorát. Na závěr jsme si prohlédli galerii v bývalých kasárnách, i ta byla v ceně našeho okruhu.
Z výkladu jsme se dozvěděli i další zajímavosti o městě, proto jsme se pak zašli podívat na bývalou židovskou synagogu a ochutnat pivo do místního minipivovaru Lanius. Ota pít nemohl, chtěli jsme hned odjet, já váhala, co ochutnat, druhů měli docela dost. Nakonec jsem zvolila degustační ochutnávku - 4 x decku piva za 2.50 Eura - pšeničné, Český ležák 12, Jantarový ležák 12, Irish Stout 16, ale abych řekla, žádné mne zrovna nezaujalo. Takže trenčínské pivo do Přerova nepovezeme.
Kousek za městem, ještě na Slovensku, jsme zastavili na lesní cestě, dojedli zbytky od večeře a vyrazili do Přerova, Otova rodného města, kde stále bydlí jeho sestra. Téměř při trase - u Bystřice pod Lopeníkem - jsme ještě objevili rozhlednu. Kousek jsme popojeli, kousek došli. Konečně po delší době zase nějaká rozhledna a procházka lesem.
Další krátká pauza byla v Malenovicích, kde jsme zahlédli minipivovar. Dala jsem si malé polotmavé, bylo výborné. Koupili jsme 3 litry do Přerova, k tomu ještě 1,5 litru světlého a už jsme pospíchali, ať to nezteplá. Byl příjemný letní večer, do tmy jsme seděli na zahradě a vyprávěli naše zážitky.
Pondělí 27. 7. 2015
Jak si Heda přála, déšť jsme dovezli. V noci začalo pršet, pršelo i ráno a bylo zataženo, kam se jeden podíval. Dokonce najednou nebyla ani ta příšerná vedra. Naštěstí pršelo jen občas a tak jsem mohla začít balit. Tak to už skutečně vypadá na konec naší dovolené. Uklízím auto, balím, aby se to doma snadno z auta vystěhovalo. Využívám nabízené možnosti, myjeme zablácené pohory, propocené sandály, dokonce jsem si vyprala propocený ruksak. Na verandě to uschne i v dešti.
Až večer začala konečně dovolená. Zašli jsme s Hedvikou do naší oblíbené pivnice U labutě na smažená křidýlka a na pořádné pivo. Ale museli jsme počkat, až se přežene další mohutný slejvák.
Úterý 28. 7. 2015
Je po dešti, svítí sluníčko, ale je příjemně, ochladilo se. Jdeme se projít na naše oblíbená místa, do Michalova, k zámku, projít se okolo hradeb. Večer popíjíme pivo, víno, slivovici, prostě každý, co mu chutná a při tom fandíme našim fotbalistům. Pomohlo to. První zápas v Tel Avivu vyhráli.
Středa 29. 7. 2015
Po snídani odjíždíme domů, do Plzně. Ještě jsme zajeli do přerovského pivovaru pro basu čtyřikrát chmeleného Zubra Grand. Jen jsme vyjeli z města, už je to samá objížďka. Nechtěli jsme jet po dálnici, Ota miluje jízdu po okreskách. Chtěli jsme to vzít přes Troubky a Tovačov do Prostějova a dál do Boskovic. Nakonec nás objížďka zavedla do Dubu nad Moravou. Je tam nádherný kostel. Jednou o vánocích jsme tam byli, dostali jsme se i dovnitř. Mně se tam moc líbí, tak jsme se tam na chvilku zastavili, jen tak si to obejít. Kostel byl bohužel zavřený, dovnitř jsme se nepodívali. Ani jsem už nefotila. Skoro už nebylo na co.
Kam chceme jet, tam je objížďka. Ani do Prostějova se nedostaneme, naštěstí do Boskovic ano. Já tam ještě nebyla, Ota před lety. Nejdřív jsme zašli na oběd a pak do města. Ota se diví, že zámek je otevřen veřejnosti a že zřícenina hradu není už volně přístupná. Prohlídky jsme si nechali na jindy. Někdy sem musíme zajet na delší dobu, tady a v okolí je řada zajímavostí. Teď jsme to vzali spíš jako zdravotní procházku po obědě, prošli jsme si ještě hezky opravené židovské město a už jsme jeli domů. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Navíc vezeme meruňky, tak ještě v Plzni musíme objet děti, abychom je podělili.
Otovi se po dálnici nechce. Je však otázka, zda by to bylo rychlejší. Jak slyšíme rádio, tak si jeden nevybere. Ale bohužel musíme až přes Písek. Přes Rožmitál je to do Plzně uzavřené. Nikde už nezastavujeme, povolili jsme si jen krátké zdravotní přestávky.
Konečně jsme v Plzni. Zastavili jsme se u mladých v Újezdě, chvíli popovídali, něco pojedli, pohráli si s vnoučaty. Když jsme chtěli odjet, auto odmítlo poslušnost. Najednou nešlo nastartovat. Občas zazlobilo i na dovolené, ale na 2.- 3. pokus to bylo vždy v pohodě. Tady to chytlo, až když jsme Péťu přesvědčili, že nás musí roztáhnout. Auto jsme odtlačili do vhodného směru, stále to nešlo nastartovat, auta jsme spojili lanem, to stačilo. Autu konečně motor naskočil. Nakonec to dopadlo dobře, meruňky jsme rozvezli na příslušná místa i domů dojeli. Nakonec ten závěr se moc nevydařil, ale bylo fajn, že jsme už byli skoro doma. Horší by bylo, kdyby se nám to přihodili někdy třeba o 14 dnů dřív. To by bylo po pohodě a klídku. Takhle jsme si vše užili, moc se nám to líbilo. Shodli jsme se na tom, že 5 týdnů na Slovensku nám nestačilo. Že se tam budeme určitě muset vrátit. Je tam ještě tolik krásných míst, kde jsme nebyli, tolik krásných věcí, které jsme neviděli.